KSOL 16 INS 10346/2022 29 NSČR 107/2024-B-625 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka MB DOMUS SE, se sídlem v Hranicích, Družstevní 402, PSČ 753 01, identifikační číslo osoby 24244384, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 10346/2022, o zproštění insolvenčního správce, o dovolání zproštěného insolvenčního správce TP Insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 03296636, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem, se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, PSČ 739 61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2024, č. j. KSOL 16 INS 10346/2022, 1 VSOL 424/2023-B-362, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 20. června 2023 č. j. KSOL 16 INS 10346/2022-B-126, zamítl návrh dlužníka (MB DOMUS SE) na zproštění funkce insolvenčního správce (TP Insolvence, v. o. s.). 2. Insolvenční soud – odkazuje (mimo jiné) na § 32 odst. 1 a § 219 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že insolvenční správce má v insolvenčním řízení povinnost ocenit zpeněžovaný zajištěný majetek, ovšem s výjimkou, kdy „zajištěný věřitel nebo věřitelé na ocenění předmětu zajištění netrvají“. Právě tato výjimka se uplatnila, jak plyne z usnesení věřitelského výboru z 31. ledna 2023 (B-53), podle něhož se znalecký posudek nebude vyhotovovat ohledně specifikovaných položek dlužníkova majetku. Podmínky zpeněžení movitých věcí ze dne 30. ledna 2023 nebyly „nastaveny“ na základě znaleckých posudků, ale zajištění věřitelé přímo určili konkrétní částky, za které mohou být zpeněženy. Dlužník taktéž nijak nedoložil tvrzení, že majetek byl prodán pod cenou; nadto jsou znalecké posudky v případě „technologií, strojů a zařízení“ vždy pouhým odhadem obvyklé ceny, tedy jakýmsi „odborným vodítkem“. Zpeněžení majetkové podstaty dlužníka tak proběhlo v souladu s usnesením insolvenčního soudu o prodeji mimo dražbu (B-57), podmínkami prodeje a usnesením věřitelského výboru (B-53). 3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. července 2024, č. j. KSOL 16 INS 10346/2022, 1 VSOL 424/2023-B-362, změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se insolvenční správce zprošťuje funkce ke dni ustanovení nového insolvenčního správce. 4. Odvolací soud – cituje § 2 písm. g/, § 166, § 167 odst. 1 a 3, § 219, § 293 a § 298 odst. 1 insolvenčního zákona, a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uzavřel, že insolvenční správce je povinen zásadně vždy provést znalecké ocenění zajištěného majetku před jeho zpeněžením. Jestliže insolvenční správce zpeněžil movité věci sloužící k zajištění pohledávek věřitele č. 13 (Oberbank AG) a věřitele č. 44 (Ústav finančních služeb, a. s.), aniž je předtím znalecky ocenil, porušil povinnost vyplývající z § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. Za řádné ocenění předmětu zajištění znalcem nelze považovat ocenění, které dne 13. února 2023 zajistila společnost Surplex GmbH, jež následně zajištěný majetek sama nabyla; cena určená znaleckým posudkem má do doby zpeněžení majetku vliv na to, zda oceněný majetek zajišťuje v insolvenčním řízení pohledávky více věřitelů a na postup při správě předmětu zajištění. V důsledku nesplnění povinnosti podle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona tak nemohl insolvenční správce svědomitě a s odbornou péčí splnit ani svoji další zákonnou povinnost, tj. hájit zájmy ostatních (nezajištěných) věřitelů při zpeněžování předmětu zajištění prostřednictvím mechanismu uvedeného v § 293 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona; možnost odmítnout pokyny zajištěného věřitele (lze-li předmět zajištění zpeněžit výhodněji) a požádat insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti zároveň nijak „nepočítá s ingerencí“ věřitelského orgánu. Míra a intenzita pochybení insolvenčního správce naplňuje důvod pro zproštění funkce. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podal zproštěný insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se rozhodnutí insolvenčního soudu potvrzuje. 6. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) klade otázku, zda je důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce skutečnost, že zpeněžil zajištěný majetek bez zadání znaleckého posudku k ocenění jeho hodnoty podle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že v daném případě nebylo zpracování znaleckého posudku nezbytné pro naplnění účelu sledovaného § 219 odst. 4 ve spojení s § 293 odst. 1 insolvenčního zákona. Majetek byl před prodejem oceněn jiným objektivním způsobem (dvěma nezávislými experty), a dovolatel tak měl objektivní podklad pro přezkoumání pokynů zajištěných věřitelů; cena za prodej majetku byla rovněž předem odsouhlasena zajištěnými věřiteli. Nadto dovolatel obsáhle argumentuje, že zpracování znaleckého posudku nebylo ku prospěchu majetkové podstaty a že jednal v souladu s usnesením věřitelského výboru a podle pokynů dotčených zajištěných věřitelů. 8. Odvolací soud měl podle dovolatele přihlédnout k tomu, že svým jednáním odvracel újmu hrozící majetkové podstatě a naopak nezpůsobil újmu dlužníku ani věřitelům. Má za to, že postupoval s maximální odbornou péčí a v nejlepším zájmu věřitelů, když obtížně zpeněžitelný majetek prodal za nejvyšší dosažitelnou tržní nabídku a učinil tak rychle, než se tento majetek významně znehodnotil. 9. Dovolatel taktéž namítá, že napadené rozhodnutí je překvapivé, jelikož odvolací soud měl účastníky seznámit se svým odlišným právním názorem a umožnit jim vyjádřit se. 10. Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. 11. Nově ustanovený insolvenční správce (JUDr. Michal Novák) ve vyjádření uvedl, že dovolateli nic nebránilo v tom, aby v souladu s § 219 odst. 4 insolvenčního zákona nechal zpracovat znalecký posudek. 12. Věřitel č. 13 se ve vyjádření ztotožňuje s (v dovolání uvedeným) popisem procesních i skutkových okolností insolvenčního řízení. 13. Věřitel č. 54 (SCM Group S.p.A.) ponechává rozhodnutí na úvaze Nejvyššího soudu. 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 15. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (16. června 2022) se v tomto řízení (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 16. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 17. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se zpeněžování zajištěného majetku je ustálena v následujících závěrech: [1] Za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 a § 293 insolvenčního zákona považují v souladu s ustanovením § 167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze zajištění věřitelé (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění. [2] Insolvenční zákon ukládá insolvenčnímu správci, aby nechal u majetku tvořícího předmět zajištění vždy vypracovat znalecký posudek (s výjimkou uvedenou v § 219 odst. 3 insolvenčního zákona). [3] Insolvenční správce odpovídá za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění podle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona (včetně případné volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů), případně za uplatnění výjimky podle § 219 odst. 3 insolvenčního zákona (umožňující upustit od vypracování znaleckého posudku v případech, kdy lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění); odpovídá rovněž za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle § 293 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění podle § 167 odst. 3 insolvenčního zákona více. 18. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 8/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 99/2020, uveřejněný v časopise Vybraná judikatura, číslo 2, ročníku 2024, pod číslem 19, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 14/2019, 19. V usnesení ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2018, pod číslem 105, Nejvyšší soud vysvětlil, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a v usnesení ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále je „Sb. rozh. obč.“)]. K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění. Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních (nezajištěných) věřitelů je vyloučena, nicméně jejich zájmy při zpeněžování předmětu zajištění musí hájit insolvenční správce prostřednictvím mechanismu dle § 293 věty druhé insolvenčního zákona. 20. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že o tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce (podle § 32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud „po slyšení insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu. Je tomu tak i proto, že postupuje-li insolvenční správce při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), projevuje se to zpravidla i dokumentací jeho postupu (lhostejno, zda na vyžádání insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nebo prostřednictvím insolvenčního spisu) a neděje-li se tak, jsou případné nedostatky postupu insolvenčního správce patrny právě již z insolvenčního spisu. K tomu srov. usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 48/2016“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněné pod číslem 58/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2016“). 21. V R 48/2016 a R 58/2016 dále Nejvyšší soud zdůraznil, že § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona Nejvyšší soud sjednotil již tím, že pod číslem 91/2014 Sb. rozh. obč. uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, podle něhož důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením § 225 odst. 4 nebo s ustanovením § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem. 22. Napadené rozhodnutí se označené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nikterak neprotiví potud, že odvolací soud dovodil porušení zákonné povinnosti dovolatele zpracovat znalecké ocenění zpeněžovaného zajištěného majetku ve smyslu § 219 odst. 4 insolvenčního zákona, čímž dovolatel nemohl splnit ani zákonnou povinnost podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona (přezkoumat pokyny zajištěných věřitelů k prodeji majetku konkrétní osobě za stanovenou cenu z hlediska jejich ekonomické výhodnosti). Zároveň nemá Nejvyšší soud v poměrech dané věci za zjevně nepřiměřenou ani úvahu odvolacího soudu, že závažnost porušení povinností odůvodňuje zproštění dovolatele funkce insolvenčního správce, takže nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. 23. Dovolatel až v rámci dovolání uplatnil námitku, že svým jednáním odvracel újmu hrozící majetkové podstatě (obtížně zpeněžitelný majetek prodal dříve, než se významně znehodnotil). V dovolání však nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) 24. Co do namítané „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí, je z obsahu spisu zřejmé, že odvolací soud rozhodl po slyšení dovolatele, přičemž pojem „slyšení insolvenčního správce“ nelze zaměňovat s požadavkem na „výslech“ insolvenčního správce (je-li insolvenčním správcem dlužníka veřejná obchodní společnost s požadavkem na výslech ohlášeného společníka insolvenčního správce). Takovým slyšením se rozumí právo insolvenčního správce podat vysvětlení (vyjádřit se) k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění (k tomu srov. opět R 48/2016). Nadto Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně (což je i tento případ), mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb. rozh. obč.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu