KSPH 84 INS 2347/2024 29 NSČR 11/2026-B-99 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 322/26, PSČ 140 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 84 INS 2347/2024, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2025, č. j. KSPH 84 INS 2347/2024, 1 VSPH 1190/2025-B-90, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 11. srpna 2025, č. j. KSPH 84 INS 2347/2024-B-82, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné neschválil oddlužení dlužnice (bod I. výroku) a na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku) s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný (bod III. výroku). 2. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. 3. Odvolací soud – cituje § 389, § 395, § 396 a § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. září 2024, a odkazuje na (označenou) judikaturu odvolacích soudů a Nejvyššího soudu – uzavřel, že je namístě neschválit oddlužení dlužnice pro její lehkomyslný a nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení. 4. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dlužnice uváděla, že byla zaměstnaná jako řidička kamionu u EGT Express CZ s. r. o. a zajišťovala přepravy mimo Evropskou unii, včetně Asie, kde bylo nutné hradit zboží v hotovosti. Finanční prostředky jí zasílaly osoby objednávající přepravu přes Khan Bazar & Associates, dlužnice pak hotovost vybírala v České republice nebo Bulharsku a používala k platbě za zboží v Asii. Proto jí 26. a 29. února 2024 byly na účet u Oberbank AG zaslány částky 23 385 Kč a 100 400 Kč od J. A. a T. H.; bankovní účet založila s vědomím zaměstnavatele právě za tímto účelem. [2] Zaměstnavatel dlužnice EGT Express CZ s. r. o. insolvenčnímu soudu k jeho dotazu sdělil, že pracovní náplní dlužnice nebylo přijímání peněz od třetích osob ani nákup zboží v Asii pro Khan Bazar & Associates. Nevěděl o tom, že by si zakládala účet u Oberbank AG pro tvrzené platby, a nikdy jí k tomu nedal pokyn. Rovněž neměl informace o přijatých částkách 23 385 Kč a 100 400 Kč od J. A. a T. H. (26. a 29. února 2024). Pracovní poměr dlužnice navíc začal až ke dni 4. března 2024. [3] Dlužnice v podání ze dne 20. června 2025 uvedla, že zboží od Khan Bazar & Associates nepřevážela v nákladovém prostoru, ale v kabině řidiče, a připustila, že nemuselo jít o zboží přepravované jejím tehdejším zaměstnavatelem. Uvedla však, že to tak mohlo působit, protože pokyny k přepravě dostávala od zaměstnanců zaměstnavatele, jela služebním automobilem a zboží přebírala v místě vykládky nákladu přepravovaného zaměstnavatelem. [4] Na bankovní účty dlužnice docházela v průběhu insolvenčního řízení řada dalších plateb, jež dlužnice v některých případech vysvětlovala jako platby související s přepravou zboží od Khan Bazar & Associates. [5] Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Mělník ze dne 19. června 2025, č. j. KRPS-248809-337/TČ-2023-010681, bylo zahájeno trestní stíhání dlužnice jako obviněné ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 261 odst. 2, odst. 3 písm. a/, odst. 4 písm. c/ a d/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jehož se měla dopustit tím, že v období od 20. června 2023 do 11. července 2024 jako majitelka a disponentka několika bankovních účtů přijímala finanční prostředky v celkové výši 4 225 327 Kč, které byly výnosem z trestné činnosti. [6] Dlužnice sice na výzvu odvolacího soudu doložila, že v průběhu insolvenčního řízení vykonávala přiměřenou výdělečnou činnost u EGT Express CZ s. r. o. a u Profi Trans CZ s. r. o., včetně příjmů z této činnosti, z výše popsaných zjištění však plyne, že měla i další příjmy, neboť na její bankovní účty byly i po zahájení insolvenčního řízení poukazovány finanční prostředky, přičemž důvod a účel těchto plateb nebyla schopna prokázat (platby na účet u Oberbank AG), resp. vysvětlit (platby na účet Air Bank a. s.). 5. Odvolací soud uzavřel, že dlužnice neuváděla úplné informace o svých příjmech a výdělečné činnosti. Ačkoliv z toho nelze přímo dovodit nepoctivý záměr, přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že jde o lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, což samo o sobě odůvodňuje zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 2 insolvenčního zákona; oddlužení dlužnice takto podle § 405 odst. 1 insolvenčního zákona nelze schválit. 6. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z části na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatelka namítá, že za „lehkomyslný nebo nedbalý“ přístup nemůže považována situace, kdy se dlužnice opakovaně stává obětí podvodného jednání nikoli z úmyslu či neodpovědného přístupu, ale pro svou naivitu či neschopnost podvod rozpoznat. Nebylo totiž prokázáno, že platby na jejích účtech představovaly její příjem. Zdůrazňuje, že projevila poctivý záměr uspokojit věřitele (nabídka hyperochy, zvýšení splátek, popření sankcí věřitele č. 4), zatímco konkurs jí „odňal“ možnost bránit se smluvním pokutám ve výši 3,45 mil. Kč, což je podle ní v rozporu s účelem insolvenčního řízení. 8. Dále dovolatelka míní, že soud má při posuzování lehkomyslnosti či nedbalosti dlužníka podle § 395 a § 405 insolvenčního zákona brát v úvahu také základní účel insolvenčního řízení, tedy dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů. Podle dovolatelky došlo neschválením oddlužení a prohlášením konkursu k porušení § 1 písm. a/ a § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, neboť tím byla nespravedlivě poškozena ona i věřitelé č. 1 až 3 a naopak nedovoleně zvýhodněn věřitel č. 4, jehož převážná část nevykonatelných pohledávek (3,45 mil. Kč) je dle dovolatelky neoprávněná. Tvrdí, že při schválení oddlužení by mohlo být dosaženo plného uspokojení věřitelů č. 1 až 3, a poukazuje na to, že odvolací soud se s její argumentací nevypořádal. 9. Dovolatelka namítá, že odvolací soud zcela opominul část jejích tvrzení a předložených důkazů, čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Současně uvádí, že napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu, a je tudíž nepřezkoumatelné. 10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 12. Učinil tak proto, že právní posouzení věci (ohledně nedbalého přístupu dlužnice k plnění povinností při oddlužení), na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění dovolatelky) souladné s ustálenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu formulovanými zejména v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), v usnesení ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“), v usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněném pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2017“), a v usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017. 13. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že dlužníku se cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona; R 86/2013, R 24/2016 a R 39/2017). Jinak řečeno, dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá. 14. Dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 86/2013]. 15. Ustanovení § 395 odst. 2, stejně jako § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník plní své povinnosti v insolvenčním řízení lehkomyslně či nedbale, tak bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Srov. k tomu mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 16. Za stavu, kdy soudy vyšly z toho, že dlužnice neposkytla v průběhu řízení dostatečné úplné údaje o svých příjmech a výdělečné činnosti (důvod a účel části plateb na její účty nebyla schopna prokázat či vysvětlit), nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že úvaha odvolacího soudu, podle níž je přístup dlužnice k plnění povinností v insolvenčním řízení lehkomyslný a nedbalý, není zjevně nepřiměřená. 17. Na téma skutkové polemiky dovolatelky s napadeným rozhodnutím (tvrdí-li, že se opakovaně stala obětí podvodného jednání) Nejvyšší soud dodává, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů případně zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (a činí skutkové námitky dovolatelky pro tento účel nezpůsobilými). 18. Námitkou, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s jeho argumentací, vystihuje dovolatelka z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada, k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), není způsobilým dovolacím důvodem, jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzovaném případě); porušením práva na spravedlivý proces ostatně nemůže být, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). 19. Namítá-li dovolatelka dále, že při posuzování lehkomyslnosti či nedbalosti dlužníka podle § 395 a § 405 insolvenčního zákona se má přihlížet rovněž k účelu insolvenčního řízení ve smyslu § 1 a § 5 téhož zákona, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i tato problematika již byla opakovaně předmětem rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Judikatura (jak shrnuta výše) dlouhodobě vychází z toho, že poctivý záměr dlužníka je nezbytnou a nepostradatelnou podmínkou pro povolení a následné schválení oddlužení, přičemž úvahy o účelu insolvenčního řízení nemohou převážit nad zjištěním lehkomyslného, nedbalého či nepoctivého přístupu dlužníka. 20. Argumentace dovolatelky o údajném zvýhodnění věřitele č. 4 či tvrzení o neoprávněnosti jeho pohledávek rovněž nemůže být v dané věci způsobilou otázkou, jež by zakládala přípustnost dovolání. Nijak se totiž nedotýká důvodů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, tj. posouzení jednání dlužnice z hlediska zákonem vymezených důvodů pro neschválení oddlužení. 21. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dovolatelky (v bodě II. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatelky má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. Milan Polášek předseda senátu