KSPA 65 INS 5090/2025 29 NSČR 38/2026-B-68 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. H., zastoupeného JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská 2912/22, PSČ 400 11, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 65 INS 5090/2025, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2025, č. j. KSPA 65 INS 5090/2025, 4 VSPH 1392/2025-B-31, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 24. září 2025, č. j. KSPA 65 INS 5090/2025-B-20, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou v insolvenčním rejstříku jako dokument B-5 (bod I. výroku), neschválil oddlužení dlužníka P. H. pro nepoctivý záměr (bod II. výroku), zastavil insolvenční řízení (bod III. výroku), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce Šefčík, Štefánek a spol. (bod IV. výroku), rozhodl, že insolvenčnímu správci bude ze státního rozpočtu uhrazena „neuhrazená“ odměna a hotové výdaje ve výši 5 839,50 Kč, s tím, že tuto částku uložil dlužníku zaplatit České republice (body V. a VI. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod VII. výroku) a uložil dlužníku zaplatit L. V. odměnu za sepis a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení ve výši 4 840 Kč (bod VIII. výroku). 2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku; v bodech III. až VIII. výroku je změnil tak, že se na majetek dlužníka prohlašuje konkurs. 3. Odvolací soud ̶ cituje § 395 odst. 1 a 2 a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ̶ se ztotožnil se zjištěními insolvenčního soudu, že dlužník zatajil své příjmy, jakož i další důležité skutečnosti, lživě informoval insolvenčního správce i insolvenční soud, nerespektoval rozhodnutí insolvenčního soudu a porušil i další povinnosti v insolvenčním řízení. 4. Odvolací soud zdůraznil, že oddlužení si zaslouží jen dlužník, který včas, úplně a pravdivě informuje o svých majetkových, výdělečných a sociálních poměrech, nezatajuje své příjmy a další skutečnosti, jakož i řádně plní veškeré povinnosti v insolvenčním řízení. Dlužník však tyto povinnosti neplnil a navíc ani nehradil zálohové platby insolvenčnímu správci. Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, totiž prostřednictvím oddlužení uspokojit své věřitele „v co nejmenším rozsahu“, a k plnění svých povinností přistupoval lehkomyslně či nedbale. Dále uvedl, že ani v průběhu odvolacího řízení dlužník neuplatnil žádná relevantní tvrzení, jež by mohly odvolací soud i věřitele přesvědčit o tom, že vyvíjí reálnou snahu o nápravu své nezvládnuté ekonomické situace. 5. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož nebyly splněny předpoklady pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Ze zjištěných skutečností totiž vyplývá, že dlužník není zcela nemajetný, když má evidentně značný příjem z podnikání (alespoň k částečnému uspokojení pohledávek věřitelů a nároků insolvenčního správce). S ohledem na dosavadní přístup dlužníka bude též nutné prověřit i jeho další majetkové poměry. 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 7. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda pro závěr o nepoctivém záměru dlužníka ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona je nezbytné prokázání (postavení najisto) dlužníkova úmyslu ve vztahu k jeho vytýkanému jednání proti insolvenčním pravidlům, jak vyžaduje usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 47/2013 (jde o usnesení ze dne 17. června 2015, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 24/2016“), nebo postačuje existence důvodného předpokladu (pravděpodobnosti, nikoliv jistoty) úmyslu dlužníka, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017 (jde o usnesení ze dne 31. ledna 2019). 8. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož v insolvenčním řízení postačí, že lze nepoctivý záměr dlužníka toliko důvodně předpokládat, a tedy nejde o to, aby byl nepoctivý záměr dlužníku nade vší pochybnost prokázán, nýbrž o to, že zjištěné skutečnosti odůvodňují předpoklad, nikoli jistotu, že dlužník takový záměr sleduje. Dovolatel tvrdí, že tento závěr je v rozporu s R 24/2016, z jehož závěrů plyne, že úmysl dlužníka musí být prokázán a nepostačuje „důvodný předpoklad“. Podle dovolatele se tento závěr explicitně vztahuje k neuvedení majetku v seznamu majetku dlužníka, ale musí být per analogiam aplikován i na další (obdobná) jednání dlužníka proti insolvenčním pravidlům. Vychází z toho, že „požadavek na prokázání úmyslu dlužníka, formulovaný v R 24/2016 ve vztahu k neuvedení podstatné části majetku dlužníka v seznamu majetku, dopadá v plném rozsahu i na další obdobná jednání dlužníka proti insolvenčním pravidlům“, včetně zatajení významného příjmu dlužníka v návrhu na povolení oddlužení. 9. Na podporu svých argumentů dovolatel předkládá analýzu provedenou umělou inteligencí pomocí výrokové logiky (teleologický výklad práva). 10. V doplnění dovolání dovolatel uplatňuje námitku, podle níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno na „logické falacii kumulace“. 11. Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání dlužníka odmítl jako nepřípustné. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož dlužník sledoval návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (prostřednictvím oddlužení uspokojit své věřitele „v co nejmenším rozsahu“) a nadto přistupoval k plnění svých povinností v insolvenčním řízení lehkomyslně nebo nedbale, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu § 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v R 24/2016 a v usnesení sen. zn. 29 NSČR 41/2017 (na něž přiléhavě odkazoval i odvolací soud), nebo v usnesení ze dne 30. listopadu 2021, sen. zn. 29 NSČR 79/2020, uveřejněném pod číslem 12/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry lze shrnout takto: [1] Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. K úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně. [2] Již z dikce § 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení). Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona), nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). [3] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr, vychází z okolností (skutečností), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý záměr dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). [4] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“. 15. Nejvyšší soud neshledává závěry odvolacího soudu (ve vazbě na skutková zjištění obou soudů ohledně zatajení příjmů dlužníka na bankovních účtech ve výši cca 1 700 000 Kč, nedoložení požadovaných listin k výzvě insolvenčního soudu, uvádění nepravdivých informací a též ohledně nehrazení záloh na odměnu insolvenčního správce) zjevně nepřiměřenými. Budiž zdůrazněno, že dovolatel v dovolání vytýkané jednání a porušování povinností v insolvenčním řízení ani nezpochybňuje. 16. Argumentuje-li dovolatel k přípustnosti dovolání tak, že nastolená právní otázka je dovolacím soudem (ve dvou označených rozhodnutích) řešena rozdílně, lze uvést následující. Nejvyšší soud v R 24/2016 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). 17. Jinak řečeno, R 24/2016 dovozuje, že neuvedení podstatné části majetku představuje přinejmenším nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, přičemž v případě (v tomto ohledu) úmyslného jednání dlužníka by bylo možné předpokládat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr. Usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017 ze závěrů R 24/2016 vychází (přihlašuje se k nim) a doplňuje je tak, že souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“. Je tedy zcela zjevné, že obě označená rozhodnutí nejsou rozporná. 18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. až VIII. výroku tak, že prohlásil konkurs na majetek dlužníka, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) opět R 86/2013. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Helena Myšková předseda senátu