MSPH 89 INS 2650/2025 29 NSČR 4/2026-B-41 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka B. V., zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 2650/2025, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2025, č. j. MSPH 89 INS 2650/2025, 6 VSPH 1081/2025-B-15, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 23. července 2025, č. j. MSPH 89 INS 2650/2025-B-10, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníka (B. V.) pro nepoctivý záměr (bod III. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod IV. výroku.). 2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku. 3. Odvolací soud – odkazuje na § 395 odst. 1 a 2 a § 405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a jeho řešení (insolvenčního zákona), a dále na § 1256 odst. 2, § 1297 a § 1283 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále jen o. z.), a na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům. 4. Nepoctivý záměr dlužníka neosvědčuje samotná skutečnost, že založil svěřenský fond. Na nepoctivý záměr dlužníka je možno usuzovat z jednání dlužníka před zahájením insolvenčního řízení. V roce 2017, kdy dlužník založil svěřenský fond, měl proti němu pohledávku věřitel Česká republika – Ministerstvo školství a mládeže ve výši 115 840,86 Kč (na jistině) přiznanou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. listopadu 2016 a vedl spory s věřitelem č. 4 (Z. B.). Do svěřenského fondu přitom vložil podstatnou část svého majetku (nemovitosti v katastrálním území XY, umělecká díla, trofeje, historické zbraně, automobil atd.). Následně (cca dva měsíce před zahájením insolvenčního řízení) dlužník smlouvou převedl do svěřenské správy další majetek a v roce 2024 změnil stanovy svěřenského fondu ve prospěch jím určených nástupců (náhradníků) pro případ jeho smrti; dlužník tak systematicky vyvádí majetek ve prospěch svěřenského fondu (v němž je zakladatelem, společně se sestrou svěřenským správcem a současně obmyšleným), jenž by jinak byl zahrnut do majetkové podstaty dlužníka a zpeněžen ve prospěch věřitelů. 5. Dlužník svým jednáním obohatil sebe (příjmy z majetku vloženého do svěřenského fondu) a jednal v prospěch osob blízkých (ustanovil je svěřenskými náhradníky). Svěřenský fond měl sloužit i k tomu, aby pomáhal dlužníku řešit jeho hospodářskou situaci, což v případě vzniku dluhů obmyšleného představuje i poskytnutí prostředků pro jejich úhradu, nikoliv jen pro osobní potřebu (blaho) dlužníka nebo jeho rodinných příslušníku. Výše uvedené svědčí o tom, že dlužník své jednání nijak nenapravil a k návrhu na povolení oddlužení přistoupil s nepoctivým záměrem osvobodit se od závazků, jež mu vznikly, aniž k tomu využil vlastní majetek (vyjma starobního důchodu). 6. Podle příloh k insolvenčnímu návrhu měl dlužník v soudním řízení s věřitelem č. 4 (zřejmě v roce 2023 nebo 2024) obdržet částku 1 000 000 Kč, přičemž dosud neuvedl, jak s těmito peněžními prostředky naložil. To vyvolává jen další pochybnosti o poctivosti záměru dlužníka sledovaného návrhem na povolení oddlužení. 7. Dlužník již v návrhu na povolení oddlužení požádal o snížení splátek oddlužení. Ač byl schopen již před zahájením insolvenčního řízení uspokojit pohledávky věřitelů ze 100 %, neučinil tak ani částečně. Naopak, činil (a nadále činí) vše proto, aby se vyhnul uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem v co možná největší míře a ponechal si vše, co prozatím nabyl. Dlužník neprojevil žádnou součinnost ohledně přiznání příjmů ze svěřenského fondu, aby bylo možno posoudit jeho skutečný ekonomický stav (nabídku), což rovněž nelze posoudit jako jednání poctivého dlužníka. Dlužník má k dispozici nemovitost vloženou do svěřenského fondu, kterou by mohl užívat (bydlet v ní) jako obmyšlený, přesto setrvává (za cenu vysokých soudních výdajů, jež nehradí) i nadále v nemovitosti na XY, k níž mu svědčí osobní služebnost. Přitom dohodou s majitelem objektu by mohl dosáhnout optimálního řešení a vypořádat se spravedlivě s věřiteli, k čemuž dosud nesvolil. 8. Odvolací soud nepřisvědčil názoru insolvenčního soudu, podle něhož je věcné břemeno užívání bytu majetkovým právem, které lze zpeněžit ve prospěch věřitelů, a proto je měl dlužník uvést v seznamu majetku. Odvolací soud konstatoval, že dnem 1. ledna 2014 došlo k transformaci věcného břemene na služebnost užívacího práva. Insolvenční soud pominul, že jde o osobní služebnost zřízenou ve prospěch konkrétní osoby (dlužníka), jež v sobě zahrnuje možnost brát z věci plody a užitky v rozsahu potřeb oprávněného a jeho domácnosti, kterou sice lze zrušit za náhradu, ale nedojde-li k zániku služebnosti, nemůže dojít ani k náhradě. Zpeněžení služebnosti nepřichází v úvahu, neboť osobní služebnosti jsou na jiné osoby nepřevoditelné, čímž se služebnost stává nevyužitelnou pro věřitele dlužníka. Jestliže dlužník uvedenou skutečnost v insolvenčním návrhu nezatajil (tyto skutečnosti podrobně popsal), avšak osobní služebnost užívání neuvedl v seznamu majetku, nijak nepochybil. Osobní služebnost užívání totiž nelze chápat jako majetek, jenž náleží do majetkové podstaty. Uvedené závěry nelze vztáhnout na příjem, jenž by případně dlužník za úplatné zrušení osobní služebnosti obdržel za dobu trvání insolvenčního řízení (např. dohodou s vlastníkem nemovitosti); šlo by o peněžní prostředky náležející do majetkové podstaty. 9. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 10. Dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval nepoctivý zájem. Tvrdí, že majetek ve svěřenském fondu neuvedl, protože již nebyl jeho. Fond byl založen již v roce 2017 a v té době neevidoval žádné závazky. Spor s Českou republikou – Ministerstvem školství a mládeže urovnal splátkovým kalendářem. Fond založil jen proto, aby rostoucí náklady na probíhající šikanózní soudy s věřitelem č. 4 mohl financovat z peněž své sestry. Vyčleněný majetek má po jeho smrti připadnout sestře jako kompenzace za finanční zápůjčky. Dalším důvodem byl nezájem jeho synů o jeho osobu a případné dědické řízení. Osobu obmyšlenou změnil notářským zápisem již 11. dubna 2024. 11. Dovolatel dále namítá, že jeho nepoctivý záměr nemůže spočívat v neuvedení služebnosti osobního užívání bytu v seznamu majetku. Služebnost osobního užívání je vázána na jeho osobu a není převoditelná na nikoho dalšího ani dědičná. Tato hodnota tedy nemohla být zahrnuta do majetkové podstaty, a proto ji dlužník v insolvenčním návrhu neuváděl. 12. Podle dovolatele odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť dovolatel nezatajil „přisouzený 1 000 000 korun“ z titulu smluvní pokuty. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 totiž nebylo pravomocné a odvolací soud je změnil tak, že žalobu dovolatele zamítl, čímž mu vznikla povinnost hradit „neúnosné“ náklady řízení. 13. Závěrem dovolatel uvádí, že poučení insolvenčního soudu o možnosti odvolání zjevně vykazuje chyby. Odvolal se toliko do bodu III. výroku jeho rozhodnutí, když do jiných výroků se odvolat nemohl. Odvolací soud tuto skutečnost přičetl k jeho tíži. 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 15. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 16. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož dlužník sledoval návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, oproti mínění dovolatele odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v usnesení ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017. 17. Tyto závěry lze shrnout takto: [1] Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. K úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně. [2] Již z dikce § 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení). Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona), nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). [3] Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem, ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné. Podstatné je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. [4] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr, vychází z okolností (skutečností), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý záměr dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). [5] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“. 18. Závěr odvolacího soudu, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr osvobodit se od vzniklých závazků, aniž by k tomu využil vlastní majetek (vyjma starobního důchodu), nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu. Jestliže dlužník, který v době předtím, než na sebe podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, nakládal se svým majetkem tak, aby nebyl postižitelný věřiteli (vložil jej do svěřenského fondu), nekonal poctivě a je důvod na tomto základě „předpokládat“, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr podle § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. 19. Úvahy, na základě kterých odvolací soud dospěl k závěru o nepoctivém záměru dlužníka (ohledně systematického vyvádění majetku dlužníka do svěřenského fondu) Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřenými. Nelze pominout, že odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že dlužník neposkytl součinnost při zjišťování svých příjmů plynoucích ze svěřenského fondu a neumožnil tak posoudit ekonomický stav fondu. 20. K tomu, že je nutné striktně trvat na tom, aby dlužník věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení a že při podání návrhu na oddlužení je dlužník veden poctivým záměrem tehdy, nečiní-li kroky k tomu, aby takovou volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013. 21. K námitkám dovolatele Nejvyšší soud (nad rámec shora uvedeného) dodává, že: 22. Právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá na závěru, podle něhož nepoctivý záměr dlužníka spočívá (i) v zatajení (neuvedení) služebnosti osobního užívání bytu. K právnímu režimu tohoto institutu se odvolací soud podrobně vymezil (viz odstavec 14. odůvodnění napadeného rozhodnutí). 23. K námitce, že není pravdou, že dovolatel zatajil „jeden milion korun z titulu smluvní pokuty, přisouzený mu rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1“, lze dodat, že odvolací soud vyšel v tomto ohledu z listin předložených samotným dovolatelem (viz příloha k insolvenčnímu návrhu označená jako „Ukončení platnosti smlouvy o půjčce z 30. června 2013“). 24. Námitkou, podle které poučení insolvenčního soudu o přípustnosti odvolání vykazuje chyby, pak dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); k jejímu přezkoumání tudíž dovolání také nemůže být připuštěno. Nadto, z dovolání ani z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak odvolací soud přičetl k tíži dovolatele chybné (neúplné) poučení insolvenčního soudu (jak tvrdí dovolatel). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu