MSPH 89 INS 14450/2017 29 NSČR 44/2025-P35-23 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Stříbrný Development s. r. o., se sídlem v Praze 7, U garáží 1436/6, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 28 36 10 16, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 14450/2017, o přihlášce pohledávky věřitele S. N., zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, PSČ 272 01, o dovolání věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2024, č. j. MSPH 89 INS 14450/2017, 3 VSPH 356/2024-P35-10, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 27. února 2024, č. j. MSPH 89 INS 14450/2017-P35-4, odmítl přihlášku pohledávky P35 věřitele č. 35 (S. N. ‒ dále též jen „věřitel“) z 23. června 2023, doručenou insolvenčnímu soudu téhož dne (výrok I.) a určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitele v insolvenčním řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 30. ledna 2018, č. j. MSPH 89 INS 14450/2017-A-35, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a výrokem V. tohoto usnesení vyzval věřitele, kteří doposud nepřihlásili svou pohledávku za dlužníkem, aby tak učinili do dvou měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku. Současně je poučil o tom, že k opožděně podaným přihláškám pohledávek se nepřihlíží a tyto se v insolvenčním řízení neuspokojují; lhůta určená pro přihlášení pohledávek věřitelů uplynula dne 3. dubna 2018. 2) Věřitel podal přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu dne 23. června 2023; pohledávka byla přihlášena (viz doplnění přihlášky ze dne 19. září 2023) jako nepeněžitý smluvní nárok na převod vlastnictví k (označenému) nemovitému majetku (dále jen „nemovitosti“) dle kupní smlouvy vyčíslený v penězích (obligační nárok). Insolvenční správce dlužníka podáním ze dne 26. října 2023 navrhl, aby insolvenční soud přihlášenou pohledávku odmítl jako opožděnou. 3) „Totožný“ nárok uplatnil věřitel jako pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku jí postavenou naroveň; viz incidenční spor vedený u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 2590/2023. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na § 173 odst. 1, § 185 a § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ uzavřel, že za stavu, kdy přihláška pohledávky nebyla podána v zákonem určené lhůtě, není pro rozhodnutí podstatné, kdo byl vlastníkem nemovitostí „v daném okamžiku“; proto přihlášku pohledávky odmítl jako opožděnou a uvědomil věřitele o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele usnesením ze dne 29. listopadu 2024, č. j. MSPH 89 INS 14450/2017, 3 VSPH 356/2024-P35-10, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. února 2024. Odvolací soud – popisuje skutečnosti plynoucí z obsahu insolvenčního spisu (viz bod 9. odůvodnění), vycházeje z § 7, § 83, § 136 odst. 2 písm. d), § 165 odst. 1 a 2, § 173 odst. 1 a 3, § 175 věty první a poslední, § 176, § 185 a § 253 insolvenčního zákona a z § 57 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a odkazuje na závěry (označené) judikatury Nejvyššího soudu – přitakal závěru insolvenčního soudu o opožděnosti přihlášky pohledávky věřitele, když lhůta k jejímu podání uplynula dnem 30. března 2018 a věřitel podal přihlášku pohledávky až 23. června 2023. Přitom zdůraznil, že přihlášená pohledávka [z titulu náhrady škody způsobené „neprovedením“ převodu vlastnického práva z nemovitostem podle kupní smlouvy ze dne 21. února 2014 a co do výše odpovídající hodnotě nemovitostí v době, kdy insolvenční správce dlužníka odmítl požadavek věřitele v tomto směru (dopisem ze dne 30. května 2023), a sestávající z jistiny ve výši 4.190.000,- Kč a z úroku z prodlení ve výši 2.031.959,- Kč] není pohledávkou podle § 253 a § 254 insolvenčního zákona, ani pohledávkou, která by se v insolvenčním řízení uspokojovala, aniž by musela být přihlášena (§ 165 odst. 2 insolvenčního zákona); nejde ani o pohledávku, u které je z povahy věci nutno (pro tuzemské věřitele) prolomit propadnou lhůtu stanovenou rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (viz např. pohledávky specifikované v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2017, č. j. KSPH 68 INS 258/2014, 4 VSPH 671/2017-P9-9, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, a ze dne 19. listopadu 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2019, uveřejněných pod čísly 108/2015, 112/2012 a 65/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že věřitel byl ke dni zahájení insolvenčního řízení podle (označeného) výpisu z katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí [podkladem pro tento zápis vlastnického práva s účinky k 9. březnu 2017 bylo usnesení ze dne 18. prosince 2016, č. j. 8 C 175/2006-17, které nabylo právní moci dne 13. února 2017, jímž Okresní soud Praha - východ v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem schválil smír účastníků řízení (věřitele a dlužníka), podle něhož je žalobce výlučným vlastníkem nemovitostí], vyhodnotil odvolací soud jako nepodstatnou, když usnesení o schválení smíru bylo zrušeno (pro rozpor s hmotným právem) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. ledna 2021, č. j. 19 C 40/2020-57, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. března 2021, č. j. 19 C 40/2020-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022, č. j. 23 Co 62, 63/2022-137, který nabyl právní moci dne 24. června 2024. Z důvodů označených v rozhodnutí plyne, že návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem (podle kupní smlouvy uzavřené věřitelem jako kupujícím a dlužníkem jako prodávajícím dne 21. února 2014) byl zamítnut, přičemž postupem v řízení o určení vlastnického práva strany kupní smlouvy obcházely kogentní právní úpravu ve snaze dosáhnout změny v zápisu v katastru nemovitostí. Smír současně porušoval speciální exekuční inhibitoria, jež zakazovala povinnému (dlužníku) nakládat s nemovitostmi postiženými exekučními příkazy. Proto insolvenční soud (po právu) uvědomil věřitele o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení ohledně „dotyčné opožděné přihlášky pohledávky končí“. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení následujících otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly (podle jeho názoru) dovolacím soudem zodpovězeny: 1) Mohl (insolvenční) soud svým výrokem rozhodnout o ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení, když insolvenční věřitel uplatnil v insolvenčním řízení (jinou) pohledávku za majetkovou podstatou? 2) Jsou dány podmínky pro odmítnutí pohledávky, když je evidentní, že přihlášku pohledávky v daném termínu nemohl řádně podat vzhledem k předchozímu pochybení jiných obecných soudů? 3) Může věřitel uplatňovat svou pohledávku v insolvenčním řízení vůči dlužníku v situaci, kdy sice došlo ke zrušení soudního smíru a vydání na to navazujícího rozhodnutí (po soupisu a vyloučení věcí z něj), ale stalo se tak až „hluboko“ po lhůtě pro podání přihlášky? Dovolatel v prvé řadě nesouhlasí s ukončením své účasti v insolvenčním řízení, když vedle přihlášky pohledávky uplatnil v insolvenčním řízení (stejnou) pohledávku jako pohledávku „zapodstatovou“. Přitom rozhodnutí o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení mělo za následek, že se insolvenční soud odmítl zabývat „zapodstatovou“ pohledávkou (žaloba o této pohledávce byla odmítnuta). Dále zdůrazňuje, že v době zahájení insolvenčního řízení a uplynutí lhůty pro podání přihlášek pohledávek, byl veden v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí; neměl důvod přihlašovat jakoukoli pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka. Za stavu, kdy podal „proti soupisu nemovitostí“ vylučovací žalobu, „mohl nastat okamžik uplatnění pohledávky“ až po skončení řízení o této žalobě. Konečně dovolatel s poukazem na časovou posloupnost ve věci (ne)existence jeho vlastnického práva k nemovitostem připomíná, že řádně uhradil kupní cenu, musel vlastnické právo uplatnit u soudu a „vybojovat soudní smír“ a nyní je mu upírána možnost o svůj majetek „bojovat“. Jednání insolvenčního správce hodnotí jako „velmi nestandardní“ a nedostatečnou shledává i dohledovou činnost insolvenčního soudu; napadené rozhodnutí považuje za nepřiměřeně tvrdé a nerespektující zásady insolvenčního řízení. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. Dovolání věřitele, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243 odst. 1 a 2 o. s. ř., když dovoláním zpochybněné právní posouzení věci je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: a) Chce-li být věřitel v insolvenčním řízení uspokojen, stíhá ho povinnost přihlásit (včas) do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); zároveň platí, že prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení není přípustné (§ 83 insolvenčního zákona). Toto pravidlo, které všem věřitelům ve stejném postavení dává stejnou možnost k přihlášení pohledávky v zákonem určené propadné lhůtě, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025, sen. zn. 29 NSČR 42/2024. b) Prostřednictvím usnesení o odmítnutí přihlášky podle § 185 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce; tímto usnesením se končí (v rozsahu odmítnutí) účast dotčeného věřitele v insolvenčním řízení; jde o usnesení insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení (v jeho rámci). Skutečnost, zda věřitel v insolvenčním řízení kromě přihlášky pohledávky, o níž je rozhodováno postupem dle § 185 insolvenčního zákona, uplatňuje (může uplatňovat) i další nároky prostřednictvím jiných (dalších) přihlášek, není pro rozhodnutí o ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení (ve vztahu k přihlášce, o níž je rozhodováno) podstatná. Naopak platí, že rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 185 insolvenčního zákona (vydané „jen“ ve vztahu k jedné z více podaných přihlášek) se nijak nedotýká účastenství téhož věřitele v insolvenčního řízení, jež vyplývá z jiných (dalších) přihlášek pohledávek. Výrok, jímž insolvenční soud o této skutečnosti uvědomí věřitele v rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, má povahu usnesení o vedení řízení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009 (uveřejněné pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 NSČR 51/2016. K poměrům dané věci Nejvyšší soud dodává, že: 1) Insolvenční soud rozhodl o odmítnutí přihlášky pohledávky P35 v plném rozsahu; účast věřitele v insolvenčním řízení ohledně této přihlášky pohledávky (jak odvolací soud správně zdůraznil) skončila. 2) Konstatování dovolatele o odmítnutí žaloby o určení, že (tatáž) pohledávka je pohledávkou „zapodstatovou“, je nevýznamné již proto, že insolvenční soud v řízení o určení pořadí této pohledávky rozsudkem ze dne 19. ledna 2026, č. j. 206 ICm 2590/2023-71, žalobu zamítl; proti tomuto rozsudku podal věřitel odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. 3) Věřitel již v době před zahájením (insolvenčního) řízení, že návrh na vklad jeho vlastnického práva k nemovitostem (podle kupní smlouvy z 21. února 2014) byl zamítnut (a z jakých důvodů). Důsledky s tím spojené se pokusil (spolu s dlužníkem) eliminovat (a obejít standardní vkladové řízení) v soudním řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem (vedeném u Okresního soudu Praha – východ); usnesení, jímž tento soud schválil smír věřitele a dlužníka (o určení vlastnického práva dlužníka k nemovitostem), následně zrušil Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne ze dne 29. června 2022, maje smír za nezákonný [odporující § 47 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, a obcházející kogentní právní úpravu § 1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. Přitom věřiteli nic nebránilo, aby se poté, co katastrální úřad zamítl návrh na vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí, domáhal po dlužníku (vzhledem k jeho pasivitě ve vztahu k odstranění překážek, pro které nebyl tento vklad povolen) vrácení kupní ceny. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu