KSHK 35 INS 12122/2024 29 NSČR 47/2026-B-59 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků P. B. a M. B., obou zastoupených JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, PSČ 500 06, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 12122/2024, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2026, č. j. KSHK 35 INS 12122/2024, 6 VSPH 1614/2025-B-48, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2025, č. j. KSHK 35 INS 12122/2024-B-38, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2026, č. j. KSHK 35 INS 12122/2024, 6 VSPH 1614/2025-B-48, se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 10. října 2025, č. j. KSHK 35 INS 12122/2024-B-38, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] neschválil oddlužení dlužníků (P. B. a M. B.) pro nepoctivý záměr (bod II. výroku) a prohlásil konkurs na jejich majetek (bod III. výroku). 2. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2026, č. j. KSHK 35 INS 12122/2024, 6 VSPH 1614/2025-B-48, potvrdil body II. a III. výroku usnesení insolvenčního soudu. 3. Odvolací soud – odkazuje (mimo jiné) na § 7, § 98 a § 395 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024, na čl. I. § 30 odst. 1 a § 32 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – shrnul, že dlužník před podáním insolvenčního návrhu převáděl majetek na osoby blízké v době, kdy již „musel vědět“, že mu hrozí úpadek, neboť byl jednatelem společnosti LEVIT s. r. o. (dále jen „společnost L“) a směnečným rukojmím za její dluhy. Dlužník dne 28. listopadu 2022 podal za společnost L insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení reorganizace a dne 8. prosince 2022 byl zjištěn úpadek společnosti L. Dlužník rovněž daroval v září 2022 synovi částku 1 000 000 Kč a dále mu poskytl zápůjčku ve výši 4 500 000 Kč, kterou vydlužitel není schopen vrátit; dne 4. prosince 2022 se pokusil bezúplatně převést podíl k (specifikované) nemovitosti (dle znaleckého posudku v hodnotě 880 000 Kč) na svou sestru, přičemž k převodu nedošlo jen kvůli tomu, že věřitel Československá obchodní banka, a. s. (dále jen „věřitel Č“), navrhl nařídit předběžné opatření, jímž bylo dlužníku zakázáno nakládat se svým majetkem. Zároveň dlužník mohl při svých měsíčních příjmech (110 000 Kč bez započtení nájemného 83 000 Kč) postupně uspokojovat pohledávky věřitelů a projevit snahu poctivě se postavit ke svým dluhům. 4. Dlužníci podali dovolání, které směřují jednak výslovně proti rozhodnutí insolvenčního soudu „v rozsahu výroku II a III a navazujících výroků“, jednak proti rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Dovolatelé (poměřováno obsahem dovolání) předestírají Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda jsou dány důvody pro neschválení oddlužení z důvodu jejich nepoctivého záměru; přitom zdůrazňují, že nezatajili žádné informace ohledně majetkových poměrů, veškeré závazky vznikly z titulu „ručení“ za podnikatelské závazky společnosti L a dovolatel poskytl společnosti L na úhradu jejích dluhů zápůjčky ve výši 14 500 000 Kč (dne 11. listopadu 2021) a 4 500 000 Kč (dne 7. února 2022). Převod podílu k nemovitosti na sestru dovolatele je „souhra okolností“, nikoliv úmysl zbavit se majetku a syn dovolatele „činí kroky“ k úhradě dluhu ze zápůjčky. 6. Věřitel Č ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout „jako vadné a zjevně bezdůvodné“, popřípadě zamítnout. 7. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 8. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků (15. července 2024) se v insolvenčním řízení (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 použije insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 9. Dovolatelé podali dovolání výslovně i proti usnesení insolvenčního soudu. V části, ve které dovolání směřuje proti usnesení insolvenčního soudu, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ zastavil podle § 243b věty před středníkem a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze [není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 47/2006]. 10. V části, v níž směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání dlužníků, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 12. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. 13. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Insolvenční soud je tedy povinen zkoumat (z úřední povinnosti, podle toho, co vyšlo v řízení najevo) poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení i při schvalování oddlužení (§ 405 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63. 14. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017. 15. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017). 16. Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněného pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč.) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu dlužníkova předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sb. rozh. obč. 17. Závěry napadeného rozhodnutí z mezí uvedené ustálené judikatury nevybočují a Nejvyšší soud nemá důvod je (v mezích své přezkumné činnosti) jakkoli korigovat; bezúplatný převod majetku vyšší hodnoty a další jednání učiněná dlužníkem před zahájením insolvenčního řízení a popsaná odvolacím soudem jsou ve svém souhrnu dostatečným podkladem pro závěr o nepoctivém záměru dlužníků (takový závěr není v poměrech dané věci zjevně nepřiměřený). 18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dovolatelů (v bodě III. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dovolatelů má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu