KSHK 45 INS 9035/2015 29 NSČR 5/2025-B-200 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků D. J. a M. J., zastoupených Mgr. Václavem Machem, advokátem, se sídlem v Trutnově, Žižkova 498, PSČ 541 01, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 9035/2015, o zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2024, č. j. KSHK 45 INS 9035/2015, 2 VSPH 935/2021-B-158, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 24. února 2020, č. j. KSHK 45 INS 9035/2015-B-48, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) zrušil schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužníků D. J. a M. J. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníků (bod II. výroku) a deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku). 2. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. 3. Odvolací soud, cituje § 412 odst. 1 písm. b/ a § 418 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl po přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu k následujícím závěrům: 4. Závěr insolvenčního soudu, že byly splněny podmínky pro zrušení schváleného oddlužení dlužníků podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, není správný, neboť dlužníci vlastní (získali darem nebo dědictvím) nemovitý majetek, z jehož výtěžku zpeněžení budou nezajištění věřitelé uspokojeni v rozsahu stanoveném zákonem. 5. V dané věci jsou však naplněny podmínky pro zrušení schváleného oddlužení obsažené v § 418 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Dlužníci nesplnili podstatnou povinnost podle schváleného způsobu oddlužení, když insolvenčnímu správci nevydali ke zpeněžení penzion, který dlužnice získala darem od rodičů, a „nabytí“ penzionu neoznámili insolvenčnímu správci, ani insolvenčnímu soudu. Dlužnice podepsala darovací smlouvu dne 27. července 2019 a insolvenční správce „nabytí“ penzionu zjistil a sepsal jej do majetkové podstaty dlužníků až 31. ledna 2020. V tomto mezidobí dlužnice insolvenčnímu správci žádnou informaci nesdělila. 6. Dlužníci nevyklidili penzion, který již insolvenční správce zpeněžil, a nepředali jej kupující, přestože jejich žaloba o neplatnost kupní smlouvy byla pravomocně zamítnuta. 7. Informaci o úmrtí otce v září 2018 dlužník sdělil až při jednání insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddlužení (v listopadu 2018). Následně „měla“ dlužnice předávat insolvenčnímu správci listiny o dědictví (v květnu 2019) a v září 2019 žádat o odročení jednání za účelem jednání o dědictví. Žádná informace o skončení dědického řízení se ve spise nenachází. Až při jednání odvolacího soudu dne 27. srpna 2024 dlužnice uvedla, že dědické řízení bylo skončeno v roce 2019. 8. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě zrušil rozhodnutí obou soudů. 9. Dovolatelé požadují odpovědi na (obšírně formulované) otázky, jejichž podstatu lze shrnout takto: a/ jakým způsobem má dlužník zrealizovat vydání nemovitosti insolvenčnímu správci ke zpeněžení a jak má být v tomto smyslu poučen insolvenčním soudem, b/ jsou splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jestliže dlužník oznámí insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu existenci dědictví po dvou měsících od úmrtí zůstavitele, c/ jsou tyto předpoklady splněny tehdy, jestliže dlužník neoznámí insolvenčnímu soudu a insolvenčnímu správci existenci daru bez zbytečného odkladu po jeho obdržení, neboť s ním insolvenční správce řádně nekomunikuje, d/ může odvolací soud potvrdit rozhodnutí insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddlužení z jiných důvodů, než na základě kterých rozhodl insolvenční soud. 10. Závěrem dovolatelé namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů a odvolacímu soudu vytýkají porušení práv zakotvených v článcích 10 odst. 2, 11, 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v článcích 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. 11. Insolvenční správce ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a souladné se zákonem. Navrhuje, aby Nejvyšší soudu dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, popřípadě zamítl. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění a pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném (vzhledem k tomu, že o úpadku dlužníků rozhodl insolvenční soud 4. května 2015) do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. 13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovolateli zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. 15. Účel insolvenčního zákona je vymezen zejména předmětem úpravy, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a oddlužení dlužníka (§ 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Při posouzení účelu insolvenčního zákona je dále nutné respektovat zásady vyjádřené v § 5 insolvenčního zákona. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sen. zn. 29 NSČR 14/2012, uveřejněné pod číslem 76/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K účelu insolvenčního řízení srov. dále i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, uveřejněného pod číslem 241/2010 Sb. 16. Z dikce § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona plyne, že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jelikož dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, není omezujícím (rozhodným) kritériem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník „zavinil“, že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní „podstatné“ povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“). 17. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Srov. R 86/2013. 18. Výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení je obsažen v § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/, odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019), přičemž všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. Viz opět důvody R 86/2013 a R 77/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 20/2021. 19. V usnesení ze dne 30. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2019, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona je dlužník povinen použít ve své podstatě jakékoli mimořádné majetkové hodnoty legálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016) získané či „navrácené“ do majetkové podstaty po schválení oddlužení (nebo následně zjištěné a dříve dlužníkem neuvedené) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2017“)] nad rámec pravidelných splátek dle splátkového kalendáře k uspokojení nezajištěných věřitelů, a to prostřednictvím insolvenčního správce. Tyto mimořádné majetkové hodnoty pak mohou představovat jak přímo finanční prostředky, které lze použít na mimořádné splátky bez dalšího, tak mohou mít i podobu jiného majetku, který je třeba teprve „převést“ na finanční ekvivalent, tedy jej zpeněžit. Mezi takové hodnoty přitom patří i aktiva získaná dědictvím, darem a z neúčinného právního úkonu (srov. opět R 39/2017). 20. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že je namístě dlužníkům schválené oddlužení zrušit podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona proto, že dlužníci neplnili podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, když neoznámili insolvenčnímu správci, ani insolvenčnímu soudu nabytí daru (penzionu) a ukončení pozůstalostního řízení po otci dlužníka (§ 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nijak nevybočil z (výše uvedených) ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k tomuto závěru, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání. 21. K řečenému lze dodat, že způsob, jakým má dlužník realizovat vydání nemovitosti insolvenčnímu správci ke zpeněžení, je odvislý od sjednání podmínek mezi dlužníkem a insolvenčním správcem; nezbytným předpokladem pro toto vydání (předání) je však bezesporu vyklizení nemovitosti, což dlužníci neučili ani do dne vydání rozhodnutí odvolacího soudu. 22. K námitce dovolatelů, že odvolací soud rozhodl o zrušení schváleného oddlužení na základě jiných důvodů než insolvenční soud, Nejvyšší soud uvádí, že pro závěr o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně je podstatné to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu; tam, kde nastala tato shoda výroků, jde o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, i když odvolací soud ke shodě výroků vedly odlišné důvody (popřípadě jiné právní posouzení věci) než soud prvního stupně. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2006, sp. zn. 32 Odo 1214/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2022. Potvrdil-li proto v posuzované věci odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu pro věcnou správnost výroku, byť svůj shodný závěr založil na (poněkud) jiném právním odůvodnění než insolvenční soud, tímto postupem nedošlo k porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces. 23. K namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud dodává, že potud rozhodnutí insolvenčního soudu i odvolacího soudu odpovídá (v tom smyslu, že takovou vadou netrpí) závěrům formulovaným k otázce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolacího soudu) nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání (dovolání) – na újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele). 24. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.) v insolvenčním řízení (§ 7 insolvenčního zákona)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Rozhodnutí obou soudů těmto požadavkům vyhovuje. 25. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení schváleného oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení schváleného oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) R 86/2013. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 5. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu