KSHK 35 INS 1642/2021 29 NSČR 5/2026-B-89 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka K. P., zastoupeného JUDr. Martinem Kulířem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, PSČ 500 03, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS 1642/2021, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2025, č. j. KSHK 35 INS 1642/2021, 3 VSPH 383/2025-B-78, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 26. února 2025, č. j. KSHK 35 INS 1642/2021-B-73, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (K. P.) [bod I. výroku], schválil odměnu a hotové výdaje insolvenční správkyně (Mgr. Ing. Petry Hýskové) [bod II. výroku], zprostil insolvenční správkyni funkce (bod III. výroku) a nepřiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly doposud uspokojeny (bod IV. výroku). 2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném bodu IV. výroku. 3. Odvolací soud – vycházeje z § 392 odst. 1, § 395 odst. 1, § 398b odst. 6, 7 a 8, § 412 odst. 1 a 2, § 412a odst. 1, § 413, § 414 a § 418 odst. 1, 2, 3 a 7 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. června 2019 do 30. září 2024, a odkazuje na § 15 písm. c/ vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce, a na označenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům. 4. Závěr insolvenčního soudu, že nejsou splněny podmínky pro osvobození dlužníka od placení zbývajících pohledávek dle § 414 insolvenčního zákona, je správný. 5. Dlužník byl po celou dobu trvání schváleného oddlužení povinen platit insolvenčním soudem stanovenou splátku ve výši 4 000 Kč měsíčně. Tuto povinnost navzdory opakovaným výtkám insolvenční správkyně a insolvenčního soudu porušoval a splátky neplatil pravidelně. V oddlužení trvajícím tři roky uhradil splátky celkově nižší o 45 000 Kč. Uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 69,46 % je (jen) důsledkem zpeněžení nemovitého majetku dlužníka. Od června 2024 do splnění oddlužení (dalších pět měsíců) dlužník žádné splátky neuhradil. 6. Dlužník neinformoval insolvenční soud o změnách zaměstnání a (přes výzvu insolvenční správkyně) nesplnil povinnost předložit insolvenčnímu soudu přehled svých příjmů za uplynulé měsíce (§ 412 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) a povinnost předložit insolvenčnímu správci účetnictví či daňovou evidenci, přiznání k dani z příjmů a výpisy z účtů, popřípadě další listiny osvědčující jeho příjmy a výdaje (§ 398b odst. 6 insolvenčního zákona ve spojení s § 15 písm. c/ vyhlášky č. 121/2019 Sb.). Jestliže dlužník neposkytl insolvenční správkyni všechny podklady pro určení referenční srážky, sám se zbavil možnosti navrhnout pro následující zdaňovací období stanovení jiné výše zálohové splátky podle § 398b odst. 8 věty první insolvenčního zákona. Dlužník přitom v případě změny svých poměrů mohl podat insolvenčnímu soudu návrh na stanovení jiné (nižší) výše měsíční splátky, což neučinil. 7. V průběhu oddlužení vznikly dlužníku nové dluhy, které dosud neuhradil (dluhy vůči České správě sociálního zabezpečení z titulu doplatku na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za roky 2021 až 2023 v celkové výši 66 532 Kč a z titulu nezaplacených záloh za rok 2024 ve výši 26 964 Kč, jakož i dluhy vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně na zdravotním pojištění v celkové výši 103 011 Kč). 8. Při současném porušování povinností dle § 412 odst. 1 písm. c/ a d/ a § 398b odst. 6 insolvenčního zákona se dlužník ocitl v kolizi s povinností nezatajovat žádný ze svých příjmů (§ 412 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona) a ve spojení s neplacením měsíčních splátek je namístě i závěr, že dlužník v rozporu s § 412 odst. 1 písm. h/ insolvenčního zákona nevynakládal veškeré úsilí, které lze po něm požadovat, k plnému uspokojení pohledávek věřitelů. 9. Dlužník se může podle § 412b odst. 1 insolvenčního zákona pokusit řešit problémy s placením měsíční splátky též návrhem na přerušení průběhu oddlužení; takovému návrhu lze vyhovět jen „z důležitých důvodů“ a za současného předpokladu, že dlužník jinak všechny povinnosti vyplývající ze schváleného způsobu oddlužení řádně plní. Dlužník takový návrh insolvenčnímu soudu nepodal a v průběhu schváleného oddlužení se nedovolával žádných „důležitých důvodů“, které mu objektivně a bez jeho viny brání v řádném placení insolvenčním soudem stanovené měsíční splátky. 10. Zcela irelevantní je argument dlužníka, že mu insolvenční soud neprodloužil dobu oddlužení podle § 412b odst. 5 insolvenčního zákona. Takto rozhodnout totiž může insolvenční soud jen na základě návrhu dlužníka (podaného před uplynutím uvedené doby). Dlužník takový návrh insolvenčnímu soudu nepodal a ani k tomu nebyl důvod, neboť podmínky stanovené ke splnění oddlužení v § 412a odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona byly splněny před uplynutím tří let trvání oddlužení. 11. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Konkrétně jde o tyto otázky: [1] Jsou údajná pochybení dlužníka v této věci dostatečným důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbylých pohledávek? [2] Lze za situace, kdy byli věřitelé uspokojeni nad zákonný limit dle § 412a odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. září 2024), nepřiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek z důvodu porušení povinností v insolvenčním řízení? Nebylo možné oddlužení prodloužit na dobu pěti let? 12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že se dlužník osvobozuje od placení zbylých pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 13. Dovolatel namítá, že odvolací soud (stejně jako insolvenční soud) k věci přistoupil přepjatě formalisticky, když konstatoval porušení povinností podle § 412 insolvenčního zákona (výpadky splátek a neplnění informačních povinností), aniž zkoumal jejich závažnost, příčiny a dopad do majetkové sféry věřitelů. Přitom oddlužení bylo splněno a věřitelé byli uspokojeni nad zákonný limit. Soudy pominuly objektivní okolnosti (pokles příjmů z podnikání, zdravotní a sociální situaci v rodině, komunikaci s insolvenční správkyní) a opomenuly možnost ponechat dlužníka v oddlužení po dobu pěti let, aby mohl své údajně závadné jednání napravit. 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řad v aktuálním znění a pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném (vzhledem k tomu, že o úpadku dlužníka rozhodl insolvenční soud 3. února 2021) do 30. září 2024 [srov. část první článek II (Přechodné ustanovení) bod 1. zákona č. 252/2024 Sb.]. 15. Nejvyšší soud dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 16. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. 17. Jde především o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). 18. Dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, nebo ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, a ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017. 19. Z dikce § 414 odst. 1 insolvenčního zákona plyne (aniž by jazykový výklad tohoto ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016. Výčet těchto povinností je obsažen v § 412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona. Všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“)] a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam (např. že některé jsou upozaďovány) je zjevně nesprávné (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 94/2017). 20. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že dlužníku nelze přiznat osvobození od placení zbylých pohledávek ve smyslu § 414 insolvenčního zákona, jelikož neplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (neplnil splátky ve výši stanovené insolvenčním soudem, neoznámil insolvenčnímu soudu ani insolvenční správkyni změnu zaměstnání, nepředkládal včas insolvenční správkyni přehledy příjmů a vznikly mu nové závazky), nijak nevybočil z (výše uvedených) ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Přitom úvahy, které odvolací soud vedly k tomuto závěru, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřené ani na základě argumentů obsažených v dovolání. 21. K tvrzení dovolatele, že nebyl schopen hradit splátky v důsledku poklesu příjmů z podnikání (nedostatek zakázek) a tíživých rodinných poměrů (nepříznivý zdravotní stav partnerky a insolvenční řízení vedené vůči ní), nutno uvést, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází Nejvyšší soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nadto, pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). 22. K námitce dovolatele, že uspokojil nezajištěné věřitele v rozsahu 69,46 % jejich pohledávek, Nejvyšší soud odkazuje opět na závěry obsažené v R 77/2013 a v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 94/2017. V tomto ohledu lze doplnit, že nepřiznání osvobození od zbytků dluhů není vyloučeno ani tehdy, jestliže dlužník v době tří let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek (§ 412a odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. září 2024). Míra uspokojení nezajištěných věřitelů není (sama o sobě) rozhodující okolností pro přiznání osvobození od placení zbylých pohledávek. 23. Osvobození dlužníka od placení pohledávek je podmíněno řádným a včasným plněním povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení bez ohledu, na to, zda ke splnění oddlužení došlo v době tří nebo pěti let (od schválení oddlužení). 24. K námitce dovolatele, podle níž měl insolvenční soud pro zjištěné nedostatky oddlužení zrušit podle § 418 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud uvádí, že okolnost, že insolvenční soud za trvání oddlužení nezruší oddlužení pro skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 insolvenčního zákona, nebrání insolvenčnímu soudu v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu neposuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Je tedy přípustné, aby insolvenční soud i poté, co vzal na vědomí splnění oddlužení, dlužníka neosvobodil od placení zbylých pohledávek. 25. Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 NSČR 20/2021, není přiléhavý, když jeho závěry zčásti na poměry dané věci nedopadají vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu, a zčásti toto rozhodnutí dovolatel nesprávně interpretuje. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu