KSUL 69 INS 2704/2025 29 NSČR 54/2026-B-26 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka M. H., zastoupeného JUDr. Martinem Haladou, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, I. P. Pavlova 1785/3, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 2704/2025, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2026, č. j. KSUL 69 INS 2704/2025, 5 VSPH 101/2026-B-16, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 26. listopadu 2025, č. j. KSUL 69 INS 2704/2025-B-8, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že dlužník (M. H.) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (bod I. výroku), schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 21. října 2025 (bod II. výroku), neschválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře (bod III. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod IV. výroku), který bude projednán jako nepatrný (bod V. výroku), deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (bod VI. výroku), rozhodl, že působnost věřitelského výboru vykonává insolvenční soud (bod VII. výroku), a uložil insolvenčnímu správci, aby každé tři měsíce podával insolvenčnímu soudu zprávy o stavu řízení (bod VIII. výroku). 2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu změnil v bodu III. výroku jen tak, že oddlužení dlužníka se neschvaluje pro nepoctivý záměr; v bodu IV. výroku je potvrdil a odvolání dlužníka proti bodu V. výroku odmítl. 3. Odvolací soud – cituje § 395 odst. 1 písm. a/ a § 405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry označených rozhodnutí Nejvyššího soud – ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, podle něhož dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr, neboť uvedení nepravdivých informací o příjmech, z nichž dlužník hodlá plnit oddlužení, využití finančních prostředků z prodeje motocyklu pro vlastní potřebu, porušení zákazu vyplývajícího z § 111 odst. 1 insolvenčního zákona a ničím nedoložené nakládání se značnými finančními prostředky z hypotečního úvěru získanými bezprostředně před zahájením insolvenčního řízení, odůvodňují předpoklad nepoctivého záměru dlužníka. Potud zdůraznil, že dlužník tvrdil příjem 10 000 Kč od BBM Catering, s. r. o, přestože věděl o úpadkovém stavu této společnosti, a že okresní správa sociálního zabezpečení eviduje příjem dlužníka 5 870 Kč a banka pro účely hypotečního úvěru čistý příjem 55 000 Kč. Dále odvolací soud uvedl, že dlužník dva dny před podáním insolvenčního návrhu prodal motocykl za cenu 27 000 Kč, přičemž neobjasnil, jak tuto částku „spotřeboval“. Rovněž nedoložil použití finančních prostředků z hypotečního úvěru, které vybral v hotovosti (dne 27. ledna 2025 částku 100 000 Kč, dne 5. února 2025 částku 300 000 Kč, dne 10. února 2025 částku 200 000 Kč a dne 12. února 2025, tedy v den zahájení insolvenčního řízení, částku 300 000 Kč). 4. Závěrem odvolací soud vysvětlil, že usnesení insolvenčního soudu změnil v bodu III. výroku, neboť v něm nebyl uveden důvod neschválení oddlužení dlužníka. 5. Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu III. výroku a potvrdil v bodu IV. výroku, podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil zejména od závěrů vyjádřených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“), a ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“), z nichž (podle mínění dovolatele) plyne, že nepoctivý záměr nelze bez dalšího ztotožňovat s každým předchozím ekonomicky nerozumným či ne zcela odpovědným jednáním dlužníka. 7. V projednávané věci však odvolací soud dovodil závěr o nepoctivém záměru ze souběhu jednorázově nesprávného údaje o jednom z příjmů dlužníka, zpeněžení movité věci před zahájením insolvenčního řízení a neúplného doložení historického toku části finančních prostředků, aniž zjistil zatajení majetku, zatajení věřitelů či jiné vědomé zneužití oddlužení srovnatelné intenzity. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že odvolací soud nepřípustně rozšiřuje pojem nepoctivého záměru, jenž není sankcí za neobratné či neodpovědné finanční jednání dlužníka před zahájením insolvenčního řízení. Musí jít o takové okolnosti, které svědčí o vědomém či kvalifikovaném zneužití institutu oddlužení. 8. Dále namítá, že dle skutkových zjištění je v majetkové podstatě dlužníka majetek značné hodnoty, jehož součástí jsou i pozemky s rozestaveným rodinným domem. 9. Insolvenční správce dlužníka ve vyjádření považuje za správný závěr odvolacího soudu, že dlužník svým přístupem k plnění povinností v insolvenčním řízení vykazuje znaky nepoctivého záměru, neboť jinak nelze označit dlužníkovo odmítání poskytnout mu informace o prováděných transakcích. Navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zamítnout jako nedůvodné. 10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 12. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož dlužník sledoval návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, oproti mínění dovolatele zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem při výkladu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona v R 14/2012, R 112/2012, v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), dále v usnesení ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 (na něž přiléhavě odkazoval i odvolací soud). 13. Tyto závěry lze shrnout takto: [1] Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. K úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně. [2] Již z dikce § 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení). Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 insolvenčního zákona), nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). [3] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr, vychází z okolností (skutečností), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý záměr dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). [4] Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“. 14. Nejvyšší soud neshledává závěry odvolacího soudu (ve vazbě na skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně nepravdivých údajů o příjmech dlužníka, zpeněžení movité věci před zahájením insolvenčního řízení a nedoložení použití finančních prostředků získaných z hypotečního úvěru) zjevně nepřiměřenými. Nelze pominout, že odvolací soud ve svých úvahách přihlédl (s poukazem na zákaz nakládání s majetkovou podstatou stanovený v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona) rovněž ke skutečnosti, že v den zahájení insolvenčního řízení dlužník provedl (hotovostní) výběr finančních prostředků ve výši 300 000 Kč (a nevydal je insolvenčnímu správci). Ostatně, dovolatel v dovolání vytýkané jednání ani nezpochybňuje. 15. Budiž dodáno, že již insolvenční soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil nepoctivý záměr dlužníka, což nepromítl do výrokové části rozhodnutí, přičemž odvolací soud tuto vadu napravil (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024, sen. zn. 29 NSČR 91/2023). 16. Na závěru o nepoctivém záměru dlužníka nemůže nic změnit ani tvrzení o hodnotném majetku dlužníka a o jeho následném chování (o tom, že v průběhu řízení doplňoval listiny k majetkovým a příjmovým poměrům, doložil existenci rozestavěné nemovitosti a její hodnotu, předložil smlouvu o důchodu, poukazoval na existenci nevyčerpané kreditní karty a uzavřel dohodu o provedení práce za účelem zvýšení svých příjmů). V tomto ohledu nelze ani přehlédnout vyjádření insolvenčního správce, jenž v dovolacím řízení potvrzuje, že dovolatel mu neposkytuje požadované informace o „provedených transakcích“, které jsou nezbytné k řádnému výkonu funkce insolvenčního správce, zejména k případnému podání odpůrčích žalob. 17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě IV. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) R 86/2013. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu