KSPA 53 INS 4240/2022 29 NSČR 66/2024-P46-22 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. P., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 53 INS 4240/2022, o účasti na insolvenčním řízení, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024, č. j. KSPA 53 INS 4240/2022, 1 VSPH 227/2024-P46-11, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 18. ledna 2024, č. j. KSPA 53 INS 4240/2022-P46-4, Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též jen „insolvenční soud“), zamítl návrh, kterým se Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „navrhovatel“) domáhala vstupu do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníku (J. P.) na místo věřitele M. M. (dále jen „věřitel M“), a to ohledně přihlášené pohledávky P 46. 2. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. dubna 2024, č. j. KSPA 53 INS 4240/2022, 1 VSPH 227/2024-P46-11, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 3. Odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení § 7, § 18 § 174 odst. 2 a § 191 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 19, § 42 odst. 4 a § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení § 301 a § 302 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a z ustanovení § 23 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k závěru, že nejsou splněné podmínky pro vstup navrhovatele do insolvenčního řízení na místo věřitele M. 4. Odvolací soud nejprve zmínil, že navrhovatel podal návrh na procesní nástupnictví (posuzováno podle obsahu) z důvodu, že věřitel M měl pozbýt způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení. Věřitel M neuplatnil v insolvenčním řízení směnečnou pohledávku, nýbrž směnkou zajišťovanou pohledávku, kterou po skutkové stránce vymezil jako „neuhrazené platby za objednané a řádně provedené zeměměřičské služby“; na tom nic nemění ani skutečnost, že věřitel M přihlásil pohledávku jako vykonatelnou a vykonatelnost doložil směnečným platebním rozkazem. Jestliže navrhovatel nabyl vlastnictví směnky podle § 301 odst. 3 z. ř. s. v rámci řízení o úschově, stal se věřitelem směnečné pohledávky, tedy pohledávky odlišné od pohledávky přihlášené věřitelem M; nemůže tak „být řeči“ o procesním nástupnictví navrhovatele ve vztahu k přihlášené pohledávce pro „odlišný důvod jejího vzniku“. 5. I kdyby byl dán totožný důvod vzniku pohledávky, neztratil věřitel M způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení (která u fyzické osoby trvá až do její smrti); „již jen proto“ nelze uvažovat o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. Navrhovatel navíc nabyl vlastnické právo ke směnce originárním („privilegovaným“) způsobem, takže neodvozuje své vlastnické právo od věřitele M jako předchozího vlastníka směnky. 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že vyhoví jeho návrhu na vstup do insolvenčního řízení na místo věřitele M, popřípadě aby zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení následující otázky (zestručněno): [1] Může stát, který nabyl vlastnické právo ke směnce v rámci řízení o soudní úschově, vstoupit do insolvenčního řízení na místo původního vlastníka směnky, který přihlásil pohledávku vyplývající z takové směnky? [2] Nabývá v takovém případě stát práva a povinnosti původního věřitele (vlastníka směnky) a je jeho „kroky“ vázán (včetně vydaného směnečného platebního rozkazu)? [3] Může v takovém případě stát vymáhat celou výši směnečné pohledávky bez ohledu na předchozí (byť částečné) plnění na směnku? [4] Má splnění oddlužení a osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek právní důsledky i vůči státu coby nabyvateli směnky? 8. V rámci uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že nabyl „veškerá práva a povinnosti se směnkou související“, zejména právo na vymáhání doposud neuhrazeného plnění ze směnky, přičemž je třeba vyřešit otázku, zda je „vázán předchozími kroky“ věřitele M a dřívějším částečným plněním na směnečný závazek; přitom odkazuje na skutečnost, že v jiných (označených) insolvenčních řízeních a v (označeném) exekučním řízení byl „umožněn“ jeho vstup do řízení na místo původního věřitele. Dovolatel míní, že je třeba „vyjasnit“ i skutečnost, zda se na něj bude vztahovat osvobození dlužníka od placení i tehdy, jestliže by směnku nabyl v rámci řízení o úschově až po skončení insolvenčního řízení; podle dovolatele může vznikat „řada sporných situací“, kdy by se na stejnou směnečnou pohledávku plnilo „vícenásobně“. 9. Dovolatel dále shledává nesprávným závěr odvolacího soudu o tom, že věřitel M vymezil svou pohledávku za dlužníkem po skutkové stránce coby neuhrazené platby za objednané a řádně provedené zeměměřičské služby, neboť věřitel M naopak „zcela evidentně“ uplatnil v insolvenčním řízení směnečnou pohledávku, dokládaje její vykonatelnost směnečným platebním rozkazem; jestliže věřitel M pozbyl vlastnické právo ke směnce, nemůže mu ani dále svědčit právo na „uspokojení pohledávky z vydaného směnečného platebního rozkazu“, který toliko „osvědčuje vlastnictví ke směnce“ v době jeho vydání. 10. Věřitel M ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. 11. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 12. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (10. března 2022) se použije v insolvenčním řízení (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. 15. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že návrhu dovolatele na vstup do insolvenčního řízení na místo věřitele M nelze vyhovět z více důvodů: jednak proto, že věřitel M přihlásil do insolvenčního řízení nikoliv směnečnou pohledávku, nýbrž směnkou zajišťovanou pohledávku z titulu „neuhrazených plateb za objednané a řádně provedené zeměměřičské služby“, dále kvůli tomu, že věřitel M neztratil způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení, jakož i proto, že dovolatel se stal vlastníkem směnky (a věřitelem směnečné pohledávky) originárním způsobem a jeho vlastnické právo se neodvozuje od vlastnického práva věřitele M (dovolatel není jeho právním nástupcem). Posouzení každé z uvedených právních otázek vede samo o sobě k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu (závěru o nedůvodnosti návrhu dovolatele). 16. Dovolatel odůvodnil svůj návrh ze dne 13. listopadu 2023 (P 46-2) v bodu 13 tím, že věřitel M (coby dosavadní vlastník směnky) ztratil v důsledku nabytí směnky dovolatelem způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení (vycházeje z toho, že postup podle § 18 insolvenčního zákona není možný). Právní posouzení odvolacího soudu, že návrhu na procesní nástupnictví ve smyslu § 107 o. s. ř. ve spojení s § 7 insolvenčního zákona nelze vyhovět „již jen proto“, že věřitel M s ohledem na § 19 o. s. ř. a § 23 o. z. neztratil způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení, přitom dovolatel v dovolání nijak nezpochybnil. 17. Věcný přezkum posouzení dovolacích otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek dovolacího řízení a dovolání je nepřípustné jako celek. Otázky č. 3 a 4 jsou nadto zjevně odpoutané od poměrů projednávané věci, neboť jimi dovolatel žádá odpovědi na širší souvislosti svého právního postavení coby nabyvatele směnky, což je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné. V rovině dovolacího důvodu má totiž smysl odpovídat na otázky pokládané dovolatelem (řešit je) jen tehdy, jde-li o právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá nebo mělo spočívat. K nezpůsobilosti „akademických“ otázek srov. dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněného pod číslem 47/2018 Sb. rozh. obč. 18. Jen pro úplnost a nad rámec nutného odůvodnění tak Nejvyšší soud podotýká, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí jak ohledně otázky rozlišení mezi směnečným závazkem a závazkem zajištěným směnkou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sb. rozh. obč.), tak ohledně otázky důvodu vzniku přihlašované pohledávky ve smyslu § 174 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. např. bod 37 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, a judikaturu tam citovanou). 19. Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka již bylo dne 12. srpna 2025 pravomocně skončeno na základě usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. července 2025 (B-22), zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 22. července 2025, jímž insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka; na rozhodnutí o dovolání však tato skutečnost nemá vliv. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu