KSPH 64 INS 4935/2016 29 NSČR 75/2025-P14-16 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka M. Z., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 4935/2016, o přihlášce pohledávky věřitele č. 13, R. M., zastoupeného JUDr. Bc. Janem Votočkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, PSČ 120 00, o dovolání věřitele č. 13 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2025, č. j. KSPH 64 INS 4935/2016, 3 VSPH 535/2025-P14-7, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 28. března 2025, č. j. KSPH 64 INS 4935/2016-P14-2, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Odmítl „pro opožděnost“ přihlášku pohledávky P14 věřitele č. 13 (R. M.) co do dílčí pohledávky č. 2 ve výši 52.621 Kč a dílčí pohledávky č. 3 ve výši 2.067.224 Kč, s tím, že v tomto rozsahu se k přihlášce dále nepřihlíží (I. výrok). [2] Určil, že právní mocí usnesení „nekončí“ účast věřitele č. 13 v insolvenčním řízení (vedeném na majetek dlužníka M. Z.), jelikož přihlášenou zůstává dílčí pohledávka č. 1 ve výši 2.700.000 Kč (II. výrok). 2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že: [1] Usnesením ze dne 22. března 2016 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení. Současně vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby přihlásili pohledávky do insolvenčního řízení do 30 dnů (do 21. dubna 2016) s poučením, že k později podaným přihláškám nebude insolvenční soud přihlížet a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení nebudou uspokojovat. [2] Usnesením ze dne 23. května 2016 insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný. [3] (Měnícím) rozsudkem ze dne 4. října 2023, č. j. 64 ICm 1739/2016, 103 VSPH 170/2022-380 (KSPH 64 INS 4935/2016), Vrchní soud v Praze rozhodl o odpůrčí žalobě podané insolvenčním správcem dlužníka (jako žalobcem) proti věřiteli č. 13 (jako žalovanému) tak, že (mimo jiné) určil, že kupní smlouva uzavřená dne 18. března 2015 mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k označeným nemovitostem, je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním jednáním, a uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 2.700.000 Kč (coby náhradu za nemovitosti, které již nelze vrátit do majetkové podstaty dlužníka). [4] Podáním datovaným 18. září 2024 uplatnil věřitel č. 13 v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pohledávku v celkové výši 4.819.845 Kč, a to podle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona, s tím, že 1) Co do částky 2.700.000 Kč (dílčí pohledávka č. 1) jde o pohledávku, která mu vznikla tím, že podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 4. října 2023 zaplatil stejnou částku do majetkové podstaty dlužníka. 2) Co do částky 52.621 Kč (dílčí pohledávka č. 2) a co do částky 2.067.224 Kč (dílčí pohledávka č. 3) jde o pohledávku ze smlouvy o zápůjčce, kterou dne 31. října 2014 uzavřel s dlužníkem (jako vydlužitelem). Zápůjčka měla být vrácena do 15. ledna 2015, přičemž částka 52.621 Kč představuje úrok ve výši 10,8 % ročně ze zapůjčené částky (2.340.000 Kč) za dobu od 1. listopadu 2014 do 15. ledna 2015, a částka 2.067.224 Kč představuje (sjednanou) smluvní pokutu ve výší 0,2 % denně za prodlení s úhradou dlužné částky (2.392.621 Kč) za dobu od 16. ledna 2015 do 22. března 2016. Obě dílčí pohledávky byly v (neúčinné) kupní smlouvě součástí ujednání o započtení na kupní cenu. 3. Na výše uvedeném základě pak insolvenční soud – vycházeje z § 136 odst. 2 písm. d/, § 173 odst. 1, § 185, § 187 § 236 a § 237 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že dílčí pohledávky č. 2 a 3 nejsou pohledávkami podle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona (nejde o pohledávky plynoucí z neúčinné kupní smlouvy, nýbrž o pohledávky z jiného právního jednání mezi věřitelem č. 13 a dlužníkem). Platí pro ně tudíž režim obecného přihlašování pohledávek. Lhůta k přihlášení pohledávek uplynula 21. dubna 2016 a dílčí pohledávky č. 2 a 3 byly uplatněny až 18. září 2024 (tedy opožděně), pročež se k nim podle § 173 odst. 1 insolvenčního zákona nepřihlíží a insolvenční soud je odmítl podle § 185 insolvenčního zákona ve spojení s § 187 insolvenčního zákona. 4. K odvolání věřitele č. 13 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2025, č. j. KSPH 64 INS 4935/2016, 3 VSPH 535/2025-P14-7, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 5. Odvolací soud – vycházeje z § 83, § 136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, § 165, § 173, § 176, § 185, § 235, § 236 a § 237 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 a ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 4/2019 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – po přezkoumání napadeného usnesení přitakal závěru insolvenčního soudu, že dílčí pohledávky č. 2 a 3 nejsou pohledávkami ve smyslu § 237 odst. 4 insolvenčního zákona a věřitel č. 13 je uplatnil opožděně. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 13 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak (dále uvedená otázka č. 1) a na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (dále uvedené otázky č. 2 až 4). Konkrétně jde o následující otázky: [1] Lze považovat započtení pohledávky kupujícího za prodávajícím z titulu zápůjčky vůči pohledávce prodávajícího za kupujícím z titulu kupní ceny za vzájemné plnění? [2] Může insolvenční soud postupem podle § 185 insolvenčního zákona odmítnout přihlášku pohledávky, která se podle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona považuje za přihlášenou ze zákona? [3] Má neúčinnost právního jednání dlužníka za následek také zánik práva věřitele uplatnit v insolvenčním řízení pohledávku, která zanikla v důsledku neúčinného právního jednání? [4] Je věřitel vázán lhůtou k uplatnění pohledávek podle § 136 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) běžící od zveřejnění rozhodnutí o úpadku také tehdy, byl-li posledního dne lhůty v dobré víře, že tato pohledávka zanikla v důsledku právního jednání, o jehož neúčinnosti je rozhodnuto až po uplynutí oné lhůty? 7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám ve prospěch těchto (podle něj správných) odpovědí: K otázce č. 1 9. Závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 4/2019 je v rozporu s hmotným právem co do úsudku, že započtením nezískává ani jedna ze stran žádné plnění. K otázce č. 2 10. Postupem podle § 185 insolvenčního zákona nemůže insolvenční soud odmítnout přihlášku pohledávky, která se podle § 237 odst. 4 insolvenčního zákona považuje za přihlášenou ze zákona (a o takové pohledávky v dané věci šlo). K otázce č. 3 11. Vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka nemá za následek zánik práva věřitele uplatnit v insolvenčním řízení pohledávku, která zanikla v důsledku neúčinného právního jednání. K otázce č. 4 12. Po věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby uplatnil pohledávku, u níž v dobré víře předpokládal, že zanikla. 13. Dovolatel též namítá, že odmítnutím dílčích pohledávek č. 2 a 3 bylo zasaženo zejména do jeho práva na soudní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a do jeho práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny a závěry soudů nemohou ve světle označených článků Listiny obstát ve spojení s článkem 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále je „Ústava“). III. Přípustnost dovolání 14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 15. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (22. března 2016) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka je rovněž třeba mít na paměti, že nejzazší lhůtu k uplatnění pohledávek přihláškou, navázanou na rozhodnutí o úpadku, s nímž bylo spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, upravoval (v délce 30 dnů) § 136 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019). Pojmenovaná (rozhodná) znění insolvenčního zákona jsou určující i pro zkoumání přípustnosti dovolání v dané věci. 16. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Následně dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení dovoláním otevřených otázek souladné s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu, na jejíchž závěrech neshledává Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace v dovolání obsažené. K otázce č. 1 17. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 4/2019 Nejvyšší soud ozřejmil, že úprava § 237 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona řeší (pouze) vracení poskytnutého plnění. V případě započtení nedochází k žádnému plnění (nejde o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku), a proto v případě vyslovení neúčinnosti započtení v odpůrčím sporu nevzniká stranám právo na žádné vzájemné plnění, tedy ani nevzniká pohledávka na vrácení plnění, která by se považovala za přihlášenou. Dochází pouze k „oživení“ pohledávek použitých pro započtení, byť pouze v rámci insolvenčního řízení a po dobu jeho trvání. Jde o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně. 18. Primárním zdrojem závěru, že započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu a že jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká), přitom není posledně označený rozsudek; ten vychází z dříve ustálené judikatury Nejvyššího soudu na dané téma představované např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod č. 90/2006 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněného pod číslem 92/2018 Sb. rozh. obč. K otázce č. 2 19. Nehledě k návodnosti otázky č. 2 (předjímá, že dílčí pohledávky č. 2 a 3 jsou přihlášenými pohledávkami ve smyslu § 237 odst. 4 insolvenčního zákona) je zjevné, že jde o otázku závislou na způsobu vypořádání otázky č. 1. Závěr, že potud nevznikla pohledávka na vrácení plnění, která by se považovala za přihlášenou (srov. odstavec 17 odůvodnění shora) činí otázku č. 2 nezpůsobilou pro založení přípustnosti dovolání v dané věci. K otázce č. 3 20. Závěr, že pohledávky, pro které insolvenční zákon nezavádí zvláštní režim (jako v případě uvedeném v § 237 odst. 4 insolvenčního zákona) podléhají obecnému režimu propadné (v poměrech věci třicetidenní) přihlašovací lhůty počítané od zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku a jsou-li uplatněny později, jsou opožděné, je závěrem triviálním, v judikatuře Nejvyššího soudu ustáleně opakovaným; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněného pod číslem 11/2016 Sb. rozh. obč. K otázce č. 4 21. Otázkou, zda (ne)vědomost věřitele o (ne)existenci pohledávky má vliv na běh propadné přihlašovací lhůty k uplatnění pohledávky v úpadkovém řízení, se Nejvyšší soud zabýval již v poměrech konkursního řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přičemž dospěl k závěru, že taková (ne)vědomost žádný vliv nemá. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 325/2012 (jež se týkalo pohledávky z titulu vrácení kupní ceny zaplacené na základě absolutně neplatné kupní smlouvy). K závěrům plynoucím z označeného usnesení (na něž odkazuje i rozsudek sen. zn. 29 ICdo 4/2019) se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil i v poměrech insolvenční úpravy; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025, sen. zn. 29 NSČR 55/2024. K tomu, že „dobrá víra“ přihlašovatele nemá význam ani tam, kde jej po uplynutí propadné přihlašovací lhůty vybídl (nesprávně) k přihlášení pohledávky dokonce sám insolvenční soud, srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněného pod číslem 151/2011 Sb. rozh. obč.; srov. ostatně i § 83 insolvenčního zákona, jenž vylučuje i omluvitelné důvody zmeškání lhůty v insolvenčním řízení (srov. např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 63/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 87/2013). 22. Ve světle výše shrnutých závěrů neshledává Nejvyšší soud dovolání přípustným ani pro tvrzený rozpor s označenými články Listiny a Ústavy (Nejvyšší soud napadené rozhodnutí nemá za rozporné s ústavním pořádkem České republiky). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. dubna 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu