MSPH 88 INS 20221/2019 29 NSČR 8/2026-B-64 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka J. T., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 20221/2019, o nesplnění oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Ing. Petrou Dolečkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 3, Jičínská 1786/49, PSČ 130 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2025, č. j. MSPH 88 INS 20221/2019, 4 VSPH 970/2025-B-55, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Usnesením ze dne 3. června 2025, č. j. MSPH 88 INS 20221/2019-B-45, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] rozhodl tak, že oddlužení dlužníka (J. T.) není splněno (bod I. výroku). 2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2025, č. j. MSPH 88 INS 20221/2019, 4 VSPH 970/2025-B-55, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v (odvoláním napadeném) bodě I. výroku. 3. Odvolací soud – cituje § 412a a § 413 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024 – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dlužník (jenž za 5 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům toliko 18,9 % jejich pohledávek) porušil povinnost vynaložit veškeré úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů (ve smyslu § 412a odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), neboť po celou dobu insolvenčního řízení jen minimálně spolupracoval s insolvenčním správcem (Burián & Penka, insolvence, v. o. s.), ač byl opakovaně upozorňován, že řádně neplní podmínky schváleného oddlužení. Přístup dlužníka byl velmi laxní a nezodpovědný. Nadto v některých měsících nehradil ani minimální splátku podle § 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, i když neměl vážné důvody, jež by mu bránily zajistit si lépe placené zaměstnání, z něhož by zaměstnavatel řádně prováděl srážky a odváděl je na účet majetkové podstaty. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu (popřípadě insolvenčnímu soudu) k dalšímu řízení. 5. Dovolatel předkládá (podle obsahu dovolání) Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda porušil povinnost vynaložit veškeré úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů, když své pochybení v průběhu insolvenčního řízení napravil, což potvrzuje insolvenční správce v závěrečné zprávě. Podle dovolatele nemůže jít k jeho tíži, že na výzvu insolvenčního soudu reagoval (dne 24. března 2025) e-mailovou zprávou, jež nebyla opatřena elektronickým podpisem (a k níž přiložil lékařskou zprávu), která nebyla založena do insolvenčního spisu. III. Přípustnost dovolání 6. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 7. S přihlédnutím k bodu 1 článku II (Přechodná ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb. a k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (17. září 2019) se pro dané insolvenční řízení uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) [s výjimkou nastavenou pro § 75, § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v bodech 2 a 3 článku II (Přechodná ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 8. Nejvyšší soud dovolání dlužníka, jenž může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 10. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je insolvenční soud povinen zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, a na jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, jakmile tyto skutečnosti vyjdou v insolvenčním řízení najevo. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 86/2013“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63. 11. Výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení je obsažený v § 412 odst. 1 insolvenčního zákona; všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení (ve smyslu § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a tvoří souhrnný celek. Srov. opět R 86/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam (například, že některé jsou upozaďovány) je zjevně nesprávné. 12. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“. Srov. např. opětovně usnesení sen. zn. 29 NSČR 41/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2018, uveřejněné pod číslem 112/2020 Sb. rozh. obč., v němž se Nejvyšší soud vyjádřil (i) k důsledkům neplnění povinností ze strany dárce na posouzení, zda lze dlužníka osvobodit od placení pohledávek. 13. Dlužníku se cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (k tomu srov. R 86/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sb. rozh. obč.). Jinak řečeno, dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá. 14. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti, že úvaha odvolacího soudu o tom, že dlužník porušil povinnost vynaložit veškeré úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů, není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře) a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. Zjištění soudů o tom, že dlužník neplnil podmínky schváleného oddlužení, umožňují učinit soudy pojatý závěr. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 5. 2026 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu