3 Tdo 1038/2025-1509 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, č. j. 12 To 10/2025-1407, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 18/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 2 T 18/2024-1302, uznal obviněného J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a právnickou osobu J. g. a.s. (která nepodala dovolání) vinnými spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili zkráceně řečeno tak, že obžalovaný J. K., nejprve prostřednictvím své dcery N. K., statutární ředitelky a zároveň jediné akcionářky společnosti J. g. a.s., později prostřednictvím svého otce J. K., statutárního ředitele této společnosti, jako fyzická osoba fakticky ovládající společnost J. g. a.s. a současně na tuto společnost vykonávající rozhodující vliv, v souvislosti s podnikatelskou činností této společnosti a na její účet, tedy jako osoba zcela odpovědná za obchodní a ekonomické záležitosti společnosti J. g. a.s., a současně obžalovaná právnická osoba J. g. a.s., dle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, jednající níže uvedeným konkrétním jednáním J. K. v zájmu společnosti J. g. a.s. a současně v rámci její činnosti, každý z obviněných subjektů samostatně se záměrem získat pro společnost J. g. a.s. majetkový prospěch, v období nejméně od 16. 1. 2020 do 4. 1. 2021 v XY, v XY, popřípadě jinde, poté, co na pokyn J. K. byla dne 16. 1. 2020 mezi společností J. g. a.s. jako zhotovitelem a společností AP Immo s.r.o., jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo č. 1/2020 na realizaci projektu „Rybářský alm XY“ na pozemcích č. XY, XY a XY v k. ú. XY za dohodnutou cenu díla 42 476 328 Kč bez DPH, stanovenou položkovým rozpočtem tvořícím součást smlouvy o dílo, spočívající v provedení tam uvedených prací a v dozorování výstavby dřevostavby dle odsouhlasené cenové nabídky, která bude dodatečně součástí smlouvy tak, aby proběhla v koordinaci se zhotovitelem a dle norem ČSN, a dále poté, co dne 30. 4. 2020 byla na pokyn J. K. mezi společností J. g. a.s. jako zhotovitelem a společností AP Immo s.r.o. jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo č. 02/2020 na provedení díla „Rybářský alm XY“ za smluvní cenu 26 350 000 Kč bez DPH stanovenou na základě rozpočtu stavby tvořícím přílohu č. 1 smlouvy o dílo, konkrétně tam uvedených prací, přičemž se smluvní strany dohodly na tom, že zhotovitel je v průběhu provádění díla oprávněn vystavovat dílčí faktury za plnění, která pro objednatele skutečně provedl, a to vždy v okamžiku, kdy celková hodnota provedených prací přesáhne částku 1 000 000 Kč s tím, že přílohou dílčích faktur musí být vždy rozpočet stavby dle výše uvedené objednávky, a rovněž vystavit konečnou fakturu, jejíž přílohou bude objednatelem odsouhlasený a podepsaný soupis provedených prací, dodávek a jejich ocenění, je zhotovitel oprávněn vystavit po protokolárním předání a převzetí díla, přitom veškeré stavební práce pro společnost J. g. a.s. vykonala společnost MAVA stavební s.r.o., jako subdodavatel na základě smlouvy o dílo ze dne 31. 1. 2020, J. K. nechal jménem a na účet společnosti J. g. a.s. vystavit na základě výše uvedených smluv o dílo pro společnost AP Immo s.r.o. jako odběratele faktury tam uvedené v celkové výši celkové částce 29 310 902,10 Kč, ke kterým nebyly dokládány soupisy provedených prací dle SoD 1 ani dle SoD 2, přičemž si byl vědom skutečnosti, že tyto faktury neodpovídají skutečnosti a oprávněným pohledávkám společnosti J. g. a.s. za společností AP Immo s.r.o. z titulu prostavěnosti díla, neboť práce dle výše specifikovaných vystavených faktur nekorespondují s pracemi a službami tak, jak byly reálně provedeny subdodavatelem MAVA stavební s.r.o. dle stavebního deníku, který společnost MAVA stavební s.r.o. vedla v souladu se Smlouvami o dílo č. 1 a č. 2 a řádně fakturovala na vrub společnosti J. g. a.s. fakturami s plněním v celkové částce 4 438 488,37 Kč, přitom do faktur vystavených společností J. g. a.s. pro objednatele AP Immo s.r.o. obžalovaný J. K. nechal zahrnout i smyšlené faktury vystavené různými subdodavateli na vrub společnosti J. g. a.s. , jejichž plnění však neproběhlo, čímž neoprávněně vylákal ve prospěch společnosti J. g. a.s. majetkový prospěch celkem ve výši 24 561 719,50 Kč (po odečtení ústně sjednané 7% provize pro společnost J. g. a.s. z provedených stavebních prací), čímž J. K. a právnická osoba J. g.a.s způsobili společnosti AP Immo s.r.o. škodu ve výši nejméně 24 561 719,50 Kč. 2. Za to byl dovolatel podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb po 1 000 Kč. Současně byl uložen trest i spoluobviněné právnické osobě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba spoluobvinění zavázání k povinnosti uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené společnosti AP Immo s.r.o. částku 24 561 719,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba spoluobvinění. O jejich opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 12 To 10/2025-1407, tak, že z jejich podnětu zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oběma spoluobviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené na náhradě škody částku 16 061 719,50 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jí uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. Hned na počátku svého mimořádného opravného prostředku zdůraznil, že o podstatné části jeho odvolání směřující do výroku o vině a trestu soud druhého stupně vůbec nerozhodl. Učinil tak přesto, že z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplynul zamítavý postoj k námitkám obviněného. V tomto tedy obviněný spatřoval vadu chybějícího výroku podřazenou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Současně konstatoval, že nelze pokládat za dostatečné pouhé vrácení věci k doplnění chybějícího výroku podle § 265l odst. 2 tr. ř., ale bude třeba celé rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit podle § 265k odst. 1 tr. ř. a vrátit mu věc k novému projednání. 5. Následně obviněný předestřel námitky k samotnému meritu věci. Předně dovolatel konstatoval absenci naplnění znaku přisouzeného trestného činu „uvedení v omyl“, neboť objednatel byl zhotovitelem o všech podstatných skutečnostech informován. Jiná verze kalkulující s nadhodnocováním provedeného plnění ve fakturách nenašla oporu v provedeném dokazování. Připomněl, že jeho prostřednictvím jednající společnost byla rovnocenným partnerem investorů, a měla mít taktéž podíl na zisku z provedených staveb, tudíž nebyl důvod, aby činila jakékoliv trestněprávní kroky. Dílo musela dokončit za sjednanou cenu, přičemž do zastavení stavebních prací vyfakturovala ani ne polovinu ceny díla. Obviněný tedy upozornil, že nikdo nemohl být uveden v omyl, neboť byly hrazeny částky v rámci limitů sjednané ceny a stavba pokračovala. Pokud pak bylo dovolateli vytýkáno, že nedodržel sjednaný způsob fakturace, poukázal na nemožnost takového postupu, neboť neexistoval položkový rozpočet, ze kterého by mohlo být vycházeno. V tomto ohledu považoval ustanovení o fakturaci za neplatné pro neurčitost, a soudy se tedy dopustily nesprávného právního posouzení otázky civilního práva, když k této neplatnosti nepřihlédly, a naopak s ujednáním nadále operovaly. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že investor měl k dispozici všechny relevantní informace o tom, v jakém stavu se stavba z hlediska prostavěnosti nacházela. Tím bylo tedy vyloučeno naplnění znaku uvedení v omyl. 6. Dovolatel poukázal též na to, že ústně učiněná změna smlouvy stran předmětu díla nebyla zpochybněna, ale ta stran fakturace ano. K povinnosti fakturovat podle prostavěnosti se vyjádřili svědci N. a Č., kteří potvrdili, že neexistoval výkaz výměr ani striktní pravidla pro fakturaci. Stejně tak nebylo možno přihlížet k obvyklým cenám skutečné prostavěnosti, ale vše zkoumat výlučně optikou cen sjednaných, které byly nastaveny s ohledem na partnerství obou společností (zhotovitele a investora). K přefakturaci oproti dohodnutým cenám tedy nemohlo dojít. Všechny finanční prostředky byly zhotoviteli svěřeny za určitým účelem, a nikoliv jako zálohy, všechny totiž přešly do vlastnictví zhotovitele a ten s nimi mohl volně nakládat podle vlastního uvážení. 7. Stejně tak obviněný odmítl i úvahy o porovnávání částek fakturovaných objednateli s těmi, které byly zhotoviteli fakturovány subdodavatelem společností MAVA stavební s.r.o. Předně konstatoval, že jím zastupovaná společnost neměla pouze přeúčtovat provedené práce, ale byla zhotovitelem, a také že na stavbě pracovaly i jiné subjekty. Z těchto důvodů nemohly být částky účtované jedním ze subdodavatelů základem pro stanovení jednotkových cen fakturovaných následně objednateli. I tato okolnost tak podle obviněného svědčila o nesprávném právním posouzení věci. Současně doplnil, že nebyla sjednána ani žádná výše provize a odkázal na zásadu smluvní volnosti. 8. Obviněný položil i několik otázek týkajících se toho, kdy a jakým způsobem měla být poškozená společnost uvedena v omyl a kdy se tedy vlastně obviněný začal dopouštět trestněprávního jednání či kdy měl být trestný čin dokonán. 9. Dalším okruhem námitek obviněného byly ty týkající se informovanosti poškozené. Objednatel měl prostřednictvím zástupce investora pana J. N. podrobné informace o stavu stavby. Pan N. měl k dispozici veškeré účetní podklady jak zhotovitele, tak objednatele, a tedy i přehled o finančních tocích obou společností. Pokud soud shledal jeho výpověď v určitých částech za nevěrohodnou, zůstalo otázkou, do jaké míry byly věrohodné její ostatní části. Dále obviněný poukázal na listinu Osvědčení objednatele o řádném plnění zakázky ze dne 2. 11. 2020, kterou investorům předložil pan N. k podpisu. Argumentaci investorů, že jí nerozuměli, pak dovolatel označil za účelovou. Stejně tak jejich argumentace, že na konci roku 2020 bylo zjevné, že něco nesedí, neboť nejen že proplatili fakturu z ledna 2021, ale toto nekorespondovalo ani s výpovědí svědka N. V tomto ohledu tedy nejsou provedené důkazy v souladu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. 10. Obviněný se vyjádřil také k tzv. smyšleným fakturám, kdy zopakoval, že neví, kdy, kdo a za jakým účelem je vystavil a jak se dostaly do účetnictví jeho společnosti. Obviněný s výstavci nikdy nejednal a žádné peníze jim neproplácel, jak ostatně potvrdili i slyšení svědci. Současně investorovi nebyly faktury subdodavatelů dávány k dispozici. Závěr o tom, že je do účetnictví zanesl dovolatel a že byly zahrnuty do faktur vystavených investorovi, nebyl ničím podložený. Tím, že je investorovi nepředložil a neuváděl jej jimi v omyl, nemohly hrát ani teoretickou roli v podvodném jednání, i kdyby byly zahrnuty v účetnictví společnosti. 11. Co se pak týkalo otázky rozsahu dokazování, obviněný vytkl soudu prvního stupně, že řada ve věci provedených důkazů nebyla v odůvodnění rozsudku vůbec zmíněna, ale pouze zařazena do sběrné kategorie, z nichž soud neučinil žádná skutková zjištění. Tyto důkazy tedy označil za opomenuté, a to konkrétně stavební deníky, zápisy z kontrolních dnů, e-maily dokládající snahu o pokračování v realizaci díla, usnesení civilních soudů ohledně protiprávního postupu J. N., vyrozumění o výsledku dohledu v probíhajícím trestním řízení proti J. N., listinu o povolení stavby dokládající opožděnost realizace díla. Soudu dovolatel vyčetl, že ve vztahu k těmto důkazům neozřejmil, jaké závěry z nich učinil, přičemž nějaké učinit měl, neboť není přípustné, aby přihlížel jen k důkazům hovořícím ve prospěch jeho tvrzení a tyto pak účelově jednostranně hodnotil. 12. Posledním okruhem dovolací argumentace obviněného byla ta atakující naplnění subjektivní stránky trestného činu, v jejímž rámci zdůraznil, že měl plnou důvěru v J. N. a neověřoval proto jeho komunikaci vůči investorům. Ti tak měli všechny informace o stavbě a faktury bez připomínek hradili, ačkoliv disproporce mezi prováděnou fakturací a prostavěností byla do očí bijící. V čem byl tedy spatřován podvodný úmysl na straně dovolatele zůstalo nevyřešeno, neboť jeho společnost chtěla stavbu za sjednaných podmínek dokončit, což by učinila. Obviněný tedy uzavřel, že ve věci šlo pouze o spor o splatnost dílčích odměn v rámci sjednané celkové ceny díla, který měl být řešen v civilní rovině. 13. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) a m) ve spojení s písm. g) a h) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, č. j. 12 To 10/2025-1407, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2025, č. j. 2 T 18/2024-1302, zrušil, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na napadená rozhodnutí navazující, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc znovu projednat a rozhodnout v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu. 14. S ohledem na zásadní vady rozsudku směřující ke zrušení odsuzujícího rozsudku navrhl, aby mu byl výkon trestu odnětí svobody, jakož i výkon peněžitého trestu přerušen do doby rozhodnutí dovolacího soudu. 15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele a připomenutí základních obecných východisek uplatněných dovolacích důvodů konstatoval, že námitky vůči skutkovým zjištěním neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich prostřednictvím obviněný nevyjádřil zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, ale toliko nesouhlas s hodnocením důkazů. Obviněný v podstatě zpochybňoval výsledky dokazování, aniž by uvedl, v čem konkrétně obsah důkazu odporuje skutkovým zjištěním přijatým soudy. Stejně tak nebylo možno vyhovět ani námitkám podřaditelným pod kategorii tzv. opomenutých důkazů, neboť obviněným vyjmenované důkazy nebyly podstatné z hlediska rozhodných skutečností a současně se jimi soud prvního stupně zabýval, provedl je a v odůvodnění se k nim, byť obecně, vyjádřil. Ani tento okruh námitek tak nenaplnil reklamovaný důvod dovolání. Naopak státní zástupce konstatoval, že ve věci byly provedeny důkazy odůvodňující závěr o vině obviněného. 16. Námitky nesprávného právního posouzení objektivní a subjektivní stránky trestného činu pak podle mínění státního zástupce postrádaly opodstatnění. Navíc je obviněný částečně založil na nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování, což vůbec dovolacím důvodům neodpovídalo. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně naopak svědčila o tom, že byly naplněny všechny znaky trestného činu. Obviněný prostřednictvím společnosti, jejímž jménem jednal, vylákal na základě smlouvy o dílo od objednatele částky za sjednané dílo, které vůbec neodpovídaly skutečnosti. Svědci, jejichž výpovědi byly podporovány i jinými ve věci provedenými důkazy, jednoznačně vyloučili, že by fakturace nějak souvisela s již provedenými stavebními pracemi. Naopak podmínkou řádného čerpání financí byla řádná realizace jednotlivých prací a obviněný rozhodně nemohl čerpat peněžní prostředky z celkového rozpočtu neomezeně. Námitky obviněného, že by musel dílo za sjednanou cenu provést bez ohledu na to, kdy za to byla uhrazena cena díla, vůbec neodpovídaly výsledkům dokazování. Nebylo zřejmě vůlí investora platit za něco, co nebylo zhotoveno. 17. Podvodný záměr pak nevyloučilo ani tvrzení o ne zcela standardním vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem. Smlouva o spolupráci měla být plněna až poté, co mělo být realizováno nasmlouvané dílo, a rozdělení zisku z této smlouvy tak nebylo nijak navázáno na úhrady stavebních prací. To znamenalo, že peněžní prostředky, které obviněný vylákal byly zcela odděleny od těch, které měl získat v budoucnu z prodeje apartmánů. 18. Státní zástupce pak odmítl i argumentaci týkající se nemožnosti dodržet sjednaný způsob fakturace. Objem skutečně provedených prací vůbec neodpovídal dohodnuté fakturaci, která navíc obsahovala i zcela fiktivní faktury. Současně v bezprostřední návaznosti na tato účtování přistoupil obviněný k významným finančním transakcím – koupě nemovitosti a automobilu. Obviněný si tedy z investora učinil hlavní zdroj příjmů ať již osobních anebo podnikatelských. V této souvislosti pak intervenující státní zástupce odmítl i argument neplatnosti ujednání o způsobu fakturace, neboť tato problematika neměla na posouzení trestní odpovědnosti obviněného žádný dopad. Trestného jednání je možno se dopustit i v mantinelech obvyklých obchodních transakcí, aniž by bylo třeba, aby porušil zvláštní právní předpis. 19. Stejně tak státní zástupce nemohl akceptovat tezi, že peněžní prostředky fakturované objednateli přešly do vlastnictví zhotovitele a tento s nimi mohl libovolně nakládat, neboť tyto finance byly získány v důsledku podvodného vylákání a obviněný ani jím jednající společnost k nim proto nemohli nabýt vlastnické právo. 20. Co se pak týkalo výhrad vůči závěru o uvedení poškozené společnosti v omyl, ani těm státní zástupce nepřisvědčil. Svědci jednající za poškozenou obviněnému zcela důvěřovali a zpočátku provádění stavby nemohli ani objektivně kontroly vykonávat z důvodů koronavirové pandemie a omezení přeshraničního pohybu. Přesto však byla kontrola prováděna prostřednictvím stavebního a technického dozoru a svědka J. N., který nerozuměl stavebně technickým záležitostem a spoléhal se proto výlučně na dovolatele. Byl to tedy obviněný, kdo předstíral skutečnosti v rozporu s realitou, přičemž poškozená nemohla s ohledem na okolnosti zjistit včas skutečný stav věci. Nebylo tedy možno dospět ani k závěru o tom, že by poškozená nevynaložila alespoň minimální obezřetnost. 21. Ve vztahu k zavinění pak státní zástupce konstatoval, že obviněný zcela vědomě a chtěně vylákal od poškozené finanční prostředky se záměrem neprovést všechny sjednané práce. Objem účtovaných stavebních prací přitom vůbec neodpovídal stavu rozestavěnosti stavby, tedy obviněný chtěl zasáhnout do majetku poškozené. O tom svědčil i následný způsob, jak s nimi naložil – výlučně k uspokojení vlastních zájmů. I závěr o úmyslné formě zavinění proto shledal státní zástupce správným. 22. Za neopodstatněné pak státní zástupce shledal i výtky vůči úplnosti výroku. Připomněl, že dovolací soud shledal odvolací námitky obviněného důvodné ve vztahu k adheznímu výroku a částečně tak jeho odvolání vyhověl. Za této situace tak již nemohl o podaném odvolání rozhodnout zamítavě, neboť tento opravný prostředek tvoří zásadně jediný celek. Současně mu nebylo možno vytknout ani nepoužití věty „jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“, neboť tato nemá žádnou oporu v zákoně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo stiženou vadou chybějícího nebo neúplného výroku. 23. Co se pak týkalo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten měl ve věci své místo toliko v druhé alternativě, přičemž však nedoznal, s ohledem na shora uvedené odmítavé stanovisko k ostatním uplatněným důvodům dovolání, opodstatnění. 24. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř. III. Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 26. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a analogicky též písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 28. Obviněný uplatnil formálně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. 29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. má být užit tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. 32. Konečně pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí. 33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 34. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 35. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu a jeho prostřednictvím též rozsudek soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř., a v jejich rámci pak námitky skutkové, právní a procesní povahy. 36. Dovolací soud si předně nemohl nevšimnout, že prakticky veškeré shora uvedené námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení. Pak je ale nutné připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě o takovou situaci šlo, neboť soudy obou stupňů se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. 37. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze nejprve v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 38. Z hlediska námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání lze pod tento důvod podřadit toliko otázku opomenutých důkazů, jak byly v dovolání vyjmenovány (námitky směřující k třetí variantě uvedeného dovolacího důvodu), výhrady vůči věrohodnosti svědka J. N. a odmítnutí závěru o tom, že fiktivní faktury do účetnictví zařadil obviněný (se značnou mírou benevolence směřující k první variantě uvedeného dovolacího důvodu, tzv. zjevného rozporu). Veškerá další argumentace obviněného týkající se skutkového stavu věci byla natolik úzce provázána s právním posouzením dílčích otázek smluvních ujednání, že ji bylo jen stěží možno oddělit a bude proto souhrnně vypořádána níže. 39. Nejprve tedy k důkazům (které podle přesvědčení dovolatele unikly pozornosti soudu prvního stupně) bylo nutno připomenout podstatu této kategorie vad dokazování. Za opomenutý důkaz je totiž možno považovat toliko ten, který soud prvního stupně buď zcela ignoroval, ačkoliv mu bylo jeho provedení řádně navrženo, nebo jej sice provedl, ale následně jej nikterak nezahrnul do procesu hodnocení, respektive z odůvodnění jeho rozhodnutí není patrno, zda a jak jej promítl do skutkových zjištění (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Současně již ze zákonné dikce vyplývá, že se musí jednat o pro věc podstatné důkazy. V nyní posuzovaném případě ovšem žádná z těchto variant nenastala, jak si je ostatně vědom sám obviněný, který brojil zásadně pouze proti tomu, aby provedené důkazy byly hodnoceny souhrnně v množině důkazů bez valného důkazního potenciálu. Tím ovšem zcela minul limity zvoleného dovolacího důvodu v jeho třetí variantě, neboť skutečnou podstatou jeho výtek byl nesouhlas s hodnocením těchto důkazů, a nikoliv vada jejich neprovedení nebo nevyhodnocení. Jak ostatně sám obviněný připustil, soud prvního stupně tyto důkazy provedl, hodnotil a dospěl k závěru, že z nich neučinil žádná relevantní zjištění. Takový postup byl ovšem zcela v souladu se zákonem a právem na spravedlivý proces a takto provedené důkazy proto nelze hodnotit jako opomenuté. Podstata nespokojenosti dovolatele totiž tkvěla pouze v tom, jakou jim soud přisoudil při hodnocení relevanci, totiž nulovou. Tím se ovšem obviněný dostal do situace, kdy brojil toliko proti hodnocení důkazů a domáhal se jejich přehodnocení k vlastní spokojenosti, což je ovšem způsob z pohledu dovolacího řízení neúčinný, jak bylo předesláno shora. 40. Výhrady vůči věrohodnosti svědka J. N. pak pod zvolený dovolací důvod nebylo možno podřadit vůbec, neboť sám obviněný v podstatě připustil, že jsou založeny toliko na tezi, že pokud soud neuvěřil některým pasážím jeho výpovědi, měla být za nevěrohodnou považována celá výpověď en bloc. Takovýto způsob argumentace ovšem vůbec nenaplnil ani základní premisu zvoleného dovolacího důvodu, tedy rozporu (identifikovaného) skutkového zjištění s obsahem konkrétního důkazu. Námitky obviněného zůstaly pouze v rovině konstatování nevěrohodnosti bez jakékoliv relevantní argumentace či alespoň indicii, z čeho tento závěr vyvodil. Ani těmto námitkám tedy nebylo možno vyhovět. 41. Stejný závěr pak bylo nutno vztáhnout též na výhrady, kterými obviněný popřel, že by faktury s fiktivním plněním do účetnictví jím zastupované společnosti zakládal a že ani neví, kdo tak učinil. Ani tyto výtky totiž nenaplňují ani základní předpoklad dovolacích námitek, ale jsou toliko demonstrací nesouhlasu obviněného s dílčím skutkovým zjištěním (které mu není ani kladeno za vinu, neboť podvodné jednání je totiž spatřováno v tom, že účtoval poškozené fiktivní práce, nikoliv že do účetnictví své společnosti zakládal takové faktury). Jinak řečeno, jsou tyto výhrady pouhými popěrnými tvrzeními bez jakékoliv relevance k projednávané věci a neindikující ani žádnou vadu předchozího řízení, kterou by se mohl dovolací soud v rámci svých pravomocí zabývat. Obhajobou obviněného se totiž již dostatečně zabývaly soudy prvního a druhého stupně s náležitou péčí (viz bod 140. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 42. Co se týkalo rozsahu a kvality provedeného dokazování, Nejvyšší soud mohl konstatovat, že soud prvního stupně provedl dostatečné penzum důkazů svědčících ve prospěch i neprospěch obviněného tak, aby prokázal skutkový stav věci bez důvodných pochybností, čímž plně dostál povinnostem stanoveným v § 2 odst. 5 tr. ř. Takto provedené důkazy pak hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž v tomto procesu hodnocení nebyl shledán žádný exces či logický rozpor, naopak jeho úvahy byly v souladu se zákony logiky i běžné lidské zkušenosti konzistentní a zároveň byly i zcela srozumitelně vysvětleny v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Totéž pak platilo i o odůvodnění a myšlenkových procesech soudu druhého stupně. Nejvyšší soud tedy na tomto místě předeslal, že po skutkové stránce věci neshledal žádných pochybení, kdy naopak z provedených důkazů zcela plasticky vystoupil skutkový děj, jak je popsán ve výroku rozsudku. 43. V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů, tedy toho formulovaného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. 44. Nejvyšší soud se v rámci vypořádání námitek naplňujících tento důvod dovolání vypořádal pro větší přehlednost i s některými námitkami, které by sice s jistou mírou benevolence směřovaly do skutkové stránky věci, kterou postihuje zásadně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož však ani argumentace obviněného nebyla rozřazena podle dovolacích důvodů a námitky byly současně úzce provázány, přistoupil dovolací soud pro větší srozumitelnost k tomuto společnému řešení. 45. Nesprávnost přijaté právní kvalifikace spatřoval obviněný jak v posouzení objektivní stránky přisouzeného trestného činu (konkrétně v naplnění znaku uvedení v omyl), tak subjektivní stránky (podvodného úmyslu). 46. K námitkám atakujícím naplnění znaku uvedení v omyl musel Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný se k nim opakovaně vracel v rámci celého dovolání, avšak vždy tím způsobem, že zpochybňoval sjednaný způsob fakturace a informovanost poškozené. Jeho argumentace tedy spočívala jednak v tom, že popřel svoji povinnost fakturovat vždy v souladu s aktuální prostavěností, a naopak hájil tezi, že mohl fakturovat libovolně až do výše sjednané ceny za dílo, a jednak v tom, že namítal konkludentní souhlas poškozené s takovým postupem, neboť podle jeho přesvědčení byla o postupu stavby náležitě informována a byla tedy seznámena s aktuální prostavěností. 47. První okruh výhrad musel dovolací soud kategoricky odmítnout. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně totiž zcela jasně vyplynulo, že ačkoliv mezi smluvními stranami docházelo k modifikacím uzavřené smlouvy, tyto se týkaly především povahy díla. Otázka nároků zhotovitele na proplacení dílčích částí díla byla však vždy navázána na aktuální prostavěnost, byť docházelo k modalitám (vyúčtování provedených prací jednou za 21 dní versus přesahující částku 1 milion Kč, viz body 53. a 58. odůvodnění rozsudku prvního stupně). Vždy však bylo oprávnění zhotovitele vystavit fakturu vázáno na provedené práce (viz body 53., 56. až 58., respektive 114. až 115., 125. až 127., 134. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, či body 48. a 57. in fine odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněný, respektive společnost jednající jeho prostřednictvím, se tedy nemohl na základě žádných indicií domnívat, že jsou oprávněni fakturovat zcela libovolné částky bez jakékoliv návaznosti na splnění vlastních povinností. Pomine-li soud zjevnou absurdnost takového postupu v reálném obchodním světě, dovolatel nepředložil v tomto směru prakticky žádnou argumentaci, se kterou by bylo možno se vypořádat. Oprávnění inkasovat bez odpovídajícího protiplnění totiž obviněný dovozoval z jím tvrzené neurčitosti, respektive nemožnosti splnění ujednání o úhradě ceny díla v uzavíraných smlouvách. Sám tedy spatřoval pochybení v nesprávném hodnocení této otázky, respektive platnosti ujednání, z hlediska civilního práva, aniž by však jakkoliv reflektoval, že toto nebylo z hlediska norem trestního práva rozhodné. Pro posouzení znaku uvedení v omyl byla totiž stěžejní ta skutečnost, zda obviněný jednal ve vztahu k poškozené poctivě v tom směru, že nepředstíral skutečnosti v rozporu s realitou či jí pro ni podstatné skutečnosti nezamlčel. Právě v tomto ohledu tkvělo uvedení poškozené v omyl. Obviněný totiž z uzavíraných smluv seznal (a i z běžné lidské zkušenosti, obzvláště v podnikatelském prostředí tak učinit musel), že objednatel vyjádřil vůli hradit cenu díla postupně již v průběhu jeho realizace, avšak vždy jen do výše skutečně odvedených prací. Pokud tedy dovolatel přesto inkasoval částky několikanásobně převyšující jím odvedenou část díla (čehož si musel být vědom vzhledem ke skutečnosti, že návazně hradil subdodavatelské společnosti MAVA stavební s.r.o., která jediná dílo prováděla jí vystavované faktury), vytvářel v poškozené zcela mylnou představu o tom, že dílo je již ve fázi odpovídající těmto částkám, a tedy že objednatel obdržel za fakturované peněžní prostředky odpovídající protihodnotu. Fakt, že v tomto ohledu nezafungovaly objednatelem zavedené kontrolní mechanismy, nemohl závěr o uvedení v omyl nikterak zvrátit. Stejně tak nemohly na tomto závěru nic změnit ani nyní vznášené pochybnosti o neurčitosti ujednání stran způsobu fakturace, neboť ani kdyby se tyto ukázaly jako pravdivé, nebylo by možno je přičíst ve prospěch dovolatele. Pokud by totiž skutečně již v průběhu realizace obviněný dospěl k závěru, že dodržení ujednání o způsobu fakturace nejsou reálná, neopravňovalo by jej to k tomu fakturovat bez omezení prakticky celou cenu díla předem. Naopak v takovém případě by právo na zaplacení ceny díla vzniklo až jeho provedením a převzetím objednatelem (§ 2610 občanského zákoníku). Námitky dovozující možnost obviněného fakturovat bez odpovídajícího protiplnění bylo tedy nutno označit za ryze účelový argument vytvořený ex post pro obhajobu vlastního podvodného jednání. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že veškerá argumentace obviněného stran jeho oprávnění inkasovat cenu díla zcela libovolně bez ohledu na prostavěnost neměla vůbec oporu v provedeném dokazování a současně zcela postrádala opodstatnění především s ohledem na § 2610 občanského zákoníku, který udával zhotoviteli zcela jasné mantinely postupu v případě, kdy není způsob úhrady ceny díla sjednán. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, respektive části uvedené shora, která se právě touto otázkou pečlivě zabývaly a jimž nebylo v jejich úvahách možno ničeho vytknout. 48. K druhému okruhu výhrad týkajících se nesprávného právního posouzení znaku uvedení v omyl s ohledem na dostatečnou informovat poškozené pak Nejvyšší soud uvedl, že ani těmto nebylo možno přisvědčit. Na straně poškozené sice bylo možno shledat pochybení v systému kontroly provádění díla i proplácených faktur, avšak ani tyto okolnosti nemohly vést k závěru o tom, že poškozená nebyla uvedena v omyl. Předně obviněný vystavěl svoji argumentaci na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud prvního stupně a která (byť s komentářem) aproboval odvolací soud. Dovolatel totiž dovozoval, že poškozená, respektive investoři, měli podrobné informace o stavbě, neboť jejich zástupce se účastnil kontrolních dnů a nikdy nebyly vytýkány žádné vady nebo nedodělky. Nejvyšší soud ovšem nemohl takovému způsobu argumentace vyhovět, neboť by vedla k paradoxním závěrům, kdy by nepoctivý záměr a podvodné jednání jedné ze smluvních stran bylo zcela neospravedlnitelně privilegováno na úkor důvěry druhé smluvní strany v poctivost obchodního partnera. Byť tedy Nejvyšší soud připustil, že poškozená měla být ve vztahu k obviněnému a společnosti, kterou zastupoval, ostražitější a využívat důsledněji všechny smluvně nastavené mechanismy ochrany svých investic, neznamenalo to ještě, že nemohla být uvedena v omyl. Obviněný totiž zcela záměrně využil právě nedostatečné ostražitosti osob hájících zájmy poškozené k tomu, aby se na její úkor obohatil o částky dílem za zcela smyšlená plnění a dílem za plnění několikanásobně nadhodnocená. Současně toto uvedl Nejvyšší soud jako jistou nástavbu argumentace obviněného, neboť ten svoji obhajobu vystavěl toliko na tvrzení, že poškození měli potenciální možnost odhalit jeho soustavné nadhodnocování či dokonce vymýšlení provedených prací, a pokud tak neučinili, vyjádřili tím s jeho jednáním souhlas. Přijetí takovéhoto argumentu by ovšem vedlo právě ke shora naznačeným zcela absurdním závěrům, kdy by jakékoliv zjevně promyšlené, záměrné a soustavné porušování chráněných veřejných zájmů bylo možno legalizovat pouhým odkazem na nedostatečnou pozornost či důvěru druhé poctivé strany. Totéž bylo možno vztáhnout i na námitky poukazující na fakt, že ačkoliv poškození navštívili stavbu již na konci roku 2020, proplatili ještě fakturu z ledna 2021. V tomto ohledu spatřoval obviněný zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, který byl však toliko formálně konstatován, avšak ve své podstatě se jednalo o odlišné hodnocení důkazů v kontextu všech dalších ve věci provedených důkazů a také shora naznačených právních úvah. Neboť, jak již Nejvyšší soud shora uvedl, ani laxnost či lehkovážnost poškozených nemohla automaticky legalizovat jednání obviněného, který zcela záměrně a bez skrupulí s rostoucím trendem nadhodnocoval jím prováděné práce, aby z objednatele vylákal finanční prostředky, na které mu nevznikl nárok. Činil tak při vědomí důvěry poškozených a laxního přístupu jejich zástupce, které ovšem nemohou jeho jednání ospravedlnit. I v tomto směru tedy Nejvyšší soud přitakal soudu prvního a druhého stupně (viz bod 131. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebo body 52. a 56. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a námitky obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. 49. Další nesprávnost právního posouzení pak obviněný shledával v kvalifikování svého jednání jako úmyslného. Veškeré své námitky ovšem soustředil toliko na zopakování shora uvedených argumentů k objektivní stránce trestného činu a popření toho, že by chtěl poškozené podvést. I přes značný rozsah dovolání tak v podstatě absentuje konkrétní argumentace, ke které by se mohl Nejvyšší soud blíže věcně vyjádřit. Naopak veškeré námitky obviněného jsou vystavěny toliko na vlastních skutkových zjištěních a bagatelizaci svého jednání. Dovolací soud ovšem nemohl takové výhrady vyslyšet. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný věděl, jaký je aktuální stav díla, jakou má hodnotu, a tedy měl více než jasnou představu o skutečné prostavěnosti díla. Současně byl seznámen i s vůlí druhé smluvní strany hradit právě a jen již vykonané práce. Pokud tedy přistoupil k tomu, že přes vědomost těchto okolností fakturoval zcela neodpovídající částky několikanásobně převyšující skutečně odvedené práce, činil tak přinejmenším srozuměn s tím, že poškození tuto disproporci neodhalí, tedy zaplatí mu peněžní prostředky na základě omylu. V tomto ohledu je nutno podotknout, že zde soud prvního stupně hodnotil míru zavinění obviněného velice velkoryse v jeho prospěch, neboť dovolací soud je naopak přesvědčen, že rozsah a způsob jeho jednání by odůvodnily i závěr o záměrném a chtěném jednáním, implikující i úmysl přímý. Shora uvedené podporovalo i zjištění, jakým způsobem obviněný s inkasovanými prostředky naložil, když je využil výlučně pro potřebu svoji a svých blízkých. Současně z dokazování nevyplynulo, že by majetkové zázemí společnosti ani jeho samého umožňovalo financovat provádění díla v dalších fázích tak, aby bylo provedeno řádně dle smlouvy. To svědčilo právě pro závěr o tom, že obviněný si z poškozené učinil sponzora vlastních zájmů spoléhaje na její důvěru a nedostatečnost kontroly. Tedy ani námitky vůči právnímu posouzení formy zavinění neprolomily limity meritorního dovolacího přezkumu. 50. Pokud pak obviněný vznesl v rámci svého mimořádného opravného prostředku řadu otázek, Nejvyšší soud považoval za nutné důrazně připomenout, že není povolán k tomu vysvětlovat obviněnému rozhodnutí soudů předcházejících stupňů, ale toliko napravovat nejzávažnější vady rozhodnutí či řízení. Otázky, jak měla být poškozená společnost uvedena v omyl, byly zodpovězeny právě při posuzování tohoto znaku (viz body 46. až 48. tohoto rozhodnutí a tam uvedených částí rozsudků soudů nižších stupňů). Bylo to právě předložením faktur s nadhodnoceným či smyšleným plněním k proplacení. Z toho současně imanentně vyvstaly i odpovědi na otázky, kdy se obviněný začal trestného jednání dopouštět – právě vystavením podvodných faktur. A konečně pak, pokud obviněnému nebyl zřejmý okamžik dokonání trestného činu, nutno připomenout, že obecně je trestný čin dokonán okamžikem, kdy jsou naplněny všechny znaky trestného činu. V tomto případě byl trestný čin páchán kontinuálně po několik měsíců a v jeho kvalifikované podstatě, jak byla přisouzena, byl dokonán připsáním (nadhodnoceným nebo smyšleným) plněním na účet obohaceného. 51. Co se pak týkalo důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten postihuje situace, kdy ve výrokové části rozsudku některý z výroků buď chybí zcela nebo neobsahuje některou z podstatných náležitostí, například právní větu nebo způsob výkonu nepodmíněně uloženého trestu odnětí svobody, a tím je tedy dána jeho neúplnost (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174). 52. Pod tento reklamovaný důvod dovolání obviněný subsumoval námitku chybějícího výroku, kterým by bylo odvolání obviněného vůči výroku o vině a trestu zamítnuto. Odvolání v trestním řízení je pojímáno jako jeden celistvý opravný prostředek, a proto je o něm třeba jako o celku rozhodnout. Pokud pak soud odvolání shledá důvodným jen v části, rozhodne právě jen o této změně s tím, že ve zbytku se ve věci nic nemění (což někdy bývá vyjádřeno i explicitně větou „Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn.“). Právě v celistvosti a jednotnosti odvolání v trestním řízení tkví nemožnost rozhodnout v souladu s požadavky odvolatele a současně je zamítnout. K tomu lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 840/2020, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a usnesení téhož soudu z téhož dne sp. zn. 8 Tdo 944/2019. Tam uvedené závěry pak byly potvrzeny i nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1448/21. Požadavek obviněného, jak vyplynul z jeho výtek, je tedy zcela nepřípadný a nezbylo než jej kategoricky odmítnout. 53. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán toliko analogicky v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného sice nebylo formálně zamítnuto (viz shora), avšak soud jeho odvolací námitky nevyslyšel, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřipadl z podstaty věci v úvahu]. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných vad však nedosáhla mezí meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 54. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného se v podstatné části minula s rozsahem dovolacích důvodů a v té části, ve které naplnila zvolený dovolací důvod, zjevně postrádala opodstatnění. 55. Co se pak týkalo podnětu obviněného k přerušení výkonu trestu odnětí svobody i výkonu peněžitého trestu, nutno uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil takový návrh (§ 265h odst. 3 tr. ř.) a zároveň pak ani předseda senátu dovolacího soudu neshledal ve věci podmínky pro takový postup, a proto o odkladu ani přerušení výkonu trestu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. nerozhodl. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 56. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem bylo zjevně neopodstatněné. 57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu