3 Tdo 119/2026-1305 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovoláních, která podali obviněný M. B. a obviněná M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 14/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. B. a M. M. odmítají. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, byli obvinění M. B. a M. M. (dále též „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že vzhledem k dlouhodobým neshodám s poškozeným L. M., manželem obviněné M. M. a bratrem obviněného M. B., pramenících zejména z nesouhlasu poškozeného se soužitím spoluobviněných, jakož i ze sporů ohledně majetku a výchovy nezletilých dětí poškozeného a obviněné M. M., během nichž se poškozený a spoluobvinění vzájemně opakovaně slovně napadali a také vyhrožovali fyzickou újmou, včetně podání trestních oznámení, se přinejmenším dne 9. 2. 2023 rozhodli poškozeného usmrtit, kdy po společném zvážení různých způsobů realizace tohoto záměru, mezi něž patřilo jeho ubodání, vyhození z okna či předávkování léky s následnou intravenózní aplikací pervitinu, zvolili jako nejvhodnější postup omámení poškozeného pomocí léků vmíchaných do jídla a nápojů, s navazujícím vpíchnutím vzduchu do jeho žíly, v důsledku čehož by poškozený zemřel, kterýžto záměr, poté co obviněný M. B. zakoupil ve Slovenské republice dvě injekční stříkačky o objemu 10 mililitrů, a poté co opatřil dostatečné množství farmaceutických přípravků Neurol, Zaldiar, Eliquis a Trittico, se snažili uskutečnit tím způsobem, že dne 16. 2. 2023 v XY, nedaleko tehdejšího bydliště obou obviněných, nacházejícího se na ulici XY, se obviněný M. B. setkal v dopoledních hodinách s poškozeným, jemuž předal plechovku piva Radegast, do níž před schůzkou, s vědomím obviněné M. M., injekční stříkačkou vstříknul směs léků Neurol a Zaldiar, kdy však poškozený, jakmile se piva napil, prohlásil, že je hořké a plechovku zahodil, načež obviněný M. B. pozval poškozeného na oběd do jejich bytu na výše uvedené adrese, kde mu v odpoledních hodinách obviněná M. M. připravila a nabídla k obědu svíčkovou omáčku, včetně nápoje s magnéziem, do kterýchžto potravin, s vědomím obviněného M. B., přimíchala blistr léků Eliquis a Trittico a tablety léku Neurol, a v jejich konzumaci se poškozeného snažila podpořit tvrzením, že pokud oběd nesní, nepustí jej k dětem, přičemž pouze v důsledku jednání poškozeného, který, s ohledem na předchozí požití pervitinu, díky čemuž neměl chuť k jídlu, odmítl připravenou svíčkovou omáčku a nápoj zkonzumovat, nedošlo k jeho plánovanému omámení léky majícími sedativní účinek a následnému vpíchnutí dostatečného množství vzduchu do žíly obviněným M. B., čímž mělo dojít ke vzniku spoluobviněnými předpokládanému následku v podobě smrti poškozeného. 2. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za využití § 58 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, podali oba obvinění odvolání do výroku o vině i trestu. Odvolání podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to v neprospěch obviněných do výroku o trestu. 4. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, a to tak, že k odvolání státního zástupce a obviněného M. B. podle § 258 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ohledně obviněného M. B. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ohledně obviněné M. M. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. B. odsoudil za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 1 T 14/2023, podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 58 odst. 6 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 1 T 14/2023, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná M. M. byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněné M. M. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II. 5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, podali samostatná dovolání obviněný M. B. (na č. l. 1275–1278 spisu) a obviněná M. M. (na č. l. 1271–1273). 6. Obviněný M. B. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména jeho subjektivní stránky. Nebylo totiž prokázáno, že by měl v úmyslu usmrtit poškozeného s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Veškeré tvrzené plánování a komunikace s obviněnou E. M. mělo ryze fiktivní a afektivní charakter, což shodně s obviněnou uváděli po celou dobu trestního řízení. Úvahy zachycené v odposleších, které jsou de facto jediným důkazem trestné činnosti, nelze bez dalšího považovat za vážně míněný projev rozhodnutí obviněného poškozeného zabít. Jednalo se o projevy hypotetického, afektivního a nereálného charakteru, které samy o sobě neprokazují existenci přiměřeného ani eventuálního úmyslu usmrtit jiného. Na odposlechy je potom navázána řada důkazů, které jsou nedostatečné. Obviněný v tomto ohledu poukazuje zejména na znalecké posudky, kde se znalci seznámili pouze s přepisy odposlechů, které, jak vyplynulo z řízení, odposlechům neodpovídají a jsou v řadě míst zkreslené a nepřesné. 7. Obviněný dále uvedl, že řada provedených důkazů deklaruje, že podání vzduchu v tomto objemu nemohlo ani teoreticky způsobit smrt. Navíc znalci nepočítali se skutečným objemem stříkačky 1 ml. V tomto ohledu obviněný poukázal na výpověď znalce MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., ze dne 28. 6. 2023, že bylo pokusy na psech zjištěno, že k jejich usmrcení je potřebná aplikace alespoň 50 ml vzduchu přímo do pravé části srdce nebo 100 ml do hrdelní žíly, přičemž se u člověka předpokládá potřeba většího množství. Z posudku znalce MUDr. Marka Dokoupila, MBA, pak vyplývá, že k usmrcení psa je uváděn objem 100 ml. Posudek neuvádí, zda by to obvinění dokázali provést, ani neobsahuje odborná literární data, která by kategoricky specifikovala konkrétní objemy plynů s dobou jejich aplikace, které jsou nezbytné pro rozvoj příznaků a fatálních následků vztažených pro jednotlivé lokality žilního systému. Způsob provedení tvrzený obžalobou je ničím nepodloženým tvrzením, a nemůže tak být dána subjektivní stránka pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy. Soudy rovněž s ohledem na tyto okolnosti ani neposoudily otázku tzv. nezpůsobilého pokusu, ač na ni bylo opakovaně poukazováno. Nejde přitom o nezpůsobilost zvoleného prostředku, nýbrž o subjektivní představu obviněného o jeho způsobilosti přivodit smrt. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by považovali aplikaci vzduchu v uvažovaném množství za prostředek schopný usmrtit poškozeného. Ani samotní znalci se neshodli na tom, že by takové jednání mohlo vést ke smrti, a ani obviněný tím nemohl být srozuměn se smrtelným následkem. Stejně tak nemohla být naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, kdy nebylo prokázáno, že by v důsledku jednání obviněných mohlo dojít ke smrti poškozeného. 8. Obviněný dále namítl, že jemu vytýkané jednání mělo být posouzeno maximálně jako pokus trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, předpokládající usmrcení v silném rozrušení, úleku, zmatku nebo jiném omluvitelném hnutí mysli nebo pokus ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Jednání poškozeného vůči obviněným je potřeba hodnotit jako zvlášť zavrženíhodné jednání, což potvrdil i odvolací soud, a stejně tak je třeba jednání obviněných hodnotit jako jednání v silném rozrušení ze strachu nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. I pokud by byl prokázán úmysl obviněných směřující k ublížení poškozenému na zdraví, tak by takové jednání nemohlo způsobit jeho smrt, což potvrdili znalci MUDr. Marek Dokoupil, MBA, a PharmDr. Vít Šesták, Ph.D., a to i za situace, kdy nepracovali s objektivními informacemi, tedy že obvinění neměli k dispozici stříkačku s objemem 10 ml, ale pouze s objemem 1 ml. 9. Dovolatel v podaném dovolání brojil proti porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a faktického zbavení možnosti prokázat svá tvrzení a bránit svá práva. Konkrétně má za to, že mu nebyl umožněn fair proces. Nelze se podle něj ztotožnit s odvolacím soudem, který akceptoval postup soudu prvního stupně s tím, že nebylo nutné provádět dokazování tak, jak společně s obviněnou M. M. navrhovali, ani se závěrem, že byl tento postup soudu prvního stupně náležitě odůvodněn. Pro závěr o vině či nevině však bylo nezbytné vyhotovit revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, neboť „v této věci vyšlo na povrch tolik indicií napovídajících o tom, že vyhotovené znalecké posudky jsou zcela nedostatečné, že nemůže obstát postup soudu prvního stupně i odvolacího s tím, že zamítnutí takových důkazních návrhů je náležitě odůvodněno“. Rovněž bylo podle obviněného namístě vyhotovit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na poškozeného a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví kardiologie. Soudy obou stupňů totiž zcela rezignovaly na dodržení práv obviněných, ale spokojily se s tím, co vypověděl poškozený. 10. Dovolatel rozporoval i skutkové zjištění, že byla opatřena injekční stříkačka s objemem 10 ml, když ve skutečnosti se jednalo o stříkačku o objemu 1 ml. Důkazy znaleckými posudky, které na toto nesprávné zjištění navazují jsou poté neprůkazné a zamítnutí jejich doplnění má pro právní kvalifikaci jeho jednání zásadní význam. Pokud má být dodržena zásada spravedlivého procesu a zásada in dubio reo, pak musí být dokazování náležitě doplněno. 11. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Obviněná M. M. v podaném dovolání uvedla, že je toho názoru, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a vadné je též řízení mu předcházející. Dle názoru obviněné jsou dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. Naplnění dovolacích důvodů je „spatřováno také v tom, že právní závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. učiněná skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dále jsou zde tzv. opomenuté důkazy.“ 13. Obviněná vyjádřila nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně a odkázal na jeho rozbor důkazní situace. Navrhovala důkazy, kterými by podpořila své tvrzení, a které by měly zásadní vliv na rozhodnutí soudu, nebyly však připuštěny, ač měly zásadní vliv na prokázání její viny. Dále rozporuje závěr soudů, že M. B. zakoupil ve Slovenské republice dvě injekční stříkačky objemu 10 ml. Ten však uvedl na pravou míru poté, co mu byla předložena injekce tzv. inzulinka, tak ji označil jako stříkačku, kterou zakoupil, což potvrdila i sama obviněná. O tom, že se jednalo skutečně o tzv. inzulinku, vypovídá i fakt, že na otázku, kde zakoupili jehly, vypověděla, že byla jehla součástí stříkačky. Po celou dobu se hovoří pouze o stříkačkách, a nikoliv o jehlách, které by bylo nutné zakoupit, pokud by se skutečně jednalo o 10 ml stříkačky. Stříkačka sama o sobě není přitom způsobilá propíchnout nic. Není tedy žádný důkaz o tom, že by měli předmět, kterým by mohli vpíchnout léky do piva či ho použít na vstříknutí vzduchu žíly. Naopak důkazní situace vypovídá o tom, že měli pouze zmíněnou inzulinku o objemu max. 1 ml. Soudy vzaly bez řádného dokazování za prokázané, že obvinění měli k dispozici stříkačku o objemu 10 ml bez prokázání toho, že by měli k dispozici také jehly. Soudy učiněná skutková zjištění jsou tak v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy. 14. Obviněná dále uvedla, že o úmyslu obviněných dostat poškozeného do léčebny, a nikoliv jej zabít, vypovídá telefonát policii, aby jej odvezli do léčebny poté, co nevypil pivo, protože byl zjevně pod vlivem drog. K tomu účelu navrhovala předložit výpis volání, avšak tento důkaz nebyl soudem připuštěn. Rovněž podle ní nebylo prokázáno, v jakém množství přimíchala do omáčky léky Trittico, Neurol a Eliquis, kdy soudy vycházely pouze z jejího tvrzení, ačkoliv si to ani přesně nepamatuje. Policie v bytě žádné jídlo ani stříkačky nehledala, a není tak možno prokázat, že vůbec v jídle nějaké léky byly. Navíc se jednalo o léky způsobilé poškozeného maximálně uspat, a i to je otázkou, neboť byl poškozený pravidelným uživatelem tvrdých drog. Pokud by jej obviněná chtěla skutečně zabít, dala by mu do jídla léky, které by mu mohly skutečně ublížit, a které měla k dispozici, protože je obviněný užíval na problémy se srdcem. Nebyl tak podle ní prokázán její úmysl poškozeného usmrtit, naopak z provedených důkazů vyplývá, že úmysl její a obviněného byl zcela jiný. 15. Obviněná se rovněž neztotožnila s právní kvalifikací jí přisouzeného jednání, když uvedla, že je nutné její jednání právně posoudit jako pokus ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku s tím, že trestní odpovědnost zanikla podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího k dokončení trestného činu, což bylo prokázáno tím, že poškozený svíčkovou nesnědl, a obviněná nečinila žádné další kroky, aby mu ublížila, ale naopak jej u sebe nechala ještě dva týdny bydlet. Kdyby jej chtěla usmrtit měla nesčetně možností, jak to udělat. 16. Součástí svého dovolání obviněná učinila i námitku tzv. opomenutých důkazů, které opětovně navrhovala, ale byly bez odůvodnění zamítnuty. V tomto ohledu poukazuje konkrétně na navrhované opětovné vypracování znaleckých posudků, kde by byla zohledněna skutečnost, že obvinění měli k dispozici tzv. inzulínku o objemu 1 ml, výpis volání na PČR ze dne 16. 2. 2023 a výslech policistů, kteří prováděli zadržení obviněné a prováděli výslechy. 17. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 31 T 14/2023, a aby věc ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 18. K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 1. 2026, sp. zn. 1 NZO 13/2026. 19. Státní zástupce úvodem svého vyjádření rekapituloval dosavadní průběh řízení a stručně shrnul námitky dovolatelů. 20. K argumentaci dovolatelů státní zástupce uvedl, že ji lze přiřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen s výhradou, protože obvinění brojí proti právnímu posouzení především na základě své vlastní představy o skutkových zjištěních. V dovolacím řízení je nutno vycházet ze skutkových zjištění, jež učinily soudy a jež jsou obsaženy zejména ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V takovému případě je podle státního zástupce správná kvalifikace jednání obviněných jako zločinu pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. O bezprostředním směrování k usmrcení poškozeného svědčí reálné uskutečnění zločinného plánu, kdy mělo k úmrtí dojít v přímé návaznosti na jednání obviněných. Existence plánu naplňuje znak rozmyslu, bezprostřednost pak vyplývá z místní a časové určitosti jednání obviněných a toho, že plán uskutečňovali. Nedostatek dokonání je zřejmý z toho, že poškozený přežil díky okolnostem nezávislým na vůli obviněných. 21. Státní zástupce striktně odmítl požadavek obviněných na hodnocení jejich jednání podle jimi zmíněných mírnějších skutkových podstat s tím, že rozhodná skutková zjištění nevykazují jejich znaky. Nebylo zjištěno, že by se poškozený dopouštěl předchozího konkrétního zavrženíhodného jednání, stejně tak absentuje alternativní znak privilegovaných skutkových podstat jako omluvitelné hnutí mysli, kdy jednání obviněných a jejich motivace nemůže být považována za lidsky pochopitelnou, resp. omluvitelnou, k čemuž státní zástupce v podrobnostech odkázal na bod 149. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 22. K námitce obviněných označující jejich jednání jako nezpůsobilý pokus státní zástupce uvedl, že otázka způsobilosti či nezpůsobilosti pokusu nemůže mít vliv na trestní odpovědnost. Objektivní způsobilost pokusného jednání není v praxi považována za podmínku trestní odpovědnosti pachatele již od čtyřicátých let minulého století, přičemž se tato skutečnost doposud nijak nezměnila. Jedinou výjimku představuje absolutně nezpůsobilý pokus, což však není případ obviněných. V jejich věci se jedná maximálně o pokus nezpůsobilý relativně. Stejně tak není možné podle státního zástupce souhlasit s obviněnou M., že byly splněny podmínky pro zánik trestnosti jejího jednání. Absentuje totiž dobrovolné upuštění od tohoto jednání, neboť k zamýšlenému následku nedošlo nezávisle na jejich vůli, nezdařil se, jak si představovali, přičemž vědomý nezdar vylučuje možnost dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu, k čemuž poukázal na body 136. a 137. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 23. Obviněným státní zástupce nepřisvědčil ani v jejich kritice zjištěného skutkového stavu. Rozhodná skutková zjištění mají pevnou oporu v provedených důkazech a jsou shodná s obsahem skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Jednoznačně vyplývají zejména z obsahu odposlechu telekomunikačního provozu, elektronické komunikace, výpovědi poškozeného, znaleckého zkoumání atd. Současně byla provedenými důkazy vyvrácena verze skutkového děje prezentovaná obviněnými, že se snažili pouze řešit jeho závislost na opojných látkách, či že se jednalo pouze o plané řeči a ventilování emocí. 24. K námitce opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že z bodu 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že na uplatněné důkazní návrhy bylo reagováno, přičemž bylo dostatečně vysvětleno, z jakých důvodů došlo k zamítnutí důkazních návrhů. Bylo tedy postupováno v souladu s panující judikaturou. 25. K obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupce poukázal na to, že podané dovolání neobsahuje žádnou argumentaci, která by se tohoto dovolacího důvodu týkala. 26. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné než navrhované rozhodnutí. III. 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. 28. Dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 5 To 35/2025, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obviněného M. B. zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a u obviněné M. M. ohledně způsobu výkonu trestu odnětí svobody a při nezměněném výroku o vině poté nově rozhodl u obviněného M. B. o výši uloženého trestu odnětí svobody a u obou obviněných o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Současně jako nedůvodné zamítl odvolání obviněné M. M. Vytvořil tak obdobnou procesní situaci jako by odvolání do viny obou obviněných zamítl. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájkyň, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 29. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými uplatněné námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (oba dovolatelé) a písm. e) tr. ř. (obviněná M. M.). 30. Dovoláním obou obviněných je nicméně třeba vytknout, že ačkoliv uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), e) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu obou dovolání je totiž zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozsudku odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který je uznal vinnými žalovaným skutkem a uložil jim trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 31. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h), e) tr. ř. 32. Obviněná M. M. v podaném dovolání deklarovala uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Žádnou argumentaci, která by se mohla alespoň blížit tomuto dovolacímu důvodu, však obviněná neuplatnila. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněná přímo uvedla, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje, či za ni přímo domýšlet její argumentaci podporující formálně deklarovaný dovolací důvod ani ze všech možných hledisek přezkoumávat napadená rozhodnutí. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tedy nepřezkoumával dovolání optikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 33. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelé uplatnili již v odvolání či v řízení před soudem prvního stupně, jak oba obvinění činí v projednávané věci, kdy výlučně vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku trestního řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak odvolací soud, tak zejména soud prvního stupně, který vyčerpávajícím způsobem reagoval na veškeré argumenty dovolatelů, které v nezměněné podobě přednáší v podaných mimořádných opravných prostředcích. 34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 35. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 36. Obvinění v projednávané věci uplatnili variantu tzv. opomenutých důkazů, kdy brojili proti nezadání nových znaleckých posudků a odborných vyjádření zohledňujících jimi tvrzenou skutečnost, že měli k dispozici pouze dvě injekční stříkačky s objemem 1 ml (oba obvinění), neobstarání výpisu volání PČR ze dne 16. 2. 2023 a neprovedení výslechu policistů, kteří prováděli zadržení obviněné a výslechy (obviněná M. M.), nezadání revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na poškozeného a také znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví kardiologie (obviněný M. B.). 37. Právě třetí varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje na tzv. opomenuté důkazy. Opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). 38. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 39. Obvinění zmíněné důkazní návrhy vznesli již v řízení před soudem prvního stupně a opětovně před soudem odvolacím poté, co soud prvního stupně nepřistoupil k doplnění dokazování jimi navrhovaným způsobem. Soud prvního stupně o důkazních návrzích v hlavním líčení procesně bezvadným způsobem rozhodl tak, že důkazní návrhy pro jejich nadbytečnost zamítl. Vyčerpávajícím a pečlivým způsobem přitom vysvětlil, proč s ohledem na obsah množství provedených důkazů, by obviněnými vznesené důkazní návrhy nemohly přispět k objasnění skutkového stavu nebo proč nebyly způsobilé změnit skutkové závěry, ke kterým dospěl. Na podrobné zdůvodnění soudu prvního stupně může Nejvyšší soud v podrobnostech beze zbytku odkázat s tím, že níže pouze ve stručnosti uvede nosné důvody, proč soud prvního stupně nepřistoupil k provedení obviněnými navržených důkazů zmíněných v podaných dovoláních. Dlužno však podotknout, že obvinění v podaných dovoláních blíže neargumentují, proč měl být ten který důkaz proveden, ale ve většině se omezují toliko na vyjádření přesvědčení, že jimi navržené důkazy provedeny být měly a že jejich neprovedením soudy zasáhly do jejich ústavně zaručených práv. 40. Důkazní návrh obviněné M. M. spočívající ve vyžádání výpisu volání na Policii České republiky ze dne 16. 2. 2023 byl zamítnut s tím, že tato skutečnost (tedy zda obviněná volala daného dne policii kvůli chování poškozeného) byla dostatečně prokázána jednak zprávou Policii České republiky (ve spise založenou na č. l. 859) a hlavně pak tím, že soud v hlavním líčení přehrál všechny zajištěné telefonní hovory z dotčeného dne. Z těch přitom nevyplynulo, že by se některý z obviněných obracel na policii předmětného dne 16. 2. 2023 (srov. bod 135. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně neshledal důvod ani k doplnění dokazování o výslechy policistů, kteří provedli zadržení obviněné a prováděli výslechy obviněných, neboť by to nemohlo přispět k objasnění věci. Ostatně ani v podaném dovolání obviněná nijak nespecifikovala, jak by svědectví těchto policistů mohlo přispět k objasnění věci. Informace týkající se okolností jejího zadržení i věcí, které byly zajištěny, jsou součástí spisového materiálu, a výslech policistů by k této věci nic nového nepřinesl. Jak vhodně poukázal soud prvního stupně, tak výslechy obviněných byly prováděny za přítomnosti jejich obhájců (ve věci je vzhledem k trestní sazbě, kterou byli obvinění ohroženi, dán po celou dobu důvod nutné obhajoby). Z protokolů se přitom nepodává žádná námitka obhajoby ani co do obsahu protokolace, ani co do případného nátlaku policistů. Své odůvodnění k neprovedení důkazu výslechy policistů soud prvního stupně uzavřel konstatováním, že „o úmyslu obžalovaných spáchat trestný čin svědčí provedené důkazy a nikoli úvahy policistů, kteří obžalované vyslýchali“ (srov. body 141. – 143. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 41. Soud prvního stupně nepřistoupil ani k zadání revizních znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie (patrně na osoby obviněných, kdy v podaném dovolání toto blíže obviněný nespecifikoval) a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na poškozeného. Nutnost zadání těchto znaleckých posudků obviněný M. B. dovozoval (vyjma prostého konstatování, že tyto znalecké posudky jsou nedostatečné a nepostačují k objasnění věci) z toho, že znalci vycházeli z přepisu odposlechů, které se podle něj ukázaly jako neodpovídající jejich obsahu. Nepoukázal však v jakých konkrétních situacích se odlišuje obsah odposlechu a jeho přepis. Nadto se jedná o námitku nedůvodnou. Soud prvního stupně v hlavním líčení přehrál předmětné klíčové záznamy telefonických rozhovorů a vyhodnotil, že tyto přepisy odpovídají skutečnosti (srov. bod 141. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně při výslechu znalců zkoumal i metodiku jimi vyhotovených znaleckých posudků a informací, ze kterých vycházeli. Zjistil přitom, že znalci vycházeli z množství vzájemně se doplňujících metod a osobního vyšetření obou obviněných. S přepisy odposlechů se znalci sice seznámili, ale výslovně uvedli, že pro ně tyto přepisy nebyly při posuzování obviněných stěžejní. Soud prvního stupně na tomto podkladě dospěl k jednoznačnému závěru, že se znalci dostatečně zabývali psychickým stavem obou obviněných, a návrh na jejich doplnění jako nadbytečný zamítl. Stejně tak nepřistoupil k zadání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu poškozeného L. M. s tím, že posudek o ověření toho, zda je poškozený psychicky v pořádku, neměl žádný vliv na hodnocení jednání obviněných, které bylo spolehlivě prokázáno (srov. body 155. – 156., 163. a 165. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 42. Soud prvního stupně nepřistoupil ani k zadání doplňků znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, které by vyhodnotili injekci vzduchu do žíly injekčními stříkačkami o obsahu 1 ml. Tento požadavek totiž vycházel pouze z vlastní verze událostí obviněných podpořených pouze změnou jejich vlastní výpovědi v průběhu hlavního líčení. Soud prvního stupně přitom rozvedl, z jakých důvodů změně jejich výpovědi neuvěřil, což bude rozebráno dále při vypořádání jejich námitky zpochybňující skutkové zjištění, že si opatřili dvě injekční stříkačky s objemem každé z nich 10 ml. Z tohoto důvodu také nepřistoupil k zadání doplnění znaleckých posudků v naznačeném směru, neboť by se jednalo o doplnění stran zcela hypotetického scénáře nemajícího podklad v provedených důkazech (srov. bod 139. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). K požadavku na zadání dalšího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví kardiologie soud prvního stupně poukázal na obsah výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Marka Dokoupila, MBA, který zpracovával posudek na problematiku vzduchové embolie. Tento znalec uvedl, že by kardiologický posudek k věci nic nového nepřinesl (srov. body 108. a 148. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 43. Se závěry soudu prvního stupně stran úplnosti provedeného dokazování a zamítnutí důkazních návrhů obviněných se odvolací soud zcela ztotožnil a v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku na závěry soudu prvního stupně zcela odkázal. Pokud obviněná M. M. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu deficitní, tak jí nelze dát za pravdu. Za situace, kdy se odvolací soud zcela ztotožní se závěry soudu prvního stupně i s odůvodněním jeho závěrů a na tyto ve svém rozhodnutí odkáže, jako tomu je v právě projednávané věci, jeví se jako zbytné požadovat po něm rozsáhlejší odůvodnění, které by bylo toliko opakováním již toho, co bylo řečeno v rozsudku soudu prvního stupně. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího v tomto ohledu spolu tvoří jeden celek, přičemž obvinění v těchto odůvodněních zcela jistě naleznou důvody, pro které nebylo vyhověno jejich návrhům na doplnění dokazování. 44. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 37. a 38. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Povinnost provést navrhované důkazy rozhodně nezakládá subjektivní nespokojenost obviněných se skutkovými závěry, které z již provedených důkazů vyplývají. Zejména to platí ve vztahu k požadavkům obviněných na provedení doplnění znaleckých posudků, zadání nových znaleckých posudků nebo vyhotovení znaleckých posudků revizních. Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu při dokazování nevykazuje jakékoli stopy libovůle, přičemž soudem prvního stupně bylo logicky vysvětleno, proč navrhované doplnění dokazování obviněnými požadovaným způsobem nedisponovalo vypovídací potencí. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil. 45. Obvinění rovněž zpochybňovali skutkové zjištění, že si obstarali dvě injekční stříkačky, každou o objemu 10 ml. Obviněná M. M. pak relativizovala množství léků, které měli k pokusu o vraždu obviněného použít s tím, že není možné určit kolik léků do svíčkové poškozenému skutečně dala. Jimi formulované námitky mají svým obsahem nejblíže právě k první variantě oběma obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 46. Právě první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dána v situaci, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Je namístě upozornit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. 47. Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o proces dokazování a vyhodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 48. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování. V bodech 1. – 66. shrnul obsah výpovědí obviněných a jejich postupný vývoj, v bodech 67. – 108. shrnul obsah důkazů provedených ve věci a v bodech 109. – 166. vyložil své úvahy, kterými se řídil při hodnocení provedených důkazů, skutková zjištění, která vzal za prokázaná a právní posouzení, které zjištěnému skutkovému stavu přiléhalo. Jeho úvahy lze označit za vyčerpávající a logicky provázané. Nejvyšší soud jim v tomto ohledu nemá čeho vytknout. Námitky obviněných týkající se skutkových zjištění přitom nejsou formulovány způsobem, který by bylo možné označit za podřaditelný pod uplatněný dovolací důvod, neboť žádným způsobem nezpochybňují, že konkrétní skutkové závěry přijaté soudem prvního stupně a potvrzené soudem odvolacím nevyplývají z provedených důkazů nebo jsou zcela bez důkazního podkladu. Obvinění toliko relativizují výsledky provedeného dokazování a představují alternativní, jim konvenující, verzi skutkového děje. Jejich verze však na rozdíl od verze přijaté soudem v provedeném dokazování nenachází oporu. 49. Soud prvního stupně v tomto vyšel především z provedených záznamů odposlechů, a to jak v otázce opatření injekčních stříkaček, tak při stanovení toho, jaké množství, jakých léčebných prostředků při realizaci svého plánu použili. Jak objem stříkaček, tak konkrétní množství a druh léčiv zmiňují ve svých rozhovorech samotní obvinění, když se domlouvali na přesném způsobu provedení, a to i předmětného dne 16. 2. 2023, kdy k pokusu došlo. Obviněný M. B. v zachyceném hovoru ze dne 11. 2. 2023 ve 12:48 hodin hovoří o tom, že koupí ty dvě stříkačky, natáhne je „natáhne napůl se vzduchem a zdar.“ To koresponduje s obsahem jeho výslechu v přípravném řízení dne 24. 5. 2023, kde uvedl, že na Slovensku koupil stříkačky s objemem 10 ml. Až u hlavního líčení změnil svou výpověď s tím, že na tom byl předtím psychicky špatně a že mu policisté vsugerovali, že koupil injekci o tomto objemu. Obviněná M. M. v hlavním líčení dne 3. 6. 2024 nejprve uvedla, že si nepamatuje na velikost stříkaček, ale v hlavním líčení dne 15. 1. 2025 uvedla, že se jednalo o jehly inzulínové. Soud prvního stupně se se změnami ve výpovědích obviněných zabýval a dospěl k tomu, že jsou účelové, a je proto namístě vyjít z prvotní výpovědi obviněného M. B., že měli k dispozici stříkačky s objemem 10 ml. 50. Stejně tak nelze zpochybnit závěr soudů o lécích, které obvinění užili při pokusu o usmrcení obviněného. V telefonických rozhovorech mezi obviněnými ze dne 16. 2. 2023, tedy ze dne, kdy usilovali o život poškozeného, se obviněná M. M. zmiňuje o připraveném celém platu „Trytycea“ (Trittico), celém platu „Elykvisu“ (Eliquis), a dále o 6–7 tabletách „Neurolu“ (Neurol). Lze dodat, že bylo spolehlivě prokázáno, jak si předmětné léky na předpis obvinění opatřili a že je skutečně měli k dispozici při realizaci pokusu vraždy poškozeného. V průběhu samotné realizace obviněný potom obviněnou instruuje, aby mu dala polovinu do svíčkové a půlku do magnézka (bod 122. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Není proto důvod pochybovat o správnosti závěru soudů o množství léků, které zamýšleli při pokusu použít. Na tom nic nemůže změnit ani jejich pozdější relativizace množství léků, které při pokusu použili, neboť ji činí toliko jako součást jejich vlastní obhajoby ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání za přisouzené jednání (srov. body 144. – 145. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nelze tedy dát za pravdu obviněné, že by nebylo prokázáno, jaké množství užili při pokusu poškozeného usmrtit. 51. S rozsahem provedeného dokazování stejně jako se skutkovými závěry, které z něj vyplynuly se poté zcela ztotožnil odvolací soud, jak vyplývá z bodů 8. – 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Skutkové námitky obviněných označil za opakované, pouze nabízející své vlastní vyhodnocení důkazů neodpovídající kontextu celé věci. Hodnocení soudu prvního stupně pak označil za „přesvědčivé a logické, vyjadřující vnitřní přesvědčení soudu založené na uvážení všech důkazů v jejich souhrnu i jednotlivostech.“ 52. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Přestože obvinění považují skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natož pak rozpor zjevný. 53. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uplatnil obviněný M. B. a v podstatě i obviněná M. M., lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 54. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 55. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). 56. Obvinění v podaných dovoláních zpochybnili právní posouzení jejich jednání jako pokusu vraždy s rozmyslem podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to v několika ohledech. Oba rozporovali prokázání úmyslu obviněného usmrtit s tím, že jej pouze chtěli dohnat k léčení. Obviněná M. M. pak dovozovala zánik trestnosti pokusu, neboť podle ní dobrovolně od činu upustila a již se poté nepokusila obviněného usmrtit. Obviněný M. B. zpochybnil způsobilost učiněného pokusu s tím, že bylo namístě zvážit, zdali se nejednalo o pokus nezpůsobilý. Rovněž namítl, že jejich jednání mělo být posouzeno přinejhorším jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku nebo pokus zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Oba obvinění založili svou argumentaci nezanedbatelnou měrou na své vlastní verzi skutkového stavu, tedy uplatnili předmětný dovolací důvod neregulérním způsobem. Nadto se jedná o námitky zcela neopodstatněné, jak bude vyloženo níže. 57. Zločinu podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Jednáním ve stadiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. 58. Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§ 141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku]. 59. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. 60. Obvinění se uvedeného činu dopustili ve stadiu pokusu. Jednáním ve stadiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu však nedošlo. 61. K námitce obviněné M. M., že trestnost jejich jednání zanikla, neboť se již nepokoušeli po prvním pokusu obviněného usmrtit, Nejvyšší soud připomíná, že trestnost pokusu zaniká podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. 62. V projednávaném případě obvinění učinili vše, co potřebovali k dokonání trestného činu, přičemž k zamýšlenému následku, tedy k uspání poškozeného léky (přičemž byli smířeni i s variantou, že samotné podání léků může vést ke smrti poškozeného) nedošlo pouze vlivem okolností nezávislých na jejich vůli. Nelze tak hovořit ani o základní podmínce zániku trestnosti, tedy dobrovolném upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Jak přiléhavě podotkl již soud prvního stupně v bodě 137. odůvodnění svého rozsudku dobrovolnost od dalšího jednání směřujícího k dokonání skutku naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu se musí vztahovat k vytýkanému skutku, nikoliv, že se pachatel neúspěšného pokusu neodhodlá k dalšímu pokusu, a tedy i dalšímu útoku na život poškozeného. Aplikováno na projednávanou věc, by o dobrovolném upuštění mohlo být hovořeno pouze v případě, že by obvinění svým aktivním jednáním zabránili v pozření jídla a pití s přimíchanými léky. Obvinění však učinili pravý opak a vyvíjeli na obviněného nátlak, aby nápoje a jídlo s tlumícími léky pozřel. To, že k tomu nakonec nedošlo, nezáviselo na jejich vůli a jejich jednání, ale výlučně na vůli a jednání poškozeného, tedy na okolnostech na jejich vůli nezávislých. O zániku trestnosti pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku proto nelze uvažovat. Není jej možné dovodit ani z toho, že se po neúspěšném pokusu usmrtit poškozeného o totéž nepokusili v krátké časové návaznosti znovu. 63. Obviněný M. B. v podaném dovolání uvedl, že bylo namístě zvážit otázku tzv. nezpůsobilého pokusu. I pokud by se jednalo o pokus nezpůsobilý, tak by tato skutečnost neměla vliv na posouzení trestnosti takového jednání. Stabilizovaná judikatura jasně definuje základní rozdíl mezi pokusem a dokonaným trestným činem absencí následku u pokusu. Podstatou nezpůsobilosti pokusu je nezpůsobilost přivodit následek jako jednu ze složek skutkové podstaty trestného činu. Významné ovšem je, že pachatel jednal v úmyslu trestný čin spáchat, tedy v úmyslu zahrnujícím i způsobení následku. Trestnost pokusu zásadně není vyloučena samotnou okolností, že jde o nezpůsobilý pokus. Vždy je třeba zvážit širší okruh okolností konkrétního případu, zejména z toho hlediska, zda povaha a závažnost posuzovaného skutku ukazují na takovou míru společenské škodlivosti, při které trestní odpovědnost za nedokonaný trestný čin nekoliduje se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem (ultima ratio) ochrany dotčených zájmů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 368/2015, či nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 4 Tdo 1064/2025). V projednávaném případě však nelze hovořit ani o pokusu relativně nezpůsobilém, jak správně konstatoval soud prvního stupně. Postup, kterým obvinění zamýšleli vzít obviněnému život, byl totiž v obecné rovině způsobilý přivodit smrt. Ze znaleckého posudku soudního lékaře MUDr. Marka Dokoupila, MBA, sice vyplynulo, že nejsou z pochopitelných důvodů k dispozici konkrétní data specifikující množství vzduchu potřebného k usmrcení lidské bytosti, ale přesto je možné přijmout závěr, že aplikace vzduchu do žíly není triviální úkon, že se jedná o způsobilou metodu, jak usmrtit člověka a množství 10 ml vzduchu je na spodní hranici úspěšnosti provedení. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že obvinění opatřili stříkačky dvě a že k zamýšlené aplikaci vzduchu do systému obviněného mohlo dojít opakovaně, což by zvyšovalo reálnou možnost úspěchu. Znalci poukázali na skutečnost, že neodborná nitrožilní aplikace je riskantní nejen možným rozvojem vzduchové embolie, ale také možným zavlečením infekce do cévního systému a při její generalizaci pak může dojít rovněž ke smrti. Přitom hrozí poranění zejména tepenných struktur, tvorba trombóz, které mohou mít rovněž fatální důsledky. Samotný pokus o vpíchnutí vzduchu do žíly tedy byl způsobilý přivodit smrt poškozeného jednak způsobem, který obvinění zamýšleli i způsobem, který sice nezamýšleli, ale který mohl i tak vést k úmrtí poškozeného (srov. body 109., 130. a 148. rozsudku soudu prvního stupně). S tímto následkem ostatně i výslovně počítali, jak bude vyloženo dále (srov. body 118., 122. – 123. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Závěr, že se nejednalo o pokus nezpůsobilý podporuje i to, že k úmrtí poškozeného mohlo dojít již samotným podáním léků v kombinaci a množství zvoleném obviněnými v pivu či svíčkové, s čímž byli obvinění taktéž přinejmenším srozuměni (srov. body 128. a 129. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 64. Nezanedbatelnou část své argumentace oba obvinění věnovali zpochybnění naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy s tím, že nebylo jejich úmyslem obviněného usmrtit, ale toliko jej přimět k účasti na léčení, a že jejich zachycená komunikace, ať už telefonická nebo textová, byla prostým verbálním ventilem, a nikoliv přípravou na usmrcení poškozeného. Dlužno podotknout, že tak oba obvinění činí na podkladě vlastní verze skutkových událostí nemající na rozdíl od závěru soudů podklad v provedeném dokazování. 65. Přesto ale Nejvyšší soud k námitkám zpochybňujícím zavinění obviněných připomíná, že zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem (§ 15 tr. zákoníku) směřující proti lidskému životu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. 66. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. 67. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. 68. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 316–320). 69. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). 70. O úmyslu obviněných přivodit svým jednáním poškozenému smrt nejvíce vypovídají zejména záznamy jejich zachycených telefonických hovorů, kde se domlouvají na realizaci vraždy poškozeného. Svědčí totiž nejen o samotné realizaci pokusu tak, jak se skutečně odehrával de facto v reálném čase, ale zejména o představách a očekáváních samotných obviněných při uskutečňování svého záměru. Znali účinky léků, které chtěli podat poškozenému (bod 135. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněný M. B. v hovoru dne 11. 2. 2023 výslovně uvedl, že „koupíme ty dvě stříkačky“, sežene to za 150 Kč, pak je „natáhne napůl se vzduchem a zdar“. Obviněná M. na to odpovídá, že „to je nejlepší“ (bod 118. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V hovoru v 11:16 hodin dne 16. 2. 2023 na konstatování obviněné, že si myslela, že „to pivo vypije“ odvětil, že „kdyby ho vypil, tak je po něm na místě.“. Po nevypití piva se poté domlouvali, že dá obviněná polovinu připravených léků do svíčkové a že dá pozor, aby to snědl on, a ne děti, a polovinu do magnézka. Obviněný doslovně poté uvedl, že bude mít draka, protože „odstraňuje bráchu“. Obviněná na to uvedla, že to poškozenému klidně píchne do žíly. Oba se pak domlouvali na tom, že odvezou tělo poškozeného z bytu (srov. bod 122. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Při samotné realizaci se nejprve snažili podat obviněnému pivo s kombinací léků na předpis, které nevypil, protože bylo hořké, poté jej v návaznosti na tento nezdar pozvali na oběd, kde mu zamýšleli podat svíčkovou opět s přídavkem kombinace léků, které měly sloužit k jeho utlumení a případně usmrcení. Aktivně se přitom snažili, aby omáčku s nápojem z magnézia (taktéž s příměsí předmětných léků) zkonzumoval, obviněná dokonce naléhala, že když to nesní, tak jej nepustí k dětem (srov. body 118. – 131. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dlužno dodat, že zachycené odposlechy korespondují i s prvotními výslechy obviněných v přípravném řízení. Nejvyšší soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně, že provedené důkazy nepřipouštějí jiný závěr než ten, že se oba obvinění pokusili společně usmrtit poškozeného, jednali v úmyslu přímém a s rozmyslem. 71. Obhajobu obviněných, že jejich úmyslem nebylo poškozeného usmrtit, ale pouze jej donutit jít na léčení, označil soud prvního stupně jako absurdní. Poukázal zejména na to, že podání předmětné kombinace léků v jimi zamýšlené dávce a aplikace vzduchu do žíly může způsobit vyjma velmi závažných zdravotních obtíží i smrt, a v žádném případě nemůže přispět k tomu, aby se někdo šel dobrovolně léčit. Samozřejmě nelze přehlédnout, že úmysl obviněných poškozeného usmrtit se velmi jasně a zřetelně podává zejména ze zajištěných odposlechů, ze kterých je zřejmé nejen samotné plánování pokusu v rámci obstarávání prostředků k činu, ale i průběh jeho realizace a koordinace obviněných (v této konečné fázi se jedná zejména o záznamy telefonních hovorů ze dne 16. 2. 2023), kdy oba obvinění kalkulují právě s nejzávažnějšími následky pro poškozeného. O přinucení poškozeného k léčení nehovoří vůbec. Stejně tak v odposleších hovoří o možnosti zamaskování činu jako sebevraždy v případě, že by tělo poškozeného bylo objeveno u nich v bytě (bod 142. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Úvahy tohoto typu by v zachycené komunikaci absentovali v případě, že obvinění měli za cíl skutečně „pouze“ tímto způsobem dohnat poškozeného k léčení jeho závislosti. Obhajobě obviněných tak Nejvyšší soud, stejně jako soudy činné v projednávané trestní věci, neuvěřil. 72. Jako neopodstatněné hodnotí Nejvyšší soud i námitky obviněného M. B., kterými se snaží stejně jako v řízení před soudy nižších stupňů docílit posouzení jejich jednání jako pokusu zabití podle § 141 tr. zákoníku, případně jako pokusu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. 73. Privilegovanou skutkovou podstatu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku naplní ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. 74. Objektivní stránka trestného činu zabití je stejně jako u trestného činu vraždy charakterizována usmrcením člověka, ale na rozdíl od vraždy musí k němu dojít v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. 75. Z hlediska privilegovaného posuzování musí silné rozrušení pachatele pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Na druhé straně nestačí, aby se usmrcujícího jednání pachatel dopustil jen ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, ale takový podnět musí vždy způsobit stav silného rozrušení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1138/2019). Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Zpravidla půjde o krátce trvající stav doprovázený až fyziologickými změnami organismu. Silné rozrušení, jako vystupňovaná emotivní reakce na strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, sice nemusí nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat [ŠÁMAL, Pavel. § 141 (Zabití). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1902, marg. č. 6.]. Jak bylo uvedeno výše, jednání obviněných bylo klidné, organizované a plánovité. Svůj úmysl usmrtit poškozeného pojali prokazatelně přinejmenším několik dní před samotnou realizací pokusu, opatřili si k tomu potřebné nástroje (léky a injekční stříkačky) a až metodicky postupovali ve své snaze připravit poškozeného o život. O silném rozrušení v naznačeném směru tedy nelze hovořit. Takový závěr ostatně vyjma zajištěných odposlechů vylučují i závěry soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který toto vyloučil. O výrazných emočních změnách doprovázejících silné rozrušení ostatně nehovořili ani sami obvinění. 76. Druhou alternativou této privilegované skutkové podstaty je spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3395/10). Toto zavrženíhodné jednání poškozeného musí časově předcházet (arg. slovo „předchozího“) smrtícímu útoku pachatele a tento útok s ním musí být v příčinné souvislosti. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve své provokující variantě mělo být vykládáno spíše restriktivně. běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání, zneuctění (dehonestace) apod., ale ani obvyklé fyzické napadání a spory (políčky, strkanice, povalení na zem atd.) nelze za zavrženíhodné jednání ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku považovat [ŠÁMAL, Pavel. § 141 (Zabití). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1905, marg. č. 6.]. Zjištěné chování poškozeného bylo dozajista hrubé, neurvalé, což bylo umocněno jeho užíváním návykových látek (srov. bod 110. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Chování poškozeného nicméně nedosahovalo takové míry závažnosti, aby se dalo uvažovat o obviněnými požadované právní kvalifikaci ve vztahu k jimi zamýšlenému následku (srov. bod 154. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 77. Trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky se dopustí podle § 146a odst. 1, 5 tr. zákoníku ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a způsobí takovým činem smrt. 78. Úmysl nesměřoval k „pouhému“ ublížení na zdraví, ale jak bylo uvedeno již výše, přímo k ukončení života poškozeného. Z tohoto důvodu proto nelze uvažovat o obviněným navržené kvalifikaci. Nadto nelze ani u jednoho z obviněných dospět k závěru, že jednali v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jak bylo vyloženo již výše při vypořádání požadavku obviněného na hodnocení jejich jednání podle privilegované skutkové podstaty zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jak trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 5 tr. zákoníku, tak trestný čin zabití vyžadují pro svou aplikaci shodně jednání pachatelů v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. 79. Nejvyšší soud tedy shledal veškeré námitky obou obviněných neopodstatněnými. IV. 80. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona obě dovolání, která podali obviněný M. B. a obviněná M. M., odmítl. 81. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu