3 Tdo 136/2026- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. J. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 6 To 116/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 124/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. J. D. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 11 T 124/2023, byl M. J. D. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době dne 6. 7. 2021 od 22:26 do 22:34 hod. v úmyslu zmocnit se cizí věci a s touto věcí nakládat jako s věcí vlastní, přesně nezjištěným způsobem překonal uzamčení a vnikl do motorového vozidla značky Hyundai Tuscon bílé barvy s registrační značkou XY a VIN XY , v hodnotě 498.801 Kč, ve kterém se nacházela dětská autosedačka modré barvy s upevněním isofix s trojbodovým zapínáním pro děti do 6 let v hodnotě 5.000 Kč a dětská autosedačka modročervené barvy s upevněním isofix s trojbodovým zapínáním pro děti do 6 let v hodnotě 5.000 Kč, zaparkovaného na parkovacím místě u domu č. p. XY, XY, které nezjištěným způsobem nastartoval, a následně s vozidlem odjel, čímž způsobil vlastníku vozidla poškozenému J. P. škodu v částce 498.801 Kč a vlastníku dvou uvedených dětských autosedaček poškozenému J. Š. škodu v částce 10.000 Kč. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců. 3. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 3 (tří) roků. 4. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to zajištěné finanční hotovosti ve výši 10.150 eur, uložené na Policii České republiky, pokladna Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, 30. dubna 24, 728 99 Ostrava. 5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozenému J. Š. částku ve výši 10.000 Kč. 6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. Š. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 7. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 11 T 124/2023, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. 9. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 6 To 116/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. 10. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 6 To 116/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 469–471 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 11. Obviněný namítl, že v době spáchání skutku se vůbec nenacházel na území České republiky, ale na území Polska, zejména pak v obvodu města Varšavy, což dokládal výpisy bankovních operací z platební karty. Strohé konstatování soudu, že kartu mohl použít kdokoli, dovolatel kontruje tím, že platební karta je zásadně nepřenosná, a v drtivé většině jsou transakce dokumentovány kamerovými záznamy či fotografie, nicméně policejní orgán vůbec neměl zájem tvrzení dovolatele ověřit. Připustil, že před inkriminovaným obdobím Českou republiku navštívil, ale pouze jako tzv. tranzit cestou do Německa a zpět. Jemu vytýkaného jednání se tak nemohl dopustit, což ostatně tvrdí již od samotného počátku řízení. Dále uvedl, že diagnostika nalezená v jeho automobilu v době jeho zadržení byla skutečně jeho, nicméně se jednalo o zcela běžnou věc, kdy tuto používal jak na svůj automobil, tak zejména na vozidla svých známých, neboť u současných moderních automobilů nelze případnou závadu na automobilu diagnostikovat jinak. 12. Dále se obviněný vyjádřil ke svědeckým výpovědím, kdy uvedl, že jména polských policistů (D. Ś., G. L.) mu nic neříkají, neví, o koho se jedná. Svědek M. R. K. uvedl, že dovolatele zná několik let, ví, že obchoduje s auty a že jeho finanční situace byla dobrá, neví však nic o nějaké trestné činnosti. K předloženým fotografiím pořízeným z kamerových záznamů se vyjádřil svědek tak, že nikoho nepoznává. Stejně se pak vyjádřil i svědek W. K., který nepoznal nikoho z osob, ani žádná vozidla. 13. Dále obviněný namítl, že soudy založily svá rozhodnutí zejména na výpovědi svědka D. Ś., polského kriminalisty, který jej ztotožnil na kamerovém záznamu z místa činu. Svědek uvedl, že dovolatele zná z doby, kdy zatýkali jeho strýce, nicméně dovolatel u tohoto zatýkání nebyl, v Polsku nebyl ani nikdy trestně stíhán. Soud tak tento důkaz vyhodnotil v jeho neprospěch, aniž by se blíže zajímal, za jakých podrobnějších okolností se svědek s dovolatelem potkal. Obviněný má za to, že ani soud při shlédnutí kamerových záznamů jeho osobu neztotožnil. Dále poukázal na to, že obhajoba si sama chtěla ke ztotožnění osob na kamerových záznamech opatřit posudek znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. Znalec se v tomto směru vyjádřil tak, že kamerové záznamy jsou na hraně vyhodnocení. Je tedy zarážející, že soudy postavily tento důkaz v neprospěch obviněného toliko na subjektivním názoru polského policisty. Druhou osobou na záznamu měl být otec dovolatele, který se sice dopouští trestné činnosti mající souvislost s odcizováním aut, ale nebyl v souvislosti s touto trestní věcí stíhaný, ani po něm policejní orgán nepátral. Nebyla zjištěna ani žádná skutečnost, že to má nějakou souvislost s dovolatelem. Ten se navíc s otcem nestýká. Obviněný měl rovněž výhrady k listině Centrálního úřadu vyšetřování Polské republiky, neboť není zřejmé, z jakých materiálů tato listina vychází. 14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 7. 8. 2025, č. j. 6 To 116/2025-430, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 11 T 124/2023-382, zrušil, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 15. Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí. 16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 1. 2026, sp. zn. 1 NZO 979/2025. 17. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, poukázala na to, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy vypořádaly. Státní zástupkyně se přitom s argumenty Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě ztotožňuje. Přednesené výhrady pak sice naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody, jsou však zjevně neopodstatněné. Okresní soud v Ostravě realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ostravě, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Pokud jde o námitku obviněného, že obhajoba si sama chtěla ke ztotožnění osob na kamerových záznamech opatřit posudek znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., kdy znalec se v tomto směru vyjádřil tak, že kamerové záznamy jsou na hraně vyhodnocení, nebylo se ze strany soudů třeba s neprovedením tohoto důkazu vypořádat, neboť fakticky tento posudek předložen nebyl. 18. Jednání obviněného je prokázáno zprávou Centrálního úřadu vyšetřování Polské republiky a výpovědí svědka D. Ś., policisty Centrálního úřadu vyšetřování v Polsku, který uvedl, že poznal obviněného na kamerovém záznamu, který zaznamenal samotnou krádež uvedeného vozidla. Jedná se o kriminalistu, takže osobu obviněného sledoval po delší dobu. Měl možnost se s jeho osobou a vzhledem podrobně seznámit než jakýkoliv jiný svědek, který zaznamená pachatele po kratší dobu. Pokud obviněný na svoji obhajobu uváděl, že nebyl v České republice a toto dokládal platbou své platební karty v okolí Varšavy, tento důkaz nevyvrací vinu obviněného, neboť jeho platební kartou mohl platit kdokoliv. Tvrzení obviněného, že u sebe měl přístroj na diagnostiku vozidel, který je schopen usnadnit vniknutí do osobních motorových vozidel, včetně jejich nastartování za účelem odstranění poruch svého vozidla či vozidel svých známých, soud neuvěřil, naopak se správně domníval, že obviněný vozidlo na území České republiky odcizil tímto způsobem. Ačkoliv svědci M. R. K. a W. K. uvedli, že nic o krádežích vozidel neví, potvrdili, že obviněný s vozidly obchoduje. Celou věc dokresluje správa Centrálního úřadu vyšetřování Polské republiky, ze které vyplývá, že došlo k zadržení strýce obviněného D. T. i s dalšími osobami, kteří rozebírali kradená vozidla na území Loďžkého vojvodství v Polsku, což potvrdil i svědek D. Ś. Jednání obviněného tak bylo výše uvedenými důkazy plně prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. 19. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. 20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 21. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 6 To 116/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 23. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 24. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je zjevné, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a z jeho podnětu rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu. Nabízí se tak uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 25. Pokud jde o uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je třeba připomenout, že tyto se v praxi často vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu k vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. 26. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů. 27. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést, že tento je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 28. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I.ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 29. Varianta třetí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje na tzv. opomenuté důkazy. Opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). 30. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 31. Obviněný nicméně nevznáší žádné námitky, které by této variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídaly. Námitka, že si obhajoba chtěla ke ztotožnění osob na kamerovém záznamu opatřit posudek znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., není ničím jiným než pouhou proklamací. Ze spisového materiálu se nepodává ničeho o tom, že by obviněný navrhl provedení znaleckého posudku, případně sám soudu znalecký posudek k důkazu předložil. Soudy se tedy s takovým důkazem vůbec nesetkaly a logicky se jím ani nemohly zabývat. Z toho důvodu je pak zcela irelevantní, co podle tvrzení obhajoby uvedená osoba znalce měla či neměla uvést stran kvality záznamu kamerového systému. 32. Procesně nepoužitelnými důkazy ve smyslu varianty druhé předmětného dovolacího důvodu jsou pak takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením. 33. Obviněným uplatněná námitka, že má procesní výhrady k důkazu, kterým byla listina Centrálního úřadu vyšetřování Polské republiky (č. l. 352, 353 spisu), neobstojí. Obviněný uvádí, že není zřejmé, z jakých materiálů tato listina vychází z hlediska svého obsahu. Takto koncipovaná námitka však uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jedná se o přípis vyhotovený k žádosti Policie ČR o ztotožnění osob zachycených na kamerovém záznamu směřovaný na Centrální úřad vyšetřování ve Varšavě, Polská republika. Z jeho obsahu se zcela jasně podává, že se k žádosti Policie ČR pověřená osoba Centrálního úřadu vyšetřování ve Varšavě seznámila s doručenými kamerového záznamy a jejich obsah následně vyhodnotila, resp. ztotožnila osoby na kamerových záznamech zachycené. Pověřená osoba se rovněž vyjádřila k tomu, na podkladě jakých skutečností dospěla k prezentovaným závěrům. Uvedený přípis byl následně u hlavního líčení proveden jako listinný důkaz. 34. Konečně varianta první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dána v situaci, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Je namístě upozornit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. 35. Pokud jde o proces dokazování a vyhodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 36. Obviněný napadá učiněná skutková zjištění, a to zejména závěr, že se v době spáchání činu nacházel na území České republiky. Odkazuje na jím dodané záznamy o bankovních operacích v bankomatech v Polsku, zejména v obvodu města Varšavy, v inkriminované době, při nichž byla užita jeho platební karta. Dále odkazuje na svědectví M. R. K. a W. K., kteří jej znají a nejsou si vědomi ničeho stran jeho údajné trestné činnosti. Obviněný zpochybňuje i kvalitu kamerových záznamů a možnost ztotožnění osob na nich zachycených, tedy nejen zprávu Centrálního úřadu vyšetřování ve Varšavě (viz bod 32. výše tohoto usnesení), ale i samotné vyhodnocení kamerových záznamů a svědectví polského kriminalisty, svědka D. Ś. 37. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, kdy vycházel jak ze svědeckých výpovědí (svědci M. R. K., W. K., J. Š., D. Ś.), tak kamerových záznamů a listinných důkazů (zejména zpráva Centrálního úřadu pro vyšetřování Polské republiky, fotodokumentace, protokoly o ohledání místa činu, protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků – automobilu, v němž byl obviněný zadržen, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví elektronika ve vztahu k adaptéru automobilové diagnostiky nalezeném ve vozidle, v němž byl obviněný zadržen, výpisy telekomunikačního provozu). Po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že obhajoba obviněného, že se v inkriminované době nenacházel na území ČR a nemohl se tedy jemu za vinu kladeného jednání dopustit, neobstojí. Stěžejními důkazy pro vyvrácení obhajoby obviněného, že se v inkriminované době nacházel v Polsku, byly kamerové záznamy včetně jejich vyhodnocení a fotografie pořízené z těchto záznamů, kdy obviněný byl ztotožněn jako jedna z osob zachycená na těchto záznamech, další osobou byl jeho otec R. D. Tyto kamerové záznamy a fotografie byly časově spolehlivě zakotveny. Dalším stěžejním důkazem byla výpověď polského kriminalisty D. Ś., který byl osobou, jenž ztotožnila osoby na kamerových záznamech. Jednalo se o kriminalistu, který se dlouhodobě zabýval trestnou činností spojenou s automobily, byl proto dobře obeznámen s osobou obviněného i jeho otce R. D. a strýce D. T., kteří byli oba v souvislosti s majetkovou trestnou činností spojenou s odcizenými vozidly v Polské republice opakovaně vyšetřováni, resp. byli součástí skupiny, která se zabývala krádežemi vozidel zejména korejských a japonských značek. V bodě 11. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyhodnotil důkazní situaci a ukotvil z ní se podávající skutková zjištění, přičemž na uvedené závěry lze spolehlivě odkázat. „Pokud obžalovaný uvádí, že platil platební kartou v Polské republice v inkriminované době, kdy mělo dojít k trestné činnosti na území České republiky, tento důkaz vyhodnotil soud jako ryze účelový, neboť platební kartu obžalovaného mohla mít k dispozici jiná osoba a obžalovaný byl jednoznačně ztotožněn osobou svědka D. Ś. na kamerových záznamech, kdy z těchto bez pochybností bylo zjištěno a prokázáno, že obžalovaný se nacházel na místě činu, a to v místech, kde bylo zaparkováno odcizené vozidlo Hyundai Tucson poškozeným J. Š., kdy soud v této souvislosti poukazuje na vyhodnocení kamerových záznamů. 38. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. V bodech 8. a 9. odůvodnění svého usnesení se vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku, přičemž tyto v podstatě téměř doslova kopírují námitky uplatněné v rámci dovolání. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud vycházel jak ze zprávy Centrálního úřadu vyšetřování Polské republiky, tak z výpovědi polského kriminalisty D. Ś., neboť zpráva byla listinným důkazem a „svědek D. Ś. byl řádně poučen jako svědek včetně možnosti postihu pro křivou výpověď a o jeho věrohodnosti nemá ani krajský soud pochyb“. Tento svědek uvedl, že obviněného na sto procent poznal na kamerovém záznamu, přičemž se jedná o „kriminalistu – operativce, takže osobu obžalovaného sledoval po delší dobu, měl možnost se s jeho osobou a vzhledem podrobně seznámit, než jakýkoliv jiný svědek, který zaznamená pachatele po kratší dobu. Naopak operativec, který sleduje podezřelé osoby po delší dobu, ví, jakým způsobem se pohybují, znají charakter chůze, jeho zevnějšek, jak sledovaná osoba vypadá, a proto je schopen i na méně zřetelném kamerovém záznamu tyto osoby rozpoznat“. Dále uvedl, že skutečnost, že platební karta obviněného byla užita k platbám v okolí města Varšavy, nijak nevyvrací vinu obviněného, neboť tato mohla být užita jinou osobou. Tvrzení obviněného, že platební karta je nepřenosná, neobstojí, neboť užití standardní platební karty není omezeno na konkrétní osobu, ale znalostí přístupových prvků. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran toho, že skutečnost, že obviněný měl u sebe v době svého zadržení diagnostický přístroj usnadňující vniknutí do osobních motorových vozidel včetně jejich nastartování, napovídá, že vozidlo odcizil právě tímto způsobem, resp. neuvěřil obhajobě obviněného, že jej měl za účelem diagnostikování chyb svého vozidla, či vozidel svých známých. 39. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natož pak rozpor zjevný. 40. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 41. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 42. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). 43. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil toliko formálně, resp. bez toho, aby pod tento dovolací důvod podřadil odpovídající právní argumentaci. Obviněný nijak neodůvodnil, v čem je užitá právní kvalifikace nesprávná, resp. neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Nejvyšší nemůže za obviněného domýšlet nebo utvářet podrobnou argumentaci. Nejvyšší soud toliko pro úplnost uvádí, že v právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soudy nižších stupňů neshledal žádné nedostatky. 44. Obviněný v podaném dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový návrh nebyl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně učiněn (§ 265h odst. 3 tr. ř.), a zároveň Nejvyšší soud neshledal důvody k postupu podle § 265o tr. ř. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. IV. 45. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. J. D., odmítl. 46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu