3 Tdo 148/2026-881 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný Jan Loukotka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 63/2025-8774, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 31/2021, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 63/2025-8774, a to v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného Jana Loukotky proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o jeho povinnosti k náhradě škody, a dále se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2024, č. j. 17 T 31/2021-8691, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 6. 2025, č. j. 17 T 31/2021-8780, a to ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., jímž byla obviněnému Janu Loukotkovi uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, územnímu pracovišti v Českých Budějovicích, částku 1 295 037 Kč. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se současně zrušují i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. a § 265 tr. ř. se poškozený Finanční úřad pro Jihočeský kraj, územní pracoviště v Českých Budějovicích, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také jen „krajský soud“) ze dne 12. 12. 2024, č. j. 17 T 31/2021-8691, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 6. 2025, č. j. 17 T 31/2021-8780, byl obviněný Jan Loukotka (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným „trestným činem“ zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, za což byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl současně zavázán k povinnosti zaplatit Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, územnímu pracovišti v Českých Budějovicích (dále také jen „finanční úřad“) na náhradě škody částku 1 295 037 Kč. Ve zbylé (podstatné) části byl obviněný Jan Loukotka podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn a v návaznosti na to byl finanční úřad s nárokem na náhradu škody ve výši 19 827 658 Kč, který vůči obviněnému rovněž uplatnil, odkázán podle § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Trestná činnost dovolatele podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívala v tom, že (převzato z výrokové části ad I. rozsudku a zestručněno) jako jednatel obchodní společnosti KLS ELEKTRO spol. s r. o., IČ: 450 23 166, se sídlem podnikání Novohradská 99, 370 08 České Budějovice (dále jen „KLS ELEKTRO“), s registrací u správce daně jako poplatník daně z příjmů právnických osob ode dne 24. 9. 1993 a rovněž jako měsíční plátce k dani z přidané hodnoty ode dne 1. 1. 1993, jednal tak, že si opatřil a následně vědomě zahrnul do účetnictví společnosti KLS ELEKTRO fiktivní daňové doklady za provedení stavebních prací a dodání zboží na fotovoltaické elektrárny Dynín, Ševětín a Letiště Krašovice, které pro jmenovanou společnost vystavili dodavatelé Jan Lexa, Ing. Martin Janda, Ing. Miloslav Špenger, Petr Krčmář (všichni jmenovaní jako OSVČ blíže specifikovaní ve výroku) a SEXTA spol. s r. o. (dále jen „SEXTA“), zastoupená v předmětné době jednateli Ing. Josefem Mejzlíkem a JUDr. Bohumilou Votavovou, a tyto následně uplatnil jednak v přiznáních KLS ELEKTRO k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 a roku 2011 a jednak v rámci přiznání jmenované společnosti k dani z přidané hodnoty za období měsíců 2/2011 a 8/2011 až 12/2011, ačkoli si byl společně se zástupci zmíněných dodavatelů či případně jiných osob, které faktury vystavily, vědom, že konkrétní obchodní případy popsané ve výroku rozsudku se neuskutečnily tak, jak bylo podle jednotlivých, byť „formálně správných“, daňových dokladů deklarováno, čímž České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, způsobil škodu značného rozsahu, a to tak, že zkrátil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 a roku 2011 v celkové výši nejméně 691 899 Kč (blíže viz body A/1 a A/2 výroku o vině) a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců 2/2011 a 8/2011 až 12/2011 (blíže viz body B/1 až B/6 výroku o vině) v celkové výši nejméně 603 138 Kč, tedy zkrátil daň v celkové výši nejméně 1 295 037 Kč. 3. Proti výše uvedenému rozsudku podali obviněný a finanční úřad odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 63/2025-8774, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Jan Loukotka prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 5. První z uplatněných dovolacích důvodů byl podle jeho mínění založen tím, že soud prvního stupně vycházel v otázce viny převážně z jeho neurčitého a co do obsahu a smyslu sporného doznání k trestné činnosti, které však nezahrnovalo celou šíři skutku popsaného v odsuzující části rozsudku. Konkrétně míří na fakturaci ze strany společnosti SEXTA, kdy zpochybňuje, že tato byla ve všech třech vytýkaných případech fiktivní. Dále namítá, že k jeho chybně interpretovanému „doznání“ nepřistoupily žádné další usvědčující důkazy. Těmi nejsou ani výpovědi osob spojených se společností SEXTA, tj. původně spoluobviněného Daniela Tibitanzla a svědka J. H. Prvně jmenovaný měl povědomí toliko o jediné fiktivní faktuře, kterou sám vystavil, a druhý hovořil pouze „za sebe“ z pozice jednoho ze tří stavbyvedoucích a jistě tak nemohl s jistotou tvrdit, že SEXTA nikdy žádné zemní práce na některé z inkriminovaných fotovoltaických elektráren neprováděla. O protiprávním jednání dovolatele v rozsahu, jak je mu kladeno za vinu, tak ve skutečnosti nadále přetrvávají vážné pochybnosti. Ty bylo možno odstranit dodatečným výslechem svědka B., který mohl poskytnout informace k působení společnosti SEXTA na fotovoltaické elektrárně Dynín. Jeho provedení se obhajoba dožadovala v odvolacím řízení, nicméně vrchní soud její návrh na doplnění dokazování neakceptoval. Skutková zjištění soudů tím zůstala ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. 6. Obviněný nadále bazíruje na tom, že závěr o fiktivnosti fakturace ze strany společnosti SEXTA lze spolehlivě vztáhnout nikoli ke třem, ale pouze k jediné faktuře č. 1101 10669, kterou připravoval právě Daniel Tibitanzl. To zároveň znamená, že škoda, kterou měl způsobit zkrácením daně, nedosáhla hranice 1 milionu Kč. Pokud se nejednalo o značnou škodu, pak mohl být uznán vinným pouze přečinem podle 240 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, a za ten byla jeho trestní odpovědnost podle § 34 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku promlčena ještě před zahájením trestního stíhání, k němuž došlo usnesením policejního orgánu ze dne 2. 5. 2019. 7. Vadu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve variantě tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení) spatřuje obviněný rovněž ve výroku o náhradě škody. Připomněl, že již ve svém „závěrečném vyjádření“ ze dne 28. 11. 2024 nadnesl otázku zániku nároku poškozeného v důsledku uplynutí času a dále ji, i s odkazem na problematiku promlčení upravenou v občanském zákoníku, rozváděl v odvolání a v replice k vyjádření poškozeného k jeho řádnému opravnému prostředku. Nárok na náhradu škody poškozený v tomto trestním řízení uplatnil až dne 27. 5. 2022, tedy po uplynutí desetileté objektivní promlčecí lhůty. Navíc v rovině veřejného práva bylo namístě uvažovat i o prekluzi nároku podle § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), když stanovení daně vůči zaniknuvšímu subjektu již není možné, a proto nemůže vést k prolomení promlčení ve smyslu předpisů „civilního“ práva ani případná aplikace § 148 odst. 6 téhož předpisu. Odkázal přitom na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, a v souvislosti s ním zmínil, že poškozený pro vymáhání nároku disponoval vlastním oborovým předpisem, upravujícím komplexně způsob, jakým je třeba postupovat, který nerespektoval. Ve věci tak nebyl vydán ani platební výměr, který rovněž jako jeden z předpokladů pro vymožení nároku předpokládá citované publikované rozhodnutí dovolacího soudu. 8. Zejména vrchnímu soudu pak obviněný v uvedené souvislosti vytýká, že jeho námitky směřující do výroku o náhradě škody zcela oslyšel, vypořádal se s nimi jen paušálním odkazem na údajnou správnost přezkoumávaného rozsudku i v předmětné části, a tím nejenže zatížil své rozhodnutí vadou předvídanou v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ale zároveň ho i zkrátil v ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces. Souborně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ze svého pohledu vylíčil obsahovou podstatu důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m tr. ř. se stanoviskem, že námitky obviněného, směřující do výroku o vině, pod ně podřadit nelze. V dané souvislosti předně odmítl tvrzení, že rozhodná skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a naopak uvedl, že závěry krajského soudu k rozsahu krácení daní, resp. škodě vzniklé trestným činem obviněného, vycházely z procesně použitelných a řádně provedených důkazů, které byly vyhodnoceny způsobem souladným s principy elementární logiky. Obviněný sám doznal, že do účetnictví společnosti KLS ELEKTRO zanesl neoprávněně mimo jiné i faktury od společnosti SEXTA, která se v daných případech svými pracemi nepodílela na budování fotovoltaických elektráren, ale vykonávala je na objektu Zevlova Mlýna, který byl v jeho osobním vlastnictví. To bylo potvrzeno i výpovědí dříve spoluobviněného Daniela Tibitanzla, který připustil, že SEXTA skutečně připravila pro KLS ELEKTRO tři fiktivní faktury, a to proto, že ho oslovil právě obviněný s dotazem, zda by nešlo něco vyfakturovat tímto způsobem. Pokud Daniel Tibitanzl hovořil o jedné fiktivní faktuře, pak pouze v souvislosti s tím, že ji na pokyn jednatele společnosti SEXTA Ing. Mejzlíka vyhotovil přímo on sám. Že by však obecně neměl povědomí o existenci dalších dvou faktur, z jeho výpovědi rozhodně nevyplynulo. Je to naopak obviněný, kdo nabízí její vlastní pokřivený výklad. Na základě svých představ o tom, jak měly být hodnoceny důkazy, pak toliko formálně namítá i vadu nesprávného posouzení skutku, když zcela pomíjí, že jeho korektnost má být hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. hodnocena výlučně optikou skutkových závěrů, které jsou popsány ve výroku rozsudku a rozvedeny v jeho odůvodnění. 10. Za právně relevantní z pohledu posledně citovaného zákonného ustanovení státní zástupce označil pouze výhrady vztahující se k adheznímu výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň ale předeslal, že se k nim pro nedostatek spisového materiálu, který má k dispozici, nemůže vyjádřit zcela jednoznačně a kvalifikovaně. Při svých dalších úvahách vycházel z předpokladu, že finanční úřad uplatnil nárok na náhradu škody včas. K tomu zmínil, že jakkoli dovolatel tvrdí, že poškozený se k trestnímu řízení připojil s příslušným nárokem až podáním datovaným a adresovaným soudu dne 27. 5. 2022 (a tedy podle něj až po uplynutí objektivní i subjektivní lhůty), z dozorového spisu státního zastupitelství vyplývá, že poučení poškozeného bylo policejním orgánem zasíláno na finanční úřad již v měsíci květnu 2019, a to společně s usnesením o zahájení trestního stíhání obviněného a zbylých (později zproštěných) spoluobviněných. Běžnou součástí takového poučení přitom bývá i pasáž, v níž se má poškozený k případnému nároku vyjádřit. Nelze tak vyloučit, že již tehdy se finanční úřad s nárokem připojil a později (onoho 27. 5. 2022) odeslal jen další vyjádření soudu, který si je mohl vyžádat i s ohledem na časový odstup a možnou změnu výše nároku. 11. V ryze hypotetické rovině reagoval státní zástupce i na zmínku obviněného o možné prekluzi nároku, doplněnou odkazem na ustanovení § 148 odst. 5 daňového řádu, dále na jeho obhajobu opírající se o rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 902/2013, z nějž je v dovolání vyvozována nemožnost přiznat nárok na náhradu škody, která je veřejnoprávní povahy a pro jejíž vymáhání disponoval poškozený vlastním oborovým předpisem, a konečně na námitku, že v dané věci nebyl vydán platební výměr jako jedna z podmínek pro vymáhání takového nároku. K nim předně zmínil, že sám na několika místech dozorového spisu dohledal zmínky o tom, že v některých případech ze strany finančního úřadu platební výměry vydány byly, byť konkrétní poznatky o nich nezjistil. Současně se však domnívá, že otázka vydání platebního výměru zde nemá kardinální význam, neboť jeho existence nutnou podmínkou pro rozhodnutí o náhradě škody není, jak konstatoval Nejvyšší soud např. v rozhodnutích ve věcech sp. zn. 8 Tdo 143/2021 a 8 Tdo 303/2024. Podstatné je, že obviněný jako osoba jednající za společnost KLS ELEKTRO zkrátil daň této právnické osoby, přičemž případné doměření daně by tak či onak bylo nevykonatelné a bezpředmětné vzhledem k tomu, že právnická osoba žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci a ze kterého by bylo možno se plnění domoci, nemá. Obviněnému pak jako jednateli vznikl ručitelský závazek, na jehož základě mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě škody způsobené trestným činem podle § 240 tr. zákoníku. Ani potud tedy soudy nepochybily. 12. Ve vztahu k třetímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, státní zástupce připomněl, že je naplněn tehdy, když odvolací soud zamítne řádný opravný prostředek, ačkoli již řízení u prvostupňového soudu a jeho rozhodnutí bylo zatíženo některou z vad vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Takovými pochybeními však namítaný postup soudu prvního stupně ani jeho rozsudek netrpí, a proto nemůže být vadné ani usnesení vrchního soudu, jakkoli je úsporné a co do věcné argumentace „poměrně chudé“. 13. Z výše rozvedených důvodů uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 14. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 15. Nejvyšší soud při svém rozhodování soustavně připomíná, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Proto je vždy zapotřebí důsledně zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 16. Zmíněné pravidlo nicméně nelze chápat absolutně a aplikovat je se striktní neústupností. Při výkladu obsahového zaměření dovolacích důvodů je totiž nutno brát zřetel i na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce nespočívá v demokratickém právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem obecným soudům bez rozdílu. Ochrana ústavnosti je tedy úkolem celé justice, což znamená, že pokud již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna nezbytná opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoli tedy zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08). 17. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný formálně podpořil své dovolání odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřen na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 20. Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak ho obviněný fakticky uplatnil, lze relevantně namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tedy jinými slovy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 21. Veden výše nastíněnými interpretačními východisky dovolací senát posoudil jednotlivé námitky obviněného Jana Loukotky, zaměřené jednak proti způsobu hodnocení důkazů nižšími soudy a v návaznosti na to pak i proti výslednému hmotněprávnímu posouzení skutku, jakož i námitky týkající se adhezního výroku, a dospěl k následujícím závěrům. 22. Obviněný nižším soudům vytkl, že dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, ve skutečnosti však tuto námitku nepodpořil žádným relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedl jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci činu, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Namísto toho nadále prosazuje vlastní náhled na způsob, jakým měly být zhodnoceny zejména výpovědi dříve spoluobviněného Daniela Tibitanzla a svědka J. H., poplatný jeho pozměněné defenzivní strategii v průběhu řízení před soudy, spočívající v pozdější relativizaci svého původního doznání, podle níž do účetnictví KLS ELEKTRO vědomě zahrnul toliko jednu fiktivní fakturu vystavenou společností SEXTA (konkrétně fakturu č. 110669), zatímco u ostatních dvou faktur vystavených touto společností, které byly rovněž pojaty do odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně (I.A/2), stejný závěr s jistotu učinit nelze. K tomu je však nutno zdůraznit, že tzv. extrémní nesoulad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně namítat jen proto, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly po komplexním a logickém zhodnocení provedených důkazů, dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou (ničím nepodloženou) verzi skutkového děje, podle níž společnost SEXTA nějaké zemní práce na fotovoltaické elektrárně Dynín přece jen provedla, když opak nebyl prokázán. Sám přitom vychází ze selektivního a silně tendenčního výkladu důkazů, které ve skutečnosti podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvořily ucelený řetězec svědčící o jeho vině, tyto důkazy hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu a s touto eliminační taktikou se snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny. 23. Taková argumentační východiska obhajoby lze charakterizovat jako určitý pokus o opětovné vzkříšení překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. K tomu je však třeba připomenout, že výše zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I –Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34). 24. K podobné principiální nejistotě ovšem krajský soud v projednávané věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil přísně kritické analýze, při níž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a své skutkové závěry přesvědčivým a logickým způsobem odůvodnil v bodech 14. až 42. písemného vyhotovení rozsudku. Pokud za daných okolností neměl vrchní soud k reklamovaným skutkovým závěrům soudu prvního stupně, determinujícím následné právní posouzení skutku podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, žádných výhrad, neznamená to, že (v tomto směru) rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že se ve vztahu k odvolacím skutkovým námitkám obhajoby omezil jen na stručnou rekapitulaci úvah krajského soudu a jejich pochvalné hodnocení. 25. V dané souvislosti nelze přehlédnout, že odvolací soud ve věci rozhodoval již podruhé. V napadeném rozhodnutí sám nejprve předeslal, že věcí se podrobně zabýval již dříve a po svém předchozím kasačním zásahu z podnětu tehdejších odvolání státního zástupce a poškozeného finančního úřadu očekával spíše výrazné zhoršení postavení obviněného. Dále je třeba zmínit, že obviněný svůj řádný opravný prostředek, jímž v otázce viny brojil proti skutkovým zjištěním a jejich právnímu posouzení, vystavěl na prakticky stejných tezích a námitkách, na kterých založil svou procesní obranu v hlavním líčení a na něž v plném rozsahu reagoval již krajský soud. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. 26. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Ani Nejvyšší soud proto za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje reklamované vady, nemíní nad rámec úvah krajského a vrchního soudu cokoli obšírně doplňovat či obsah provedených důkazů znovu podrobně interpretovat vlastními slovy. K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není. 27. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný ocitl při uplatnění námitky, že vrchní soud k jeho návrhu v odvolacím řízení znovu (!) nevyslechl svědka T. B. V ryze obecné rovině je k ní nutno nejprve poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný zásadní význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn nesporně byl. 28. Pokud snad obviněný hodlal naznačit, že odvolací soud zatížil svůj postup vadou spočívající v opomenutí důkazu, pak se patří připomenout, že příslušná ústavněprávní doktrína, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu. Těmi jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 29. Obviněný ve skutečnosti netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že vrchní soud jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího „přešel“, resp. se k němu žádným způsobem nepostavil. O zamítnutí návrhu bylo rozhodnuto přímo ve veřejném zasedání dne 2. 9. 2025, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 8771 a 8772 spisu), a tento svůj postup pak odvolací soud transparentně vysvětlil v bodě 15. písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí ve věci samé. Dovolatel nyní brojí v podstatě jen proti jeho negativnímu, ale z ústavněprávního hlediska zcela legitimně zdůvodněnému, stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi postupu soudu nižšího soudu a jeho rozhodnutí na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze. 30. Předložené dovolání v části, v níž obviněný brojí proti výroku o vině, neobsahuje relevantní výhrady ani z hlediska dalšího deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel sice formálně brojí také proti údajně nesprávnému právnímu posouzení skutku a v souvislosti s tím nastoluje další hmotněprávní otázku zániku jeho trestní odpovědnosti uplynutím doby stanovené zákonem (promlčení trestní odpovědnosti podle § 34 tr. zákoníku), činí tak nicméně až v návaznosti na primární odmítnutí finálních skutkových závěrů nižších soudů, pokud jde o penzum fiktivních faktur vystavených společností SEXTA a tím i výši škody, kterou s jejich využitím způsobil státu stíhaným daňovým deliktem. Teprve na tomto půdorysu se domáhá pro něj příznivé změny v právním posouzení jeho jednání (konkrétně na „pouhý“ přečin podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016) a patrně i vyslovení tomu odpovídajícího závěru, že jeho trestní stíhání nemělo být příslušným usnesením policejního orgánu ze dne 2. 5. 2019 z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. [s přihlédnutím k úpravě obsažené v § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku] vůbec zahajováno, a pokud již zahájeno bylo, nemělo se v něm pokračovat a mělo být zastaveno. Podobně koncipované výtky se nicméně s obsahovým zaměřením deklarovaného dovolacího důvodu a jeho pravou podstatou, jak byla vyložena v bodě 19. odůvodnění tohoto rozhodnutí, zřetelně míjejí. 31. Za relevantní a současně důvodnou má Nejvyšší soud naopak výtku, jíž se dovolatel vymezil vůči způsobu, jakým vrchní soud v rámci odvolacího přezkumu (ne)reagoval na jeho námitky směřující proti adheznímu výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obě napadená rozhodnutí nemohou v příslušných částech obstát už jen z toho důvodu, že namítaným postupem soudu druhého stupně zjevně došlo k závažnému porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, které zahrnuje mj. i právo na odpovídající (dostatečné) odůvodnění rozsudku. 32. Není sporu o tom, že obviněný – vedle opakující se argumentace absencí platebního výměru a s ní spojovaným zánikem (prekluzí) nároku poškozeného na náhradu škody při zohlednění mezní lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 5 daňového řádu – učinil předmětem v pořadí druhého řádného opravného řízení ve věci samé také otázku eventuálního promlčení tohoto nároku podle § 106 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (s přihlédnutím k přechodným ustanovením nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). To je patrno jednak z jeho písemné repliky ze dne 18. 7. 2025 k vyjádření poškozeného finančního úřadu k jeho odvolání (č. l. 8767 a násl. spisu), a zejména ze zvukového záznamu z veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 2. 9. 2025 (CD nosič na č. l. 8773 spisu), na němž je zachycen ústní přednes jeho odvolání obhájcem. Z písemného vyhotovení napadeného usnesení však nelze vyčíst, že by vrchní soud při svém rozhodování tyto zásadní fragmenty argumentace obviněného vůbec zaznamenal, natož aby posoudil jejich věcné ratio a zaujal k nim adresné stanovisko, jak se od něj očekávalo, resp. po něm bylo spravedlivě požadováno. Totéž lze vztáhnout i k další námitce obviněného, jíž brojil proti samotné podstatě své deliktní odpovědnosti coby statutárního zástupce daňového subjektu – právnické osoby za vzniklý následek (tj. způsobenou škodu) ve smyslu § 159 nového občanského zákoníku. 33. Dovolací senát má za to, že je nežádoucí, aby tyto zásadní hmotněprávní otázky, související s výrokem o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem, které doposud vůbec nebyly řešeny, posuzoval ze všech ve věci činných obecných soudů jako vůbec první, a to až v dovolacím řízení. Tím by suploval nejméně povinnosti, které měl soud druhé instance. Není úlohou Nejvyššího soudu, aby jednotlivá tvrzení obviněného sám porovnával s obsahem procesního spisu, či k nim snad dokonce sám doplňoval dokazování, to pak také sám vyhodnocoval a vyvozoval z něj originální skutkové a právní závěry, aby tak „přikryl“ existující vadu v podobě částečné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu o odvolání, která může mít zásadní dopad na výsledné postavení obviněného. Takový postup by ve své podstatě znamenal obcházení základního principu dvojinstančnosti řízení, což nelze připustit tím spíše, že zde na straně poškozeného stojí stát. Ten mj. nemůže být z povahy věci vystaven „sekundární viktimizaci“ tím, že v případě nevyjasněných otázek stran existence jeho nároku na náhradu škody a možnosti jeho úspěšného uplatnění v trestním řízení bude nakonec s tímto nárokem odkázán do řízení občanskoprávního. V. Způsob rozhodnutí 34. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 63/2025-8774, toliko v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného Jana Loukotky proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o jeho povinnosti k náhradě škody, a současně i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2024, č. j. 17 T 31/2021-8691, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 6. 2025, č. j. 17 T 31/2021-8780, ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, územnímu pracovišti v Českých Budějovicích, částku 1 295 037 Kč. Současně musela být zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky o vině a trestu zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny. 35. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. dovolací soud v případě, kdy zruší rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně § 265 tr. ř. Z tohoto ustanovení pak mimo jiné vyplývá, že pokud soud zruší rozsudek ve výroku o náhradě škody a nerozhodne ve věci sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. V uvedené souvislosti je nutno znovu připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž ustanovení § 265r odst. 7 tr. ř. výslovně předpokládá, že důkazy se ve veřejném zasedání před dovolacím soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl rozhodnout o dovolání. V nyní projednávaném případě nelze vyloučit, že k dosud sporným a nevyjasněným otázkám by bylo nutné provést doplnění dokazování, a to pak následně i hodnotit v rozsahu a způsobem přesahujícím rámec a samotný účel dovolacího řízení trestního. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno v bodě II. výroku tohoto rozhodnutí, které Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu