3 Tdo 200/2026-628 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2026 o dovoláních, která podali obviněný Ing. Pavel Šmíra Ph.D., MBA, obviněná Eva Matějková, roz. Lacinová, a obviněný Ivan Farský, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 5 To 16/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, Evy Matějkové a Ivana Farského odmítají. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 35 T 4/2023, byl obviněný Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, uznán vinným - pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), - pod bodem II. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a - pod body III. – V. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněná Eva Matějková byla uznána vinnou - pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, - pod bodem II. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a - pod bodem III. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněný Ivan Farský byl uznán vinným - pod bodem V. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, to vše na podkladě skutkového stavu popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. 2. Za vytýkanou trestnou činnost byl obviněný Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí majetku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společenstvech a v družstvech na dobu 7 (sedmi) let. 3. Obviněná Eva Matějková byla za své jednání odsouzena podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Zároveň byl obviněné podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti účetní poradkyně, vedení účetnictví a vedení daňové evidence na dobu 5 (pěti) let. 4. Obviněný Ivan Farský byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Zároveň byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti) let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb, při stanovení jedené denní sazby částkou 2.000 (dva tisíce) Kč, tedy celkem 800.000 Kč. 5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupena Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj se sídlem Na Jízdárně 3162/3, Moravská Ostrava a Přívoz a Finančním úřadem pro hlavní město Prahu se sídlem Štěpánská 28, 111 21 Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 35 T 4/2023, bylo taktéž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. D., Evy Loduhové, Vladimíra Ujváryho a právnických osob PLANTEX CORPORATION s.r.o. a DEHA-TUX s.r.o. 7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 35 T 4/2023, podal odvolání obviněný Ivan Farský do výroku o trestu, spoluobviněná Eva Loduhová do výroku o vině, trestu a náhradě škody a spoluobviněný Vladimír Ujváry do výroku o trestu. Odvolání podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to do výroku o trestu v neprospěch obviněných Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, P. D., Evy Matějkové, Vladimíra Ujváryho a Ivana Farského. Odvolání podala i poškozená Česká republika do výroku o náhradě škody. 8. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 5 To 16/2025, a to tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněných Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, P. D., Evy Matějkové, Vladimíra Ujváryho, Ivana Farského a z podnětu odvolání obviněných Vladimíra Ujváryho a Ivana Farského částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu u obviněných Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, P. D., Evy Matějkové a ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ve výrocích o peněžitých trestech u obviněných Ivana Farského a Vladimíra Ujváryho. 9. Pod bodem II. odvolací soud za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. Pavla Šmíru, Ph.D., MBA, odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnou Evu Matějkovou odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného Ivana Farského odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o uložení trestů u spoluobviněných P. D. a Vladimíra Ujváryho. 10. Pod bodem III. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání spoluobviněné Evy Loduhové a poškozené České republiky. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. 11. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 5 To 16/2025, podali samostatná dovolání obvinění Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA (na č. l. 573–575 spisu), obviněná Eva Matějkové (na č. l. 577–580 spisu) a obviněný Ivan Farský (na č. l. 549–553 spisu). 12. Obviněný Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, v dovolání, které podal výlučně do výroku o trestu, uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Obviněný připomněl, že v hlavním líčení bez výhrad prohlásil vinu, vypovídal, významně přispěl k objasnění trestné činnosti, výrazně zkrátil dobu trestního řízení a usvědčil i další spoluobviněné. Poté, co bylo přijato jeho prohlášení viny, mu byl uložen trest za využití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody půl roku pod hranicí zákonné trestní sazby. Zároveň mu byl uložen podle jeho slov druhý nejpřísnější trest, který trestní zákoník zná, a to trest propadnutí celého majetku, k němuž ještě přistoupil trest zákazu činnosti na dobu 7 (sedmi) let. Soudem prvního stupně uložený trest odnětí svobody byl zcela v souladu s ustanovením § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Naproti tomu odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že nebylo možné toto ustanovení využít vzhledem k okolnostem případu a výši způsobené škody. Dovolatel je však přesvědčen, že měl odvolací soud akceptovat rozhodnutí soudu prvního stupně a uložit trest odnětí svobody pod zákonnou hranicí trestní sazby. Vyjma splnění všech zákonných podmínek měl přihlédnout i k tomu, že je starobním důchodcem bez trestní minulosti s celou řadou onemocnění. Následky trestné činnosti začal řešit ještě před zahájením trestního stíhání, podal u finančního úřadu dodatečná daňová přiznání a uhradil 17.353.985 Kč. Ze zprávy insolvenčního správce společnosti šmíragroup vyplývá, že došlo k další úhradě téměř 10.000.000 Kč. Uložení trestu odnětí svobody 7 (sedmi) let je s ohledem na prohlášení viny, trest propadnutí majetku a další okolnosti nepřiměřeně přísné. Je přesvědčen, že v jeho případě jako člověka žijícího celý život řádným způsobem života mohlo být nápravy dosaženo trestem kratšího trvání, a právě proto přistoupil soud prvního stupně na rozdíl od soudu odvolacího k postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 13. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 5 To 16/2025, ve výroku o trestu odnětí svobody dotýkajícího se dovolatele a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. 14. Součástí svého dovolání obviněný Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, učinil návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody ve výměře 7 let z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. 15. Obviněná Eva Matějková v podaném dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Úvodem zdůraznila, že soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil svůj právní názor při úvahách o jí uloženém trestu, a to ve vztahu ke všem okolnostem uvedeným v § 37 tr. zákoníku a § 39 tr. zákoníku, přičemž vyhodnotil povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné a majetkové poměry všech obviněných, jejich dosavadní způsob života, možnosti jejich nápravy, chování po spáchání trestného činu a rovněž míru sebereflexe, kterou projevili u hlavního líčení. Obviněná v hlavním líčení po poučení ve smyslu § 206c tr. ř. prohlásila vinu ve smyslu podané obžaloby a toto prohlášení bylo přijato. Obviněná zdůraznila, že v jejím případě soud při aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postupoval správně při zhodnocení nejen samotného prohlášení viny, ale jejích veškerých poměrů. Odvolací soud přitom ač hovořil o generální i individuální prevenci, ve svém rozhodnutí vzal do úvahy pouze prevenci generální, aby vyslal do společnosti názor, že se nevyplatí páchat trestnou činnost. Zcela však pominul posoudit individuální prevenci a místo toho s ohledem na společenskou objednávku použil obviněnou jako exemplární případ s uložením exemplárního trestu. Nevzal v úvahu princip proporcionality trestní represe a zásady přiměřenosti trestních sankcí, která má ústavní povahu a vychází ze základních práv. Je tak na místě pečlivě zvažovat, zda je zásah do osobní svobody obviněné ještě proporcionálním. Je třeba zkoumat vztah mezi účelem trestu a právem na osobní svobodu s poukazem na to, nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Poměry pachatele lze v zásadě hodnotit podle toho, zda nevykazují něco, co by snížení trestu bránilo s ohledem na osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku. Soud prvního stupně v projednávané věci podle obviněné usoudil, že prokazuje sebereflexi, mimořádnou schopnost nápravy, a to s ohledem na její věk, dosavadní bezúhonnost a schopnost řádně pracovat. Aniž by bagatelizoval druh a rozsah spáchané trestné činnosti dospěl k podstatnému závěru, že konkrétní poměry obviněné nevylučovaly její nápravu i kratším trestem odnětí svobody. Jako klíčové obviněná vnímá posouzení otázky, zda v jejím případě bylo či nebylo možné aplikovat ustanovení § 58 tr. zákoníku a v návaznosti na to, zda byl odvolací soud oprávněn rozhodnout o tom, že polehčující okolnosti a poměry na její straně nejsou pro aplikaci § 58 tr. zákoníku dostatečné. 16. V návaznosti na to obviněná zdůraznila, že k prohlášení viny učiněné a přijaté podle § 206c tr. ř. musí soud přihlédnout a hodnotit jej jako polehčující okolnost, což by mělo vést k uložení mírnějšího druhu trestu nebo jeho nižší výměře. Jako sporný označila s odvoláním na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. postup odvolacího soudu, který bez toho, aby doplnil či zopakoval dokazování, místo toho, aby převzal posouzení soudu prvního stupně v otázce zhodnocení polehčujících okolností a jejich poměrů, že je možno uložit trest pod stanovenou sazbou, zhodnotil soudem prvního stupně provedené důkazy zcela odlišně a přijal opačný závěr. Analogicky je zde podle obviněné možno použít zásadu trestního práva, že soudy první instance o uznání viny a hodnocení všech dalších okolností rozhodují svobodně. S odvoláním na ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. obviněná uvedla, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, pokud tyto důkazy neprovede sám ve veřejném zasedání. Odvolací soud takovým postupem zasáhl do práva obviněné na spravedlivý proces, když bez opětovného provedení důkazů rozhodl o nemožnosti použití § 58 tr. zákoníku. Dovolatelka je přitom zcela jasnou adeptkou pro ukládání trestu za použití § 58 tr. zákoníku, odvolací soud překročil své zákonné možnosti a bez splnění procesních podmínek rozhodl sám o novém trestu. Nezákonnost postupu odvolacího soudu spatřuje především v tom, ze odvolací soud bez provedení důkazů a řádného odůvodnění zkonstatoval, že se mu úvahy soudu prvního stupně nelíbí a uložil dramaticky zvýšený trest. Pokud nebyl spokojen s odůvodněním soudu prvního stupně a důvody, které jej vedly k použití ustanovení § 58 tr. zákoníku, měl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit zpět k novému projednání soudu prvního stupně s tím, aby bylo použití § 58 tr. zákoníku a zhodnocení poměrů obviněné řádně odůvodněno a případně doplněno. 17. Obviněná v podaném dovolání namítla, že jí uložený trest odporuje účelu trestu a spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení aplikace § 58 tr. zákoníku, zároveň vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nepřípustných důkazech, a to proto, že důkazy, které vedly odvolací soud k uložení jiného trestu, než byl uložen soudem prvního stupně. Dále uvedla, že je možno analogicky užít ustanovení § 265b písm. m) tr. ř., a to i přesto, že ona sama žádný opravný prostředek nepodala, ale bylo vyhověno opravnému prostředku státního zástupce, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu. 18. S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 5 To 16/2025, co do výroku o trestu a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. 19. Obviněný Ivan Farský směřoval své dovolání proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž se jej dotýkaly, a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Svou argumentaci obviněný uvedl tím, že si je vědom judikatury, podle které reklamace příliš přísného trestu nespadá pod jím uvedený dovolací důvod, pokud je uložen přípustný druh trestu v zákonné trestní sazbě, ale zároveň s tím poukázal na úspěšné uplatnění námitky uložení nepřiměřeného trestu v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ve výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Právě v tomto ohledu obviněný navrhl přezkoumat jemu uložený trest. Zároveň uvedl, že s ohledem na dikci zákona o Ústavním soudu je nucen vyčerpat veškeré prostředky nápravy, včetně mimořádných, a tedy podat dovolání i bez ohledu na naplnění dovolacích důvodů, aby jeho případná ústavní stížnost nebyla shledána jako nepřípustná. 20. Své dovolání obviněný zaměřil právě proti uloženému trestu, který považuje za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a zasahující do jeho základních práv. Pochybení odvolacího soudu stran uloženého trest spatřuje zejména v uložení trestu odnětí svobody, který nebyl a vzhledem k délce trestu ani nemohl být odložen na zkušební dobu. 21. Obviněný označil jako nepodložené tvrzení odvolacího soudu, že jemu uložený peněžitý trest je nedobytný. Soudy obou stupňů nebyly zkoumány majetkové poměry obviněného, což mělo za důsledek mimo jiné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody odvolacím soudem. S odvoláním na dikci ustanovení § 39 tr. zákoníku připomněl, že soud při ukládání trestu přihlédne k majetkovým a jiným poměrům pachatele. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zase umožňuje uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby i vzhledem k poměrům pachatele. Jeho poměry však nebyly zkoumány patrně proto, že je občanem Slovenské republiky, kde žije a kde je náročnější zkoumat jeho majetkové poměry než v České republice. U ostatních obviněných totiž jejich majetkové poměry zkoumány byly. Soud prvního stupně, přestože se zkoumání majetkový poměrů nezabýval, přistoupil k uložení nižšího trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem s poukazem na současné uložení peněžitého trestu. Proti peněžitému trestu se obviněný odvolal, kdy brojil zejména proti jeho výši. Odvolací soud, aniž by se blíže zabýval jeho výdělkovými možnostmi, peněžitý trest spolu s trestem odnětí svobody zrušil a peněžitý trest označil za zřejmě nedobytný právě s ohledem na jeho výdělkové možnosti. Takový závěr je však zcela nepodložený (jeho majetkové poměry zkoumány nebyly) a v rozporu se skutečným stavem věci. Kdyby mu peněžitý trest uložen byl, tak by jej rozhodně uhradil. K možnému uložení peněžitého trestu pak obviněný poukázal na to, že v případě neuhrazení peněžitého trestu by tento mohl být přeměněn na trest odnětí svobody. Soud také mohl uložit více denních sazeb při snížené výši denní sazby, takže by peněžitý trest zůstal stejný, ale s hrozící rozsáhlejší přeměnou v trest odnětí svobody. Uložení peněžitého trestu je pro stát výhodnější, než aby vydával prostředky na výkon trestu odnětí svobody. Uhrazením tohoto trestu není nijak dotčen nárok poškozené České republiky na náhradu škody, který je stejně jako peněžitý trest příjmem státu. Nezaplacením náhrady škody nehrozí výkon trestu odnětí svobody, resp. přeměna náhrady škody, ale v případě peněžitého trestu je toto riziko přítomné a je pro obviněného silnější motivací peněžitý trest uhradit. 22. Odvolací soud vzhledem k nesprávnému a nepodloženému závěru o nedobytnosti trestu nemohl uložit peněžitý trest a kompenzovat výraznější snížení uloženého trestu odnětí svobody na maximálně 3 roky tak, aby mohl být výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen. V dané věci se podle obviněného nabízí rozdíl mezi trestem odnětí svobody uloženým odvolacím soudem a soudem prvního stupně kompenzovat peněžitým trestem. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vnímá jako extrémně přísný a nespravedlivý. V tomto ohledu zdůrazňuje ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého nesmí být uložena citelnější sankce tam, kde postačuje uložení trestní sankce méně postihující. 23. Dále obviněný v návaznost na citaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017, zabývající se proporcionalitou trestání uvedl, že uložením nepřiměřeně přísného trestu bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod. Byla dotčena ústavní zásada proporcionality trestní represe a porušeno jeho právo na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku. 24. Obviněný také brojil proti tvrzené absenci odůvodnění toho, že nebyly zjišťovány jeho majetkové poměry, ani zda a jak bylo k jeho majetkovým poměrům přihlíženo. Odvolací soud nevysvětluje, proč nevrátil jeho věc soudu prvního stupně, aby zkoumal majetkové poměry obviněného, aby mu mohl uložit peněžitý trest. V této absenci odůvodnění a konstatování, že je peněžitý trest nedobytný, spatřuje obviněný skutkovou vadu, která je přezkoumatelná v dovolacím řízení, k čemuž odkázal na již jednou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017. 25. Závěrem své argumentace obviněný vypočetl okolnosti, ve kterých spatřuje důvody, proč mu měl být uložen trest odnětí svobody v délce maximálně 3 let, aby mohl být podmíněně odložen. Poukázal na svůj dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy, jeho chování po činu, postoj k trestnímu řízení dokládaný zejména prohlášením viny a díky tomu významným zkrácením dokazování, na důsledky, které by nepodmíněný trest měl pro jeho budoucí život, na svou roli bílého koně v rámci vytýkané trestné činnosti, když fakticky nic nevykonával a na to, že uvedl, že jej mrzí, že se do toho nechal vtáhnout, nezajímal se a nechal za jiné rozhodovat, že celé jednání je pro něj velkým trestem a že kdyby mohl vrátit čas, tak to určitě neudělá. 26. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 5 To 16/2025, ve výrocích I., II. a IV. jeho se týkajících, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 27. Součástí podaného dovolání obviněný učinil návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozsudku. 28. K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 12. 2025, sp. zn. 1 NZO 885/2025. 29. Státní zástupce úvodem svého vyjádření rekapituloval dosavadní průběh řízení, stručně shrnul námitky dovolatelů. 30. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnila obviněná Eva Matějková, státní zástupce po stručné charakteristice toho dovolacího důvodu uvedl, že námitka obviněné, že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídá. Obviněná s ohledem na přijaté prohlášení viny podle § 206c tr. ř. mohla uplatnit (a uplatnila) pouze námitky proti výroku o trestu, proti kterému lze vznášet výhrady v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. 31. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., které uplatnili ve svých podáních všichni dovolatelé v návaznosti na jim uložené tresty, státní zástupce po shrnutí obsahu těchto dovolacích důvodů uvedl, že námitky proti uloženým trestům tak, jak byly uplatněny, neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. a nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. i) tr. ř. Zdůraznil, že takovými námitkami nejsou námitky tvrdící nepřiměřenou mírnost či přísnost uloženého trestu nebo nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku. Zároveň s tím státní zástupce uvedl, že soudy dříve činné ve věci dostatečně zohlednily význam všech v úvahu přicházejících polehčujících a přitěžujících okolností. Výměry uložených trestů zvolil odvolací soud v souladu se zákonem, takže nelze ve vtahu k jednotlivým obviněným dovodit, že by jim byly uloženy tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé nebo nepřiměřené. Odvolací soud neuložil obviněným zmiňovaný druh trestu v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. 32. Státní zástupce nepřisvědčil výtkám obviněných Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, a Evy Matějkové týkajícím se nepoužití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odvolacím soudem. Tato námitka není podřaditelná pod žádný dovolací důvod, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, přičemž tento judikaturní závěr ještě překonán nebyl a v projednávané věci nejsou dány důvody se od něj odchýlit. 33. K námitce Evy Matějkové, která vytkla odvolacímu soudu porušení práva na spravedlivý proces, státní zástupce uvedl, že ji nemůže akceptovat. Poukázal na to, že odvolací soud neprováděl dokazování ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. Ke změně výroku o trestu přistoupil z toho důvodu, že podle něj bylo porušeno ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a z toho důvodu byl uložen nepřiměřeně mírný trest. Soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový podklad a jeho pochybení spočívalo v nesprávném hmotněprávním posouzení podmínek použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Za těchto podmínek mohl sám rozhodnout o uložení trestu odnětí svobody bez použití moderace, aniž by takový postup představoval porušení práva na spravedlivý proces. 34. Stejně státní zástupce nepřisvědčil obviněné Evě Matějkové ani stran uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Odvolací soud o podaných odvoláních, které věcně přezkoumal, a za dodržení všech zákonných předpokladů podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl. Nedošlo tedy k naplnění citovaného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Rovněž nedošlo k jeho naplnění v druhé alternativě, neboť obviněná nevytkla takové vady, ze kterých by vyplývalo, že byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. písm. g), h) tr. ř. v řízení před soudem prvního stupně. Námitky obviněné, jimiž odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nepoužitelnost, resp. neprovedení důkazních prostředků podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídaly deklarovaným důvodům dovolání. 35. Obdobně se státní zástupce neztotožnil s námitkami Ivana Farského, že se odvolací soud nezabýval jeho majetkovými poměry a dospěl k nesprávnému a nepodloženému závěru o nedobytnosti peněžitého trestu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil námitkám tohoto obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený peněžitý trest, a vysvětlil z jakého důvodu neshledal podmínky pro uložení tohoto trestu. Obviněný tak fakticky odvolacímu soudu vytkl vady v neexistujícím výroku. V této části je dovolání obviněného nepřípustné, protože nelze podat dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku. 36. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné než navrhované rozhodnutí. 37. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný Ivan Farský prostřednictvím svého obhájce repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 9. 3. 2026, v níž se vymezil proti konstatování státního zástupce, že podal dovolání proti neexistujícímu výroku. Obviněný napadl svým dovoláním výroky I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o částečném zrušení výroků o uloženém trestu odnětí svobody a peněžitého trestu (výrok I.) a o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou (výrok II.). V rámci podaného dovolání namítal, že soudy nebyly zkoumány jeho majetkové poměry, což mělo za důsledek právě mimo jiné i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a že odvolací soud učinil nepodložený závěr o nedobytnosti peněžitého trestu. Samotné dovolání tedy podal proti existujícím výrokům napadeného rozhodnutí. V návaznosti na to také obviněný označil jako nepřípadný poukaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, kde se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy dovolání bylo podáno proti výroku o trestu, který sice existoval v době podání dovolání, ale později byl zrušen rozsudkem jiného soudu. V nynější věci však žádný z napadených výroků takto zrušen nebyl, a dovolání je proto rozhodně přípustné. Závěrem obviněný Ivan Farský setrval na svém závěrečném návrhu z podaného dovolání. III. 38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. 39. Dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 5 To 16/2025, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině poté o trestu dovolatelů nově rozhodl. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 40. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že dovolání obviněných jsou přípustná pouze do výroku o trestu, neboť všichni tři dovolatelé prohlásili vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a jejich prohlášení viny bylo soudem přijato ve smyslu § 206c odst. 4, 6 tr. ř. a ve vztahu k nim vedl dokazování pouze v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o trestu. Podle § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. by tak bylo případné odvolání do výroku o vině nepřípustné a v návaznosti na ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou nepřípustné i námitky v dovolání směřující proti výroku o vině. 41. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky obviněných naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (všichni dovolatelé), § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (obvinění Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, Ivan Farský) a § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. (obviněná Eva Matějková). 42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněný obviněnou Evou Matějkovou je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Ani jednu z variant však obviněná ve svém dovolání neuplatnila. 43. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v části týkající se obviněné projednal (stejně jako odvolání spoluobviněných a poškozené), kdy následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněná nepoukazuje ani na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy žádným způsobem nebrojí proti rozsudku soudu prvního stupně, který označuje jako správný, ale výhradně proti závěrům soudu odvolacího. Obviněnou Evou Matějkovou uvedený dovolací důvod tedy na projednávanou věc nedopadá. 44. Argumentace obviněné Evy Matějkové se zcela míjí i s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V projednávané věci však odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně nijak nerozporoval a plně se s nimi ztotožnil. Neztotožnil se však s jejich právním posouzením zvláště stran splnění podmínek pro použití ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložený trest považoval za nepřiměřeně mírný. K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř., tedy, že bylo v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona [písm. d)] a že je uložený trest v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený [písm. e)]. V bodě 30. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „nebyly shledány vady či nedostatky rozsudku pro nejasnost, neúplnost skutkových zjištění nebo pochybnosti ohledně jejich správnosti, které by mohly být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.“ Odvolací soud se žádným způsobem neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, a tedy nemusel znovu provádět žádné důkazy ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř. Argument obviněné, že povinnost znovu provádět již provedené důkazy za situace, kdy skutková zjištění z nich vyplývající jsou odvolacím soudem hodnocena po hmotněprávní stránce odlišně, nemá oporu ani v rámci právní úpravy, aplikační praxi ani právní nauce. Hovoří-li zákon v ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. o tom, že je odvolací soud vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl, rozumí se tím právě hodnocení důkazů a z nich vyplývajících zjištění, nikoliv právní hodnocení skutkového stavu vyplývající ze stabilizovaných skutkových zjištění. Postup odvolacího soudu byl plně v souladu se zákonem i stabilizovanou judikaturní praxí, a nelze tak přisvědčit obviněné, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na procesně nepoužitelných důkazech. Lze poukázat na to, že pokud by Nejvyšší soud akceptoval náhled obviněné, tak by bylo nutné zopakovat provedené dokazování v podstatě pokaždé, pokud by se odvolací soud odchýlil od posouzení jakéhokoliv aspektu napadeného rozhodnutí, a to jak hmotněprávního, tak procesněprávního, což by nepřiměřeně prodlužovalo soudní řízení a narušovalo nejen chod soudů, ale ve svém důsledku i právo obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě. 45. Všichni obvinění namítli, že jim byly odvolacím soudem uloženy tresty nepřiměřeně přísné, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nesprávně zohlednil při ukládání trestu všechny podstatné okolnosti a nesprávně vyhodnotil podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. ř. Tyto námitky podřadili pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. 46. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 47. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. 48. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 49. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však žádný z obviněných nevznáší. Všichni dovolatelé spatřují pochybení v uložení nepřiměřeně přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody a neužití, případně nedostatečné aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. ř. 50. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemůže námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z fakultativních ustanovení § 58 tr. zákoníku, naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.). Námitka, že uložený trest odnětí svobody nebyl ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku snížen dostatečnou měrou, tedy že se podle dovolatelů jedná o trest nepřiměřeně přísný, se tedy s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. 51. Z výše uvedeného však vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak činí všichni dovolatelé. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.) 52. Z obsahu dovolání obviněných je přitom zjevné, že výtky všech tří dovolatelů vůči uloženým nepodmíněným trestům odnětí svobody jsou zaměřeny právě co do jejich výše, kdy uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody shledávají obvinění nepřiměřeně přísnými. Shodně argumentují tím, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip přiměřenosti v soudním rozhodování, neboť došlo k významnému zásahu do jejich práv, kdy odvolací soud nesprávně posoudil, resp. nedostatečně zohlednil, případně zcela pominul soubor polehčujících okolností odůvodňujících výraznější snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou sazbu (§ 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku). 53. Institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody je upraven v ustanovení § 58 tr. zákoníku. Jedná se o fakultativní postup soudu pro případ, že shledá, že v projednávané věci jsou dány mimořádné okolnosti odůvodňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovenou ve zvláštní části trestního zákoníku. Výjimkou je pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ ani jednoho z dovolatelů). Použití tohoto ustanovení je při splnění v něm stanovených podmínek obligatorní, na rozdíl od ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 a 7 tr. zákoníku, jejichž aplikace je pouze na samotné úvaze soudu. V projednávané věci však žádný z dovolatelů v postavení spolupracujícího obviněného nebyl a neměl tak „automatický nárok“ na užití tohoto institutu. Už ze samotného označení tohoto institutu (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) lze dovodit, že jeho aplikace bude spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a užije se tak v případech, kdy lze skutečně přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se přitom jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě či kvantitě u daného trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tak snižují míru jeho škodlivosti. 54. V projednávané věci přitom odvolací soud v bodech 34. – 42. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč u obviněných Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, a Evy Matějkové neshledal naplnění důvodů pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a proč tresty uložené všem dovolatelům [včetně obviněného Ivana Farského, u kterého shledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] považoval za nepřiměřeně mírné. Hodnotil přitom roli obviněných v trestné činnosti, jejich míru zapojení a škodu, kterou svým jednáním způsobili, včetně poměrů jednotlivých obviněných. Ustanovení § 58 ods.t 2 písm. b) tr. zákoníku totiž vyjma podmínky prohlášení viny ukládá zhodnocení právě poměrů pachatele a povahy jím spáchané trestné činnosti. 55. Obviněný Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, byl organizátorem trestné činnosti, zajistil vytvoření účelových paralelních obchodních řetězců s nastrčenými společnostmi, uděloval ostatním pokyny, kontroloval vlastní mechanismus páchání trestné činnosti a participoval na ní v plném rozsahu. Nelze se tedy domnívat, že by charakter jím páchané trestné činnosti snižoval její nebezpečnost. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že se tento obviněný snažil poté, co finanční úřad zintenzivnil svou kontrolní činnost, učinit kroky ke skrytí svého majetku. Svůj postoj k trestné činnosti změnil částečně až po určité době vyšetřování a zajištění důkazního materiálu. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal na straně polehčujících okolností doznání obviněného. Jako k přitěžující okolnosti pak přihlédl k tomu, že spáchal trestnou činnost s rozmyslem, ze ziskuchtivosti i ke způsobení škody dvanáctinásobně překračující hranci škody velkého rozsahu, páchal ji po delší dobu a spáchal více trestných činů. Odvolací soud hodnocení obviněného shrnul konstatováním, že přitěžující okolnosti u něj výrazně převyšují okolnosti polehčující. K postoji obviněného, okolnostem páchání trestné činnosti a vlivu na posouzení jeho jednání se odvolací soud velmi podrobně vyjádřil zejména v bodě 35. odůvodnění svého rozsudku, na který lze pro stručnost odkázat. 56. U obviněné Evy Matějkové v bodě 36. odůvodnění svého rozsudku odvolací soud přihlédl k její roli v páchání trestné činnosti, kdy na pokyn obviněného Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, vědomě zpracovávala nepravdivé účetní uzávěrky, evidenci DPH s vědomím, že v nich není zahrnuta významná část plnění s povinností přiznat a odvést daň. Její role tak byla o poznání aktivnější než role dalšího dovolatele Ivana Farského, který byl v rámci trestné činnosti spíše pasivní figurou, nicméně jednala v podřízeném postavení. Svým jednáním tak přispěla ke škodě více než osminásobně překračující hranici škody velkého rozsahu, jednala ze ziskuchtivosti, po delší dobu a spáchala více trestných činů. I u této obviněné odvolací soud při individuálním hodnocení všech podstatných skutečností dospěl k závěru, že přitěžující okolnosti na její straně významně převyšují ty polehčující. 57. V bodě 38. odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dospěl na základě svých úvah k závěru, že soud prvního stupně při vyhodnocení možnosti aplikace výše uvedeného ustanovení nedostatečně přihlédl k poměrům obviněných Ing. Pavla Šmíry, Ph.D., MBA, a Evy Matějkové, k rozsahu jimi spáchané trestné činnosti ve spojení s okolnostmi projednávaného případu. Při zohlednění všech okolností odvolací soud považoval za vyloučenou úvahu o tom, že je dán prostor pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Soud prvního stupně proto v případě těchto obviněných pochybil, aplikoval-li ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Úvahy odvolacího soudu jsou logické, přesvědčivé, vycházejí z existující právní úpravy a stabilizované judikatury, bezvadných skutkových zjištění a objektivně hodnotí veškeré relevantní okolnosti podstatné pro právní posouzení aplikace příslušného institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. 58. Naproti tomu u obviněného Ivana Farského odvolací soud dospěl k závěru, že u něj je možné aplikovat institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Přihlédl k jeho výrazně pasivnější a podřízené roli v páchání trestné činnosti, míře jeho zapojení projevující se nižší škodou, na které se svým jednání podílel (ve srovnání s ostatními obviněnými). Samozřejmě také přihlédl k jemu učiněnému a přijatému prohlášení viny, které mu ve spojení s dalšími okolnostmi umožnilo užít stejně jako v případě soudu prvního stupně ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložit trest pod zákonnou trestní sazbou, byť ne tak výrazně jako soud prvního stupně (srov. body 38. a 39. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 59. Poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze postupu odvolacího soudu nic vytknout, co se týče podmínek hodnocení aplikace institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musí konstatovat, že nedůvodnými jsou i námitky obviněných (jak bylo vysvětleno výše nepodřaditelné pod uplatněné dovolací důvody) týkající se výše uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to v případě všech tří obviněných. Jen pro úplnost lze dodat, že žádný z dovolatelů nenamítl, že by mu byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou za trestný čin kladený jim za vinu nebo trest, který zákon nepřipouští, ale „pouze“ trest nepřiměřeně přísný nerespektující zásadu přiměřenosti trestních sankcí. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013) 60. V obecné rovině je možno k zásadě proporcionality trestní represe uvést, že Nejvyšší soud se k této otázce opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, kdy sice připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 61. Podle Nejvyššího soudu úvahám a postupu při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody odvolacím soudem nelze ničeho vytknout. Odvolací soud zcela dostatečně zohlednil jak okolnosti přitěžující, tak zejména okolnosti polehčující a vysvětlil, proč tresty uložené obviněným soudem prvního stupně považoval za nepřiměřeně mírné. Z odůvodnění jeho rozsudku se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 38 a § 39 tr. zákoníku, jak bylo rozvedeno již výše při hodnocení okolností použití ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění Eva Matějková a Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, byli ohroženi úhrnným trestem za spáchání několika trestných činů a trestní sazbou za nejpřísnější z nich podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře 5 až 10 let odnětí svobody. Obviněnému Ing. Pavlu Šmírovi, Ph.D., MBA, byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let, Evě Matějkové v trvání 5 let. Odvolací soud přitom konstatoval, že zohlednil jejich přijaté přiznání viny i ostatní tresty uložené jim soudem prvního stupně, které ponechal beze změny. Pokud by k prohlášení viny nedošlo, tak by s ohledem na okolnosti případu při zohlednění poměrů obviněných přikročil k uložení nepodmíněných trestů o jeden a půl roku delších. S ohledem na veškeré okolnosti případu, rozsah trestné činnosti a závažnost způsobeného následku stejně jako individuální poměry jednotlivých obviněných nelze tresty uložené odvolacím soudem považovat za nepřiměřeně přísné a zjevně nespravedlivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. 62. V případě obviněného Ivana Farského odvolací soud (jak je již uvedeno výše) zohlednil jeho nižší míru zapojení do trestné činnosti i to, že mu byl ukládán trest toliko za jeden trestný čin a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3,5 roku, tedy jeden a půl roku pod spodní hranicí trestní sazby, kterou byl ohrožen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. I v jeho případě významně a výslovně zohlednil prohlášení viny, když uvedl, že pokud by tento obviněný vinu neprohlásil, tak by bylo namístě mu uložit trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, tedy nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let. I podle názoru Nejvyššího soudu se jedná o zvýhodnění dostatečné a uložený nepodmíněný trest lze vzhledem k míře participace na trestné činnosti a k jeho osobním poměrům považovat za trest přiměřený, nezasahující do jeho práv. 63. Případný podmíněný odklad výkonu trestů odnětí svobody uložených obviněným pak výslovně vylučuje ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého je možné podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího 3 léta. V případě obviněných však vzhledem k výše uvedenému byly uloženy tresty odnětí svobody v takové výměře (jak uvedeno výše při zohlednění veškerých okolností, ke kterým je nutno přihlédnout), že nebylo možné uložené tresty odnětí svobody podmíněně odložit. Všichni obvinění proto byly v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Takto uložené tresty odvolací soud hodnotil v bodě 42. odůvodnění svého rozsudku jako přiměřené, dostatečné, odrazující s tím, že by měly obviněné vést ke zvýšení motivace k tomu, aby po výkonu uložených trestů měli trvalý a opravdový zájem se vrátit k řádnému životu. 64. Nelze přisvědčit ani námitce Ivana Farského napadající závěr odvolacího soudu o nedobytnosti jemu uloženého peněžitého trestu. Z námitky obviněného v podaném dovolání se podává, že odvolací soud měl pochybit, pokud mu neuložil peněžitý trest v takové výši, aby v kombinaci postačoval podmíněný trest odnětí svobody. Právě proti uložení peněžitého trestu však obviněný brojil podaným odvoláním, kdy mu odvolací soud vyhověl a trest zrušil. Postoj obviněného je tedy poměrně schizofrenní. Odvolací soud v bodě 39. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že přisvědčil námitkám obviněného Ivana Farského a spoluobviněného Vladimíra Ujváryho, „že při nedostatečném zjištění majetkových poměrů těchto obžalovaných při jimi prezentovaných výdělkových možnostech nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu, protože je zřejmé, že je nedobytný.“ Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud vycházel z tvrzených majetkových možností obviněného, tedy z informací, které soudu sám poskytl. Obviněný netvrdil, že disponuje majetkem, který by mu umožnil peněžitý trest v citelné výši uhradit, ba naopak. Ke svým majetkovým poměrům obviněný v hlavním líčení dne 16. 2. 2023 sdělil, že je živnostníkem ve stavebním oboru přímo či zprostředkovaně podle práce s měsíčními příjmy 1.000 € s žádnou vyživovací povinností a že jeho majetkové poměry od přípravného řízení nedoznaly žádných změn (protokol na č. l. 2–29). Obviněný v podaném odvolání (na č. l. 264–266 spisu) brojil proti uložení peněžitého trestu v celkové výši 800.000 Kč s tím, že jemu uložený trest je vzhledem k jeho majetkovým, rodinným a osobním poměrům nepřiměřený. Shodně jako v hlavním líčení uvedl, že jeho měsíční příjmy činí zhruba 1.000 € a ve spojení s jeho finanční situací neumožňují uhradit uložený peněžitý trest. V návrhu na rozhodnutí odvolacího soudu se zrušení peněžitého trestu výslovně dožadoval. Odvolací soud mu vyhověl a s ohledem na informace jím poskytnuté dospěl k závěru, že uložený peněžitý trest je zjevně nedobytný. Jeho závěru přitom nelze nic vytknout. Pokud se obviněný dožadoval rozsáhlého šetření jeho majetkových poměrů nad rámec spisového materiálu za situace, kdy své majetkové poměry sám ozřejmil soudu a nijak nenaznačil jiné příjmy či majetek, které by mohly vést k opačnému závěru o možnosti uložení peněžitého trestu, nebylo podle názoru Nejvyššího soudu nutné, aby odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně, případně aby sám prováděl rozsáhlé šetření k majetku obviněného, který nejspíše neexistoval a obviněným nebyl ani tvrzen. Ani v tomto ohledu tedy nelze obviněnému přisvědčit, ani odvolacímu soudu stran jeho posouzení ničeho vytknout. 65. Obvinění Ing. Pavel Šmíra, Ph.D., MBA, a Ivan Farský v podaném dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud odložil jim uložený výkon trestu odnětí svobody. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný návrh ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. učiněn nebyl, a zároveň Nejvyšší soud neshledal důvody k postupu podle § 265o tr. ř. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí ani u jednoho z dovolatelů. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. IV. 66. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. 67. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu