3 Tdo 229/2026-769 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. G. (dříve též jako N., K., A.), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. 4 To 58/2025-645, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 5/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. G. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2025, č. j. 42 T 5/2025-517, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušují z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2023, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 T 18/2023, celý výrok o vině a o trestu obviněného D. G., výroky o nárocích na náhradu škody, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a zároveň bylo rozhodnuto tak, že je obviněný D. G. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“), vinen pod bodem I. /1. – 3. pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. /1. a 2. pokračujícím trestným činem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, v bodě II. /1. zločinem krádeže podle § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem II. /2. ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku tak, že: „I. 1) společně se dvěma dalšími neztotožněnými spolupachateli jako členové organizované skupiny, po předchozí společné dohodě, v úmyslu odcizení věcí a za vzájemné součinnosti při rozdělení úloh dne 23. 3. 2023, v době od 15:52 do 15:57 hodin, na adrese XY, Praha XY, využili nestřeženého okamžiku a z tam zaparkovaného neuzamčeného vozidla Renault Master, rz XY, odcizil D. G. batoh s obsahem: kožená peněženka Louis Vuitton s řetízkem stříbrné barvy, občanský průkaz XY, na jméno P. J., řidičský průkaz číslo XY, na jméno P. J., průkaz pojištěnce VZP na jméno P. J., průkaz na MHD Plzeň, na jméno P. J., s kupónem v hodnotě 1.000 Kč, debetní karta MASTERCARD k bankovnímu účtu u spol. ČSOB, debetní karta k bankovnímu účtu u spol. Komerční banka, 28.000 Kč v hotovosti, svazek klíčů (4x bezpečností klíč zn. Keylock Fab zámek 6x klíč zn. FAB od nemovitostí), mobilní telefon celkem Nokia 3110, stáří 4 roky, modré barvy, SIM karta O2, na tel. číslo XY, 1x vyhazovací nůž zn. Mikov, hnědá střenka, velikost 20 cm, stáří 5 let, kdy ve shodě se znaleckým posudkem byly všechny věci ohodnoceny v součtu na částku 13.220 Kč, zatímco další minimálně dva pachatelé pozorovali okolí, aby obviněného mohli včas varovat, kdyby se uživatel vozidla k tomuto vrátil, případně kdyby se vyskytl jiný problém, aby tak zvýšili šanci úspěšného dokonání činu, čímž způsobili poškozenému P. J. škodu na odcizení věcí a finanční hotovosti v celkové výši 41.220 Kč, I. 2) dne 24. 3. 2023 v době od 12:40 hod. do 12:45 hod. na adrese XY v Praze XY v kavárně XY společným jednáním se dvěma doposud neustanovenými neznámými pachateli odcizil finanční hotovost ve výši 10.500 Kč, takovým způsobem, že podezřelý K. vstoupil do provozovny XY, kde na barovém pultu otevřel pomocí zasunutého klíčku pokladnu, ze které následně odcizil finanční hotovost ve výši 10.500 Kč, přičemž další dva doposud neznámí pachatelé hlídali, a to jeden před kavárnou a druhý uvnitř provozovny XY, čímž poškozené společnosti Ranchero Food Services s.r.o., IČ: 06558232, se sídlem Korunní 810/104, 120 00 Praha 2 - Vinohrady způsobili škodu ve výši 10.500 Kč, (výrok převzat z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 T 18/2023) I. 3) dne 27. 3. 2023 v 19:30 hod. v ul. XY na úrovni budovy číslo orientační XY v Praze XY u zde zaparkovaného neuzamčeného vozidla tovární značky Citroen Jumper, bílé barvy, registrační značky: XY, otevřel levé přední dveře kabinového prostoru vozidla, vnikl dovnitř a následně z prostoru mezi sedadly řidiče a spolujezdce odcizil kabelku zn. Michael Kors z kombinovaného materiálu látky a kůže, světle růžové barvy, v hodnotě 4.500 Kč s uloženou peněženkou zn. Michael Kors, z kombinovaného materiálu látky a kůže, bílé barvy, v hodnotě 2.000 Kč, obsahující finanční hotovost ve výši 1.910 Kč, USB kabel, bílé barvy, v hodnotě 300 Kč, 1 ks balení vlhčených kapesníků, bez hodnoty, povolení k pobytu č. XY, řidičský průkaz č. XY, 2 ks průkazů VZP číslo XY a XY, ukrajinský průkazem totožnosti, debetní platební kartu VISA č. XY vydanou ukrajinskou bankou Privat bank, vše ke jménu poškozené V. K., 1 ks obrázku s náboženskou tématikou, bez hodnoty, 6 ks slevových karet, bez hodnoty a osobní písemnosti, bez hodnoty, čímž poškozené V. K. způsobil škodu ve výši 8.710 Kč, (výrok převzat z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 T 18/2023) II. 1) v úmyslu přisvojit si cizí věc a získat tak neoprávněný prospěch, společně se dvěma dalšími neztotožněnými spolupachateli, jako členové organizované skupiny, dne 3. 4. 2023 v době od 11:00 hod. do 11:10 hod. v Praze XY, v ul. XY, před domem s č.p. XY, využili nestřeženého okamžiku a ze zde zaparkovaného a neuzamčeného vozidla Citroën Jumper, rz XY, odcizili zelený batoh, tmavě zelenou peněženku, svazek klíčů od domu, mobilní telefon zn. Aligator, finanční hotovost ve výši 500 Kč, platební kartu VISA č. XY, vydanou Českou spořitelnou a.s. na jméno M. L., platební kartu Fio banky vydanou na jméno: T. L., řidičský průkaz č. XY na jméno M. L. a osvědčení o registraci vozidla č. XY od vozidla Citroën Jumper, rz XY, ve shodě se znaleckým posudkem v hodnotě všechny věci v součtu na částku: 1.700 Kč, kdy obviněný pozoroval okolí z protějšího chodníku naproti napadenému vozidlu, zatímco zároveň další neustanovený pachatel stál na nejbližší křižovatce ulic XY a XY a pozoroval okolí, zatímco telefonoval, přičemž v tu samou chvíli další neustanovený pachatel vnikl do napadeného vozidla Citroën a výše uvedené věci odcizil, kdy svým jednáním způsobili poškozené M. L. škodu ve výši 1.660 Kč na odcizených věcech a hotovosti a škodu ve výši 540 Kč na odcizeném mobilním telefonu značky Aligator, poškozené společnosti Dallmayr Vending & Office, k.s., IČO: 26485524, způsobili škodu v celkové výši 2.200 Kč, II. 2) v úmyslu přisvojit si cizí věc společným jednáním s neztotožněným spolupachatelem a získat tak neoprávněný prospěch dne 14. 4. 2023 v době 13:30 až 14:30 hodin v ulici XY, u provozovny XY, využili nestřeženého okamžiku a ze zde zaparkovaného a neuzamčeného vozidla JEEP COMPAS, rz XY, otevřel obv. G. dveře řidiče a následně z vozidla odcizil notebook značky Apple Macbook PRO 16 M šedé barvy, výrobní číslo: XY, uložený v batohu, zatímco jeho spolupachatel stál na chodníku vedle vozidla a pozoroval okolí, čímž způsobili poškozenému B. A. škodu ve výši 37.500 Kč, a jednání uvedeného pod bodem II. se dopustil přesto, že byl pro trestný čin krádeže odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 T 18/2023, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2023, odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců se zkušební dobou 2 let a trestu vyhoštění z území České republiky v trvání 2 let.“ 2. Za skutek uvedený pod bodem I. byl podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1, § 45 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let, za skutek uvedený pod bodem II. byl podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let. Dále bylo rozhodnuto tak, že je obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen uhradit poškozené společnosti Ranchero Food Services s.r.o., IČO: 06558232, se sídlem Korunní 810/104, 120 00 Praha 2 – Vinohrady, škodu ve výši 10 500 Kč a poškozené V. K. škodu ve výši 8 710 Kč, P. J. částku ve výši 28 000 Kč, M. L. částku ve výši 1 660 Kč, přičemž byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. ve zbytku svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a obchodní společnosti Dallmayr Vending & Office, k.s. IČO: 26485524, se sídlem Loretánské náměstí 109/3, Hradčany, 118 00 Praha 1, částku ve výši 2 200 Kč, přičemž byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. ve zbytku svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný, které zaměřil do výroku o vině a výroku o trestu a státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch obviněného a napadl jím výrok o trestu. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2025, č. j. 4 To 58/2025-645, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za skutek pod bodem I. podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1, § 45 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnnýmu společný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Za skutek pod bodem II. uložil obviněnému podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. Vrchní soud v Praze zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný podal proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodná skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Především poukázal na způsob hodnocení videozáznamů z bezpečnostních kamer, které podle něj tvoří stěžejní usvědčující důkaz. Uvedl, že v odvolání podrobně namítal nízkou kvalitu videozáznamů z bezpečnostních kamer, rozebíral jednotlivé kusy oblečení i jejich souvislost s ročním obdobím a odkazoval na dřívější rozhodnutí jiných soudů, které obdobné záznamy hodnotily jako velmi nízké kvality. Současně namítl, že odvolací soud se s touto obhajobou věcně nevypořádal a v podstatě pouze převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by zaujal vlastní logické a přezkoumatelné stanovisko. 6. Obviněný také namítl, že soudy nesprávně naložily s odborným vyjádřením z oboru kriminalistické antropologie. Uvedl, že odborné pracoviště uzavřelo, že shodu poznávané osoby nelze potvrdit ani vyloučit, zatímco nalézací soud jako laik v oboru antropologie přisoudil podkladům vyšší míru jistoty, když dospěl k závěru o výrazné shodě v profilu obličeje. 7. V souvislosti s kamerovými záznamy dovolatel zdůraznil, že soudy absenci přímých a spolehlivých důkazů o identitě pachatele nahradily pouhou pravděpodobností. Namítl, že identitu pachatele u skutků, kde byla kvalita záznamu nejhorší, dovodily totožnost z podobného modu operandi a generických znaků, především ze způsobu chování pachatele na místě činu a ze způsobu spáchání trestného činu, čímž se měly dopustit nepřípustné kruhové argumentace, která v trestním řízení nemůže nahradit chybějící praktickou jistotu o vině. 8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily vliv trestu vyhoštění při posouzení podmínek pravé recidivy podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že státní moc mu přesunem z Řecka proti jeho vůli znemožnila splnit povinnost zdržovat se mimo území České republiky, a uzavřel, že takto vynucenou přítomnost na území České republiky nelze vykládat k jeho tíži jako přerušení výkonu trestu vyhoštění, ale naopak je třeba na tento trest hledět jako na vykonaný. 9. Závěrem uvedl, že u skutků zahrnujících odcizení platebních karet nebyla prokázána subjektivní stránka kvalifikované skutkové podstaty podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Namítl, že nebyl prokázán úmysl, ani ve formě nepřímého úmyslu, směřující k narušení bezpečnosti platebního styku v rámci organizované skupiny, a že nebylo prokázáno ani to, že by se pachatelé o zneužití karet, byť jen pokusili. Dle názoru dovolatele tedy nezle dovodit, že by jednání pachatelů naplňovalo takovou míru společenské škodlivosti, která by odůvodňovala aplikaci kvalifikované skutkové podstaty u organizované skupiny v rámci jednočinného souběhu, a právní kvalifikace podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je proto zpochybnitelná. 10. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele zkonstatoval, že obviněný v zásadě opakuje námitky, které uplatňoval již dříve, a že převážná část dovolací argumentace zůstává v rovině polemiky se skutkovými závěry soudů. K právní námitce vztahující se ke kvalifikaci podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že skutková podstata uvedená v § 234 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje pohnutku ani cíl jako znak skutkové podstaty, a proto k jejímu naplnění není nezbytné, aby pachatel platební kartu použil jako platební prostředek, popřípadě si ji opatřil s touto představou. Závěrem poznamenal, že za dokonaný trestný čin se v takovémto případě považuje jednání, které je svou povahou přípravou. 12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a současně v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. 16. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 19. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo mimo jiné zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. 20. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 22. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 23. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [při absenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – viz body 19. a 20. tohoto usnesení] uplatňuje námitky skutkové a právní. Dovolatel zaměřil svůj mimořádný opravný prostředek proti II. výroku soudu druhého stupně a v návaznosti na něj též proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Z jeho argumentace je však patrné, že směřuje toliko proti výroku o vině. 24. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že poukazuje na nedostatečnou kvalitu kamerových záznamů a ohrazuje se proti tomu, že soudy jeho totožnost dovodily z podobného modu operandi, generických znaků a z dříve učiněných závěrů o jeho totožnosti u jiných skutků a namítá, že se nižší soudy tímto postupem dopustily nepřípustné kruhové argumentace. Z hlediska hmotněprávního pak obviněný poukazuje na vliv trestu vyhoštění při posouzení podmínek pravé recidivy podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a namítá, že nebyl prokázán úmysl, ani ve formě nepřímého úmyslu, směřující k narušení bezpečnosti platebního styku v rámci organizované skupiny, což, dle jeho názoru, činí právní kvalifikaci podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku zpochybnitelnou. 25. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce. 26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 27. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Dovolatel sice poukazuje na nekvalitní kamerové záznamy a na pochybení soudů nižších stupňů, když z těchto záznamů učinily skutkové závěry, z nichž následně dovodily vinu obviněného, avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv z těchto skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného se tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. 28. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S podstatnou částí námitek obsažených v dovolání se přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Vrchní soud v Praze pak rozhodnutí Městského soudu v Praze přezkoumal, připustil, že dílčí závěry obsažené v rozsudku soudu prvního stupně působí roztříštěně a v některých místech i nepřesně, znovu provedl část podstatného důkazního materiálu ve veřejném zasedání a eliminoval nepřesnosti obsažené v tomto rozsudku, přičemž dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů proto odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. 29. Za relevantní proto nelze považovat námitku obviněného, že soudy založily závěr o jeho vině na kamerových záznamech tak nízké kvality, že z nich nebylo možno činit použitelné skutkové závěry, ani související tvrzení, že odvolací soud se s jeho obhajobou věcně nevypořádal. Vrchní soud v Praze totiž v bodě 21. svého rozsudku výslovně připustil určité dílčí nepřesnosti odůvodnění nalézacího soudu a znovu provedl část důkazního materiálu právě proto, aby tyto nepřesnosti odstranil. Již z tohoto postupu je zřejmé, že skutkové závěry soudu prvního stupně nepřevzal mechanicky, nýbrž je důkladně přezkoumal. Nad rámec toho se s příslušnými kamerovými záznamy seznámil v rámci přípravy na neveřejné zasedání i Nejvyšší soud a ani z jeho bezprostředního poznatku neplyne, že by šlo o záznamy natolik nekvalitní, aby z nich nebylo možno činit žádná relevantní skutková zjištění, jak se snaží naznačit dovolatel. To samo o sobě samozřejmě neznamená, že by tyto záznamy postačovaly k závěru o vině bez dalšího, avšak dovolací argumentace jejich skutečnou vypovídací hodnotu zjevně nadhodnocuje. Neobstojí ani odkaz obviněného na jinou trestní věc, v níž byly obdobné kamerové záznamy (ohledně jiného obviněného) hodnoceny odlišně. Odvolací soud v bodě 19. odůvodnění svého rozsudku správně vysvětlil, že skutkový stav obou věcí nebyl totožný, a závěry učiněné ve věci řešené Obvodním soudem pro Prahu 1 a odvolacím senátem Městského soudu v Praze tak nebylo možno bez dalšího převzít i pro nyní projednávanou věc. 30. Zároveň není pravdou, že by se soudy dopustily nepřípustné kruhové argumentace tím, že by dovodily identitu pachatele u skutků obsažených v bodech I. 1), II. 1) a II. 2) skutkové věty tak, že ji považovaly za prokázanou u jiných skutků. Jak plyne z bodu 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, rozhodující pro identifikaci pachatele útoku v XY ulici – ad I. 1) byla skutečnost, že k této krádeži došlo bezprostředně před krádeži v provozovně XY ze dne 24. 3. 2023 – ad I. 2), za niž byl obviněný již pravomocně uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2, když policejní orgán provedl podrobnou fotografickou komparaci osob zachycených na kamerovém záznamu z XY ulice s osobami, které se dopustily právě tohoto předchozího skutku. Odvolací soud pak v bodech 20. a 22. odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že při hodnocení dalších záznamů bylo třeba přihlížet i k tomu, že k útokům pod body I. 2) a I. 3) se odvolatel doznal a byl pro ně pravomocně odsouzen. Jinak řečeno, soudy nevycházely z neurčitých podobností ani z případů, kde by zjištění totožnosti pachatele bylo postaveno jen na určité míře pravděpodobnosti. Naopak, při porovnávání fotografické dokumentace a jednotlivých kamerových záznamů vycházely v prvé řadě z těch záznamů a fotografií, které zachycovaly útoky u nichž bylo postaveno najisto, že jejich pachatelem byl právě obviněný; teprve na tomto pevném základě porovnávaly další záznamy z hlediska vzhledu pachatele, obličejových rysů, jeho oblečení, způsobu pohybu a způsobu provedení jednotlivých útoků apod. Již proto neobstojí dovolací teze, že by totožnost pachatele byla u skutků v bodech I. 1), II. 1) a II. 2) skutkové věty dovozena pouhou pravděpodobností. Konečně i odvolací soud v bodě 33. odůvodnění svého rozsudku výslovně uzavřel, že nejde o nepřípustný „důkaz kruhem“, ale o postupné vyhodnocování jednotlivých skutků v jejich vzájemné časové, místní a důkazní souvislosti. 31. Obviněný neobstojí ani s námitkou, že soudy překročily meze volného hodnocení důkazů tím, že při identifikaci pachatele nahradily odborné vyjádření z oboru kriminalistické antropologie vlastním laickým úsudkem, ani se související výhradou týkající se rozdílů v oblečení a obuvi. Zde lze opět odkázat na bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podle něhož znalci a soud nepracovali se shodným okruhem podkladů ani stejnou metodou hodnocení. Zatímco odborné vyjádření bylo z povahy věci limitováno antropologickou metodou a kvalitou jednotlivých záběrů, soudy hodnotily zachycenou podobu pachatelů v širším kontextu dalších skutečností, zejména jednotlivých součástí oděvu, způsobu pohybu pachatelů, jejich chování na místech činu a v jejich blízkosti, časových a místních souvislostí mezi jednotlivými útoky i zdokumentovaného modu operandi. Současně platí, že již Městský soud v Praze nevystavěl své skutkové závěry pouze na tvrzené shodě oblečení, nýbrž na uzavřeném řetězci nepřímých důkazů, v němž hrály roli i další rozpoznatelné znaky pachatele, zejména profil obličeje, tvar uší, kotlety po stranách uší či náramek na levé ruce (viz body 33. až 36. rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže tedy dovolatel namítá, že v jeho věci nebylo dosaženo praktické jistoty o vině, ve skutečnosti jen opakuje svou předchozí obhajobu a domáhá se toho, aby dovolací soud zhodnotil tytéž důkazy jinak, než jak učinily soudy nižších stupňů. K tomu však dovolací řízení neslouží. 32. K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nutno shrnout, že se s ním zcela minuly, neboť nikterak neidentifikovaly jakékoliv vady důkazního řízení zakládající neospravedlnitelnost skutkových zjištění, ale zůstaly toliko v rovině skutkové polemiky. 33. Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164]. 34. Pokud jde o námitku obviněného vůči nesprávně vyhodnocenému vlivu trestu vyhoštění při posouzení podmínek pravé recidivy podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, tu bylo možno subsumovat pod druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti bylo nejprve třeba, aby Nejvyšší soud vymezil obecná východiska přezkumu této hmotněprávní otázky, která má i částečný procesněprávní přesah. 35. Ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku obsahuje tzv. kvalifikační znak v podobě zpětnosti (recidivy). Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, pokud byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Takovým trestným činem, za který byl pachatel v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku, se rozumí především krádež, ale může jím být např. i trestný čin loupeže, kterým se pachatel rovněž zmocňuje věci, popřípadě k tomu směřuje [ČEP, David, KANDOVÁ, Katarína. § 205 (Krádež). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 58]. 36. V případě první z variant způsobujících zpětnost (tj. předchozí odsouzení pachatele), je třeba připomenout, že jestliže je v době rozhodování soudu o trestném činu krádeže dřívější odsouzení pachatele, které je formálním znakem tohoto činu, již zahlazeno nebo o něm z jiného důvodu platí fikce neodsouzení, pak toto odsouzení nemůže naplnit zákonem požadovaný znak zpětnosti, byť v době spáchání činu ještě zahlazeno nebylo, ani o něm neplatila fikce neodsouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 3 Tz 76/98). Obviněnému byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 T 18/2023-120, uložen jednak trest odnětí svobody v délce trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále trest vyhoštění v délce trvání 2 let. Obviněný byl však následně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, které je v právní moci, ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčen a Nejvyšší soud je tímto usnesením vázán. Rozhodujícím pro další úvahy o zahlazení odsouzení je tedy trestním příkazem uložený trest vyhoštění. V případě odsouzení pachatele k trestu vyhoštění dochází k jeho zahlazení dle ustanovení § 105 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, pokud vedl odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně 3 let, přičemž k výkonu tohoto trestu, je-li uložen na dobu určitou, dojde uplynutím doby zákazu návratu na území České republiky [SKUPIN, Zdeněk Jiří. § 105 (Podmínky zahlazení odsouzení) In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025]. Vzhledem k tomu, že délka doby pro zahlazení tohoto trestu se přesně shoduje s délkou doby, v níž je v případě spáchání trestného činu krádeže ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku naplněn znak pravé recidivy, je vyloučeno, aby k zahlazení odsouzení trestu vyhoštění došlo dříve, než uplyne doba rozhodná pro uplatnění § 205 odst. 2 tr. zákoníku. 37. Co se týče druhé varianty zpětnosti (tj. předchozí potrestání pachatele), zde je nutné podotknout, že do doby výkonu trestu vyhoštění se nezapočítává doba výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl odsouzenému uložen za tento trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, popř. i za jiný trestný čin, ani doba předchozího výkonu vazby (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. Tpjn 300/2013), a to s výjimkou vazby vyhošťovací (§ 350c tr. ř.), jejíž doba trvání se naopak do doby výkonu trestu vyhoštění započítává (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. Tpjn 304/2010). 38. Nejvyšší soud proto uzavírá, že první z námitek, tedy že nižší soudy nesprávně posoudily podmínky pravé recidivy podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, když na dříve uložený trest vyhoštění nehleděly jako na vykonaný, je zjevně neopodstatněná. Již soud prvního stupně v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, že trest vyhoštění uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 6 T 18/2023, který mu byl uložen v délce 2 let, nemohl být považován za vykonaný, neboť od 5. 12. 2024 byl obviněný v této trestní věci držen ve vyšetřovací vazbě, a tím došlo k přerušení výkonu tohoto trestu; současně přiléhavě poukázal na to, že dosavadní judikaturní praxe připouští paralelní běh trestu vyhoštění s výkonem vazby jen v případě vazby vyhošťovací podle § 350c tr. ř. Odvolací soud se pak v bodě 34. odůvodnění svého rozsudku s těmito úvahami výslovně ztotožnil a správně dodal, že námitka dovolatele, podle níž mu výkon trestu vyhoštění znemožnila státní moc a jeho přítomnost na území České republiky proto nelze vykládat k jeho tíži, je v tomto kontextu bezpředmětná, neboť zadržení a následné vzetí do vazby nebylo důsledkem svévole orgánů činných v trestním řízení, ale důsledkem toho, že se stal podezřelým z další trestné činnosti, které se měl dopustit na území České republiky v době po uložení výše uvedeného trestu vyhoštění. Odvolací soud v témže odstavci také výslovně uvedl, že o recidivu by se jednalo i tehdy, pokud by nalézací soud nedovodil přerušení výkonu trestu vyhoštění, neboť i v takovém případě by se obviněný útoků pod body II. 1) a II. 2) dopustil poté, kdy byl za trestné činy krádeže pod body I. 2) a I. 3) dne 30. 3. 2023 pravomocně odsouzen, aniž by bylo možno konstatovat, že se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl. Za této situace je zřejmé, že právní závěr nižších soudů o naplnění znaku pravé recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku je správný a Nejvyšší soud se s ním ztotožňuje. 39. Druhou námitku, tj. neprokázání naplnění subjektivní stránky směřující k narušení bezpečnosti platebního styku v rámci organizované skupiny ve smyslu ustanovení § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, bylo taktéž možno podřadit pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I v této souvislosti bylo třeba, aby Nejvyšší soud nejprve vymezil obecná východiska hmotněprávního přezkumu. 40. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž postačí i úmysl nepřímý. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž plyne, že pachatel, který se zmocní peněženky, kabelky, batohu či jiného zavazadla osobní povahy, musí být přinejmenším srozuměn s tím, že se zmocňuje i platební karty, tedy že si opatřuje platební prostředek jiného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011 nebo ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 678/2013). 41. Na těchto východiscích pak stojí i posouzení souběhu mezi trestným činem krádeže podle § 205 tr. zákoníku a trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku. Jak vyložil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 15 Tz 81/2023, skutek spočívající v tom, že spolupachatelé jako členové organizované skupiny odcizili poškozenému peněženku obsahující platební kartu, peníze a další věci, je třeba zásadně posoudit jako trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu. 42. Současně platí, že zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze uplatňovat tak, že by se s poukazem na ni nepřihlíželo k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Naplnil-li pachatel znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, nelze posoudit takové jednání podle mírnější právní kvalifikace téže skutkové podstaty jen s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, což je důsledkem toho, že materiální znak již není pojmovým znakem trestného činu, tj. součástí jeho definice v § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u druhého z těchto trestných činů podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. spáchání tohoto činu členem organizované skupiny, je proto naplněna i tehdy, jestliže cílem jednání pachatelů nebylo zmocnění se platební karty, kterou po jejím odcizení ani nepoužili. Případnou neodůvodněnou tvrdost postihu vyplývající z trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené za konkrétní spáchaný trestný čin, pokud neodpovídá okolnostem případu a osobě pachatele, lze řešit až na úrovni rozhodování o právním následku zjištěné trestní odpovědnosti, tedy např. u trestu odnětí svobody použitím ustanovení § 58 tr. zákoníku, pokud to bude odůvodněno splněním podmínek zde vymezených pro jeho jednotlivé alternativy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 15 Tz 81/2023). 43. K výhradě, že u skutků zahrnujících odcizení platebních karet nebyla prokázána subjektivní stránka kvalifikované skutkové podstaty podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, musí nejprve Nejvyšší soud poznamenat, že dovolací argumentace není v této části formulována zcela přehledně. Pokud jí však lze rozumět tak, že podle obviněného nebyl prokázán úmysl, ani ve formě nepřímého úmyslu, směřující k narušení bezpečnosti platebního styku v rámci organizované skupiny, a že právní kvalifikace podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je z tohoto důvodu zpochybnitelná, pak tato námitka nemůže obstát. Ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku totiž neobsahuje pohnutku ani cíl jako znak skutkové podstaty a k naplnění jejích znaků se proto nevyžaduje, aby si pachatel opatřil platební prostředek v úmyslu jej následně použít při platebním styku. 44. Z uvedených východisek správně vyšel i odvolací soud, když uzavřel, že úmysl obviněného a jeho spolupachatelů sice směřoval především k odcizení věcí, nacházejících se v zavazadlech neuzamčených automobilů, které bylo možno zpeněžit, to však nijak nevylučuje jejich srozumění s tím, že se v takových zavazadlech mohou nacházet i platební karty. V nyní projednávaném případě přitom nešlo o věci bez osobní vazby k poškozeným, nýbrž o batohy a jiná zavazadla osobní povahy u kterých je obdobně jako u peněženky či příruční tašky namístě předpokládat, že mohou obsahovat i osobní doklady a platební karty. Jestliže se jich obviněný zmocnil jako člen organizované skupiny po předchozí dohodě a při rozdělení úloh s dalšími dvěma pachateli, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že si tímto způsobem opatřuje i platební prostředek jiného. Skutečnost, že pachatelům nešlo primárně o zneužití platebních karet a ani se o to nepokusili, proto sama o sobě nebrání právní kvalifikaci podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. 45. Pokud pak obviněný v druhé části této své námitky dovozuje, že vzhledem k absenci pokusu o zneužití platebních karet nebo vzhledem k nižší intenzitě jeho zavinění k opatření platebního prostředku je právní kvalifikace podle § 234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku nepřiměřeně přísná, nelze než uzavřít, že ani tomuto nelze přiznat jakékoli opodstatnění. Z dovolací argumentace je patrné, že směšuje hlediska rozhodná pro posouzení viny s hledisky významnými při úvahách o uložení trestu. Současný trestní zákoník však při právní kvalifikaci skutku neumožňuje zohlednit okolnosti ležící mimo zákonné znaky skutkové podstaty způsobem, jaký dříve připouštělo ustanovení § 88 tr. zákoníku. Skutečnost, že pachatel odcizenou platební kartu nepoužil a ani ji použít nechtěl, se proto může projevit toliko v rovině trestu, nikoli v rovině viny. Právě tímto směrem také postupovaly nižší soudy, když při zachování právní kvalifikace podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (v rovině viny) zohlednily menší intenzitu zásahu do chráněného zájmu použitím § 58 odst. 1 tr. zákoníku (v rovině trestu). Nutno dodat, že možnost postupovat tímto způsobem naznačil Nejvyšší soud již ve výše citovaném usnesení sp. zn. 15 Tz 81/2023, a nelze tedy než uzavřít, že rozhodnutí nižších soudů jsou v tomto ohledu správná. 46. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud však žádná z obviněným tvrzených vad nedosáhla mezí dovolacího přezkumu, pak ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být naplněn. 47. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zůstaly zejména v rovině opakování skutkové polemiky, a tak se s deklarovanými dovolacími důvody v podstatné části minuly, ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 48. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že v naprosté většině se dovolací námitky obviněného nacházejí mimo jím uplatněné dovolací důvody a současně tyto námitky neodůvodňují naplnění jiných dovolacích důvodů, ve zbylé části se jedná o námitky neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu