3 Tdo 236/2026-728 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 11 To 307/2025-633, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 T 9/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále také jen „okresní soud“) ze dne 24. 3. 2025, č. j. 15 T 9/2025-566, byl obviněný T. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (doslovně převzato z výroku rozsudku okresního soudu, přičemž pod bodem I. byli spolu s dovolatelem uznáni vinnými i další obvinění) I. v době od 26. 1. 2024 do 2. 2. 2024, ač si byli vědomi, že porušují přesně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici Příbram – Bytíz, okres Příbram, daný v ustanovení § 28 odst. 1, odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, když odsouzeným je v rámci výkonu trestu odnětí svobody zakázáno přechovávat a konzumovat návykové a psychotropní látky a léčiva, úmyslně po předchozí vzájemné telefonické a osobní domluvě se stejným záměrem a úmyslem, nelegálně opatřili a pronesli návykové a psychotropní látky do střežených prostor věznice, na čemž se každý z nich podílel svým specifickým úkolem a jednáním, a to tak, že obžalovaný J. K. v telefonních hovorech určených zejména D. Ch. a V. V. ve dnech 26. 1., 28. 1., 29. 1., 30. 1., 31. 1. a 1. 2. 2024, a odsouzený T. K. v telefonních hovorech určených P. V. ve dnech 29. 1., 30. 1., 31. 1. a 1. 2. 2024 organizovali a zajišťovali nedovolené opatření a následné nakládání nejméně s 0,9787 gramu psychotropní látky metamfetamin, zvané pervitin, která je zařazena do Seznamu č. 5, přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, kterou dle instrukcí obžalovaného J. K. obžalovaná D. Ch. neoprávněně prodala v XY, dne 30. 1. 2024, v množství nejméně 2 gramy metamfetaminu za částku 2 500 Kč obžalovanému Š. L., který nelegálně získaný pervitin předal v místě svého bydliště v XY své přítelkyni obžalované V. V., která za pomoci obžalovaného Š. L. zabalila 1 gram pervitinu a jehly do injekčních stříkaček do hliníkové fólie, jež vložila do obálky a zaslala prostřednictvím České Pošty, pobočky v XY, na adresu obžalované P. V., a jako odesílatele uvedla smyšlenou osobu, kdy obžalovaná P. V. doručení dopisu očekávala a potvrdila jeho převzetí, přičemž obžalovaná P. V. poté, co takto pro jiného psychotropní látku metamfetamin, zvanou pervitin, opatřila, vhodně přebalila a přechovávala v místě svého trvalého pobytu na adrese XY, když podle předchozí domluvy s obžalovaným K. odjela dne 2. 2. 2024 z XY na plánovanou návštěvu s přítelem T. K. do Věznice Příbram – Bytíz, když veškeré zakázané látky ukryla v ustřižené gumové rukavici ve vagině, po kontrole vězeňskou službou látky na toaletě vyjmula a vnesla do návštěvní místnosti ve střežených prostorách věznice a část zakázaných látek v době od 14:30 do 14:35 hodin v rámci návštěvy neoprávněně předala v aluminiové fólii předem dohodnutým a skrytým způsobem svému příteli, obžalovanému T. K., jenž je převzal a druhá dosud nepředaná část jí ještě zůstala ukryta v podprsence, přičemž T. K. ukryl převzatý balíček v dlani a vložil jej do levé kapsy kalhot, v úmyslu vše nedovoleně pronést do vnitřních prostor věznice a tam vše předat dalšímu dosud neztotožněnému odsouzenému, přičemž balíček byl při provádění osobní prohlídky T. K. dobrovolně vydán a zajištěn příslušníky Vězeňské služby ČR, Věznice Příbram, a rovněž obžalovaná V. vydala zbytek zakázaných látek příslušníkům Vězeňské služby ČR, II. jako odsouzený vykonávající nepodmíněný trest odnětí svobody ve Věznici Příbram – Bytíz, okres Příbram, si v přesně nezjištěné době předcházející dni 2. 2. 2024 neoprávněně opatřil a vědomě užil psychotropní látku metamfetamin, zvanou pervitin, ačkoliv si byl vědom toho, že závažným způsobem porušuje přesně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici daný ustanovením § 28 odst. 3 písm. b) zákona číslo 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění, když odběrem moči za účelem orientačního toxikologického vyšetření dne 2. 2. 2024 v 15:10 hodin byla u něho zjištěna přítomnost psychotropní látky metamfetamin, když toxikologickým vyšetřením provedeným Ústavem soudního lékařství a toxikologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze byla potvrzena přítomnost psychotropní látky metamfetamin a její metabolity, kdy psychotropní látka metamfetamin je zařazena do Seznamu č. 5, přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, když odsouzeným je v rámci výkonu trestu odnětí svobody zakázáno přechovávat a konzumovat návykové a psychotropní látky a léčiva, kdy tímto svým závažným jednáním mařil výkon a účel trestu, který má zamezit odsouzeným v páchání dalších trestných činů a vést je k tomu, aby se do budoucnosti páchání trestné činnosti vyvarovali. 2. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výroku o trestu, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 23. 10. 2025, č. j. 11 To 307/2025-633, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. 5. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil především údajné „pochybení v otázkách týkajících se prohlášení viny, opomenutých důkazů a nezákonnosti provedených záznamů hovorů Vězeňskou službou“. V rámci prohlášení viny učiněného při hlavním líčení dne 24. 3. 2025 neuvedl, zda souhlasí s navrženou právní kvalifikací a zda souhlasí s navrženým trestem, nýbrž jen „souhlasím s obžalobou a prohlašuji vinu ve všech bodech obžaloby“. Za těchto okolností nebylo prohlášení viny učiněno v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu spočívá institut prohlášení viny mj. i v prohlášení obviněného, že je způsobilým pachatelem i z hlediska své příčetnosti, zavinění a dalších předpokladů, takže lze vůči němu uplatnit trestní odpovědnost. Pokud tedy z jeho strany nebylo výslovně učiněno souhlasné prohlášení s právní kvalifikací, pak jsou dány pochybnosti o pochopení poučení, které mu bylo poskytnuto. Je si vědom judikatury Nejvyššího soudu, že dovolání směřující proti výroku o vině podané ve věci, v níž soud přijal prohlášení viny, není přípustné. V tomto konkrétním případě se však vyskytují další skutečnosti, které mohou institut prohlášení viny ve vztahu k němu v souladu se zásadou materiální pravdy, jakož i práva na spravedlivý proces, zpochybnit. 6. Orgány činné v trestním řízení opomenuly jako důkaz hodnotit a případně znovu provést výslech svědka D. S., který již před státním zástupcem při podání vysvětlení uvedl, že obviněný byl k jednání, které je mu kladeno za vinu, vydírán, a že byl tzv. slabším vězněm, který byl terčem pro jiné odsouzené. Provedení tohoto důkazu mohlo být určující pro hodnocení subjektivní stránky jeho jednání a mohlo přispět k úvahám nad aplikací okolnosti vylučující protiprávnost, konkrétně krajní nouze ve smyslu § 28 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1980, sp. zn. 3 To 72/80, publikované pod č. 20/1982 Sb. rozh. tr.). Výslech uvedeného svědka mohl pomoct objasnit celou řadu skutkových okolností majících podstatný vliv na posuzování viny či neviny dovolatele. Pro neakceptování návrhu na provedení tohoto důkazu nebyl dán žádný důvod, a to i přes aplikaci institutu prohlášení viny. 7. Jak uvedl již soud prvního stupně ve svém rozsudku, „významným usvědčujícím důkazem je telefonická komunikace mezi obžalovanými“. K té ovšem obviněný podotýká, že na DVD nosiči je uložen soubor nazvaný „K. 19. 6. – 2. 2. 2024“, avšak policejní orgán pracoval s jiným datem zahájení hovorů. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že sledované mohlo být úplně jiné období, než je mu kladeno za vinu a než které je uvedeno v protokolu o vyhodnocení telefonních hovorů na č. l. 188 trestního spisu. V té souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, a ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, a upozornil, že i když může záznam telefonátů sloužit jako důkaz v trestním řízení, měl by být i takový důkaz podroben přezkumu. Rovněž je nutné uvést, že v době pořizování záznamů nebylo zahájeno trestní řízení a k odposlechu nebyl soudem vydán příkaz. Z protokolu o vyhodnocení telefonních hovorů ze dne 15. 3. 2024 pak ani není zřejmé, jak konkrétně bylo se záznamy pracováno, jak byly uchovávány apod. Podle názoru dovolatele by zde měl být takový postup alespoň stručně popsán, když nejsou odposlechy realizovány orgány Policie České republiky, které trestní stíhání vedly. Dané záznamy jsou tedy pro něj nepřezkoumatelné. Evropský soud pro lidská práva navíc již několikrát rozhodl o tom, že neomezený odposlech telefonu a neomezená cenzura korespondence vězňů je v rozporu s čl. 8 Úmluvy. 8. Dovolatel dále uvedl, že dosavadní závěry soudů nižších stupňů ve vztahu k zavinění shledává jako „jisté domněnky bez zohlednění všech rozhodných skutečností“. Tím tak soudy postupovaly v rozporu nejen s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu, ale i s Listinou a základními zásadami trestního řízení. Má rovněž za to, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako „forma organizátorství“ podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle popisu projednávaného skutku měl pouze požádat spoluobviněnou V., aby převzala a později mu poskytla metamfetamin. Orgány činné v trestním řízení však ani ve výroku o vině neuvádějí, jak měl organizovat a zajišťovat nedovolené opatření a následné nakládání s touto drogou, ačkoli by „forma účastenství“ měla být charakterizována konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoli jen znaky skutkové podstaty. „Ve vztahu k právnímu hodnocení“ pak soudům nižších stupňů vyčetl, že se „při úvahách nad ukládaným trestem uchýlily k postupu, který je v rozporu se zásadou presumpce neviny, když mu bylo kladeno za vinu paralelně vedené trestní řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 63/2025“. 9. Po následné citaci zákonného znění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. i) a m) tr. ř. ve vztahu k prvnímu z nich uvedl, že soudy nižších stupňů při rozhodování o trestu vycházely z výroku o vině, ačkoli o tomto jsou, jak je výše uvedeno, dány různé pochybnosti, a to samé se týká i druhého z uvedených důvodů. 10. S odkazem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 11 To 307/2025-633, a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. „přikázal věc Krajskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu znovu k projednání a rozhodnutí“. 11. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se nejprve zabýval přípustností daného opravného prostředku. Ze spisového materiálu vyplývá, že dovolatel ve věci po náležitém poučení učinil prohlášení viny, jímž akceptoval skutková a právní tvrzení obžaloby, a soud prvního stupně toto prohlášení řádně přijal. Souhlas s navrženým trestem přitom není pro relevanci takového úkonu obviněného či pro jeho přijetí soudem vůbec zapotřebí. Následné odvolání obviněného tak bylo zaměřeno pouze proti výroku o trestu a krajský soud v návaznosti na to tedy přezkoumával pouze správnost tohoto výroku. 12. Z obecného ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. judikatura dovodila pravidlo, že předmětem dovolacího přezkumu mohou být rozhodnutí soudů nižších stupňů pouze v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno v odvolacím řízení, neboť jen v takovém případě lze hovořit o „rozhodnutí ve druhém stupni“. Je tedy zjevné, že v nyní předkládané věci se v dovolacím řízení nelze zabývat mimořádným opravným prostředkem dovolatele, který je zaměřen pouze proti výroku o vině. Tento výrok byl vysloven na podkladě prohlášení viny obviněným, které okresní soud ve smyslu § 206c tr. ř. řádně přijal. Na podkladě podaného odvolání proti výroku o trestu pak nebyl krajský soud oprávněn (viz ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř.), tím méně povinen, výrok o vině přezkoumávat. 13. Na podkladě nyní podaného dovolání není podle názoru státního zástupce možné připustit ani přezkum vlastního procesu prohlášení viny a splnění podmínek pro jeho přijetí soudem. I takový přezkum by totiž byl možný pouze tehdy, pokud by tento proces obviněný zpochybnil již ve svém odvolání, což se nestalo. Rozsah dovolacího přezkumu je tak striktně omezen jen na napadené usnesení krajského soudu v tom rozsahu, v jakém se zabýval správností výroku o trestu z rozsudku okresního soudu. K tomuto výroku dovolatel sice uplatnil formálně odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak nepřipojil k němu vůbec žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno jakkoli vztáhnout k výroku o trestu. Nelze tedy než konstatovat, že takto koncipované dovolání je jako celek nepřípustné, námitkami proti výroku o vině se vůbec není možné zabývat. 14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby v neveřejném zasedání bylo učiněno případně i jiné než navržené rozhodnutí. 15. Na toto vyjádření zareagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou. V jejím rámci vyslovil nesouhlas s tvrzením, že by jeho dovolání mělo být jako celek nepřípustné. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2003 podle něj státní zástupce vyložil nesprávně. Následně obviněný zopakoval, že při prohlášení viny v hlavním líčení výslovně neuvedl, že souhlasí s právní kvalifikací skutku, a že „nedošlo k řádnému přezkumu prohlášení viny ve smyslu § 206c odst. 4, 5 tr. ř“. V reakci na slova a závěry státního zástupce považuje za potřebné doplnit, že Krajský soud v Praze měl přezkoumat rozsudek Okresního soudu v Příbrami, neboť se jednalo o posouzení správnosti postupu řízení, které mu předcházelo. Je totiž evidentní, že „postupem dosavadních orgánů činných v trestním řízení byl značně omezen ve svém způsobu obhajoby“. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/23 zdůraznil, že i Ústavní soud vyžaduje, aby nebyly žádné pochyby o určitosti prohlášení viny, přičemž obviněný musí mimo jiné souhlasit s právní kvalifikací. Tento souhlas je tedy i podle slov Ústavního soudu obligatorní podmínkou k rozhodnutí o přijetí prohlášení viny, v řešeném případě však sdělen nebyl. Dále obviněný poukázal na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 212/2025 s tím, že institut prohlášení viny sice představuje určitý způsob, jak dosáhnout naplnění zásady rychlosti trestního řízení, avšak tato zásada nemůže převládnout nad zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. ř. Právě zásada materiální pravdy přitom byla v nyní posuzované věci podle dovolatele porušena. Vzhledem k tomu, že jeho dovolání směřovalo mimo jiné i proti výroku o trestu a výslovně byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., tak není možné takové dovolání hodnotit jako nepřípustné v celém svém rozsahu. Obviněný proto trvá na svém návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2025, č. j. 11 To 307/2025-633, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. „Z opatrnosti pak svůj návrh doplňuje, a to tak, že navrhuje, aby byl také zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. března 2025, č. j. 15 T 9/2025-566“. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 16. Nejvyšší soud v první řadě zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, a dospěl k závěru, že tomu tak není. 17. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. je pak obsažen taxativní výčet rozhodnutí, která se pro účely řízení o dovolání považují za rozhodnutí ve věci samé. 18. Veškeré dovolací námitky obviněného směřují výlučně proti výroku o vině. V daném případě jsou ovšem nepřípustné. Dovolatel totiž svůj předchozí řádný opravný prostředek vymezil jednoznačně tak, že směřoval pouze proti výroku o trestu, a s ohledem na to krajský soud přezkoumával napadený rozsudek okresního soudu právě jen v této (vytýkané) části. Výrok o vině vzhledem k jasně formulované (omezené) procesní iniciativě obviněného nepřezkoumával. V návaznosti na takovéto předchozí řízení je pak dovolání přípustné také již jen proti výroku o trestu. Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat výrok, který s ohledem na konkrétní vymezení řádného opravného prostředku obviněného nepřezkoumával, resp. nebyl povinen přezkoumat, soud odvolací (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). 19. Na tom, že svůj řádný opravný prostředek omezuje výslovně jen proti výroku o trestu, obviněný setrval i v průběhu řízení před krajským soudem poté, co si zvolil nového obhájce. Nic mu přitom samozřejmě nebránilo nynější námitky (prezentované v podaném dovolání) uplatnit již v řádném opravném řízení tak, aby se jimi mohl zabývat odvolací soud. To se však nestalo. Proti výroku o vině, jakož ani proti postupu řízení, které mu předcházelo, neměl nejmenších výhrad. Naopak, s výslovným poukazem na to, že se k činu doznal, projevil lítost a prohlásil vinu, což soud prvního stupně postupem podle § 206c odst. 4 tr. ř. akceptoval, se domáhal mírnějšího potrestání. Za „vinného v rozsahu obžaloby“ se de facto sám explicitně prohlašoval až do skončení odvolacího řízení. Nynější dovolací argumentace tak není ničím jiným než zoufalou snahou dovolatele o „dodatečnou nápravu“ výsledku řízení (jím subjektivně – z hlediska trestu – negativně vnímaného) poté, co jeho předchozí jasně daná a jednoznačně prezentovaná defenzivní strategie selhala. 20. Za stávající procesní situace může Nejvyšší soud v řízení o dovolání přezkoumávat každopádně jen výrok o trestu. Jakkoli obviněný formálně označil mimo jiné i tomu odpovídající důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v textu dovolání k němu fakticky nepřipojil vůbec žádné tvrzení, o konkrétní argumentaci nemluvě. Není zde tedy vůbec nic, čím by se Nejvyšší soud mohl na podkladě takto podaného dovolání zabývat, k čemu by se mohl v mimořádném opravném řízení relevantně vyjádřit. Jak už bylo řečeno, v dovolání byly uplatněny pouze námitky směřující proti výroku o vině a ty jsou za stávající procesní situace nepřípustné. 21. Výše nastíněný, do značné míry zmatený a poměrně těžko pochopitelný, procesní postup obviněného v této věci byl příznačně završen jeho konečným návrhem, kdy přes své tvrzení, že k zásadnímu pochybení došlo již v řízení před soudem prvního stupně, navrhl, aby Nejvyšší soud k jeho dovolání zrušil pouze usnesení odvolacího soudu (nikoli též odsuzující rozsudek soudu prvního stupně) a tomuto soudu (krajskému, nikoli okresnímu) věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Stejný návrh pak zopakoval i ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Závěrečný dovětek, že „z opatrnosti“ svůj návrh doplňuje tak, aby byl zrušen též rozsudek soudu prvního stupně, celkový dojem nejasnosti a zmatenosti podání a vůbec veškerého dosavadního procesního postupu obviněného jen umocňuje. IV. Způsob rozhodnutí 22. S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než že se dovolání obviněného T. K. odmítá podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy jako nepřípustné. Rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu