3 Tdo 250/2026-317 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. M. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2025, č. j. 11 To 267/2025-289, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 11 T 43/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. 11 T 43/2025-258, uznal obviněného R. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že „dne 4. 7. 2024 v době od 21:30 hodin do 21:50 hodin v XY, po vzájemné slovní potyčce, kdy jako zaměstnanec Správy železnic, státní organizace, vykonávající službu na stavidle č. 2 u železničního přejezdu v XY, reagoval na spuštěnou signalizaci na zabezpečovacím zařízení přejezdu, signalizující manipulaci se spuštěnou závorou, pohledem z okna stavidla viděl J. S., který pohyboval se spuštěnými závorami nahoru a dolů, pohyboval se v prostoru železničního přejezdu mezi spuštěnými závorami a na jeho výtky a varování opakovaně reagoval vulgárními nadávkami a výhrůžkami, sestoupil ze stavidla dolů na cestu, kde jej J. S. opět urážel, proběhla mezi nimi vzájemná slovní potyčka, při které došlo k fyzickému kontaktu s přesně nezjištěným průběhem, při kterém J. S. udeřil nejméně jedenkrát rukou do obličeje, J. S. po tomto zásahu upadl na zem, zde ležícího J. S. nejméně jednou kopnul, kdy tento kop se J. S. snažil vykrýt rukama, svým jednáním způsobil poškozenému J. S., nar. XY, zranění spočívající ve zhmoždění měkkých tkání v krajině pravého spánku s otokem a drobnými oděrkami kůže a zlomenině levé kosti loketní v její střední části bez posunu kostních úlomků, které si vyžádalo lékařské ošetření a zlomenina levé loketní kosti byla léčena nasazením sádrové dlahy, jež byla sejmuta dne 5. 9. 2024, kdy po tuto dobu byla podstatně omezena možnost užívat funkce levé horní končetiny, a následně byla nasazena ortéza bez možnosti zátěže poraněné ruky, pracovní neschopnost trvala od 4. 7. 2024 do 17. 11. 2024.“ 2. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 471 14 975, částku ve výši 16.364 Kč, a J. S., nar. XY, k rukám jeho zmocněnce V. K., částku ve výši 62.234 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozený. O nich pak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 11 To 267/2025-289, podle § 258 odst. 1 písm. e, f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o uloženém trestu a nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu pak podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak odkázal poškozenou VoZP ČR, IČO 471 14 975, a J. S., nar. XY, zastoupeného zmocněncem V. K., s celými jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozeného J. S. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2025, sp. zn. 11 To 267/2025, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Napadl jím I. výrok rozsudku odvolacího soudu a v návaznosti na něj i všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. 5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že poškozenému neublížil tak, jak je mu kladeno za vinu, že jednal v obraně proti útoku vedenému na jeho osobu zezadu, a proto svým jednáním nenaplnil znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Současně uvedl, že je přesvědčen, že poškozenému ruku nezlomil a že ke zlomenině muselo dojít až poté, co poškozený z místa incidentu odjel na kole. 6. Dovolatel zpochybnil skutkový závěr soudů, podle něhož poškozeného po jeho pádu na zem nejméně jednou kopl. V této souvislosti poukázal především na ambulantní nález na č. l. 59 spisu, z něhož podle něj nevyplývá existence poranění odpovídajících tvrzeným ranám pěstí do hlavy a obličeje ani kopům do dalších částí těla. Dovolatel zdůraznil, že pokud by poškozenému opakovaně způsobil zranění údery a kopy, musely by být v lékařské dokumentaci zachyceny i další následky takového násilí, což se podle něj nestalo. 7. Obviněný zdůraznil, že to, že se skutek stal jinak, než jak byl popsán v obžalobě, potvrzují i svědecké výpovědi svědkyně K. R. a svědka J. T. V souvislosti s jejich výpověďmi pak obviněný poukázal na to, že svědci vypověděli, že poškozený po incidentu normálně odešel a také nezaznamenali žádné projevy bolesti či nářek poškozeného, když kolem nich projel na kole. Zároveň poukázal na to, že žádný ze svědků přímý průběh fyzického střetu neviděl, což potvrzuje to, že se incident stal za odstavenými vagóny (tj. blíže u hradla). 8. V návaznosti na to dovolatel zpochybnil i vyhodnocení fotografie na č. l. 47 spisu. Tvrdí, že tato fotografie zachycuje dění ještě před vlastním incidentem, a to v okamžiku, kdy se po slovní výměně s poškozeným od něj odvrací, gestem jej odbývá a vrací se směrem k hradlu. Z tohoto dovozuje, že poškozený za ním musel následně jít nebo běžet za odstavené vagóny, kde teprve došlo k útoku vedenému zezadu, na nějž reagoval obrannou fackou. Současně namítl, že soud prvního stupně tento důkaz vyhodnotil nesprávně a v rozporu s výpověďmi dvou výše zmíněných svědků, a že odvolací soud se samostatným vyhodnocením této fotografie již nikterak nezabýval. 9. Dovolatel dále brojil proti vyhodnocení znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Ublovou. Poukázal na to, že ze znaleckého posudku i ze znaleckého vysvětlení plyne, že nelze jednoznačně určit mechanismus vzniku jednotlivých poranění a že stejně pravděpodobné jsou i varianty, podle nichž mohlo ke zlomenině loketní kosti dojít pádem ze stoje nebo z jízdního kola a nárazem předloktí do předmětu v okolí či nerovnosti podložky. Závěrem namítl, že v řízení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že zlomenina levé ruky J. S. vznikla jeho působením, a že v této souvislosti nebyla důsledně uplatněna zásada in dubio pro reo. 10. Konečně, obviněný též namítl, že se soudy dostatečně nezabývaly nevěrohodností poškozeného J. S. a jeho chováním, ačkoli podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývají okolnosti, které správnost a pravdivost jeho verze průběhu incidentu zpochybňují. V tomto směru obviněný dovodil, že soudy hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch a namítl, že zcela zásadní podíl J. S. na celé konfliktní situaci nebyl soudy správně a dostatečně vyhodnocen. 11. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se obviněný omezil pouze na konstatování toho, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. 12. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst.1 tr. ř. napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby při splnění podmínek § 265m tr. ř. sám rozhodl. 13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a reagovala na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele konstatovala, že obviněný v dovolání v zásadě jen doslovně opakuje námitky, které uplatňoval v celém průběhu trestního řízení a s nimiž se soudy obou stupňů již vypořádaly. Odkázala v této souvislosti i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již dříve, s nimiž se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. 14. K námitce, že poškozenému nebylo ublíženo tak, jak je mu kladeno za vinu, státní zástupkyně uvedla, že okresní soud provedl komplexní a bezvadné dokazování a krajský soud je řádně přezkoumal. Zdůraznila, že z výpovědi svědkyně K. R. vyplynulo, že obviněný poškozeného skutečně fyzicky napadl, a že pokud jde o intenzitu útoku a mechanismus vzniku zlomeniny, vycházely soudy správně jak z výpovědi obviněného, tak zejména ze znaleckého posudku MUDr. Ublové, z něhož podle ní jednoznačně plyne minimální počet úderů vůči poškozenému, ale i to, že jeden z těchto úderů způsobil zlomeninu levé loketní kosti, jež byla rozhodující pro právní posouzení celé věci. 15. Závěrem státní zástupkyně připomněla, že odvolací soud se zabýval i chováním poškozeného před fyzickým střetem a výslovně je hodnotil jako nevhodné, nepochopitelné a značně útočné, přičemž uvedl, že to byl právě poškozený, kdo celou situaci vyvolal a incident vyprovokoval. Současně však zdůraznila, že ani za tohoto skutkového stavu nelze jednání obviněného posoudit jako nutnou obranu. 16. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř. III. Přípustnost dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 23. Podanému dovolání je třeba vytknout, že obviněný mohl vzhledem k reálně nastolené procesní situaci zvažovat i uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 24. Nyní řešená trestní věc je specifická tím, že ačkoli napadené rozhodnutí odvolacího soudu explicitně neobsahuje a ani nemohlo obsahovat výrok o „dílčím“ zamítnutí nebo odmítnutí odvolání, fakticky jím byl založen obdobný stav. Řádnému opravnému prostředku totiž krajský soud vyhověl pouze v části, kde z podnětu obviněného přistoupil ke korekci výroku o trestu a výroku náhradě škody ve vztahu k poškozeným VoZP ČR, IČO 471 14 975, a J. S., nar. XY, zatímco kardinální námitky obviněného směřující do výroku o vině vyhodnotil („zamítl“) jako nedůvodné. 25. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud obecně nepovažuje za takový nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I nyní se tedy zaměřil především na zjištění, zda rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející řízení bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obviněný výslovně označil. 26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl na základě jeho odvolání změněn výrok o trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy, přičemž výrok o vině zůstal beze změny. Z argumentace obviněného je také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [při absenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – viz body 23. až 25. tohoto usnesení] uplatňuje námitky skutkové. Dovolatel brojí svým mimořádným opravným prostředkem proti I. výroku soudu druhého stupně a v návaznosti na to též proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Z jeho argumentace je však patrné, že směřuje toliko proti výroku o vině. 29. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že obviněný odmítá, že by se skutek odehrál tak, jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, polemizuje s tím, jak nižší soudy hodnotily provedené důkazy a namítá, že z provedených důkazů nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že se jednání popsaného ve skutkové větě dopustil, přičemž v této souvislosti opakovaně namítá porušení zásady in dubio pro reo. 30. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které obviněný uplatňoval již v řízení před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit za zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce. 31. Již na tomto místě pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoli obviněný v rámci dovolání uplatnil dva výše uvedené dovolací důvody, z obsahu dovolání je zjevné, že uplatňuje pouze skutkové a procesní námitky, které by v obecné rovině bylo možno podřadit pouze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 33. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Dovolatel různými dílčími argumenty sice rozporuje dvě konkrétní skutková zjištění (že nejednal v nutné obraně a že poškozenému J. S. ublížil tak, jak je mu kladeno za vinu – zejména, že mu svým jednáním způsobil zlomeninu levé ruky), avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv z těchto skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zároveň nikde netvrdí a nenamítá, že by soudy skutková zjištění založily na důkazech získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy nebo, že by ve vztahu k nim určitý důkaz opomenuly. Námitky obviněného se tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. 34. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou realizoval dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak oba soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. Se všemi námitkami obsaženými v dovolání obviněného se přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Odvolací soud pak rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou přezkoumal, přičemž se, vyjma jednoho dílčího nedostatku, na jehož základě soud druhého stupně obviněnému dokonce zmírnil jeho trest, s argumentací a závěry soudu ztotožnil. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů proto odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. 35. Dovolacímu soudu tak nezbývá než zkonstatovat, že nelze přisvědčit námitkám dovolatele, ve kterých tvrdí, že se nestalo to, co je popsáno ve skutkové větě, resp., že poškozenému nezpůsobil zlomeninu levé ruky. Soudy nižších stupňů nepostavily tyto své závěry na jednom izolovaném důkazu, jak naznačuje obviněný, nýbrž na souhrnu ve věci provedených důkazů, z nichž vyplynulo, že poškozený byl obviněným fyzicky napaden a po tomto incidentu vykazoval zranění odpovídající popsanému ději. Právě jedno z prokázaných napadení (tj. kop) vedlo ke zlomenině levé loketní kosti, což mj. koresponduje i se závěry znaleckého posudku MUDr. Ublové. Přesvědčivé a současně dostatečné odůvodnění tohoto závěru obsahují zejména bod 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, na něž lze v podrobnostech odkázat. 36. Pokud pak obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že poškozeného po pádu na zem nejméně jednou kopl, a v této souvislosti poukazuje na ambulantní nález, ze kterého neplynou další zranění, která by podle jeho názoru musela odpovídat intenzivnějšímu fyzickému útoku, nelze než uzavřít, že ani tato námitka nepřekračuje rámec prosté skutkové polemiky. Soudy nižších stupňů se touto již zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, že skutková věta v konečném znění nevychází z původně tvrzeného rozsáhlejšího útoku popsaného v obžalobě, nýbrž pouze z minimálního rozsahu násilí, který byl v řízení bezpečně prokázán. Jinými slovy, soudy již samy korigovaly skutkový děj ve prospěch obviněného a při rozhodování vycházely jen z takového počtu útoků, který měl oporu v provedeném dokazování. Z tohoto důvodu nemůže argument založený na absenci dalších poranění obstát. 37. Stejně tak není důvodná námitka, že výpovědi svědkyně K. R. a svědka J. T. potvrzují jiný průběh skutku, než jaký zjistily soudy. Dovolatel sice správně naznačuje, že žádný z těchto svědků nepozoroval incident v celé jeho délce a bezprostřednosti, z toho však nelze dovozovat, že jejich výpovědi jsou pro skutkové závěry soudů nepoužitelné nebo že nutně podporují jeho verzi skutkového děje. Naopak, právě z výpovědi svědkyně R. vyplynuly rozhodné okolnosti skutku, včetně počtu útoků obsažených ve skutkové větě a způsobu vedení těchto útoků (minimálně jedna rána rukou a minimálně jeden kop směrem, kde ležel poškozený) i místa, kde se celý incident odehrál, které ve spojení s dalšími důkazy podporují skutkovou verzi přijatou soudy. Pokud pak dovolatel z této výpovědi dovozuje něco jiného, je to zejména proto, že rozebírá části výpovědí, vytrhává z kontextu určitá tvrzení a tím obchází jejich smysl a vyznění. 38. Pokud pak obviněný zpochybňuje vyhodnocení fotografie na č. l. 47 spisu a dovozuje z ní, že incident proběhl až za odstavenými vagóny a mimo zorné pole svědků a že fotografie byla pořízena před incidentem, pak ani zde nejde o nic jiného než o prosazování vlastní interpretace téhož důkazu, nehledě na to, že se nejedná o důkaz, který by měl nebo by mohl mít z hlediska skutkových závěrů soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání podstatný význam. Nad rámec dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč tato fotografie nemohla zachycovat dění před incidentem tak, jak tvrdí obviněný, a proč by takový sled událostí neodpovídal žádnému z provedených důkazů. V podrobnostech lze na tuto argumentaci odkázat, neboť je logická a vnitřně bezrozporná. 39. Ani výhrady směřující proti znaleckému posudku MUDr. Ublové nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod. Dovolatel v této souvislosti soudům pouze vytýká, že nevyhodnotily jiný mechanismus vzniku zranění jako pravděpodobnější. Takto koncipovaná argumentace opět nenaplňuje zákonné limity dovolacího přezkumu, neboť je založena na polemice s hodnocením obsahu znaleckého dokazování, jak ho provedly nižší soudy. Odvolací soud přitom výslovně uvedl, že právě ze znaleckého posudku a ze slyšení znalkyně bylo možno učinit jednoznačný závěr o minimálním počtu útoků a zároveň o tom, že jeden z nich způsobil poškozenému zlomeninu levé kosti loketní, což je rozhodující pro právní posouzení celé věci. 40. Obviněný také namítl, že se soudy dostatečně nezabývaly nevěrohodností poškozeného J. S. a že nebyl náležitě vyhodnocen jeho zásadní podíl na celé konfliktní situaci, ale ani v tomto směru mu nelze přisvědčit. Pokud jde o hodnocení osoby poškozeného, soud prvního stupně měl k dispozici údaje o jeho osobě, včetně jeho předchozího postihu a dalších poměrů (viz bod 8. odůvodnění soudu prvního stupně). Nelze tedy říci, že by se soudy osobou poškozeného nezabývaly a nelze též připustit, že by soudy hodnotily důkazy jednostranně nebo v neprospěch obviněného. Ani v případě chování poškozeného nelze tvrdit, že by tuto okolnost soudy pominuly. Naopak, odvolací soud se jí výslovně zabýval a v bodě 10. svého rozsudku explicitně uvedl, že poškozený se pod vlivem alkoholu choval riskantně, zcela nevhodně, nepochopitelně, značně útočně a že to byl právě on, kdo situaci vyvolal a incident vyprovokoval, a že na celé věci nese značný podíl. V této souvislosti odvolací soud též zmírnil trest obviněnému a poškozené odkázal s celými jejich nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, aby mohl být podíl poškozeného na celé věci náležitě zohledněn i ve výši tohoto nároku. Tímto směrem tedy argumentace obviněného postrádá oporu již v samotném obsahu napadených rozhodnutí. 41. S tím souvisí i námitka nutné obrany. Ta je sice obviněným formálně stavěna jako právní, ve skutečnosti však stojí na jeho vlastní skutkové verzi, že na něj poškozený zaútočil zezadu za odstavenými vagóny a že jeho reakce měla pouze instinktivní a obranný charakter. Soudy však takový průběh skutku nepřijaly a dovolací soud z něj při svém rozhodování vycházet nemůže. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že odvolací soud se otázkou nutné obrany zabýval a uzavřel, že byť poškozený svou vlastní nevhodnou a vulgární reakcí situaci vyvolal, nejednalo se ze strany obviněného v žádném případě o případ nutné obrany, nýbrž o incident vyprovokovaný poškozeným. 42. Konečně, pokud obviněný namítá porušení zásady in dubio pro reo, pak ani tato výtka neobstojí. Již odvolací soud v bodě 9. svého rozsudku výslovně zdůraznil, že okresní soud oproti obžalobě snížil jednotlivé počty útoků vůči poškozenému a zásadu in dubio pro reo nepochybně uplatnil. Dovolatel tak pod touto námitkou ve skutečnosti pouze znovu opakuje svůj nesouhlas s konečným hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů, nikoli existenci takového extrémního rozporu, který by bylo možno napravovat v dovolacím řízení. 43. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání neuplatnil žádnou konkrétní hmotněprávní argumentaci, kterou by bylo možno pod tento dovolací důvod věcně podřadit. Omezil se pouze na obecné konstatování, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. To však obviněný zakládá na vlastní skutkové verzi – viz bod 41. Takto formulovaná výhrada proto sama o sobě není schopna dosáhnout mezí dovolacího přezkumu. 44. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného R. M. se s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zcela minula. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti tak nemohl být ve věci naplněn ani v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který dovolatel ani výslovně neoznačil. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 45. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu