3 Tdo 254/2026- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2025, č. j. 8 To 350/2024-782, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 137/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 2. 7. 2024, č. j. 1 T 137/2021-694, uznal obviněného J. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že „dne 21. 12. 2019 kolem 01:50 hodin v XY po příjezdu uniformované hlídky Městské policie XY ve složení strážník P. S. a strážník F. D., která se dostavila z důvodu provádění služebních povinností v rámci zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku podle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, k prodejně XY na adrese XY, nereagoval na výzvu strážníků, kteří jej vyzvali slovy ‚Městská policie, jménem zákona zastavte a dostavte se k hlídce k podání vysvětlení dle § 11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, a vyčkejte příjezdu Policie ČR‘, zašel bránou do dvora objektu prodejny XY, a za maximálně šest minut pak ze střechy objektu prodejny XY, na kterou se dostal blíže nezjištěným způsobem, hodil na služební osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ:XY, bílé barvy, s nápisem Městská policie XY na bocích, které bylo zaparkováno před objektem prodejny XY přední částí směrem k vstupní bráně, a u jehož otevřených pravých předních dveří stál strážník P. S. společně se svědkem J. D., který se na místo rovněž dostavil, a u jehož zadní části stál strážník F. D., betonový dlažební kvádr o rozměrech 14x7x7,5 cm a hmotnosti 1 691 g, který poškodil pravé přední dveře vozidla a těsnící gumu pravých předních dveří vozidla a zůstal ležet na pravém předním sedadle vozidla, když po zaznění rány doprovázející dopad dlažebního kvádru uviděli oba strážníci po střeše objektu prodejny XY utíkat směrem od nich ke komínu obžalovaného, kterého strážník F. D. opětovně vyzval jménem zákona ke slezení ze střechy a vyčkání příjezdu Policie ČR, přičemž obžalovaný nereagoval a svým jednáním způsobil na služebním vozidle Městské policie XY, které je v majetku Města XY, škodu ve výši 23.315 Kč.“ 2. Za to byl podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnáct) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesát) denních sazeb za současného stanovení jedné denní sazby ve výši 600 (šest set) Kč, tedy celkem 36.000 (třicet šest tisíc) Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému také uložen úhrnný trest propadnutí věci, a to betonového dlažebního kvádru o rozměrech 14x7x7,5 cm a hmotnosti 1 691 g. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Městu XY škodu ve výši 23.315 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že usnesením ze dne 17. 6. 2025, č. j. 8 To 350/2024-782, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o uloženém peněžitém trestu a ve zbytku ponechal napadený rozsudek nezměněn. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. 8 To 350/2024, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Opřel je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. a napadl jím výrok, jímž odvolací soud ponechal beze změny výroky o vině, trestu odnětí svobody, trestu propadnutí věci a povinnosti nahradit poškozenému Městu XY škodu; současně navrhl i odklad výkonu výroku o náhradě škody. 5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutkový děj popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se nemohl odehrát způsobem, který soudy zjistily. V této souvislosti odkázal na odborné vyjádření autora Porubského, na výslech autora tohoto odborného vyjádření a na znalecký posudek z oboru stavebnictví. Uzavřel, že do budovy samotné bylo možné vstoupit pouze vchodovými dveřmi, které měli strážníci pod přímou vizuální kontrolou, že obejít budovu a vylézt na střechu nebylo technicky možné a že technický stav střechy pohyb po ní, natož běh, neumožňoval. Současně namítl, že zůstalo neobjasněno, jakým konkrétním způsobem se měl na střechu dostat. 6. Dovolatel opakovaně zpochybnil věrohodnost strážníků P. S. a F. D., když poukázal na to, že z výpovědí strážníků nelze bezpečně dovodit jeho vinu, že nikdo neviděl samotný hod kostky a že nelze přijmout závěr o jeho přítomnosti na střeše jen na základě jejich tvrzení. Odkázal na dřívější rozhodnutí státní zástupkyně, z nějž plyne, že ke dni 9. 1. 2020 nebylo možno prokázat, že kostku hodil právě on. Současně namítl, že oba strážníci zničili jediný objektivní důkaz, který byl v řešené věci k dispozici, a to záznam kamery umístěné ve služebním vozidle. Také vyzdvihl svědeckou výpověď svého švagra P. D., která má podle něj vyznívat v jeho prospěch a podporovat závěr, že s ohledem na časový průběh událostí nemohl mít reálnou možnost se na střechu dostat a odtud předmětnou kostku hodit. V této souvislosti také namítl, že soud se s touto argumentací nijak nevypořádal, a neučinil z ní žádné skutkové závěry, pouze uzavřel, že mezi výpovědí obviněného a výpovědí jeho švagra jsou rozpory. 7. V další části dovolání obviněný brojil proti významu pachové stopy zajištěné na nalezené dlažební kostce. Namítl, že jde o důkaz zcela neprůkazný, neboť dlouhodobě bydlí na adrese provozovny XY s celou rodinou, prováděl tam svépomocné úpravy a rekonstrukce a je podle něj očekávatelné, že jeho pach bude v areálu zachycen na řadě věcí. 8. Dovolatel se také ohradil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhovaný vyšetřovací pokus a prověrku na místě, jimiž měla být ověřena věrohodnost svědeckých výpovědí P. S. a F. D., a zda je možné dostat se na střechu, chodit po ní a dohodit dlažební kostku až na služební vozidlo městské policie, a to pouze s odkazem na procesní nadbytečnost těchto důkazních návrhů obhajoby. V tomto směru namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud sám doplnil dokazování vyšetřovacím pokusem a prověrkou na místě, a to dožádáním Okresního soudu Plzeň-sever. 9. Obviněný také tvrdí, že právní principy vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zapovídají, aby část skutkové věty, na níž je přímo vybudován výrok o vině, obsahovala neurčitý popis skutkové okolnosti za použití obratu „blíže nezjištěným způsobem“. Současně jako občan Evropské unie namítl zásah do práva uvedeného v čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv EU. 10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 265m odst. 1 tr. ř., zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám obviněného zprostil obžaloby. 11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele státní zástupce nejprve upozornil na to, že obviněný opřel dovolání o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., přičemž oba dovolací důvody na některých místech zaměňuje. Uvedl, že dovolatel v podstatě opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, nadále popírá, že se nacházel na střeše budovy, i to, že by betonovou kostku hodil a jeho námitky směřují zejména proti věrohodnosti svědeckých výpovědí zasahujících strážníků. Také se snaží reinterpretovat význam svědecké výpovědi P. D. i odborného vyjádření týkajícího se technických možností pohybu po střeše. 12. Státní zástupce shrnul, že takto pojatá argumentace obviněného zůstává pouze v rovině polemiky s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem, jakým jej soudy nižších stupňů hodnotily, aniž by dovolatel identifikoval pochybení dosahující intenzity extrémního rozporu nebo opomenutých důkazů. Uvedl, že ve věci existuje ucelený a vnitřně provázaný řetězec nepřímých důkazů, který ve svém souhrnu umožňuje spolehlivě dovodit vinu obviněného. Ve vztahu ke konkrétním výhradám akcentoval zejména výpověď strážníka F. D. a to, že na střeše nebyla spatřena jiná osoba, poukázal na protokol o ohledání místa činu a pořízenou mapku. Zmínil též pachovou stopu na betonové kostce, to, že měl obviněný dostatek času k přesunu na střechu a skutečnost, že ani odborné vyjádření, ani znalecký posudek z oboru stavebnictví nevyloučily možnost pohybu osob po střeše (pouze jej označily za nebezpečný). 13. Státní zástupce také zdůraznil, že vyjádření „blíže nezjištěným způsobem“ obsažené ve skutkové větě nepředstavuje žádnou vadu, neboť jde o běžně užívaný způsob vyjádření v případech, kdy se nepodaří detailně rekonstruovat všechny dílčí kroky jednání pachatele, aniž by tato neúplnost měla vliv na spolehlivost závěru o tom, že se skutkový děj odehrál tak, jak jej soud shledal. Zdůraznil, že v projednávané věci je bez důvodných pochybností prokázáno, že bylo v možnostech obviněného dostat se na střechu objektu, takže způsob jeho přesunu na ni není rozhodnou skutkovou okolností způsobilou zpochybnit závěr o vině. 14. K výpovědi P. D. pak státní zástupce uvedl, že obviněný její význam přeceňuje, a byť z ní nevyplývá, že by svědek viděl obviněného betonovou kostku házet, potvrzuje přítomnost strážníků na místě a to, že slyšená rána mohla být důsledkem dopadu kostky na jejich vozidlo; pokud pak svědek rozvíjel představy o tom, kde se měl obviněný v inkriminované době nacházet, soud jeho tvrzení nepřijal pro rozpory s ostatními důkazy o pohybu obviněného. 15. V závěru se státní zástupce vyjádřil k námitce neprovedení vyšetřovacího pokusu a prověrky na místě, když uvedl, že nejde o opomenuté důkazy, neboť ne každému důkaznímu návrhu musí soud vyhovět, pokud o něm rozhodne a své stanovisko řádně odůvodní. 16. Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti uvedené v § 265f tr. ř. 19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. 21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 23. Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že ačkoli obviněný v dovolání formálně odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., na několika místech svého podání je vzájemně zaměňuje, a to přestože jde o dovolací důvody, jejichž obsah i předpoklady uplatnění se liší. Z obsahu dovolání je však patrné, že obviněný se snažil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnit výhrady obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato formulační nepřesnost však sama o sobě nebránila tomu, aby Nejvyšší soud posoudil podané dovolání podle jeho skutečného obsahu. 24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 25. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 26. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým byl na základě jeho odvolání zrušen výrok o peněžitém trestu, přičemž ostatní výroky zůstaly beze změny. Z argumentace obviněného je také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a procesní povahy. Dovolatel brojí svým mimořádným opravným prostředkem proti výroku soudu druhého stupně a v návaznosti na to též proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Z jeho argumentace je však patrné, že směřuje toliko proti výroku o vině. 27. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že obviněný popírá to, že se nacházel na střeše budovy XY, a to že hodil betonovou kostku na služební vozidlo Městské policie XY; zpochybňuje věrohodnost strážníků Městské policie XY, F. D. a P. S. a v souvislosti s tímto namítá vadu opomenutých důkazů navržených obhajobou (tj. vyšetřovacího pokusu a prověrky na místě) a porušení jeho práva na spravedlivý proces a obhajobu. 28. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které obviněný uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádaly. Z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023), avšak argumentace obviněného není opodstatněná ani po věcné stránce. 29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 30. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s provedením a hodnocením důkazů, jak je učinily nižší soudy. Dovolatel různými dílčími argumenty sice rozporuje skutkový závěr soudu prvního stupně, že se nacházel na střeše budovy XY, a že z ní hodil betonovou kostku na auto městské policie, avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv z těchto skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkou, že nižší soudy k návrhu obviněného v řízení neprovedly vyšetřovací pokus a prověrku na místě, se dovolatel formálně snaží vstoupit do třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která zachycuje vadu opomenutých důkazů; ani v tomto směru však neobstojí, jelikož soudy o tomto důkazním návrhu obviněného rozhodly a své stanovisko řádně odůvodnily. Námitky obviněného se proto s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. 31. K posledně zmíněné tvrzené vadě opomenutých důkazů je potom v ryze obecné rovině nutno poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné rozhodné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci podstatný význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci nesporně naplněn byl. 32. Pokud snad obviněný chtěl naznačit, že nižší soudy zatížily svůj postup vadou spočívající v opomenutí důkazu, sluší se připomenout, že příslušná ústavněprávní doktrína, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu. Těmi jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 33. Obviněný však ve skutečnosti netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že Okresní soud Plzeň-sever a posléze i Krajský soud v Plzni jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího „přešly“, resp. se k němu žádným způsobem nepostavily. O zamítnutí návrhu bylo rozhodnuto přímo v hlavním líčení dne 25. 6. 2024, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz část protokolu z hlavního líčení na č. l. 683 spisu), a tento svůj postup pak soud prvního stupně transparentně vysvětlil v bodě 28. písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Odvolací soud se následně s námitkou opomenutého důkazu vypořádal v bodě 30. svého usnesení. Dovolatel nyní brojí v podstatě jen proti negativnímu, ale z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému stanovisku obou soudů k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo sp. zn. I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi postupu soudů nižších stupňů a jejich rozhodnutí na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze. 34. Pokud pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud sám doplnil dokazování vyšetřovacím pokusem a prověrkou na místě, nelze tomuto požadavku přisvědčit. Dovolací soud není určen k tomu, aby za procesní situace, kdy se soudy nižších stupňů s potřebou těchto důkazů již vypořádaly a své stanovisko odůvodnily, nahrazoval jejich činnost vlastním doplňováním dokazování a na návrh dovolatele znovu ověřoval skutkový stav věci. Takový postup by ostatně neodpovídal ani povaze dovolacího řízení jako mimořádného opravného prostředku zaměřeného na nápravu zákonem vymezených vad pravomocných rozhodnutí. 35. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. Se všemi námitkami obsaženými v dovolání obviněného se přitom již Okresní soud Plzeň-sever v odůvodnění svého rozsudku vypořádal a odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, částečně provedl dokazování znovu, a uzavřel, že s argumentací a závěry nalézacího soudu co do výroku o vině souhlasí. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. a odůvodnění usnesení soudu odvolacího pak odpovídá požadavkům § 134 odst. 2 tr. ř. 36. Není proto důvodná námitka směřující proti věrohodnosti strážníků P. S. a F. D. Okresní soud Plzeň-sever se zabýval v řízení tvrzenou šikanou i účelovostí postupu dotyčných strážníků a podrobně rozebral jejich věrohodnost jak v rovině obecné, tak v rovině specifické (viz body 21. a 23. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se pak s veškerými námitkami, kterými obviněný nevěrohodnost strážníků tvrdil v odvolacím řízení, vypořádal (viz body 20. až 25. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Oba soudy také uvedly, že výpovědi strážníků nejsou v řízení důkazy osamocené, a že jejich obsah odpovídá objektivním okolnostem zjištěným při ohledání místa činu, poloze vozidla i rozsahu jeho poškození. Nic na tom nemění ani to, že žádný z těchto svědků přímo neviděl samotný let kostky (resp., že přímo neviděl, jak obviněný kostku hodil). Jak totiž odvolací soud správně uvedl, z ostatních zjištěných okolností je zřejmé, že F. D. ve své výpovědi popsal předmětný okamžik, kdy byla kostka vržena, a to, že P. S. její dopad pouze slyšel, není nikterak nelogické či rozporuplné, jestliže v rozhodné chvíli nesledoval prostor nad střechou budovy. Ani odkaz obviněného na dřívější rozhodnutí státní zástupkyně z počátku řízení nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť odráželo tehdejší stav dokazování, nikoli jeho konečnou podobu po provedení dalších důkazů před soudem, nehledě na to, že se jedná o usnesení, kterým se ruší část usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2020 (viz č. l. 16 spisu) pro část skutku, který byl posléze vyčleněn usnesením policejního orgánu ze dne 23. 4. 2020 (č. l. 24 spisu), jehož skutková věta odpovídá skutkové větě obsažené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru proto nejde o nic víc než o polemiku obviněného s tím, jak nižší soudy hodnotily provedené důkazy. 37. Stejně tak není důvodná výhrada, že strážníci zničili jediný objektivní důkaz, a to záznam kamery umístěné v jejich služebním vozidle. Odvolací soud se touto námitkou již zabýval a jeho úvahy nelze označit za nelogické nebo svévolné. Vysvětlil, že ani samotná skutečnost, že záznam nebyl uchován, nečiní výpovědi strážníků nevěrohodnými, jestliže jimi popsaný průběh události odpovídá objektivním okolnostem zjištěným při ohledání místa činu a poškození vozidla. Zvlášť výstižný je pak závěr soudu druhého stupně obsažený v bodě 22. jeho usnesení, ve kterém uzavírá, že nic nenasvědčuje tomu, že by kamera snímala let předmětu nad střechou a horní částí předního skla služebního vozu. Nejvyšší soud se s touto argumentací ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. 38. Ani výpověď svědka P. D. není způsobilá zvrátit skutkové závěry soudů nižších stupňů. Odvolací soud jí věnoval zvýšenou pozornost a sám připustil, že verze, kterou tento svědek popsal, by mohla vyloučit to, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve skutkové větě napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy vyslechl P. D. znovu a na základě toho dokonce znovu vyslechl oba strážníky Městské policie XY. Přesto po vlastním zopakování dokazování uzavřel, že výpovědi P. D. nelze přiznat takový význam, aby vedla k závěru, že P. S. a F. D. ve svých výpovědích lhali, jak naznačuje obviněný. Již z toho je zřejmé, že neobstojí ani související tvrzení dovolatele, že se soudy s argumentací založenou na výpovědi P. D. nevypořádaly. Opak je pravdou, neboť této výpovědi se věnoval již soud prvního stupně v bodě 22. svého rozsudku a odvolací soud následně podrobil tuto výpověď rozsáhlému rozboru a dokonce P. D. sám znovu vyslechl (viz body 11. až 15. usnesení soudu druhého stupně). 39. Pokud jde o pachovou stopu na betonové kostce, ani v tomto směru dovolatel nevznáší nic, co by odpovídalo uplatněným dovolacím důvodům. Soud prvního stupně sám připustil, že zjištěná shoda pachové stopy sama o sobě k závěru o vině nestačí, neboť nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že s dlažebními kostkami manipuloval již dříve v souvislosti s rekonstrukcí (viz závěr bodu 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak tuto úvahu logicky doplnil tím, že uvedená pachová stopa sice sama o sobě vinu neprokazuje, zároveň však nijak nezpochybňuje ostatní usvědčující důkazy, zejména výpovědi P. S. a F. D. Dovolatel tak ani zde nevytýká žádnou extrémní vadu důkazního procesu, nýbrž jen nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily význam jednotlivého důkazu v rámci celkového řetězce usvědčujících důkazů. 40. Za relevantní nelze považovat ani námitku obviněného, že se na střechu budovy XY nemohl dostat a že se po ní nebylo možno pohybovat. V tomto směru je třeba poznamenat, že obviněný nepředložil nic jiného než vlastní účelové hodnocení odborného vyjádření Lukáše Porubského a znaleckého posudku doc. Ing. Romana Fojtíka, Ph.D. Jak však správně uzavřely nižší soudy, z žádného z těchto důkazů neplyne nemožnost pohybu po této střeše, nýbrž pouze to, že pohyb po ní byl nebezpečný. Za této situace nelze hovořit o svévolném hodnocení důkazů jen proto, že soudy z odborného vyjádření a znaleckého posudku nevyvodily pro obviněného příznivější závěr. Rozhodující je pak zejména úvaha odvolacího soudu, že z objektivních okolností případu (především z polohy vozidla, způsobu jeho poškození a místa, kam kostka dopadla) bez důvodných pochybností vyplývá, že betonová kostka přiletěla právě ze střechy budovy XY, kde obviněného spatřili strážníci P. S. a F. D. Jestliže za tohoto stavu soudy uzavřely, že se obviněný na tuto střechu musel nějak dostat a že přesné zjištění konkrétní cesty na střechu není v dané věci nezbytné, nejde o projev svévole, ale o logický důsledek provedeného dokazování. 41. Z téhož důvodu neobstojí ani výtka, že skutková věta v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod používá obrat „blíže nezjištěným způsobem“. Nejvyšší soud poznamenává, že se v tomto ohledu jedná o běžnou praxi v situaci, kdy se z objektivních důvodů nepodaří zjistit vedlejší (nerozhodnou) skutkovou okolnost. Dovolatel má tedy pravdu v tom, že zůstalo neobjasněno, jakým konkrétním způsobem se na střechu budovy XY dostal. V nyní projednávané věci však to, jakým konkrétním způsobem se na střechu dostal, není skutkovou okolností rozhodnou, jelikož soudy nižších stupňů bez důvodných pochybností objasnily, že dlažební kostka přiletěla právě ze střechy budovy XY, na které byl obviněný spatřen strážníky a že bylo v možnostech obviněného se na tuto střechu dostat. Za této situace nelze v uvedené formulaci spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces či jiného práva chráněného Listinou základních práv a svobod. 42. Pokud pak obviněný toliko obecně odkazuje na čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv EU, aniž tuto výhradu jakkoli konkrétněji rozvádí a vztahuje ji k určité vadě řízení, postrádá taková námitka jakoukoli samostatnou dovolací relevanci. Jen nad rámec Nejvyšší soud upozorňuje, že není oprávněn ani povolán k tomu, aby dotvářel či domýšlel dovolací argumentaci za obviněného. 43. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace J. D. se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. minula. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti tak nemohl být ve věci naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 44. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 1. 4. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu