3 Tdo 258/2026-2488 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podala obviněná R. F. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 10. 2025, č. j. 14 To 181/2025-2395, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 22/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. F. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále také jen „okresní soud“) ze dne 19. 5. 2025, č. j. 1 T 22/2024-2340, byla obviněná R. F. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), který spáchala dílem jako spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku. Za něj byla podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena jednak k trestu odnětí svobody na 15 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 70 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti v oblasti chovu zvířat a jejich výcviku s výjimkou živočišné výroby na dobu 36 měsíců. Jednotlivé v rozsudku vyjmenované poškozené soud výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. O vině dovolatelky soud rozhodl na základě skutkových zjištění, která lze stručně shrnout tak, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) v případech popsaných pod body 1. až 8. v období od června 2020 nejpozději do 28. 11. 2021 buď sama nebo po vzájemné dohodě společně s další obviněnou V. H. nakoupila od různých osob již elektronicky očipovaná štěňata plemene Jorkšírský teriér bez průkazu původu, k nimž opatřila od spolku XY v Německu fiktivní doklady o rodokmenu, a v úmyslu získat pro sebe finanční prospěch je následně prodávala zájemcům za navýšenou kupní cenu, přičemž při prodeji vždy předstírala, že štěňata jsou čistokrevná a že se narodila v její chovatelské stanici XY, resp. v chovatelské stanici XY, čímž tyto zájemce uvedla v omyl a způsobila jim škodu v celkové výši nejméně 215 000 Kč, v případech popsaných pod body 9. až 24. a pod body 29. až 31. v období od 25. 1. 2021 do 24. 3. 2022, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, prodala jednotlivým v rozsudku uvedeným zájemcům elektronicky očipované štěně plemene Jorkšírský teriér, přičemž pokaždé záměrně předstírala, že se jedná o štěně s průkazem původu narozené v její chovatelské stanici XY, které předtím vybavila fiktivním dokladem vydaným spolkem XY v Německu, v němž byl přinejmenším uveden nepravdivý údaj o otci štěněte, kterým ve skutečnosti nebyl Marccus Color de la Suerte (číslo čipu XY), a takto způsobila oklamaným poškozeným škodu v celkové výši 481 000 Kč, a v případech popsaných pod body 25. až 28. v období od 8. 1. 2021 do 16. 1. 2021, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, prodala jednotlivým v rozsudku uvedeným zájemcům elektronicky očipované štěně plemene Jorkšírský teriér, přičemž pokaždé záměrně předstírala, že se jedná o štěně s průkazem původu narozené v její chovatelské stanici XY, které předtím vybavila fiktivním dokladem vydaným spolkem XY v Německu, v němž byl přinejmenším uveden nepravdivý údaj o matce štěněte, kterou ve skutečnosti nebyla Diana from Eiwi (číslo čipu XY), a takto způsobila oklamaným poškozeným škodu v celkové výši 110 000 Kč, takže škoda, kterou způsobila všem v rozsudku vyjmenovaným poškozeným, dosáhla úhrnné výše 806 000 Kč. 3. Odvolání obviněné proti tomuto rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále také jen „krajský soud“) zamítl usnesením ze dne 30. 10. 2025, č. j. 14 To 181/2025-2395, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadla obviněná R. F. dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. V prvé řadě namítla, že nižší soudy vycházely při právním posouzení stíhaného jednání ze skutkových zjištění, která byla založena na procesně nepoužitelných důkazech opatřených policií při domovních prohlídkách provedených v jejím domě a v bydlišti V. H. Konkrétně se jednalo o vzorky DNA odebrané psům a zajištěné záznamy telefonické komunikace mezi ní a jmenovanou spoluobviněnou. V uvedené souvislosti připomněla, že v průběhu řízení již brojila proti způsobu provedení domovní prohlídky ústavní stížností, v níž namítala, že její výslech byl v rozporu se zákonem proveden až po zahájení úkonu, nedostalo se jí potřebného poučení podle § 158 odst. 8 tr. ř. o možnosti odepřít podání vysvětlení, přičemž její manžel a stěžovatel R. F. nebyl vyslechnut vůbec. Ústavní soud sice tuto stížnost usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1661/23, odmítl, nicméně tak učinil toliko s odůvodněním, že přezkoumání dodržení náležitostí stanovených zákonem pro podání vysvětlení osobou, u níž je prováděna domovní prohlídka, je úkolem orgánů činných v dosud pravomocně neskončeném trestním řízení. Okresní soud pak při řešení předběžné otázky o použitelnosti reklamovaných důkazů dospěl k závěru, že domovní prohlídka byla provedena zákonným způsobem a z důkazů, které při ní byly zajištěny, tak lze vycházet. Tento názor posléze potvrdil jako správný i krajský soud v odvolacím řízení. Dovolatelka s tím ovšem nesouhlasí. Soudu prvního stupně adresně vytkla, že v odůvodnění odsuzujícího rozsudku sice citoval z obsahu výslechů svědků Č. O. a L. H., ovšem nevyvodil z nich správné skutkové závěry. Svědkyně H. totiž v hlavním líčení výslovně uvedla, že si s obviněnou průběžně povídaly, zatímco její kolegové „do toho nosili“ věci a stopy. Ty podle svých slov vždy prioritně zapsala a teprve poté pokračovala ve výslechu. Stejně tak svědkyně A. V. připustila, že výslech byl realizován až v průběhu prohlídky a nikoli před jejím zahájením, a uvedené se koneckonců podává i ze samotného protokolu o tomto úkonu. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že obdobnými argumenty se proti průběhu domovní prohlídky ve svém obydlí bránila v průběhu trestního řízení i spoluobviněná V. H. K tomu soud vyslechl jako svědka J. M., který sice tvrdil, že jmenovanou před započetím prohlídky vyslechl, nicméně tomu opět neodpovídá obsah příslušného protokolu, který o údajném výslechu neobsahuje sebemenší zmínku a není v něm zachyceno ani stanovisko jmenované k věci. Nižší soudy přitom ve svých rozhodnutích neodůvodnily, proč upřednostnily právě jeho neověřitelné tvrzení před výpovědí spoluobviněné, podporované zmíněným listinným důkazem. V návaznosti na výše uvedené dovolatelka poukázala i na to, že k nařízení domovní prohlídky došlo ve fázi před zahájením trestního stíhání a jako takovou ji bylo možno provést jen jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Neodkladnost a neopakovatelnost úkonu však podle jejího mínění nebyla v řešené věci dána a náležitě odůvodněna, pakliže policejní orgán do té doby prováděl prověřování již zhruba rok a samotnou prohlídku realizoval až po 19 dnech od vydání příkazu. Okresní a krajský soud se kromě toho nevypořádaly ani s námitkou, že o provedení domovní prohlídky, resp. o provádění stěrů DNA u psů, nebyl vyrozuměn obhájce dovolatelky, byť se jednalo o úkon ve smyslu § 52 a násl. tr. ř., u nějž měl právo být přítomen (§ 41 odst. 2 tr. ř.). Obhájce tak nemohl dohlédnout na to, jakému zvířeti byl konkrétní vzorek odebrán a zda byl u něj proveden jeden stěr, nebo jich bylo více. Tato skutečnost má přitom zásadní význam vzhledem k rozporu mezi výpovědí pracovnice Kriminalistického ústavu Policie ČR (dále jen „Kriminalistický ústav“), která tvrdila, že ústav měl k dispozici dva stěry od každého štěněte, a protokoly o odběru, které vypovídají o stěru jediném. Počet zkoumaných vzorků měl podstatný vliv na správnost zjištění, zda setřená DNA patří psovi Marccusovi nebo feně Dianě. 6. Dovolatelka dále uvedla, že skutkové závěry soudů k dílčím útokům popsaným v bodech 1. až 8. a 25. až 28. výroku o vině jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V případě prodeje štěněte poškozené A. M. (bod 1.) ve shodě se svojí dosavadní obhajobou zopakovala, že je potomkem feny, která byla v jejím vlastnictví a z její chovatelské stanice. Domluvila se s V. S., že fena bude u dotyčné pobývat až do narození štěňat, která si následně odvezla. Za péči o matku předtím posílala V. S. peníze, což v řízení doložila výpisy ze svého účtu. Tyto platby probíhaly od dubna do června 2020, tj. v období před uskutečněním inkriminovaného obchodu s poškozenou. Za této důkazní situace soud poukázal na telefonickou komunikaci dovolatelky se spoluobviněnou V. H., která ale pochází až z října 2020 a lze z ní dovodit pouze tolik, že „koupila od V. čtyři štěňata, která prodala“. Není z ní ale jasné, od jaké V. měla být štěňata zakoupena a komu měla být následně prodána. Jako kupec je zmiňována osoba z XY, zatímco poškozená A. M. bydlí v XY. Závěr soudů, že manželům M. prodala štěně, které nepocházelo z její chovatelské stanice, tak nemůže obstát. Skutek byl navíc chybně posouzen i po stránce hmotněprávní, neboť kupujícím byl podle příslušné smlouvy pan M. a prodávajícím pan F., kteří si mezi sebou předali psa za peníze v hotovosti. Dovolatelka se tedy v tomto případě nemohla dopustit podvodu, nehledě k tomu, že poškozená ani nepožadovala náhradu škody, protože pro ni nebylo vůbec podstatné, zda má štěně průkaz původu. Na prodeji štěněte poškozené M. H. (bod 2.) se dovolatelka rovněž nijak nepodílela a se spoluobviněnou V. H. nespolupracovala. Svědkyně M. H. i poškozená shodně uvedly, že s ní nikdy nejednaly. Soudy dospěly k závěru o jejím spolupachatelství jen na základě telefonické komunikace se spoluobviněnou, k níž ale mělo dojít již dne 19. 11. 2020, tedy opět před prodejem štěněte poškozené. Z komunikace vyplývá jen to, že V. H. dovolatelce sděluje adresu M. H., avšak nic o tom, že by její štěně bylo posléze přeprodáno M. H. Štěně objektivně identifikovat nelze, neboť v průkazu jeho původu není uvedeno číslo čipu. Prokázáno nebylo ani to, že dovolatelka zakoupila štěně od K. R. a prodala je poškozené P. H. (bod 3.). Svědkyně R. dovolatelku nezná a nikdy s ní nejednala. Svědek R. pak uvedl, že v prosinci 2020 prodal tři štěňata. S dovolatelkou sice komunikoval přes Whatsapp, ale až měsíc poté, co mělo k odběru inkriminovaného štěněte dojít. Číslo jeho čipu uvedené v levém horním rohu očkovacího průkazu a v kupní smlouvě se navíc neshoduje s číslem čipu uvedeným v levém spodním rohu očkovacího průkazu štěněte Beckie. Svědkyně MVDr. Teplá tvrdila, že používala čipy společnosti Backhome, přestože od tohoto výrobce v daném případě zjevně nepocházely. K bodu 4. dovolatelka namítla, že svědek V. K., od něhož měly společně s V. H. koupit štěně a následně je přeprodat poškozenému D. Š., uvedl, že v prosinci 2020 prodal mladší paní z XY dva psy a po půl hodině starší paní, rovněž z XY, další dva. V hlavním líčení dovolatelku nepoznal a ta současně tvrdila, že nezná ani jeho ani pana Š. Svědek Š. jako odběratel štěněte zároveň výslovně potvrdil, že jednal a kupní smlouvu uzavřel výlučně s V. H. V kupní smlouvě pak znovu není uvedeno číslo čipu, podle nějž by bylo možno psa identifikovat. Soud prvního stupně zde opět učinil závěr o vině dovolatelky jen na základě její komunikace s V. H. ze dne 29. 11. 2020, v níž je uvedeno „XY pejsci“ s tím, že svědek K. žije v XY. Pouze z toho však nelze dovozovat, že se dovolatelka podílela na nákupu štěněte zrovna od něho, a právě to bylo následně přeprodáno poškozenému. Identifikaci podle čipu nebylo možno provést ani u štěněte, které měla v prosinci 2020 zakoupit od svědkyně K. a dne 20. 2. 2021 prodat poškozené Z. K. (bod 5.). Dovolatelka připustila, že od svědkyně nakupovala štěňata bez průkazů původu, ale zároveň zdůrazňuje, že je poté prodávala pouze svým známým. Konkrétní štěně znovu nelze identifikovat podle čísla čipu ani podle očkovacího průkazu. Svědkyně je pak podle svých slov očkovala jinou látkou, než jaká je zmíněna ve spise na č. l. 981. Nadto je ani nemohla nechat očkovat, neboť dne 15. 2. 2021, kdy mělo k vakcinaci dojít, je již nevlastnila. Pokud okresní soud uvažoval o přiřazení nesprávného očkovacího průkazu k tomuto štěněti, a tedy o improvizaci dovolatelky, není jeho úvaha podložena žádným důkazem. V zásadě stejnými argumenty dovolatelka odmítla i jeho závěry, že v prosinci 2020, resp. v přesně nezjištěné době, koupila od svědkyně K. další štěňata, která ve dnech 26. 2. 2021 a 20. 3. 2021 prodala poškozené A. K., resp. poškozené D. R. K naposledy zmíněným třem bodům výroku o vině dodala, že podle vyjádření svědkyně K. očkovací průkazy jednotlivých štěňat nebyly její. MVDr. Bukač, který jí očkoval psy, ve věci vyslechnut nebyl. Pokud by štěňata pocházela od svědkyně, musela by být při následném prodeji 4 až 5 měsíců stará, což by jednotliví zájemci s ohledem na jejich vzrůst poznali. Dovolatelka trvá na tom, že prodávaná štěňata pocházela z její chovatelské stanice. K bodu 8. opět namítla, že ve věci chybí jakýkoli důkaz o tom, že poškozenému M. J. bylo prodáno štěně, které předtím měla zakoupit od R. S. I tato svědkyně prohlásila, že ji nezná, a soud prvního stupně opět rezignoval na jakékoli odůvodnění závěru o identitě psa. 7. K bodům 25. až 28. výroku o vině dovolatelka setrvala na své obhajobě, podle níž byla přesvědčena o tom, že štěňata prodávaná poškozeným J. S., M. K., H. B. a L. K. opravdu pocházejí z matky jménem Diana from Eiwi, kterou dočasně svěřila do péče V. S. Ani v těchto případech soudy nedisponovaly takovými důkazy, aby na jejich podkladě mohly dojít k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v jejím jednání. Stejně tak odmítla, že vědomě prodala zájemcům štěňata, která nepocházela z její chovatelské stanice a jejichž otcem měl být oficiálně pes Marccus Color de la Suerte. Nižším soudům vytkla, že skutková zjištění, podle nichž jmenovaní psi nebyli rodiči prodávaných štěňat, založily na odborných vyjádřeních Kriminalistického ústavu, o jejichž obsahové správnosti neměly žádné pochybnosti. Připomněla, že ona sama v průběhu řízení naopak své výhrady k příslušným odborným závěrům formulovala a zároveň opakovaně navrhovala opatření znaleckého posudku o otcovství zvířat či případně vydání podkladů, z nichž Kriminalistický ústav vycházel při zpracování vyjádření. Marně se domáhala zejména doplnění dokazování o znalecký posudek spočívající v porovnání DNA štěňat s DNA psů jménem Kim, Dasty a Leslí, kteří rovněž patří do její chovatelské stanice. Přitom se jedná o okolnost naprosto zásadního významu pro právní posouzení jejího jednání. Z výslechu zpracovatelky odborného vyjádření Ing. Vandy Klimešové současně vyplynulo, že šlo o vůbec první případ, kdy bylo od ústavu žádáno vyjádření z oboru genetiky zvířat. Sám ústav ve svém stanovisku ze dne 30. 6. 2023 sdělil žadateli R. F., že dosud nemá žádnou metodu v rozsahu akreditace, která by mohla být používána k určování a porovnávání vzorků DNA u psů. Zpracování profilů DNA a jejich porovnávání provádějí s využitím jiných, odborné veřejnosti známých metod, které však nejsou v rozsahu akreditace dle normy ČSN EN ISO/IEC 17025:2018. Výpověď Ing. Klimešové se navíc rozcházela s obsahem podaných odborných vyjádření, pokud jde o spotřebování či následnou likvidaci předložených stop (stěrů DNA psů). S ohledem na obsah vyjádření a první výpovědi svědkyně je podle dovolatelky třeba vycházet z toho, že byla zcela spotřebována stopa č. 36, tj. vzorek DNA od psa Marccuse, a to již při porovnání se vzorky č. 15 až 23 a č. 70 až 72, kdy poté měl ústav k dispozici již jen jeho elektronickou podobu. Podle svědkyně se pak mohla projevit určitá chybovost ve vyhodnocování výsledků. Dále svědkyně Ing. Klimešová tvrdila, že s výjimkou stopy č. 36 měly být u ostatních psů (štěňat) provedeny vždy dva stěry. To však z protokolu o vydání věcí, na který je v odborném vyjádření odkazováno, nevyplývá. Patrné z něj naopak je, že úkon byl proveden po zahájení trestního stíhání, aniž by o něm byl vyrozuměn zvolený obhájce a mohl se jej zúčastnit. I z těchto důvodů měl okresní soud návrhům na doplnění dokazování vyhovět a opatřit znalecký posudek. 8. Dovolatelka dále namítla, že odborná vyjádření postrádají zákonem požadované náležitosti. Přinejmenším nebyla patřičně odůvodněna a absentují k nim i přílohy umožňující jejich přezkoumání. V uvedené souvislosti poukázala na § 16c odst. 4 zákona o stáním zastupitelství a § 28 odst. 5 zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Připomněla, že již podáním ze dne 19. 8. 2024 se domáhala, aby soud vyžádal od Kriminalistického ústavu doplnění odborných vyjádření o výsledkové zprávy obsahující naměřené DNA profily všech zvířat, od nichž byly odebrány vzorky, a zprávy ke způsobu jejich porovnání. Učinila tak proto, aby mohla u jiného odborníka zjistit, zda ústav postupoval správně. Okresní soud však na její požadavek reagoval tak, že opětovně předvolal k výslechu svědkyni Ing. Klimešovou, která sice zprávy přinesla, ale procesním stranám je poskytla pouze k nahlédnutí během hlavního líčení. Pro potřeby jejich přezkoumání je nevydala s tím, že ústav neposkytuje profily zvířat, které získal v rámci své analýzy, a nevydal by je ani tehdy, pokud by o to byl požádán soudem. Takový přístup považuje dovolatelka za nezákonný a hrubě odporující mimo jiné i ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. 9. Nadále také zdůrazňuje, že pokud nebyl otcem štěňat pes Marccus, byl jím s jistotou jiný pes z její chovatelské stanice s průkazem původu. Větší část odběratelů štěňat přitom tvrdila, že jediné, na čem jim záleží, je to, aby měli tzv. „papírového psa“. Požadavek, aby otcem štěněte byl Marccus, nevznášeli. Pro jejich rozhodnutí odkoupit štěně tato podmínka nehrála žádnou roli. Jmenovaného chovného psa dovolatelka zakoupila v roce 2021 a plánovala ho používat na krytí svých fen. Vždy také viděla, jak se svázal s matkou štěňat a nakryl ji. Mohlo se však stát, že posléze se fena svázala i s jiným psem. O tom ale nevěděla a nemohla tak ani vědomě uvádět kupující v omyl tím, že Marccus ve skutečnosti není otcem pořizovaného štěněte. Takový údaj ostatně ani neuváděla do příslušných kupních smluv. Pokud soudy vycházely z toho, že by se dopustila podvodu i tehdy, jestliže by bylo odborným vyjádřením zjištěno, že otcem štěňat je jiný pes ze stanice XY, jednalo by se o nesprávné právní posouzení skutku. Taková úvaha neodůvodňovala ani zamítnutí jejího požadavku na provedení podstatného důkazu, totiž odborného vyjádření o tom, zda psi Dasty, Kim nebo Leslí nemohou být otci prodávaných štěňat u skutků ad 9. až 24. a 29. až 31. výroku o vině. 10. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 10. 2025, č. j. 14 To 181/2025-2395, a eventuálně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 5. 2025, č. j. 1 T 22/2024-2340, zrušil, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. 11. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem konstatoval, že obviněná v podstatě doslovně opakuje skutkové námitky, které uplatňovala v předcházejících fázích trestního řízení a s nimiž byly konfrontovány již soudy prvního a druhého stupně. Odvolací soud na jejich základě důkladně přezkoumal odsuzující rozsudek a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi vypořádal adekvátně a s plným respektem k ústavně garantovanému právu obviněné na spravedlivý proces. Taková skutečnost zpravidla indikuje zjevnou neopodstatněnost mimořádného opravného prostředku a v daném případě tomu není jinak. 12. Státní zástupce nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení věci, nemají oporu v provedených důkazech, resp. že jsou s nimi ve zjevném rozporu ve smyslu první varianty uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podotkl, že v její argumentaci vymezení tzv. extrémního nesouladu absentuje, když v podstatě pouze vyjadřuje nespokojenost s tím, že soudy hodnotily opatřené důkazy způsobem, který jí nevyhovuje, a to bez ohledu na logičnost jejich úvah a závěrů. Opodstatnění nelze přiznat ani jejím výhradám k procesní použitelnosti důkazů, které byly opatřeny při domovních prohlídkách v jejím domě a v bydlišti spoluobviněné V. H. Obviněná v podstatě znovu napadá zjištění, která k průběhu prohlídek a speciálně pak k jejímu poučení zaujal po provedení dokazování v této procesní otázce okresní soud a následně i soud odvolací, přičemž nadále prosazuje alternativní závěry o průběhu úkonu, k nimž ovšem soudy nedospěly. Údajnou procesní nepoužitelnost takto získaných důkazů staví na vlastním, soustavně opakovaném tvrzení o nezákonném průběhu prohlídek, přestože postup policejního orgánu při nich neshledal protiústavním ani Ústavní soud. Ten naopak učinil závěr, že úkon podání vysvětlení, který má zřejmě obviněná na mysli, je nutné oddělit od samotného provedení prohlídky. Jestliže se policejní orgán v jejím průběhu rozhodl od stěžovatelky jako od osoby podezřelé požadovat podání vysvětlení, pak nešlo o úkon, který by souvisel se samotnou prohlídkou, a tedy ani s důkazy při ní opatřenými. Ani případná formální pochybení při postupu policie, která ovšem nebyla provedenými důkazy potvrzena, by tak nemohla vést k závěru o důkazní neproveditelnosti ať již genetického zkoumání zajištěných vzorků DNA, anebo záznamu z komunikace mezi dovolatelkou a spoluobviněnou V. H. Ústavní soud také dospěl k závěru, že zákon výslovně umožňuje neprovést takový výslech v situaci, kdy je domovní prohlídka prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, jak tomu bylo v nynější věci. I když tedy policejní orgán nepřistoupí k výslechu ve smyslu § 84 tr. ř., obecně to neznamená, že by provedení prohlídky ztratilo na neopakovatelnosti a neodkladnosti. Stejně tak platí, že pokud protokol o provedení domovní prohlídky trpí některými formálními nedostatky, např. není-li v něm dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu, neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že jinak proběhla v souladu se zákonem. 13. K výhradě vady příkazu soudkyně Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 11 Nt 912/2022-4, kterou obviněná spatřuje v chybném závěru soudu o neodkladnosti úkonu, státní zástupce odkázal na závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 3437/22 a ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 201/23, podle nichž tento příkaz v testu ústavnosti obstál. Ústavní soud po jeho přezkumu potvrdil, že důvody neodkladnosti jsou z jeho obsahu jasně seznatelné a jeho odůvodnění naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou. Z hlediska neodkladnosti domovních prohlídek tak rovněž neexistuje žádný důvod, aby důkazy při nich opatřené, resp. získané zkoumáním věcí, které při nich byly zajištěny, nemohly být součástí podkladů pro rozhodnutí ve věci. 14. Za procesně nepoužitelná podle názoru státního zástupce nelze považovat ani odborná vyjádření vypracovaná Kriminalistickým ústavem. Dovolatelka nadto znovu žádné relevantní námitky, které by mohly vést k závěru o nezákonnosti těchto důkazů, neuvedla. Opět se pouze pokusila zvrátit zjištění stran správnosti a přípustnosti postupu při opatřování vzorků DNA, která okresní soud přijal na podkladě provedených důkazů. Jestliže tvrdila, že zkoumání genetických vzorků zvířat za účelem určení jejich příbuzenských vazeb mělo být provedeno formou znaleckého posudku, jednalo se pouze o její osobní názor, který nepředstavoval pádný důvod k úvahám o vyloučení předmětných odborných vyjádření z důkazního podkladu. 15. Dosavadní řízení před soudy nebylo podle přesvědčení státního zástupce zatíženo ani vadou spočívající v opomenutí důkazů. V uvedené souvislosti připomněl, že do příslušné kategorie spadají jen případy, kdy soud odmítl provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup adekvátně odůvodnil, nebo situace, kdy soud sice důkaz provedl, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotil. Zároveň státní zástupce podotkl, že nutnou podmínkou pro úspěšné uplatnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, aby se jednalo o návrhy na doplnění dokazování způsobilé ovlivnit skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Dokonce ani zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tak ještě samo o sobě automaticky nemusí vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Takové porušení je založeno až tím, že neprovedení důkazu představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K tomu však v nynějším případě nedošlo, jelikož oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů k navrhovanému doplnění dokazování nepřistoupily. 16. Ve vztahu k dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že jej nemohou naplnit námitky obviněné zaměřené vůči postupu soudů při shromažďování důkazů a vůči způsobu, jakým je následně hodnotily. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku tudíž nelze dovozovat ani z toho, že okresní soud nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování k zjištění okolnosti (eventuálních příbuzenských vazeb štěňat s jinými psy z chovatelské stanice, jejichž otcovství obviněná poškozeným netvrdila), která nebyla z hlediska naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu podvodu rozhodná. Obviněné je ve skutcích pod body 9. - 24. a 29. - 31. výroku odsuzujícího rozsudku kladeno za vinu, že poškozeným zájemcům o pořízení štěněte s průkazem původu deklarovala jeho původ fiktivním dokladem vydaným Spolkem XY v Německu, s uvedením otcovství psa vznešeného jména Marccus Color de la Suerte, což bylo v rozporu se skutečností. Že jméno psa nebylo uvedeno přímo v kupní smlouvě, nevylučuje závěr o naplnění znaku trestného činu podvodu spočívajícího v uvedení jiného v omyl. Vystavením průkazu původu v souvislosti s uzavíráním kupních smluv obviněná v poškozených vzbudila přesvědčení, že její tvrzení je pravdivé a ověřené a že s údajem o otcovství psa Marccuse, pocházejícího ze zahraničí, lze dále ve vztahu k zakoupenému štěněti postupovat a činit s ním další plány (např. si jeho prostřednictvím pořídit další štěňata v druhé linii a ta pak výhodně prodat). Přitom musela jednat úmyslně, resp. minimálně se srozuměním, že postupy a procesy nastavené v její chovatelské stanici při takovém množství chybovosti v tak krátké době, co se týče potvrzeného určení otcovství, absolutně neskýtají jistotu, jaký pes je skutečným předkem štěňat. To jí však bylo zcela lhostejné a automaticky do průkazu původu uváděla jako rodiče Marccuse. Poškození pak byli jejím počínáním v rozhodném tvrzení jednoznačně uváděni v omyl bez ohledu na to, zda byl otcem štěňat pes x, y nebo z. 17. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ předvídaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 18. Na toto vyjádření zareagovala dovolatelka prostřednictvím svého obhájce písemnou replikou s tím, že výklad obsahu dovolání státním zástupcem je hrubě zkreslující. Ohradila se proti tomu, že by se domáhala prostého přehodnocení důkazů ve svůj prospěch, aniž by konkrétně rozvedla, v čem spatřuje tvrzený zjevný rozpor mezi jejich obsahem a výslednými skutkovými zjištěními. Odmítá také, že jednotlivé důkazy vytrhává z celkového kontextu. Byly to naopak nižší soudy, kdo vycházel pouze z její nejednoznačně vyznívající elektronické komunikace se spoluobviněnou V. H. a v některých případech z očkovacích průkazů psů. Současně odhlédly od dalších ve věci provedených důkazů, které jednoznačně svědčily pro její nevinu. Nevypořádaly se s předloženým vyjádřením dodavatele čipů, které měly být psům aplikovány, ignorovaly např. obsah kupní smlouvy uzavřené v rámci jednání popsaného v bodě 1. výroku odsuzujícího rozsudku, nebo nevyslechly svědkyni V. S. Předmětné důkazy zcela jednoznačně opomněly. Chybějící důkazy o identitě jednajících osob pak nahradily jen svými domněnkami. 19. Dovolatelka rovněž zopakovala své výhrady k průběhu domovních prohlídek uskutečněných v jejím bydlišti a v bydlišti spoluobviněné V. H. S poukazem na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu dovozuje, že před jejich provedením měly být policejním orgánem vyslechnuty způsobem splňujícím nároky na výslech obviněného, byť v takovém procesním postavení v danou chvíli ještě nebyly. Jestliže se tak nestalo, veškerý důkazní materiál opatřený při prohlídkách nebylo možné v dalším průběhu řízení proti nim použít. Za relevantní a důvodné obviněná nadále považuje i své námitky stran nepoužitelnosti odborných vyjádření Kriminalistického ústavu z oboru genetika s ohledem na nedostatečnou odbornost zpracovatele i na vlastní postup při odběru a následném vytěžení získaného biologického materiálu pro účely trestního řízení. Zůstává přesvědčena, že soud prvního stupně měl vyhovět jejímu návrhu na doplnění dokazování a opatřit znalecký posudek k určení příbuznosti štěňat se psem Marccusem, který odborné vyjádření nemohlo nahradit. Obdobně mělo být postupováno i pro účely zjištění, zda otci štěňat prodaných jednotlivým poškozeným nebyli jiní psi s průkazem původu z její chovatelské stanice. Nešlo o důkazy nadbytečné ani takové, které by neměly vést k prokázání skutečnosti rozhodné pro právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu. Zodpovězení nastolené otázky úzce souviselo s tím, zda svým jednáním naplnila zejména subjektivní stránku přisouzeného přečinu (tj. úmyslně uvedla jiného v omyl), pakliže jednotliví kupující nelpěli na konkrétních rodičích odebíraného štěněte a zajímali se maximálně o to, zda je čistokrevné. Takovou garanci by jim ovšem jako otcové dávali i psi Kim, Dasty a Leslí, kteří rovněž měli svůj průkaz původu. Sama navíc poškozeným nikdy neslibovala vlastnosti, jaké budou štěňata mít. Vždy výslovně uvedla, že nejsou určena k dalšímu chovu. Pokud se tedy domáhala vypracování znaleckého posudku, nečinila tak účelově a jen proto, aby byla složitě prokazována údajná nevěrohodnost její obhajoby, jak na základě svých čistě laických domněnek uzavřely soudy. 20. Z uvedených důvodů obviněná setrvala na svém dovolacím návrhu na zrušení nejméně napadeného usnesení odvolacího soudu a případně i rozsudku soudu prvního stupně při současném přikázání věci tomu kterému z nich k novému projednání a rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 21. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest. 22. Nejvyšší soud při svém rozhodování soustavně připomíná, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Proto je vždy zapotřebí důsledně zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 23. V dané souvislosti je vhodné nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněné primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 24. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelkou namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obviněná explicitně uplatnila. 25. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřen na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání 27. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel Nejvyšší soud na argumentaci obviněné R. F., přičemž bral zároveň v úvahu, že zákonné dovolací důvody nelze vykládat příliš restriktivně, pokud by se tím rozhodování mohlo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Dospěl přitom k závěru, že námitky obviněné buď postrádají právní relevanci, anebo jim chybí materiální opodstatnění. 28. Předně se neztotožnil se zatvrzele opakovaným základním narativem, podle nějž byla dovolatelka uznána vinnou na základě procesně nepoužitelných důkazů, opatřených dne 29. 11. 2022 při domovních prohlídkách v jejím domě a v bydlišti spoluobviněné V. H. K němu nelze než připomenout, že jej podporuje stejnými tezemi, kterými již dříve v průběhu trestního řízení odůvodnila hned dvě své ústavní stížnosti. Ústavní soud se přitom jejími výhradami k údajným vadám příkazu soudkyně Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 11 Nt 912/2022-4, i k postupu policejního orgánu v samotném průběhu domovní prohlídky zabýval věcně a ze všech podstatných hledisek, která jsou znovu akcentována i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (k tomu viz zejména body 13. až 15. odůvodnění usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 3437/22, a body 9. a 10. odůvodnění usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1661/23). Obdobně přistoupil i k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti spoluobviněné V. H. (viz body 11. až 15. usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 201/23). Dovolatelka nyní účelově vytrhuje z kontextu toliko jednu obecnou pasáž odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1661/23 (bod. 11 odůvodnění) a snaží se navodit dojem, že reklamovaný příkaz i vlastní procesní úkon co do svého průběhu prozatím testu ústavnosti (resp. také zákonnosti) podrobeny nebyly. Opak je však pravdou. Z příslušných pasáží citovaných usnesení je naopak zřejmé, že Ústavní soud akceptoval důvody, pro které bylo provedení příkazem nařízených prohlídek považováno za úkony neodkladné a neopakovatelné, a zároveň neshledal žádné jiné formální ani obsahové nedostatky dotčeného rozhodnutí. Zabýval se rovněž námitkami obviněné stran jejího nedostatečného poučení před výslechem (resp. před podáním vysvětlení) a jejím tvrzením, že výslech nepředcházel samotnému aktu „prohledávání“, a to s jasným závěrem, že tento úkon je od samotného provedení prohlídky třeba oddělit. Jinak řečeno, i kdyby v tomto směru policejní orgán pochybil, nezakládalo by to ještě povinnost soudu nahlížet na domovní prohlídku jako na nezákonný fragment procesu dokazování a na důkazy při ní zajištěné jako na zapovězené „ovoce z otráveného stromu“, které by při respektu k ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces nebylo možné pro potřeby rekonstrukce skutkového stavu zužitkovat. Tvrzené selhání policistů při samotném výkonu prohlídek navíc nebylo v řízení prokázáno a dovolatelka potud nečiní nic jiného, než že se urputně pokouší prosadit svou vlastní, pro sebe příznivější, verzi o průběhu úkonu, a to bez ohledu na dostatečně odůvodněné závěry okresního soudu k řešené předběžné otázce (bod 3. odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku). Takovou snahu ovšem za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi napadených meritorních rozhodnutí soudů na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, mít nelze. 29. Tentýž závěr lze vztáhnout i k té části dovolání, v níž obviněná brojí proti „použitelnosti“ odborných vyjádření Kriminalistického ústavu z odvětví genetika. Dovolací senát na tomto místě snad ani nemusí připomínat a blíže rozvádět obecné pravidlo zakotvené v § 89 odst. 2 větě první tr. ř., podle nějž „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci…“. K nastolené otázce se tedy omezí pouze na připomenutí, že procesní nepoužitelnost důkazu, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze obecně dovodit v podstatě ve třech rámcových případech, a sice když byl reklamovaný důkaz získán nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.), nebo byl opatřen při závažném porušení či překročení procesní normy upravující příslušný důkazní postup, což způsobuje jeho absolutní či relativní neúčinnost, anebo jeho opatření – jinak poplatné základnímu účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) – nemohlo obstát v konfrontaci s ústavněprávním požadavkem na ochranu základních lidských práv a svobod (test proporcionality). Existenci vyjmenovaných kardinálních vad dokazování (či alespoň jedné z nich) však obviněná – pokud jde o vlastní zpracování odborných vyjádření – ani v hrubých rysech nepopisuje. Její úvahový postup lze charakterizovat spíše jako snahu za každou cenu zpochybnit jejich důkazní validitu (vypovídací hodnotu) a tím i podstatné skutkové a zejména na ně navazující právní závěry nižších soudů o naplnění formálních znaků žalovaného trestného činu, zejména pak co do jejího zavinění a rozsahu podvodného jednání. 30. Pokud jde o námitku, že dosavadní řízení bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, neboť okresní soud nevyhověl mimo jiné návrhům obviněné na doplnění dokazování o znalecký posudek z odvětví genetika k posouzení možného otcovství jiných psů z její chovatelské stanice a k přezkoumání výsledků již podaného odborného vyjádření Kriminalistického ústavu, je třeba v obecné rovině zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci již nepodstatný či marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl. 31. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 32. Žádné z výše zmíněných pochybení dovolatelka nižším soudům opět reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že její návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. že o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily, ač tak měly učinit. Z předloženého procesního spisu (viz pasáž protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 10. 2024 na č. l. 2207 verte) vyplývá, že okresní soud je zamítl přímo při jednání, a to procesním usnesením, které samo o sobě není třeba písemně vyhotovovat. Proč tak učinil, posléze dostatečně vysvětlil v bodě 12. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V odvolacím řízení obviněná předmětné důkazní návrhy již nezopakovala, když se v dané souvislosti omezila pouze na kritiku postupu soudu prvního stupně. Krajský soud tedy z povahy věci veřejné zasedání vadou opomenutí důkazů zatížit ani nemohl. Dovolatelka nyní brojí de facto jen proti negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému, stanovisku soudu prvního stupně k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 118/09, sp. zn. III. ÚS 569/03 nebo sp. zn. IV. ÚS 570/03). I těmito výhradami se však ocitla mimo obsahové zaměření zvolených dovolacích důvodů. 33. Nejvyšší soud zároveň vážil i materiální podstatu reklamovaných důkazních návrhů v tom směru, zda jejich zamítnutí případně neatakovalo kruciální zásady spravedlivého procesu jako celku a právo obviněné na obhajobu. Ve shodě s odvolacím soudem přitom zastává názor, že její procesní iniciativa zde byla ryze účelová, vedená snahou paušálně zpochybnit erudici zpracovatele odborných vyjádření (Kriminalistického ústavu) a jím použité metody a postupy při extrakci a analýze vzorků DNA psů, potažmo pak jeho objektivitu a nestrannost coby součásti policejních složek, a tím devalvovat klíčový usvědčující důkaz, který jí hrubě nevyhovuje. 34. Obdobný charakter má i další procesní námitka (kterou se obviněná opět pokouší prosadit osobní názor o procesní nepoužitelnosti odborných vyjádření), podle níž jí zvolený obhájce nebyl přítomen vlastním odběrům biologického materiálu u štěňat ve vlastnictví jednotlivých poškozených, přestože se jednalo o vyšetřovací úkony, o kterých měl být vyrozuměn a měla mu být při nich umožněna osobní účast, a nemohl tak dohlédnout na úplnost a bezvadnost provedení příslušné procedury. V reakci na to lze především poznamenat, že větší část odběrů relevantních pro výsledná skutková zjištění popsaná v bodech 9. až 31. výroku o vině odsuzujícího rozsudku (celkem 16 z 23) se uskutečnila ještě ve fázi prověřování, tj. přede dnem 24. 2. 2023, kdy bylo jednak usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání obviněné a jednak si tato zvolila pro dané řízení obhájce, jemuž udělila plnou moc k zastupování (k tomu viz přehled na č. l. 547 spisu zpracovaný k 20. 12. 2022, dále protokoly o vydání věci na č. l. 579, 799 a 1482, usnesení policejního orgánu podle § 160 tr. ř. na č. l. 8. a násl. a plná moc obhájce na č. l. 41 spisu). V těchto případech tedy vůbec nebylo koho (míněno obhájce) o plánovaných úkonech vyrozumívat. Jistě pak není zapotřebí zvlášť zdůrazňovat, že právě již skutky, kterých se týkaly odběry genetického materiálu pořízené přede dnem 24. 12. 2023, by spolu s dílčími útoky popsanými v bodech 1. až 8. výroku o vině, samy o sobě spolehlivě ospravedlňovaly soudy zvolenou právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 i (velmi mírnou) sankci, která byla obviněné uložena. Pokud jde o zbývajících 7 odběrů, je pravdou, že tyto proběhly po výše zmíněném datu „v nepřítomnosti již zvoleného obhájce“, nicméně to samo osobě nezákonnost úkonu ryze technického charakteru, jehož cílem bylo zajištění stopy, neznačí. Jinými slovy, v daném případě nešlo o úkon, do něhož by mohl obhájce aktivně zasahovat (tak jako např. u výslechu svědka) a v tomto smyslu by jeho účast mohla mít podstatný význam pro účinnou realizaci práva obviněné na obhajobu. Ta zde předkládá ryze hypotetický, ničím nepodložený a obtížně představitelný scénář, že policejní orgán (dokonce snad i záměrně) mohl při odběru vzorků zaměnit psy poškozených za jiné, anebo opatřit biologický materiál pro následné testy v menším než potřebném množství pro jeho spolehlivé vyhodnocení, a touto cestou, tentokrát nepřímo, se znovu pokouší devalvovat důkazní hodnotu analýz zpracovaných Kriminalistickým ústavem. Konstruuje přitom, že kdyby přítomný obhájce mohl na činnost policejních techniků osobně dohlédnout, možným nedůslednostem při jejich postupu či dokonce nepřípustným machinacím se vzorky mohl zabránit. Otázkou, jak by osobně zajistil kontrolu nad řádným nakládáním s odebraným materiálem při jeho převozu, skladování a následném samotném provádění laboratorních testů na půdě Kriminalistického ústavu, se ale již „pro jistotu“ nezabývá, vědoma si patrně absurdity takové představy. 35. K dalšímu okruhu jejích námitek Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen z toho důvodu, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, s nimiž dovolatel není spokojen. Právě tak přitom postupuje obviněná, která soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jí nabízené verze skutkového děje, zatímco důkazy, které její místy až kuriózní, celkově krajně nevěrohodnou a značně nepřesvědčivou obranu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe rovnou nevyložily v její prospěch. Sama přitom vychází z jejich selektivního výkladu, každý z usvědčujících důkazů, které podle přesvědčivě odůvodněného názoru soudu prvního stupně vytvořily ucelený řetězec svědčící o její vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu a s touto eliminační taktikou se pak snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že její odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny. 36. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu vyjmenovával, reprodukoval, sám je podrobně rozebíral a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobně a logicky vysvětlil, proč dospěl k závěru o vině obviněné a proč měl její obhajobu za spolehlivě vyvrácenou. Při kritické analýze podstatných důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, spekulace či produkt nepřípustné svévole. Z toho, že neodpovídají představám dovolatelky, automaticky nelze vyvozovat, že napadený rozsudek trpí vadou ve smyslu první varianty důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 37. Stejně tak ze skutečnosti, že krajský soud neměl ke skutkovým zjištěním okresního soudu žádné výhrady, nelze dovozovat, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost, jak je mu explicitně vytýkáno. Takové jeho selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na příslušné části odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry na odůvodnění (§134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl stále se opakující námitky obviněné za důvodné. K tomu je třeba znovu zmínit, že obviněná i svůj řádný opravný prostředek (odvolání), jímž mimo jiné brojila proti skutkovým zjištěním a jejich právnímu posouzení, vystavěla na prakticky stejných tezích a námitkách, na kterých založila svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě již soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. 38. Netřeba zároveň pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tento princip tím spíše uplatní v řízení dovolacím. Ani Nejvyšší soud proto za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje žádnou vadu, nemíní nad rámec úvah okresního a krajského soudu cokoli doplňovat nebo dokonce obsah provedených důkazů znovu interpretovat vlastními slovy. K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není. Zároveň se může omezit na konstatování, že skutkové závěry nižších soudů, které má za dostatečně odůvodněné, našly adekvátní vyjádření i v právní kvalifikaci stíhaných skutků, a i v tomto směru dovolatelku, pokud jde o její soustavně se opakující námitky, odkázat na přiléhavá odůvodnění obou napadených meritorních rozhodnutí (viz body 14. až. 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 29. odůvodnění usnesení soudu odvolacího). Ta považuje za věcně správná, a to včetně přiléhavého odkazu na právní závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 440/2009, uveřejněného pod č. 20/2010 Sb. rozh. tr. 39. Souborně lze tedy ještě jednou zopakovat, že obviněná R. F. ve svém mimořádném opravném prostředku neformulovala žádnou námitku, která by odůvodňovala mimořádný zásah do pravomocně skončeného řízení. V. Způsob rozhodnutí 40. Z výše rekapitulovaných důvodů proto soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu