3 Tdo 262/2026-222 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 46/2025, takto: I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 3 T 46/2025, byl M. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), a to na podkladě skutkové stavu spočívajícího v tom, že od přesně nezjištěné doby roku 2020 do 8. 4. 2025 ve společně obývaném domě na adrese XY týral svého otce I. N. a svou babičku E. N. tak, že jim opakovaně vulgárně nadával, otci, že je debil a mrdka zkurvená, babičce, že je svině, prasvině, kurva a mrdka stará, otci vyhrožoval, že ho zabije a vykostí, nejméně 1x za 14 dní po nich požadoval peníze, které mu babička ze strachu dávala a pokud mu je odmítla dát, nadával jí, dále na podzim r. 2020, když otec seděl na gauči v 1. patře domu a sledoval televizi, přistoupil k němu zezadu a oběma rukama jej chytil za krk, který sevřel se slovy, že by to bylo tak jednoduché, co by teď poškozený udělal a že by byl v „píči“, a „aby si dával pozor, aby příště více nepřitlačil“, v nezjištěný den v r. 2022 dal babičce facku, když mu říkala, aby si uklízel ve svém pokoji a našel si dívku, nejméně po půl roce jí dal během hovoru další facku, na jaře 2024 při jízdě motorovým vozidlem po pozemní komunikaci v XY poté, co mu otec řekl, že mu pomohli splatit exekuce a on je místo vděku jen napadá, z místa spolujezdce opakovaně pěstí udeřil do palubní desky, až v ní udělal díru, a křičel na otce řídícího vozidlo „Tohle budeš mít v hlavě!“, následně chytil jednou rukou otce za oděv na ruce a druhou rukou se napřáhl k úderu, což v poškozeném vzbudilo obavu o své zdraví, vozidlo prudce zabrzdil a vystrčil obviněného z vozidla ven, v říjnu 2024 rozbil skleněnou výplň dveří u pokoje babičky, až dveře vypadly, zezadu přišel k babičce a strkal jí rukou do krku, a protože z něho měla strach, telefonicky to sdělila I. N., který na místo přijel, obviněný otce fyzicky napadl, kopl jej do žeber, až mu vyrazil dech, při potyčce spadli na podlahu, kde otce škrtil, načež zasáhl přítomný M. Z. a obviněného od otce odtáhl a jmenovaný rukou odrazil talíř, který obviněný hodil po babičce, poté venku před domem se snažil otce opakovaně udeřit, čemuž opět zabránil M. Z., po návratu do domu udeřil fackou do obličeje babičku a způsobil jí bolestivou modřinu na levé tváři, otci způsobil modřinu a zhmoždění žeber s bolestí poranění v trvání 1 měsíce, přičemž dané jednání vyvrcholilo dne 7. 4. 2025, kdy obviněný kopal do dveří pokoje babičky, na dveře plival a babičce nadával, a dne 8. 4. 2025 opět kopal do dveří babičky, chtěl po ní peníze a nadával jí, až se poškozená ze strachu schovala pod deku a křičela na něho, ať odejde, a když byl téhož dne z daného obydlí policií vykázán, dne 13. 4. 2025 kolem 21:00 hodin do domu vnikl nezjištěným způsobem a policií byl z něho vyveden, kdy I. N. a E. N. se z domu byli nuceni odstěhovat a přebývali v prostorách dílny přilehlé k domu, které si upravili k bydlení a přípravě jídla, kdy E. N. ve své části tohoto prostoru neměla k dispozici vodu a hygienu musela vykonávat v prostorách dílny obývaných jejím synem. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. 3. Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 3 T 46/2025, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. 4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025, a to tak, že z podnětu obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že trestní věc obviněného, vedenou pro skutek popsaný výše v bodě 1. tohoto usnesení, v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společné obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, postoupil podle § 222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu Trutnov, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. II. 5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného (sp. zn. 1 NZO 5083/2025, č. l. 198–201 spisu), v rámci něhož označila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 6. V rámci stručné rekapitulace dosavadního průběhu řízení se nejvyšší státní zástupkyně ztotožnila se závěry odvolacího soudu stran důkazní nouze ve vztahu k trestnosti jednání obviněného vůči poškozenému I. N. Uvedla, že okresní soud hodnotil veškeré dostupné důkazy ve spojení s důkazem, který v hlavním líčení proveden nebyl, a ani pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť popis skutku pojatý do výroku napadeného rozsudku se opíral především o úřední záznam o podaném vysvětlení poškozeného I. N., který nebyl v hlavním líčení přečten, neboť obviněný ani státní zástupce s jeho přečtením nevyjádřili souhlas. Poškozený I. N. byl sice okresním soudem vyslechnut jako svědek, avšak omezil se na sdělení, že podání jeho vysvětlení bylo pravdivé, nicméně již si nepamatuje, jak často ani jak konflikty probíhaly, nebyly na denním pořádku, neví, kvůli čemu ke konfliktům docházelo, nechce obviněnému ublížit a nechce o tom mluvit. Vzhledem k absenci vypovídací hodnoty svědecké výpovědi poškozeného I. N. a k procesní nepoužitelnosti úředního záznamu o jeho podání nelze závěr o vině obviněného ve vztahu k tomuto poškozenému učinit. 7. Nejvyšší státní zástupkyně se však neztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že trestní odpovědnost obviněného nelze shledat ani ve vztahu k poškozené E. N. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého usnesení uvedl, že ve vztahu k poškozené E. N. se jednalo pouze o několik osamocených událostí, které se ani po zohlednění dalších méně závažných incidentů, které ani nebyly dostatečně určitě časově zařazeny, nevyznačují potřebnou mírou trvalosti. Méně závažné incidenty se navíc svou povahou a svými dopady odvíjejícími se od relativně malé intenzity a situační krátkodobosti pouze vzdáleně přibližují obsahu pojmu týrání. Pokud by uvedené méně závažné incidenty měly naplnit potřebnou míru trvalosti, musely by mít podle odvolacího soudu charakter soustavně se opakujícího vzorce spíše než ojedinělých skutků. 8. Podle nejvyšší státní zástupkyně uvedený právní názor odvolacího soudu o absenci prvku trvalosti nelze přijmout. Připomenula rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, uveřejněné pod č. 20/1984–I. Sb. rozh. tr., stejně jako usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., podle nichž je týráním myšleno i zlé nakládání v oblasti psychické, přičemž není vyžadováno, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Sám odvolací soud přitom připustil, že některá dílčí jednání obviněného přesahovala práh intenzity zlého nakládání nezbytné pro naplnění znaků trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že není určující, zda jednotlivé ataky zlého nakládání přichází s určitým vzorcem pravidelnosti či frekvence, ale zda udržují poškozeného v popsaném intenzivním permanentním emocionálním distresu. Pro posouzení intenzity je navíc relevantní i celková doba trvání zlého nakládání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 788/2006). Téměř pět let v nynější věci je přitom velmi dlouhá doba, za kterou už celkové dopady působení tohoto stavu na poškozenou lze srovnat s kratším (kupř. několikaměsíčním) působením běžně se vyskytujících typově závažnějších způsobů zlého nakládání v rámci předmětného trestného činu (bití, odpírání potravy, úplná destrukce vůle poškozeného atd.). Nelze rovněž opomenout celkový poměr sil mezi pachatelem a poškozenou. Poškozená v nynější věci je osoba vyššího věku a omezených schopností se sama bránit, o čemž vypovídá i to, že ji podle jejích vlastních a obviněným nerozporovaných slov často musel bránit její syn. Oproti tomu obviněný je mladý zdravý muž v dobré fyzické kondici. Obviněnému tato zvýšená zranitelnost i nerovnováha sil byly známy a při svém jednání jich vědomě zneužíval. Odvolací soud podle nejvyšší státní zástupkyně rovněž dostatečně nezohlednil, že obavy poškozené se postupem času prohlubovaly, kdy se nejprve před obviněným zamykala, následně se raději i vystěhovala z domu do dílny, aby před ním unikla, v roce 2025 proti obviněnému dokonce na její návrh a návrh jejího syna Okresní soud v Trutnově v civilním řízení předběžným opatřením ve věcech domácího násilí uložil obviněnému povinnost nevstupovat do domácnosti poškozených a nekontaktovat je (viz str. 5 rozsudku Okresního soudu v Trutnově jako soudu prvního stupně), a vše pak kulminovalo trestním oznámením syna poškozené, když už situace byla neudržitelná. Poškozená zjevně měla k obviněnému jako jeho babička blízký citový vztah a nechtěla mu způsobit žádnou újmu, a to navzdory jeho chování vůči ní. Musela tedy pociťovat silné příkoří, stala-li se situace pro ni tak vážnou, že neviděla jiné východisko než ji řešit veřejněmocenskými prostředky. Jen stěží si lze představit výmluvnější příklad zasažení objektu trestného činu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, než když pachatel svým jednáním naplňujícím jeho objektivní stránku vystaví poškozeného tak nesnesitelným podmínkám, že tento se raději vystěhuje. Právě k tomu obviněný poškozenou v nynější věci dohnal. Podle nejvyšší státní zástupkyně tedy postoupení věci do přestupkového řízení popřelo samotný smysl existence tohoto trestného činu. 9. Dále nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že již slovní nadávky během vzájemných hádek s poškozenou byly schopny naplnit požadavek vyššího stupně hrubosti a bezcitnost. Na jednání obviněného nelze nahlížet izolovaně, jako by šlo o jednotlivé vzájemně nesouvisející incidenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 1689/25). V tomto ohledu není možno odhlédnout od skutečnosti, že ke zraňujícím verbálním útokům uvedeným v popisu skutku docházelo s četností minimálně jedenkrát za 14 dní, a to v reakci na to, když poškozená E. N. odmítala vydat obviněnému jím požadovaný finanční obnos, a to po dobu nejméně pěti let. Obviněný vulgarity a ponižování poškozené umocňoval používáním fyzické síly, bitím poškozené, fackami a tím, že vyrazil dveře od její místnosti. Obviněný se tak v konečném důsledku dopouštěl vůči poškozené jednání silně dehonestujícího, ponižujícího poškozenou, které musela vnímat velmi úkorně až trýznivě. Je nepochybné, že právě tyto skutečnosti, míra jeho hrubosti a bezcitnosti vůči poškozené byly příčinou toho, že se rozhodla pobývat raději v autodílně nežli ve svém pokoji. Obviněný vůči poškozené uplatňoval nátlakové a násilné postupy. Odvolací soud ve svém rozhodnutí jednotlivé případy izoloval a následně bagatelizoval s tím, že pokud jde o jednotlivosti, nemohou samy o sobě nabýt závažnosti trestnosti. Z pohledu platné judikatury však jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nemusí být nutně příliš závažné, samy o sobě, jsou-li posuzovány izolovaně. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby a podobně. Podle nejvyšší státní zástupkyně jednání obviněného vůči poškozené naplňovalo trestním zákoníkem požadovaný stupeň krutosti a bezcitnosti. Obviněný babičku využíval a zneužíval její dobroty, když od ní soustavně požadoval finanční prostředky. Pokud mu nevyšla vstříc, křičel na ni a nadával jí vulgárními výrazy, přičemž musel znát důsledky takového chování na její psychiku. 10. Nejvyšší státní zástupkyně zrekapitulovala důkazní situaci, zejména vlastní výpověď obviněného a protokol o výslechu poškozené E. N. z přípravného řízení, s tím závěrem, že z provedeného dokazování vyplynula trvalost jednání obviněného. V tomto směru není podstatné, že jeho jednání vůči poškozené nedosahovalo po celou dobu stejné intenzity. Relevantní je, že se jednalo o dlouhodobý systematický psychický nátlak provázený, byť zřídka, i projevy fyzického násilí, které již samo o sobě nijak intenzivní být nemuselo. Znak dlouhodobosti byl naplněn tím, že dovolatelovo závadové chování vůči babičce trvalo po dobu téměř pěti let. Na jeho jednání je zapotřebí nahlížet jako na celek, neboť v celém kontextu jeho povahy, návaznosti, četnosti, opakování a charakteru dosahují tyto dílčí akce v souhrnu vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, a naplňují tak znak týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku. Obviněný poškozenou v inkriminovaném období třikrát udeřil fackou. Jednalo se o silné rány, neboť si je poškozená pamatuje a dokázala je i časově zařadit. Obviněný se vůči ní dopouštěl zejména psychického násilí, kdy dva roky, několikrát v měsíci po ní chtěl půjčit peníze, ač je neměl z čeho vracet. Když mu babička peníze nedala, vulgárně jí nadával a bouchal do dveří jejího pokoje. Poškozená se obviněného bála, a aby se vyvarovala dalších konfliktů s ním, od října 2024 se přestěhovala za svým synem do autodílny, jež je součástí domu. Ze strany obviněného se tak jednalo o systematické ekonomické a psychické násilí, které mělo za cíl dlouhodobě ublížit druhé osobě a ovládat ji. Zcela zásadní při posouzení závažnosti psychického týrání a nutnosti jeho kriminalizace je přitom jeho celkový průběh. Jednotlivé incidenty, jsou-li hodnoceny odděleně, se sice mohou jevit triviálními, nicméně ve vzájemném kontextu mohou ve svém důsledku nastolit mnohem vyšší závažnost psychického týrání, uváží-li se např. dřívější fyzické týrání či jiné ataky vyšší intenzity anebo vyhrožování ze strany útočníka, jež může vyústit v obavu oběti z jejich opakování nebo uskutečnění. Všechny tyto skutečnosti je třeba důsledně posoudit, neboť jinak hrozí, že dojde k porušení práv oběti trestného činu garantovaná v čl. 3 a 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právě tato východiska je tudíž nutné vzít v potaz v rámci hodnocení toho, zda jednání pachatele – byť by spočívalo primárně v psychickém násilí – naplnilo znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. 11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V případě, že by Nejvyšší soudu shledal, že v posuzované věci je nutné rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, nejvyšší státní zástupkyně souhlasila i pro tento případ s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 12. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím svého ustanoveného obhájce vyjádřil obviněný podáním ze dne 7. 4. 2026, ve kterém se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu, jak byly prezentovány v jeho usnesení ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025. Po vyloučení nepoužitelného záznamu o podaném vysvětlení poškozeného I. N. a jeho výpovědi zůstaly soudu prvního stupně k dispozici pouze výpověď poškozené E. N., úřední záznam o podaném vysvětlení M. Z. a výpověď samotného obviněného. Tyto důkazy však neumožňují učinit závěr o naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Poškozenou popsané jednotlivé incidenty jsou časově neurčité, vzájemně izolované a neprokazují trvalost, soustavnost ani intenzitu jednání. Dovolání se snaží zpochybnit skutkové závěry učiněné soudy a směřuje k přehodnocení skutkového stavu, nikoli k nápravě právního posouzení. Není tak naplněn žádný z dovolacích důvodů. Dovolání nijak nereflektuje, že poškození se v rozhodné době odstěhovali do dílny, kde žili odděleně od obviněného, a nebyl tak naplněn znak „osoby žijící ve společném obydlí“. Podle obviněného odvolací soud postupoval podle zásady in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe a zcela správně věc postoupil příslušnému správnímu orgánu k projednání jako přestupku. Jeho rozhodnutí je logické, přezkoumatelné a plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 13. Dne 26. 3. 2026 bylo k dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření poškozené E. N. Poškozená se plně ztotožnila s právní argumentací podaného dovolání, a rovněž i s vyhodnocením závažnosti jednání obviněného. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu představuje zásadní a nepřijatelnou bagatelizaci dlouhodobého a intenzivního násilného jednání, kterému byli poškození vystaveni, a které ve svém souhrnu jednoznačně naplňuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Jednání obviněného nelze v žádném případě redukovat na jednotlivé izolované incidenty, jak učinil odvolací soud. Naopak šlo o dlouhodobý, systematický a postupně se stupňující způsob zacházení, který u poškozených vyvolával trvalý stav strachu, nejistoty a psychického strádání. Tento stav nebyl výsledkem ojedinělých konfliktů, nýbrž důsledkem kontinuálního chování obviněného, které se odehrávalo po dobu několika let v prostředí, jež mělo poškozeným poskytovat bezpečí a zázemí, tedy jejich vlastním domově. Zejména ve vztahu k poškozené E. N. je zřejmé, že obviněný dlouhodobě zneužíval jejího věku, zranitelnosti a citového vztahu k němu. Jednání obviněného mělo eskalující charakter. Postupem času došlo k takové intenzifikaci útoků, že poškozená byla nucena se před obviněným zamykat, a následně dokonce opustit svůj vlastní domov a uchýlit se do nevyhovujících prostor dílny, kde žila v nevyhovujících podmínkách nehodných jejímu věku. Zcela zásadní je rovněž skutečnost, že obviněný si byl vědom dopadů svého jednání, přesto v něm pokračoval. Jeho chování nebylo nahodilé ani ojediněle impulzivní s výbuchy emocí. Naopak, mělo jasný vzorec – bylo motivováno snahou získávat finanční prostředky a udržovat převážně nad poškozenou E. N. fyzickou a psychickou kontrolu. Jednalo se tedy o vědomé a opakované zneužívání. Postoupení věci do přestupkového řízení za těchto okolností představuje podle poškozené popření smyslu trestněprávní ochrany obětí domácího násilí. Plně se tak ztotožnila se závěrečným návrhem nejvyšší státní zástupkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v dovolání navrhovaným způsobem. III. 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni a dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání, které může podat ve prospěch i neprospěch obviněného pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, přičemž v právě projednávané věci bylo podáno dovolání v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 16. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. 18. V projednávané věci rozhodl odvolací soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci Městskému úřadu Trutnov, neboť měl za to, že skutek, pro který byl obviněný stíhán, není trestným činem, avšak žalovaný skutek by mohl být uvedeným orgánem posouzen jako přestupek. 19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 20. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). 21. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). 22. Obviněný se měl jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dopustit zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku – Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, a páchá-li takový čin po delší dobu. 23. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že úřední záznam o podaném vysvětlení poškozeného I. N. (č. l. 39–47 spisu) nebyl v hlavním líčení před soudem prvního stupně proveden, ani pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť obviněný ani státní zástupce s jeho přečtením nevyjádřili souhlas, jak je uloženo ustanovením § 211 odst. 6 tr. ř. Svědek I. N. v rámci výpovědi u hlavního líčení odkázal na svou výpověď z přípravného řízení, neboť si detaily již s ohledem na své dlouhodobé problémy s pamětí nevybavil, a celá situace byla pro něho značně traumatizující. Uvedl toliko, že podání jeho vysvětlení bylo pravdivé, nebyl si však sto vybavit, jak často konflikty probíhaly či kvůli čemu k nim docházelo, pouze, že nebyly na denním pořádku, nechtěl však již o celé věci mluvit a ublížit tak synovi (obviněnému). Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 25. 9. 2025 (č. l. 140–143 spisu) se podává, že záznam o podaném vysvětlení poškozeného I. N. nebyl k důkazu proveden a strany nebyly dotázány, zda souhlasí s přečtením záznamu ve smyslu ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na absenci vypovídací hodnoty jeho svědecké výpovědi a procesní nepoužitelnost úředního záznamu o jeho podání vysvětlení nelze dovozovat trestné jednání obviněného ve vztahu k poškozenému I. N. Uvedený závěr není dovoláním rozporován. 24. Nejvyšší státní zástupkyně tak dovoláním nenapadá závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy, že by obviněný spáchal čin nejméně na dvou osobách. 25. Námitky nejvyšší státní zástupkyně směřují zejména k naplnění znaku páchá-li takový čin po delší dobu ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy znaku trvalosti, který byl odvolacím soudem zpochybněn. Odvolací soud v bodě 9. odůvodnění usnesení uvedl, že ačkoli chování obviněného vůči poškozené E. N. (jak jej sama popsala a v jenom případě i svědek M. Z.) v některých situacích dosahovalo intenzity, jíž byl vyvolán stav, který poškozená pociťovala jako těžké příkoří, případně i psychické a fyzické útrapy, jednalo se však toliko o několik osamocených událostí (nahodilých činů), které se ani po zohlednění dalších méně závažných incidentů nevyznačovaly potřebnou mírou trvalosti. Současně zpochybnil i znak týrání, kdy uvedl, že „zmíněné méně závažné incidenty se navíc svou povahou a svými dopady, odvíjejícími se od relativně malé intenzity a situační krátkodobosti, pouze vzdáleně přibližují obsahu pojmu týrání“. Podle odvolacího soudu by méně závažné incidenty spolu s těmi, které dosahovaly míry zlého nakládání, musely mít charakter soustavně se opakujícího vzorce vyznačujícího se pravidelnou četností, aby byl naplněn znak trvalosti. Uvedený závěr v projednávané věci neobstojí. 26. Objektem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy na ochraně osob, které jsou ve vztahu k pachateli osobami blízkými či jinými osobami žijícími s pachatelem ve společném obydlí. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel týrá osobu, která s ním žije ve společném obydlí, ať už se jedná o osobu jemu blízkou, nebo jinou osobu, která společně s ním příslušné obydlí obývá. Pro naplnění znaků skutkové podstaty není zapotřebí, aby k násilnostem či jiným formám týrání docházelo výhradně ve společném obydlí pachatele a poškozeného, rozhodující je, zda spolu fakticky společné obydlí obývají, nikoli to, kde se pachatel týrání dopouští. 27. Týráním je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Opodstatněnost závěru, že týraná osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle srovnatelných případů. Pro naplnění tohoto znaku není přitom rozhodné, zda nastal následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Zákon nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Týráním není každé společensky neakceptovatelné jednání (například nadávky, násilí v rámci partnerské hádky, zvláště je-li oboustranné), ale to, které nese skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale i týrání oběti pachatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1110/2023). Aktuální judikatura zdůrazňuje, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky uvedeného trestného činu, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. Soudy proto musí vždy důkladně posoudit a následně vyjasnit způsob, intenzitu, četnost a časový rámec jednotlivých způsobů jednání obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 802/2022) [srov. ŠČERBOVÁ, Veronika. § 199 (Týrání osoby žijící ve společném obydlí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 4. Dostupné na beck-online.cz.]. 28. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím. Z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr., se podává, že: „Jakkoli mechanicky vzato by mohlo být uvažováno o tom, že týráním může být sled jednotlivých útoků, je třeba mít na zřeteli podstatu předmětného deliktu, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, neboť právě tak je založen znak týrání ve výše vymezeném smyslu. Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení.“ Na jednání pachatele je tedy třeba nahlížet v jeho celistvosti, tedy po celé rozhodné období. Jednotlivé incidenty, ataky zlého nakládání proto nelze hodnotit izolovaně. Není možno vyžadovat toliko pravidelnost či určitý vzorec, případně vzrůstající tendenci ataků. Stěžejním je, že jednání pachatele je ve svém souhrnu poškozeným vnímáno jako těžké příkoří, bez ohledu na to, zda mezi jednotlivými napadeními dochází k přerušení z důvodů na straně pachatele nebo z důvodů jiných (např. poškozený se nachází v určitých časových úsecích mimo dosah pachatele). „Podstatné je, že protiprávní stav je zde v reálu udržován zpravidla sledem jednotlivých napadení a projevů fyzického, psychického a jiného charakteru, která by v ideálních důkazních podmínkách bylo možné od sebe oddělit, detailně popsat a spočítat, a mezi nimiž vznikají kratší či delší časové prodlevy. Nebezpečnost týrání přitom netkví primárně v závažnosti jednotlivých napadení, ale právě v jejich souhrnem vyvolaném stavu vnímaném poškozeným jako těžké příkoří. Je přitom nevýznamné, zda k přetržkám v sledu protiprávních jednání pachatele dochází z čistě subjektivních důvodů na jeho straně (např. pachatel se útoky unaví, má lepší náladu a nastává klidnější období) nebo z důvodu, že oběť a pachatel netráví čas společně, tedy objektivně nemůže docházet k fyzickému násilí ani verbálnímu napadání. Zejména ze vztahů dospělých osob, kde je přítomno domácí násilí, je známo, že mezi jednotlivými útoky mohou nastat i poměrně dlouhá období klidu, kdy pachatel dokonce může dávat najevo lítost nad svým jednáním a zahrnovat oběť péčí a projevy náklonnosti. Ani takové chování však nemá za následek přerušení protiprávního stavu týrání, pakliže po čase opět následuje násilné jednání vůči oběti“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 6 Tdo 806/2025). 29. Pokud jde o znak páchání činu po delší dobu, pak obecně platí, že čím větší intenzita zlého nakládání, tím kratší doba je vyžadována pro jeho naplnění. Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak. Naplnění znaku po delší dobu tak bylo například shledáno v případě, kdy se jednání pachatele omezovalo na hrubé verbální útoky a jiné psychické týrání (působení hluku v noci, hlasité pouštění televize v úmyslu bránit poškozeným ve spánku, poškozování věcí v domě apod.), které trvalo po dobu sedmi měsíců. Jednalo se výlučně o týrání psychické (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008). Bylo-li pak podobné psychické násilí doprovázeno i brachiální agresí spočívající např. v úderech pěstí do obličeje, kopání po celém těle či škrcení, pak byla doba pěti a půl měsíce shledána za dostačující pro naplnění znaku po delší dobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 6 Tdo 663/2023) [srov. ŠČERBOVÁ, Veronika. § 199 (Týrání osoby žijící ve společném obydlí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 21. Dostupné na beck-online.cz.]. 30. V nyní projednávané věci se jednalo o dobu pěti let, kteroužto zcela jistě nelze označit za zanedbatelnou. Rovněž je třeba zohlednit vztah, který mezi poškozenou a obviněným byl. Poškozená je babičkou obviněného, osobou mu blízkou, a jak se podává nejen z její výpovědi, ale zejména z okolností celého případu, měla k obviněnému silný citový vztah. Poškozená se o obviněného, který byl nemajetný a bez vlastního bydlení, starala, nechala jej u sebe a syna bydlet, platila za něho dluhy. Zatímco obviněný je mladý muž v dobré fyzické kondici, poškozená byla osobou vyššího věku, znatelně slabší fyzické konstituce než obviněný, s omezenou možností se fyzicky sama bránit. Obviněný si byl této skutečnosti dobře vědom. Poškozená vypověděla, že se obviněného velmi bála (např. uvedla, že „viděla ty jeho černé oči a myslela si, že bude mít nějaký záchvat“) a při incidentu, kdy obviněný rozbil skleněnou výplň jejích dveří, zavolala svému synovi s tím, že má strach, že jí obviněný něco udělá. Obviněný jí dal „velkou facku na levou tvář, až měla na tváři modřinu“. Nejednalo se o první fyzický atak ze strany obviněného. Poškozená vypověděla, že před tímto incidentem se vůči ní obviněný dopustil nejméně dvakrát přímého brachiálního násilí (dal jí facku). Ačkoli se brachiálního násilí obviněný vůči poškozené dopustil pouze v několika případech, prokazatelně se na poškozené soustavně dopouštěl psychického násilí. Z ustálených skutkových zjištění se jasně podává, že nejméně jednou za čtrnáct dní po poškozené požadoval peníze, které mu poškozená ze strachu dávala, a pokud odmítla, užil vůči ní nadávky a hrubé vulgarity, kterými ji ponižoval. Poškozená takové jednání vnímala jako velmi zraňující a ponižující. Nejednalo se o ojedinělé incidenty, ale o kontinuální chování obviněného, které mělo vzrůstající tendenci. Obviněný sám vypověděl, že chtěl po babičce peníze a ta mu je nechtěla dát, přičemž z výpovědi poškozené se podává, že obviněný vždy vyčkával, kdy dostane důchod a čekal, až půjde poškozená do bankomatu či na poštu. Chování obviněného lze proto nazvat vědomým a systematickým, motivované snahou získat od poškozené finanční prostředky a současně si nad poškozenou udržet zejména psychickou kontrolu. U poškozené zcela zjevně vyvolávalo jednání obviněného pocity strachu a nejistoty, vnímala ho jako dehonestující. Psychické strádání poškozené se jasně odráží v časové ose celého případu. Poškozená se nejdříve obviněnému slovně bránila, následně se však před obviněným začala schovávat a zamykat, aby se pro ni postupem času situace stala natolik neudržitelnou, že se v rámci společného obydlí odstěhovala do přilehlé autodílny, kterou si spolu se synem upravila k bydlení. To jasně vypovídá o tom, že se snažila uniknout co nejvíce z dosahu obviněného a jeho opakujícího se psychického nátlaku a projevů agrese. Jednání obviněného a obavy a strach poškozené z jeho osoby a konfliktů, které obviněný vyvolával, způsobily, že poškozená se rozhodla opustit pohodlí domu a raději přebývat v nevyhovujícím prostorách autodílny. Pokud na jednání obviněného nahlížíme v jeho celistvosti, je závažnost jeho jednání vůči poškozené a s tím spojené následky na psychice poškozené zcela zjevná. 31. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že jednání obviněného vůči poškozené E. N. dosáhlo vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti, trvalo po delší dobu a poškozená jej prokazatelně vnímala jako těžké příkoří. Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že navzdory citové vazbě, kterou ke svému vnukovi poškozená měla, bylo obviněnému na základě návrhu poškozené a jeho otce I. N. nařízeno usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 4. 2025, č. j. 11 Nc 41/2025-8, předběžné opatření, aby nevstupoval do domácnosti, kterou společně obýval s poškozenou a svým otcem, a aby se zdržoval setkávání a navazování kontaktu s nimi jakýmkoliv způsobem. 32. Námitky dovolatelky tedy Nejvyšší soud vyhodnotil jako opodstatněné. Odvolací soud pochybil, když namísto posouzení jednání obviněného v jeho celistvosti a komplexnosti jeho následků v osobní sféře poškozené izoloval a hodnotil odděleně jednotlivé incidenty a projevy jednání obviněného. Došlo tak k nepřípustné bagatelizaci projevů domácího násilí. Takový přístup je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou, jak rozvedeno výše. IV. 33. S ohledem na výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. 10 To 232/2025, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 34. V rámci nového veřejného zasedání bude odvolací soud muset postupovat v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, zejména pak ke znaku páchání činu po delší dobu, tedy znaku trvalosti ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [ve znění účinném do 31. 12. 2025; s účinností od 1. 1. 2026 písm. e)]. Jednání obviněného je nutno posoudit komplexně a v jeho celistvosti. Bude namístě znovu pečlivě zvážit veškeré okolnosti projednávané věci, zejména intenzitu, závažnost, délku trvání i důsledky jednání obviněného, a kumulativní charakter jednotlivých útoků, jejich návaznost, četnost a gradaci. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo. 35. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu