3 Tdo 264/2026-11387 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 o dovolání obviněného doc. Ing. Petra Wolfa, CSc., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, č. j. 4 To 34/2012-10592, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 5/2010, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného doc. Ing. Petra Wolfa, CSc., odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2012, č. j. 32 T 5/2010-10172, jímž tento soud rozhodoval též o spoluobviněné Ing. Haně Wolfové, byl doc. Ing. Petr Wolf, CSc. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“), uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl doc. Ing. Petr Wolf, CSc., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu, jakož i statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstev na dobu 5 (pěti) let. Současně mu byl uložen i peněžitý trest ve výši 1.000.000 Kč (jeden milion korun českých) a pro případ, že by takto uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců. 2. V předmětné věci podali doc. Ing. Petr Wolf, CSc., Ing. Hana Wolfová a příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 4 To 34/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a dále podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že doc. Ing. Petra Wolfa, CSc., uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a mj. rozhodl i o spoluobviněné Ing. Haně Wolfové, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin doc. Ing. Petra Wolfa, CSc., odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu 8 (osmi) let. Současně mu uložil peněžitý trest 500 celých denních sazeb po 10.000 Kč, celkem 5.000.000 Kč (pět milionů korun českých), a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Odvolání podaná doc. Ing. Petrem Wolfem, CSc., a Ing. Hanou Wolfovou potom podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. 3. Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali doc. Ing. Petr Wolf, CSc., i Ing. Hana Wolfová prostřednictvím obhájce dovolání. O tom rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 371/2013, tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 4. Po vyčerpání všech opravných prostředků podal doc. Ing. Petr Wolf, CSc., prostřednictvím svého obhájce ústavní stížnost. O té rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3430/13, tak, že ji odmítl. 5. V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, ze dne 8. 2. 2013, č. j. 32 T 5/2010-10769, bylo proti uprchlému, doc. Ing. Petru Wolfovi, CSc., zahájeno řízení podle § 302 a násl. tr. ř.  Stalo se tak až poté, co nejprve proběhlo hlavní líčení před Krajským soudem v Ostravě a veřejné zasedání před Vrchním soudem v Olomouci, kterým byl doc. Ing. Petr Wolf, CSc., v celém rozsahu přítomen, respektive poté, co se i přes opakované snahy nepodařilo obviněnému doručit rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 4 To 34/2012, byl na něho dne 24. 1. 2013 vydán příkaz k dodání do výkonu trestu a bylo zjištěno, že obviněný vycestoval do zahraničí. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 4 To 34/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl jím rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu. 7. Dovolatel především namítl, že opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci mu byl doručen až dne 21. 10. 2025 po návratu do České republiky ze zahraničí, a proto podává dovolání v zákonné lhůtě. Současně uvedl, že mu svědčí právo využít mimořádný opravný prostředek, neboť v době vydání uvedeného rozsudku s ním nebyl seznámen a rozhodnutí mu nebylo řádně doručeno. V této souvislosti odkázal na doručenku na č. l. 10338 spisu a na sdělení o zaslání nedoručené písemnosti na č. l. 10715 spisu. Ohradil se proti tomu, že Nejvyšší soud již dříve rozhodl o dovolání, aniž mu byl řádně doručen opis rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, přičemž se při posouzení včasnosti či přípustnosti opřel pouze o sdělení bývalého právního zástupce, který však dokladem o doručení nedisponoval. Závěrem pak za procesní pochybení označil i netransparentní obměnu senátu Ústavního soudu, který rozhodoval o jeho ústavní stížnosti. 8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku, který byl kvalifikován jako zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdil zejména, že údaje uvedené v návrzích projektů nebyly nepravdivé ani hrubě zkreslené, že smlouvy a dodatky k nim nelze považovat za žádost o dotaci, že soudy nesprávně dovodily existenci škody, nerespektovaly subsidiaritu trestní represe a svévolně hodnotily provedené důkazy. Dále uvedl, že odvolací soud změnil skutková zjištění, právní kvalifikaci i trest v jeho neprospěch nad rámec obžaloby a odvolání státního zástupce, bez relevantního dokazování a bez toho, že by jej na takovou možnost upozornil. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil, zrušil i všechna další navazující rozhodnutí a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odklad výkonu trestu. 9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele konstatoval, že proti témuž rozsudku Vrchního soudu v Olomouci již bylo dovolání obviněného jednou podáno a Nejvyšší soud o něm usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 371/2013, rozhodl. Připomněl rovněž, že věc byla následně přezkoumána i Ústavním soudem, který ústavní stížnost obviněného odmítl. Z toho dovodil, že nové podání obviněného, má-li být posouzeno jako dovolání, směřuje opět proti témuž rozhodnutí odvolacího soudu, a domáhá se tedy nepřípustně opětovného dovolacího přezkumu věci. 10. K tvrzení obviněného, že mu rozsudek odvolacího soudu nebyl řádně doručen, státní zástupce uvedl, že při sepisu vyjádření neměl k dispozici originál trestního spisu, a nemohl se proto explicitně vyjádřit ke stavu doručování. Současně však poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2013, č. j. 32 T 5/2010-10769, podle něhož se obviněnému nepodařilo rozhodnutí odvolacího soudu doručit do vlastních rukou, bylo po něm vyhlášeno pátrání a bylo rozhodnuto, že proti němu bude nadále vedeno řízení proti uprchlému. V návaznosti na to odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je v řízení proti uprchlému pro běh lhůty k dovolání rozhodující doručení opisu rozhodnutí obhájci, nikoli jeho pozdější doručení obviněnému. 11. Ve vztahu k námitce směřující proti obměně senátu Ústavního soudu státní zástupce zdůraznil, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řízení před ním není součástí trestního řízení, takže proti rozhodnutí Ústavního soudu ani řízení, které mu předcházelo, dovolání přípustné není. Uzavřel proto, že bude-li podání obviněného vyhodnoceno jako dovolání, mělo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. 12. Obviněný ve svém následném vyjádření ke stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství setrval na tom, že jeho dovolání není opožděné ani nepřípustné. Uvedl, že v projednávané věci nelze aplikovat judikaturu vztahující se k doručování v řízení proti uprchlému, neboť takový procesní režim zde podle něj použit nebyl. Na základě toho dovodil, že dvouměsíční lhůta k podání dovolání mohla začít běžet až od doručení rozhodnutí jemu samotnému dne 21. 10. 2025. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání a přistoupil k jeho věcnému projednání. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 14. Z obsahu spisu i z dosavadního průběhu řízení je zřejmé, že proti témuž rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 4 To 34/2012, bylo již jednou dovolání obviněným podáno a Nejvyšší soud o něm usnesením ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 371/2013, rozhodl. Za této situace je třeba vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž není přípustné dovolání proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dříve podaném dovolání a nelze jím napadnout ani rozhodnutí soudu druhého stupně, proti němuž dřívější dovolání směřovalo a které dovolací soud již přezkoumal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004). Opačný postup by ve svém důsledku znamenal nepřípustnou revizi vlastního předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem, a to navzdory tomu, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). Právě z tohoto důvodu Nejvyšší soud v obdobných případech dovodil, že později podané dovolání je nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. 15. Obviněný proti tomuto závěru staví především tvrzení, že opis rozsudku odvolacího soudu mu nebyl doručen v době po jeho vyhlášení, nýbrž až dne 21. 10. 2025, a že teprve od tohoto okamžiku mu začala běžet lhůta k podání dovolání. Tato argumentace však přehlíží procesní význam následného řízení proti uprchlému, účel úpravy obsažené v § 306a tr. ř. i závěry, na kterých se ustálila rozhodovací praxe. 16. Jak dovolací soud výše uvedl, usnesením Krajského soudu v Ostravě, ze dne 8. 2. 2013, bylo proti již pravomocně odsouzenému doc. Ing. Petru Wolfovi, CSc., zahájeno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Protože v řízení proti uprchlému se všechny písemnosti určené pro obviněného doručují toliko obhájci (§ 306 odst. 1 tr. ř.), neuplatní se zde ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. a pro běh lhůty k podání dovolání je relevantní doručení rozhodnutí soudu druhého stupně jen obhájci obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 11 Tdo 952/2006). V nyní projednávané věci byl Mgr. Richardu Langovi, který byl v té době obhájcem obviněného, doručen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 4 To 34/2012, společně s usnesením Krajského soudu v Ostravě, ze dne 8. 2. 2013, a to dne 11. 2. 2013. Lhůta pro podání dovolání tedy začala běžet od tohoto dne. Pozdější doručení rozhodnutí obviněnému po uplynutí této lhůty nemá na její běh již žádný vliv. Jiný závěr by přicházel v úvahu jen tehdy, pokud by důvody konání řízení proti uprchlému pominuly ještě před uplynutím lhůty, která začala plynout doručením rozsudku soudu druhého stupně obhájci obviněného; jen tehdy by bylo třeba rozhodnutí doručit i obviněnému a teprve od tohoto pozdějšího doručení by lhůta začala znovu běžet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 Tdo 914/2007). V nyní projednávané věci však tato situace nenastala a dovolání podané dne 4. 2. 2013 tak bylo podáno řádně, včas, bylo shledáno jako přípustné a taktéž o něm již bylo pravomocně rozhodnuto. 17. S ohledem na to, že ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. obsahuje právo obviněného požadovat zrušení a znovuprovedení té části řízení, jíž nebyl jako uprchlý přítomen, považuje Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se v širším kontextu i k tomuto. Právo na spravedlivý proces zahrnuje právo obviněného na obhajobu, v rámci kterého má obviněný mj. právo účastnit se řady úkonů trestního řízení a vyjadřovat se k tomu, co je předmětem jeho trestního stíhání, i k prováděným důkazům. Nezbytným předpokladem plného uplatnění těchto práv je, aby se obviněný kvalifikovaně dozvěděl, pro jaký skutek je stíhán, a aby mu byl dán prostor aktivně se zapojit do dokazování o něm. Z povahy věci však vyplývá, že tohoto nelze dosáhnout v situaci, kdy obviněný uprchne, je nedostupný orgánům činným v trestním řízení a neúčastní se úkonů trestního řízení. 18. Klíčovou záruku ochrany práva uprchlého obviněného na spravedlivý proces proto představuje možnost domoci se opakování důkazů provedených v době, kdy bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (§ 306a odst. 1 tr. ř.). Pokud trestní stíhání skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, může obviněný tohoto práva dosáhnout podáním návrhu na jeho zrušení postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř., čímž je zajištěno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 37 Listiny základních práv a svobod [SOTOLÁŘ, Alexander. § 306a (Úkony řízení po pominutí důvodů jeho vedení proti uprchlému) In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017]. 19. Ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. sice výslovně váže zrušení odsuzujícího rozsudku na povinnost znovu provést hlavní líčení a z jeho znění by se tak mohlo podávat, že v takovém případě má soud prvního stupně vždy konat nové hlavní líčení v plném rozsahu. Ve skutečnosti však jde jen o jednu z možných variant. Další možností je provedení hlavního líčení pouze v tom rozsahu, v němž probíhalo jako řízení proti uprchlému nebo analogické zopakování pouze odvolacího řízení, tedy opětovné konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, pokud bylo řízení proti uprchlému vedeno výlučně v této fázi. Jestliže totiž určitá část řízení neprobíhala v režimu řízení proti uprchlému a obviněný v ní nebyl dotčen na svém právu na obhajobu, není věcný důvod takovou část řízení bez dalšího opakovat (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 371/07). 20. Z výše uvedeného je zřejmé, že z úpravy § 306a odst. 2 tr. ř. plyne právo obviněného na zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a znovuprovedení řízení před soudem prvního a druhého stupně, v rozsahu, v němž byly soudy nižších stupňů prováděny a hodnoceny důkazy, čemuž nebyl obviněný z důvodu svého útěku přítomen a nemohl proto uplatnit své právo na obhajobu v plném rozsahu. Ustanovení § 306a tr. ř. tak zásadně nedopadá na řízení dovolací. Výjimku z tohoto pravidla představuje např. řízení o dovolání ve formě veřejného zasedání, ve kterém Nejvyšší soud doplňuje dokazování ve smyslu ustanovení § 265r odst. 7 tr. ř. nebo řízení o později podaném dovolání ve věci, v níž má dojít ve smyslu § 306a tr. ř. ke zrušení a znovuprovedení řízení před soudy nižších stupňů. Zároveň platí, že aby mohl obviněný řádně uplatnit právo na zrušení a znovuprovedení řízení, plynoucí mu z ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř., musí být v případě, že řízení proti uprchlému skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, při doručení odsuzujícího rozsudku, o tomto právu poučen (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 914/2007). Poučovací povinnost se však v případě varianty konání řízení proti uprchlému, které bylo zahájeno po pravomocném rozhodnutí soudu druhého stupně, až na výjimku představovanou ustanovením § 265r odst. 7 tr. ř., neuplatní. 21. V poměrech nyní projednávané věci se přitom jedná právě o situaci, kdy obviněný byl přítomen hlavnímu líčení před soudem prvního stupně i veřejnému zasedání před soudem odvolacím. Režim řízení proti uprchlému byl zaveden až poté, co se obviněnému opakovaně nepodařilo doručit opis rozsudku odvolacího soudu a bylo zjištěno, že vycestoval do zahraničí. Je tedy zřejmé, že obviněnému bylo umožněno plné uplatnění jeho práva na obhajobu a nelze dospět ani k závěru, že by do jeho práva na spravedlivý proces bylo zasaženo jiným způsobem. Ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. tak na nyní projednávanou věc zjevně nedopadá. Vzhledem k tomu, že z tohoto ustanovení neplyne právo obviněného na znovuprovedení dovolacího řízení, v němž Nejvyšší soud rozhodl a nedoplnil dokazování ve smyslu ustanovením § 265r odst. 7 tr. ř., nebylo třeba obviněného za situace, kdy byl řízení před soudy nižších stupňů v plném rozsahu přítomen, poučovat o právu vyplývajícímu z ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. Uvedené ustanovení totiž směřuje k obnovení té části kontradiktorního soudního projednání, v níž byl obviněný pro svůj útěk omezen na obhajobě, nikoli k vytvoření dalšího mimořádného opravného prostředku poté, co již bylo o dovolání v téže věci rozhodnuto. 22. Nejvyšší soud proto uzavírá, že takto později podané dovolání obviněného nemůže založit nový dovolací přezkum téhož rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, o jehož přezkoumání již bylo na podkladě dovolání obviněného podaného dne 4. 2. 2013 pravomocně rozhodnuto. Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu