3 Tdo 278/2026-361 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný N. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2025, č. j. 8 To 452/2025-318, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 99/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného N. H. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také jen „městský soud“) ze dne 16. 10. 2025, č. j. 2 T 99/2025-297, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ve výroku o vině a trestu rozsudek téhož soudu ze dne 8. 3. 2025, č. j. 4 T 42/2025-80, současně byly zrušeny i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad, a následně byl obviněný N. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod body 1. a 2. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod body 3., 4. a 6. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 5. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku městského soudu) 1. dne 9. 2. 2025 v době od 22:30 hodin do 05:00 hodin dne 10. 2. 2025 v Brně na ulici XY se pokusil přes hlavní dveře vniknout do domu číslo XY, poškodil mechanismus dveří, ale dovnitř domu se mu vniknout nepodařilo, následně počkal, až půjde do domu někdo z nájemníků, a s tímto vešel do vnitřních prostor domu, kde se pokusil vniknout do komory a přes další dveře do další části schodiště, poté vnikl do zadní části domu, kde se přesunul do 4. nadzemního patra a poté se po překonání uzamčených vstupních dveří vloupal do bytu číslo XY, kde z prvního pokoje od dveří odcizil ze stolku volně položený mobilní telefon značky Motorola s vloženou sim kartou s tel. č. XY, majitele M. Z., a ve druhé místnosti z přihrádky skříňky odcizil poškozené A. D. volně položenou finanční hotovost ve výši 8 000 Kč, čímž poškozenému M. Z. vznikla škoda krádeží ve výši 1 400 Kč, poškozené A. D. vznikla škoda krádeží ve výši 8 000 Kč a Společenství vlastníků pro dům XY vznikla škoda poškozením ve výši 2 240 Kč, 2. dne 6. 3. 2025 v době od 09:55 hodin do 10:00 hodin v Brně v obchodní galerii XY na ulici XY, vnikl pomocí tlačítka sloužícího k otevření dveří do zázemí restaurace XY, a zde poškozené P. K. odcizil 2x balení cukrovinek značky Milka Choco Minis v hodnotě 39,90 Kč za kus, 2x balení cukrovinek značky Milka Chocobis v hodnotě 39,90 Kč za kus a 1x balení cukrovinek značky Milka Cake and Choc v hodnotě 39,90 Kč, poškozené H. K. odcizil 1x balení cukrovinek zn. Milka Choco Minis v hodnotě 39,90 Kč za kus, 2x balení cukrovinek zn. Milka Chocobis v hodnotě 39,90 Kč za kus, 1x balení cukrovinek zn. Milka Cake and Choc v hodnotě 39,90 Kč a 1x ovocný nápoj zn. Relax v hodnotě 24,90 Kč, tedy zboží v celkové hodnotě 384 Kč, a to tak, že zboží si naskládal do batohu, který si přinesl s sebou, ale byl u tohoto vyrušen a následně zadržen zaměstnankyní XY, poškozenou P. K., která věci v nepoškozeném stavu převzala zpět, celková škoda krádeží tak činí 9 784 Kč, 3. dne 17.3.2025 v době od 09:00 do 09:30 hodin v Brně v provozovně XY na adrese XY, odcizil z volně odložené kabelky peněženku, ve které se nacházel občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce ČPZP, doklady vystavené na jméno P. V., občanský průkaz a průkaz zdravotní pojišťovny, doklady vystavené na jméno nezletilé AAAAA (pseudonym)a občanský průkaz a průkaz zdravotní pojišťovny vystavené na jméno nezletilého BBBBB (pseudonym), dále platební karta spol. Moneta číslo XY, platební kartu spol. Moneta číslo XY, platební karta spol. Moneta číslo XY, následně pomocí platební karty číslo XY dne 17. 3. 2025 provedl bez souhlasu oprávněného uživatele neoprávněnou platbu v 09:29 hodin v prodejně XY ve výši 498 Kč, v 09:58 hodin v prodejně XY ve výši 489 Kč, v 10:01 hodin v prodejně XY na XY ve výši 489 Kč, v 10:02 hodin v automatu XY ve výši 35 Kč, v 10:06 hodin v prodejně tabáku XY ve výši 489 Kč, v 10:13 hodin v OD XY ve výši 489 Kč, následně se dne 18. 3. 2025 pokusil u obchodníka OD XY uhradit zboží v hodnotě 79,60 Kč, dne 26. 3. 2025 v 17:56 hodin se pokusil u obchodníka XY uhradit zboží v hodnotě 70 Kč, dne 27. 3. 2025 v 19:48 hodin se pokusil u obchodníka XY vybrat finanční hotovost ve výši 200 Kč, platby byly zamítnuty z důvodu blokace karty, dále se pomocí odcizené platební karty číslo XY pokusil dne 17. 3. 2025 v 09:50 hodin uhradit zboží v hodnotě 3 926 Kč u obchodníka XY, platba byla zamítnuta z důvodu nezadání PIN, dále se pomocí platební karty číslo XY pokusil dne 17. 3. 2025 v 10:20 hodin v prodejně XY provést platbu ve výši 492 Kč, kdy transakce byla zamítnuta z důvodu překročení limitu, čímž poškozené P. V. vznikla škoda krádeží ve výši 7 805 Kč, z toho ve stadiu pokusu 4 276 Kč, 4. dne 19. 3. 2025 v době od 17:00 hod. do 17:20 hod. v Brně v podchodu hlavního nádraží ČD Brno na pánském WC odcizil ze zdi elektrický bezdotykový vysoušeč rukou zn. Jet Dryer SIMPLE, přičemž poškodil obklady a elektroinstalaci v místě odcizení a poškodil Tork zásobník na tekuté a sprejové mýdlo, poškozené společnosti BK serv s.r.o., IČO: 05818311, vznikla škoda krádeží ve výši 3 200 Kč a škoda poškozením ve výši 5 772 Kč, 5. v době od 28. 3. 2025 od 16 hodin do 7. 4. 2025 do 23:05 hodin v Brně ani jinde, aniž by mu v tom bránily jakékoliv podstatné skutečnosti, nenastoupil trest odnětí svobody v délce trvání 10 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně dne 8. 3. 2024 pod sp. zn. 4 T 42/2025, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2025, kdy při hlavním líčení byl na nástup trestu odnětí svobody ze strany samosoudce upozorněn a zároveň mu byla proti podpisu dne 8. 3. 2025 předána výzva k nastoupení k trestu nejpozději do 28. 3. 2025 do 16:00 hodin, do výkonu trestu odnětí svobody byl dodán ze strany Policie ČR dne 7. 4. 2025 v 23:05 hodin na základě příkazu k dodání do výkonu trestu vydaného MS Brno ze dne 4. 4. 2025, 6. dne 7. 4. 2025 v době od 16:14 hod. do 16:24 hod. v Brně v prodejně XY na adrese XY, po poškození USB bezpečnostního kabelu odcizil vystavený mobilní telefon zn. iPhone Pro Max IMEI.: XY, který uschoval do levé vnitřní kapsy u bundy, kterou měl na sobě, následně po odpojení z bezpečnostního kabelu odcizil vystavený mobilní telefon zn. Samsung Galaxy Z Flip6 IMEI.: XY, který držel v ruce a pokusil se opustit prodejnu, v tomto mu zabránili asistenti prodeje, kterým následně po slovní rozepři vydal tel. Samsung a následně i telefon iPhone Pro Max, poté se dal na útěk, asistentovi podeje natrhl při konfliktu košili; poškozené společnosti O2 Czech Republic a.s., IČO.: 60193336, vznikla škoda krádeží ve výši 59 478 Kč a škoda poškozením ve výši 600 Kč, celková škoda krádeží v bodech 3, 4 a 6. činí 70 483 Kč, z toho ve stadiu pokusu 4 276 Kč a celková škoda poškozením v těchto bodech činí 6 372 Kč, a svého jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2020, který téhož dne nabyl právní moci dne, sp. zn. 12 T 12/2020, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 44 měsíců, který vykonal dne 19. 7. 2023, a dále byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 89 T 64/2020, který nabyl právní moci dne 2. 5. 2022, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, kdy bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, a dále se jednání pod body 3., 4. a 6. dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2025, který téhož dne nabyl právní moci, sp. zn. 4 T 42/2025, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. 2. Za skutky pod body 1. a 2. byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody na 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. Z. škodu ve výši 1 400 Kč, poškozené A. D. škodu ve výši 8 000 Kč a Společenství vlastníků pro dům XY škodu ve výši 2 240 Kč. Poškozeného M. Z. městský soud odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za skutky pod body 3. až 6. byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnosti nahradit poškozené P. V. škodu ve výši 3 389 Kč a poškozené společnosti „BK stav“, s.r.o., škodu ve výši 8 972 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. městský soud odkázal poškozenou BK serv s.r.o., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku (konkrétně proti výroku o vině pod bodem 1. a proti výroku o trestu) podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 11. 12. 2025, č. j. 8 To 452/2025-318, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný N. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. V jeho odůvodnění nejprve reklamoval, že orgány činné v trestním řízení nebraly v potaz, že na místě činu se v rozhodné době zjevně nenacházel pouze on sám. Z kamerových záznamů vyplývá, že do budovy na ulici XY vchází a z budovy vychází celá řada osob, přičemž již v čase 22:27:04 dne 9. 2. 2025 je na kameře Vchod XY vidět, jak přichází jedna žena a dva muži (jeden s bílým kšiltem a kapucí, druhý s černou čepicí). Tento záznam byl přehrán při hlavním líčení dne 16. 10. 2025 svědkovi I. D., který prohlásil, že sebe a obviněného poznává, ženu pak vůbec nezná. Svědek dále uvedl, že do domu nevstoupil, o což se opírá též soud prvního stupně a následně i odvolací soud (srov. bod 7. odůvodnění usnesení krajského soudu). K tomu však dovolatel opakovaně podotkl, že v čase 22:27:26 vchází do budovy žena a muž s bílým kšiltem a kapucí, následně v čase 23:11:38 i druhý muž s černou čepicí. Je zřejmé, že pokud svědek na kamerovém záznamu poznal sebe i obviněného, přičemž oba tito muži na záznamu do budovy vejdou, musel do ní vejít i sám svědek. Podle skutkových zjištění soudu se tento pohyboval před vchodem budovy v čase 23:11, soud však již neuvádí zřejmou skutečnost, že v čase 23:11:38 do budovy také vchází. Obviněný proto připomněl, že na místě činu se nenacházel pouze on sám, ale zcela jistě se tam nacházel i svědek I. D., resp. i třetí osoba (minimálně zmíněná žena). Orgány činné v trestním řízení se rovněž nezabývaly otázkou, zda nemohla krádež spáchat osoba, která se již v domě nacházela. 6. Konstantní argumentaci dovolatele potvrzuje i skutečnost, že na místě činu byly nalezeny nějaké boty, které jemu nepatřily, a které policejní orgán nechal bez dalšího zlikvidovat, aniž by zjišťoval, zdali nejde o věc, která by mohla v řízení sloužit jako důkaz. Tato skutečnost tak potvrzuje tvrzení obviněného, že se na místě činu musela nacházet i jiná osoba. Z kamerových záznamů na kameře Vchod XY je v čase 22:39:32 vidět, jak si muž s černou čepicí zkouší místo svých celočerných bot černé boty s bílou podrážkou a bílým logem Nike. Provedená likvidace obuvi policejním orgánem dostala obhajobu do důkazní nouze ohledně prokázání, že boty, které byly na místě činu nalezeny, nepatří obviněnému, neboť při hlavním líčení bylo možné předložit toliko jejich fotografii, ze které není patrná ani jejich velikost. Orgány činné v trestním řízení tak porušily zásadu práva na obhajobu zakotvenou v § 2 odst. 12 tr. ř. a současně právo na rovnost zbraní obhajoby, které vychází z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tímto pochybením zmařily obhajobě možnost bezpečně prokázat, že na místě činu se toho času nacházela jiná osoba. Ačkoli odvolací soud této námitce bez bližšího odůvodnění nepřisvědčil, přítomnost jiné osoby na místě činu nepřímo vyplývá z celé řady výše uvedených skutečností. Podle dovolatele tedy nebylo bez rozumných pochybností prokázáno, že se jednání uvedeného pod bodem 1. výroku o vině dopustil právě on. Orgány činné v trestním řízení nezjistily řádně skutkový stav věci, o tomto nadále zůstávají důvodné pochybnosti, a proto měl být obviněný v souladu se zásadou in dubio pro reo v tomto bodě zproštěn obžaloby. Z výše uvedeného je patrné, že rozhodné skutkové zjištění soudů, které je určující pro naplnění znaků trestného činu pod bodem 1. výroku o vině, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když se na místě činu musela nacházet další osoba. Tato skutečnost je podpořena kamerovými záznamy, jejichž kompletní přehrání soudy odmítly, čímž nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz. 7. Dovolatel namítl též nepřiměřenost uloženého trestu, přičemž v té souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že „zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe“. Obviněný již ve svém odvolání reklamoval, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, když z jeho rozsudku plyne, že přihlížel toliko k prohlášení viny. Nepostupoval ani v souladu s § 39 odst. 4 tr. zákoníku, když nepřihlédl k druhu a výměře trestu, který byl obviněnému uložen za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyl vykonán, tak aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonaným trestem vedl k jeho nepřiměřenému postihu. Dovolateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody celkem na 32 měsíců (14 měsíců za skutky pod body 1. a 2. a 18 měsíců za skutky pod body 3. až 6.). Nejpřísnější zákonná trestní sazba je přitom v daném případě pro trestný čin podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, resp. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, dána v rozmezí 6 měsíců až 3 roky. Kumulace nepodmíněných trestů vedla k tomu, že celkově uložený trest je nepřiměřeně přísný. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že jde o činnost páchanou ve velmi blízké časové souvislosti, přičemž je zřejmé, že pokud by byl uložen toliko jeden úhrnný trest, případně jeden společný trest za veškerou činnost, nedosahovala by výše uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody téměř horní hranice trestní sazby, neboť takový trest je nepřiměřeně přísný. Nelze se pak ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že uložené tresty odpovídají hlediskům uvedeným v § 38 odst. 1 trestního „zákona“ a v § 39 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když těmto by mohly podle názoru dovolatele odpovídat samostatně, nikoli však při své kumulaci. Krajský soud se následně, stejně jako soud městský, zabýval spíše přitěžujícími okolnostmi, nikoli polehčujícími, jak obviněný uvedl ve svém odvolání. Nezabýval se ani samotnou odvolací námitkou, nýbrž toliko samostatně jednotlivými tresty, kdy konstatoval, že je nelze označit za nepřiměřené. Za tohoto stavu tak soud prvního stupně i soud odvolací považují za přiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody na 32 měsíců (z 36 možných) za čtyři přečiny spáchané šesti útoky (a to ve velmi blízké časové souvislosti), kdy se jedná zejména o drobnou majetkovou trestnou činnost. Dle názoru dovolatele to však i s přihlédnutím k ostatním relevantním skutečnostem není v souladu s povahou a závažností jeho trestné činnosti. Má za to, že uložený trest není v souladu s principem proporcionality trestní represe zakotveným v § 38 odst. 1 tr. zákoníku, ani v souladu s obecnou zásadou pro ukládání trestů dle § 39 odst. 4 tr. zákoníku, a je proto namístě zásah dovolacího soudu. 8. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2025, č. j. 8 To 452/2025-318, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. 9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedl, že obviněný svými námitkami, které zaměřil proti výroku o vině pod bodem 1., ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování. Pokud jde o další námitky, jimiž poukázal na údajné porušení práva na obhajobu, které je součástí práva na spravedlivý proces, ani ty nelze akceptovat. Obecně sice jsou takové námitky předmětem dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem, ale teprve jejich důvodnost zakládá existenci příslušného důvodu dovolání [např. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Argumentaci uplatněnou v dovolání je pak třeba posuzovat zejména v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci a přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva. V tomto řízení však podle státního zástupce právo obviněného na spravedlivý proces porušeno nebylo. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou oproti obžalobě bez dalšího neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z hlediska práva na spravedlivý proces je v této věci rovněž podstatné, že soudy dodržely požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. 10. Jestliže dále obviněný namítl, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný, což má vyplývat z kumulace tohoto druhu trestů, pak takto formulované námitky (resp. jejich obsah) neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to tehdy, pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V intencích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné namítat i jiné vady tohoto výroku, a to např. pochybení soudu v rámci právního závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, event. společný trest. Případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejm. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Výjimkou z tohoto pravidla mohou být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, pokud by uložený trest byl v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. V posuzované věci soudy odůvodnily druh a výměru uložených trestů odnětí svobody a dostatečně zohlednily význam všech v úvahu přicházejících polehčujících a přitěžujících okolností. Nelze přitom dovodit, že by obviněnému byly uloženy tresty extrémně přísné, zjevně nespravedlivé a nepřiměřené. Jeho námitky proto nenaplňují žádný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. 11. Na základě uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 12. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 13. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 14. V uvedené souvislosti je vhodné nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 15. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. IV. Důvodnost dovolání 17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze ovšem charakterizovat příslušný segment dovolací argumentace obviněného. Ta není vystavěna na zpochybnění konkrétních úvah a skutkových závěrů soudů, založeném na konkrétním poukazu na rozpor mezi obsahem konkrétního důkazu a konkrétním skutkovým zjištěním. Namísto toho obviněný nabízí toliko hypotetickou možnost, že se předmětného činu mohl dopustit i někdo jiný. Jeho námitky každopádně nejsou takového rázu, aby mohly vést Nejvyšší soud k závěru, že meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou obstát. Naopak, na tato rozhodnutí a jejich odůvodnění lze v zásadě odkázat, neboť vyznívají logicky, komplexně a nenesou žádné znaky nepřípustné svévole, porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., resp. principu in dubio pro reo, jak se dovolatel pokouší tvrdit. 18. Obviněný ve svém dovolání vehementně poukazuje na kamerové záznamy a údajnou (možnou) přítomnost jiné osoby uvnitř domu v době blízké spáchání činu (s tím, že tím pádem jej teoreticky mohl spáchat i někdo jiný a on by proto měl být obžaloby zproštěn), přitom však zcela opomíjí jasně daná zjištění vyplývající z téhož kamerového záznamu k jeho vlastní činnosti uvnitř domu, která jednoznačně nasvědčují závěru, že pachatelem je on (způsob pohybu po domě, pokusy o vypáčení vícero dveří atd.). Současně opomíjí i to, že podle výpovědi poškozených M. Z. a A. D. k vniknutí do jejich bytu došlo dne 10. 2. 2025 v době od cca 3:00 hodin (kdy se vrátili domů z oslavy) do 8:30 hodin (kdy se vzbudili). Dovolatelem vzývaný pohyb svědka I. D. poblíž vchodu do domu byl ovšem kamerami registrován předchozího dne 9. 2. 2025, naposledy krátce před půlnocí, kdy odešel pryč. V inkriminované době, kdy ke spáchání posuzovaného trestného činu došlo, byl kamerami v domě zachycen toliko obviněný, přičemž se, jak už bylo řečeno, choval způsobem typicky odpovídajícím páchání dané trestné činnosti. Na okraj lze pak ještě podotknout, že obviněný v rámci své nynější dovolací argumentace zapomíná na to, že původně spáchání předmětného skutku ani kategoricky nepopřel – pouze tvrdil, že si na něj v důsledku aplikace drog nepamatuje, tedy neví, zda jej spáchal. Jestliže byl v souvislosti s nálezem cizích bot v bytě poškozených během hlavního líčení soudem dotázán na to, jakou má velikost obuvi, evidentně lhal – uvedl, že má velikost číslo 41, přičemž následně bylo soudem ověřeno, že na sobě má boty velikosti 38. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je věrohodnost jeho výpovědi sama o sobě velmi nízká. 19. Vadu spočívající v údajném opomenutí podstatného důkazu obviněný ve svém dovolání prakticky jen naznačil. Zřejmě se má jednat o nepřehrání výše zmíněného kamerového záznamu v celé jeho délce. Obviněný však vůbec nevysvětlil, jakým negativním způsobem se neprovedení důkazu (tímto způsobem) mělo projevit ve finálních skutkových zjištěních soudů, resp. co jiného či nového mohlo být v případě provedení tohoto důkazu zjištěno, jak by to mohlo zpochybnit do té doby učiněná skutková zjištění apod. Již z toho důvodu nelze ani této části dovolací argumentace přiznat relevanci. Navíc se ve skutečnosti o opomenutý důkaz nejedná už proto, že městský ani krajský soud jej nepřehlédly, neignorovaly jej. Naopak jej zaregistrovaly a označily jej za nadbytečný. Důvody svého postupu přitom, jakkoli jen stručně, v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily (viz bod 15. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 5. odůvodnění usnesení krajského soudu). 20. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný ani jeden z uvedených dovolacích důvodů neuplatnil. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. zjevně nepřichází do úvahy, neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby. To obviněný ostatně nezpochybňuje. Nezpochybnil ovšem ani správnost uložení „dvou trestů vedle sebe“, tedy jednak trestu společného úhrnného a jednak dalšího úhrnného trestu (ve smyslu, že by k ukládání společného či úhrnného trestu nebyly splněny zákonné podmínky). Brojí toliko proti údajné nepřiměřené přísnosti takového „kumulativního“ potrestání. 21. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů), je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal z toho pohledu, zda tresty uložené dovolateli nejsou natolik přísné, nepřiměřené a zjevně nespravedlivé, že by vybočovaly z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však rozhodně nedospěl. 22. Dovolacímu senátu předně není jasné, proč obviněný ve svém dovolání poukazuje na trestní sazbu uvedenou v § 178 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že její horní hranice činí 36 měsíců, a tuto porovná se součtem obou jemu uložených trestů (32 měsíců). Trestem odnětí svobody v rozmezí od 6 do 36 měsíců byl totiž ohrožen u každého z dotčených pokračujících trestných činů zvlášť, tedy mu v teoretické rovině celkem hrozil trest odnětí svobody na 12 až 72 měsíců. Jestliže mu v případě obou pokračujících trestných činů byly uloženy sankce stále ještě v rámci první poloviny zákonné trestní sazby, pak se v žádném případě nejedná o potrestání nepřiměřeně přísné, a to ani při zohlednění ustanovení § 39 odst. 4 věty první tr. zákoníku. Naopak, s ohledem na charakter, četnost a závažnost trestné činnosti obviněného, jakož i jeho trestní minulost, jde o potrestání spíše mírné. Konkrétně ve vztahu ke zpochybňovanému skutku pod bodem 1. výroku rozsudku městského soudu se patří připomenout, že „původní“ trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 4 T 42/2025, byl obviněnému nyní napadeným rozsudkem v rámci společného úhrnného trestu navýšen o pouhé 4 měsíce. Společný úhrnný trest odnětí svobody na 14 měsíců přitom představuje sankci uloženou zhruba jen v jedné čtvrtině (!) zákonné trestní sazby stanovené v § 178 odst. 2 tr. zákoníku. Za skutky pod body 3. až 6. pak byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, tedy pouze ve dvou pětinách zákonné trestní sazby podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli bylo nutné zohlednit (vedle již zmíněné kriminální minulosti dovolatele), že jde o sankci ukládanou za tři různé trestné činy (mj. speciální recidivu), spáchané v bezprostřední návaznosti na předchozí odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2025, sp. zn. 4 T 42/2025, jímž byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 10 měsíců (jehož výkon navíc úmyslně mařil, do věznice sám včas nenastoupil a namísto toho páchal tuto další úmyslnou trestnou činnost). V. Způsob rozhodnutí 23. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu