3 Tdo 289/2026-581 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 7 To 113/2025-495, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 69 T 4/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá. I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 69 T 4/2025-447, uznal obviněného J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 1); dále přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku pod bodem 2), a to tím, že 1) „po předchozím požití alkoholických nápojů dne 19. 8. 2024 v blíže nezjištěné době od 13.00 hod. do 16.00 hod. v XY, ulice XY, okr. XY, Pardubický kraj, neoprávněně vnikl na oplocený pozemek u chaty čp. XY, kde po předchozí slovní rozepři s poškozeným J. Š. začal nejprve jmenovanému do okna házet nalezené zahradní nářadí, čímž došlo k rozbití skleněné výplně levého křídla okna do ložnice v prvním patře chaty, opakovaně na J. Š. křičel, že je ‚zmrd‘, že ‚mu to tam zapálí‘ a že ‚tam shoří‘, což umocňoval tím, že si vysvlékl tričko a ukazoval mu tetování se znaky německých jednotek SS a poté z místa odešel s vědomím, že se poškozený J. Š. nachází uvnitř nemovitosti, následně si s cílem se poškozenému pomstít opatřil plastový kanystr o objemu 5 litrů, obsahující automobilový benzín a zapalovač, s nimiž se téhož dne okolo 19.30 hod. vrátil na místo, tedy do ulice XY, XY, Pardubický kraj, na pozemek u chaty č. XY, kam opětovně neoprávněně vnikl neuzamčenou brankou a následně, aniž mu byla známa jakákoli skutečnost o tom, že by poškozený J. Š. objekt chaty opustil, otevřel víčko kanystru, benzínem polil dřevěnou stěnu verandy, kanystr se zbytkem benzínu položil vedle této stěny a pomocí zapalovače stěnu zapálil v prostoru dřevěných trámů na východní straně verandy, ač si musel být vědom toho, že se jedná o vysoce hořlavý materiál, když verandou vede jediný vstup do domu, kdy v důsledku tohoto jednání došlo, vzhledem k uzavřenému prostoru verandy, k celkovému vzplanutí všech hořlavých částí a rozšíření požáru na celý prostor nemovitosti, který tvoří jeden požární úsek, když vzniklý požár byl uhašen až na místo přivolanými hasičskými jednotkami, když si musel být vědom toho, že by osobě případně se nacházející uvnitř chaty v důsledku založení požáru takové intenzity hrozil vznik závažných následků na zdraví i smrt, přičemž s takovým následkem byl srozuměn; tímto svým jednáním způsobil majitelům chaty J. Š. a A. Š. škodu na nemovitém majetku v předběžné výši 1 050 000 Kč a na movitém majetku J. Š. škodu ve výši 70 200 Kč, když poškozený J. Š., aniž by se o tom obžalovaný přesvědčil, nebyl v době vzniku požáru v chatě přítomen, čímž k smrtelnému následku nedošlo,“ 2) „přesně nezjištěného dne přibližně v první polovině roku 2023 na blíže nezjištěném místě si nechal na pravou stranu krku v místě pod ušním boltcem vytetovat černou barvou znak ‚SS‘ o velikosti cca 5 cm s tloušťkou písma cca 0,5 cm, který symbolizuje znak německých jednotek SS (Schultzstaffel), toto tetování nikterak nezakrýval, následně přesně nezjištěného dne v červenci roku 2024 v XY, okres XY si nechal uvedené tetování na krku zakrýt tetování plného černého čtverce o rozměru 5x5 cm a to z toho důvodu, že se díky tomuto viditelnému tetování znaku ‚SS‘ dostával do konfliktů, tentýž den si nechal černou barvou vytetovat mezi lopatky v horní části zad stranickou orlici NSDAP držící v drápech znak jednotek SS o rozměru 5x5 cm, jakožto symboly nacistického Německa, dále v přesně nezjištěné dny v období nejméně do jara doku 2024 do 6. 9. 2024 na různých místech v XY, okres XY, v Brně a dalších místech ČR, také v XY na Slovensku opakovaně veřejně za přítomnosti dalších osob zvedl pravici, přičemž hlasitě vykřikoval ‚heil Hitler‘ a prohlašoval o sobě, že je gestapo, kdy si byl plně vědom významu popsaných tetování a uvedených hesel, které jsou v současnosti užívány neonacisty jako symboly nadřazenosti bílé rasy.“ 2. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, § 58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo protialkoholní ochranné léčení v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným A. Š. škodu ve výši 525 000 Kč a J. Š. škodu ve výši 525 000 Kč. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupkyně. O nich pak rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesením ze dne 2. 12. 2025, č. j. 7 To 113/2025-495, podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 7 To 113/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Napadl jím zamítavý výrok usnesení odvolacího soudu. 5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1) především namítl, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, když uzavřely, že jeho úmyslem bylo poškozeného usmrtit. Zdůraznil, že se domníval, že se poškozený v chatě v době požáru nenachází, a že soudy nesprávně hodnotily důkazy, pokud uzavřely opak. V této souvislosti připomenul, že již bezprostředně po návratu na ubytovnu M. Č. sdělil, že poškozeného po cestě k chatě potkal, a tedy již před zahájením vyšetřování toto uváděl. Zároveň uvedl, že mu M. Č. řekla, že poškozený jezdí za svou kamarádkou, a také kdy tam jezdí, a že proto věděl, že v této rozhodné době poškozený v chatě zpravidla nebývá. 6. Dále s odkazem na výpověď znalce MUDr. Baláže dovodil, že pokud by poškozený mohl utéct, k závažnějšímu následku by pravděpodobně nedošlo, a že případné mimořádné okolnosti vedoucí k jeho úmrtí nemohl obviněný předpokládat a ani mu je nelze přičítat. Zdůraznil, že za běžné situace podle znalce poškozenému smrt nehrozila a připomenul, že požár byl založen okolo 19. hodiny, kdy lidé běžně nespí, nebývají pod vlivem alkoholu tak, aby nezvládli objekt opustit, a nelze ani reálně očekávat, že by poškozený měl být zraněn. To znamená, že pokud by poškozený nespal a nebyl zraněn, tak by objekt nepochybně opustit stihl. Závěrem uvedl, že nebylo možné poznat, že by byl poškozený pod vlivem alkoholu tak, že by nebyl schopen se z objektu dostat, a soud tedy dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když uzavřel, že obviněný věděl, že je poškozený pod vlivem alkoholu. 7. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se dopouštěl hajlování veřejně, tedy před minimálně třemi osobami, neboť z výpovědí svědků není zřejmé, zda při takovém jednání někdo byl, případně kolik osob. 8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy věc nesprávně právně posoudily jako pokus vraždy. Podstatné podle obviněného je jeho přesvědčení, že poškozeného potkal, nikoli skutečný objektivní stav. Pokud se tedy subjektivně domníval, že poškozený v chatě není, tak se nemohl dopustit pokusu vraždy. Dále uvedl, že aby jednal v nepřímém úmyslu, musel by vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, být s tím srozuměn; to se však podle něj vztahuje jen na situace běžně předvídatelné a standardní. Za běžných podmínek obviněnému podle jeho názoru smrtelný následek předvídatelný být nemohl, a pokud by mu bylo možno něco přičítat, pak nanejvýš možnost způsobení zranění. Uvedl, že aby bylo možné přičítat mu smrtelný následek, tak by musel mít povědomí o tom, že nastala některá z mimořádných okolností, tedy například, že by poškozený spal, nebo byl zraněn a nemohl by se proto z objektu dostat. Nic takového však nebylo v řízení tvrzeno, natož prokázáno. 9. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak namítl, že i kdyby bylo prokázáno, že hajloval, chybí znak veřejnosti, takže jednání nelze právně posoudit jako trestný čin podle § 404 tr. zákoníku. 10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. 11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele konstatoval, že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné již dříve, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. K dovolacím výhradám připomněl, že tyto míří především do oblasti dokazování a skutkových zjištění, zejména pokud jde o vědomí možné přítomnosti poškozeného v zapálené chatě, reálnou možnost jeho usmrcení a veřejné spáchání projevu sympatií k zakázanému hnutí. Odkázal přitom na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a uzavřel, že z jejich odůvodnění neplynou žádné zjevné rozpory mezi důkazy a skutkovými závěry, že soudy správně dovodily i subjektivní stránku pokusu vraždy a prvek veřejnosti u skutku pod bodem 2). 12. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 16. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 19. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo mimo jiné zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. 20. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 22. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 23. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Z argumentace obviněného je také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [při absenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – viz body 19. a 20. tohoto usnesení] uplatňuje převážně námitky skutkové povahy, dílem povahy právní, to však pouze s určitou mírou tolerance ve vztahu k subjektivní stránce zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel brojí svým mimořádným opravným prostředkem proti výroku soudu druhého stupně a v návaznosti na to též proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Z jeho argumentace je však patrné, že směřuje toliko proti výroku o vině. 24. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že odmítá, že by nevěděl o tom, že se poškozený v chatě v době požáru nenachází, vylučuje, že by věděl o tom, že je poškozený opilý, jakož i existenci jiných mimořádných okolností, které by mohly mít za následek to, že by se poškozený nemohl dostat z hořící chaty a jeho smrt. Na tomto základě rozporuje právní závěr nižších soudů, které kvalifikovaly jeho jednání, jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ukončený ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň rozporuje skutková zjištění o veřejném hajlování, když namítá, že z výpovědí svědků není zřejmé, zda při takovém jednání někdo byl, případně kolik osob. Z tohoto dovozuje, že chybí znak veřejnosti, takže dané jednání nelze právně posoudit jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. 25. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které obviněný uplatňoval již v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích, zopakoval je v řízení před Vrchním soudem v Praze a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit za zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce. 26. Již na tomto místě pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoli obviněný v rámci dovolání uplatnil dva výše uvedené dovolací důvody, z obsahu dovolání je zjevné, že uplatňuje zejména námitky skutkové povahy, které by v obecné rovině bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 28. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Dovolatel různými dílčími argumenty sice rozporuje konkrétní skutková zjištění (tj. nevědomost o tom, že se poškozený v chatě v době požáru nenachází; vědomost o tom, že byl poškozený v době incidentu opilý, což by mohlo mít vliv na jeho schopnost dostat se ven z hořící chaty; přítomnost zákonem vymezeného počtu osob při tom, když hajloval), avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv z těchto skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného se tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. 29. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích realizoval dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak oba soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. Se všemi námitkami obsaženými v dovolání obviněného se přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Odvolací soud pak rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích přezkoumal, přičemž neshledal žádné, byť jen dílčí pochybení soudu prvního stupně, a proto se s argumentací a závěry tohoto soudu ztotožnil. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů proto odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. 30. Za relevantní proto nelze považovat námitky, jimiž obviněný zpochybňuje skutkový základ výroku o vině pod bodem 1). Soud prvního stupně se s obhajobou, že se obviněný subjektivně domníval, že poškozený v chatě není, a že proto nemohl jednat v úmyslu jej usmrtit, vypořádal přesvědčivě již v bodech 6. až 9. a 19. až 21. odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak v bodě 9. odůvodnění svého usnesení závěry soudu prvního stupně podrobně přezkoumal a se skutkovými závěry se ztotožnil. Námitky dovolatele přitom nejvýrazněji vyvracejí právě důkazy, na něž sám v řízení odkazuje. Svědkyně M. Č. popřela, že by obviněnému před odchodem sdělila, že poškozený z chaty odešel i to, že by ho informovala o tom, kde se poškozený nachází, protože to sama nevěděla. Zároveň uvedla, že po cestě k chatě s obviněným a se svědkem H. nikoho potkali. Poškozený J. Š. vyloučil, že by jej obviněný mohl cestou k chatě potkat, a svědkyně J. K. pak časově potvrdila, že k ní poškozený dorazil už po 17. hodině, kde následně usnul a jeho spánek trval až do chvíle, kdy ho tato svědkyně vzbudila s informací, že mu shořela chata. Konečně i svědek Z. H. uvedl, že cestou k chatě nikoho neviděli ani nepotkali, a přitom měli se svědkyní Č. obviněného stále na očích. 31. Na výše uvedeném nic nemění ani výpověď znalce MUDr. Baláže. Nejen, že obviněný význam tohoto důkazu evidentně přeceňuje, ale zároveň ho dezinterpretuje ve svůj prospěch, když vytrhává z kontextu určité části a tím obchází jeho smysl a vyznění. Soudy přitom z této výpovědi nedovodily (a ani nemohly dovodit), že by smrtelný následek byl nevyhnutelný, nýbrž jen to, že při způsobu útoku zvoleném obviněným reálně přicházel v úvahu. To znamená, že obviněný nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by tomuto následku v podobě smrti poškozeného mohla zabránit, a byl s ním proto přinejmenším smířen. Nejvyšší soud proto odkazuje zejména na bod 10. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, kde tento vyčerpávajícím způsobem zdůvodňuje, proč má za prokázaný nepřímý úmysl obviněného a z jakých skutečností ho dovozuje. 32. Stejně tak neobstojí ani navazující tvrzení, že soudy nesprávně dovodily to, že poškozený byl pod vlivem alkoholu. V této souvislosti dovolací soud opět odkazuje na bod 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde tento, i s odkazem na čísla listu spisu s protokolem z hlavního líčení, trefně poukazuje na výpověď obviněného, ve které uvádí, že když s poškozeným předmětného dne odpoledne hovořil, poznal, že je opilý „protože alkoholik pozná alkoholika“. I tuto výhradu lze tedy označit za zjevně účelovou formu obhajoby, nehledě na to, že to, jestli byl poškozený pod vlivem alkoholu, nepředstavuje z hlediska posouzení o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy rozhodné skutkové zjištění. 33. Konečně neobstojí ani námitky vztahující se ke skutku pod bodem 2), neboť soud prvního stupně v bodě 17. a odvolací soud pak v bodě 12. odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, že závěr o veřejném hajlování nebyl vystavěn na jediném izolovaném důkazu, nýbrž na shodných výpovědích poškozeného J. Š. a svědkyně M. Č. k incidentu ze dne 19. 8. 2024 a zejména pak na výpovědi svědka Z. H., který popsal, že se obviněný takto projevoval opakovaně na různých místech a před více lidmi. Dovolatel tedy ani v této části dovolání nečiní nic jiného, než že proti takto učiněným skutkovým závěrům staví vlastní verzi skutkového děje, čímž prosazuje svou dřívější obhajobu, s níž se soudy nižších stupňů již dostatečně vypořádaly. 34. K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nutno shrnout, že se s ním zcela minuly, neboť nikterak neidentifikovaly jakékoliv vady důkazního řízení zakládající neospravedlnitelnost skutkových zjištění, ale zůstaly toliko v rovině skutkové polemiky. 35. Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164]. 36. Podanému dovolání je v prvé řadě třeba vytknout, že námitky podřaditelné pod tento dovolací důvod nikterak neodlišuje od námitek ostatních a uvádí je zejména po uplatnění předchozí skutkové polemiky. Obviněný na jím podané verzi skutkového základu rozporuje soudy učiněné právní závěry o naplnění subjektivní stránky pokusu vraždy a znaku veřejnosti v případě přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Z valné části se tedy jedná o námitky založené na skutkovém základě, který se neslučuje se zjištěným skutkovým stavem, a částečně jde pak o argumentaci založenou na nerozhodných skutkových okolnostech. Takto koncipované námitky se však míjejí s výše uvedeným uplatněným dovolacím důvodem. S určitou mírou tolerance by snad pod tento dovolací důvod bylo možné podřadit námitku, že aby bylo možné dovodit nepřímý úmysl ke způsobení smrtelného následku, musel by mít obviněný povědomí o tom, že nastala některá z mimořádných okolností, které nastínil znalec MUDr. Baláž, tedy například, že by poškozený spal nebo byl zraněn a nemohl by se proto z objektu dostat. Uvedené však zcela očividně překrucuje smysl a pojetí nepřímého úmyslu tak, jak ho vymezuje § 15 tr. zákoníku. 37. Nepřímý úmysl je dán tehdy, jestliže pachatel ví, že z určitého jeho jednání může vzniknout trestněprávně reprobovaný následek, tedy že se tímto jednáním dopouští trestného činu, a je s tím srozuměn, tedy přímo dosažení tohoto následku nechce, ale je ochoten podstoupit riziko, že k němu dojde. K čemu směřuje přímo úmysl takového pachatele, je z hlediska konstrukce nepřímého úmyslu nerozhodné. Nepřímý úmysl tedy z hlediska vědomostní složky pachatele vyžaduje toliko povědomost o riziku, tj. určité pravděpodobnosti, že k nastoupení následku dojde. S praktickou jistotou se vylučuje, neboť tato je vlastní toliko úmyslu přímému. Jelikož je pachatel s trestněprávně reprobovaným následkem ztotožněn jen „pro případ“, musí tedy nutně existovat i nějaký jiný případ, v němž jej nezpůsobí. Vždy tak v představě pachatele (ve vědomostní složce jeho zavinění) musí existovat přinejmenším dvě varianty kauzálního vývoje pachatelova jednání, z nichž jedna k takovému následku vede, zatímco druhá nikoli. Která z těchto se jeví pachateli jako pravděpodobnější a o kolik, však podstatné není. Trestněprávně reprobovaný následek tak může pachatel očekávat jako velmi pravděpodobný, může tomu však být i opačně, a úmysl nepřímý není vyloučen ani tam, kde pachatel s možností nastoupení trestněprávně relevantního následku pracuje jako s možným s úplně stejnou pravděpodobností, jako s možností jeho nenastoupení. Volní složka nepřímého úmyslu je pak představována srozuměním pachatele (resp. smířením). To vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k trestněprávně reprobovanému následku, který však není jeho přímým cílem ani nevyhnutelným prostředkem [Provazník, Jan. § 15 (Úmysl). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 56–62]. 38. Přímým cílem pachatele tak může být například to, že druhému člověku poškodí jeho věc (chatu) tím, že mu ji zapálí, přičemž ví, že v případě, že by se v daný okamžik v chatě tento člověk nacházel, mohlo by dojít k jeho usmrcení. Pachatel tak nechce způsobit smrt člověka v chatě, nicméně je srozuměn s tím, že k ní může dojít. Pokud by si tím byl jistý (například protože by věděl o zranění člověka v chatě, které by znesnadňovalo jeho způsobilost chodit, a tím pádem by jeho útěk z chaty nebyl možný), již by nešlo o srozumění, ale o přímý úmysl. Tímto prismatem je třeba nahlížet na nyní projednávanou věc. To, že obviněný nemohl předvídat některou z mimořádných okolností, které nastínil znalec MUDr. Baláž (tedy například to, že by poškozený spal nebo by byl zraněn a nemohl by se proto z objektu dostat), je schopno vyloučit toliko úmysl přímý a nikoli úmysl nepřímý. Podstatná totiž není neexistence určité mimořádné okolnosti, v důsledku níž by se smrt poškozeného (v případě, že by se v chatě nacházel) jevila jako jistá, nýbrž neexistence žádné skutkové okolnosti, pro kterou by se obviněný, byť bez přiměřených důvodů, mohl spoléhat na to, že smrt poškozeného nenastane. To, že obviněný zcela jistě nevěděl o tom, že se poškozený v rozhodný čas v chatě nenachází, bylo nade vši pochybnost prokázáno (srov. zejména bod 26. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebo bod 10. a násl. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Obviněný tak musel (byť jen z části) počítat s tím, že by poškozený mohl v důsledku jednání obviněného v chatě uhořet a v případě, že by se tak stalo, byl s tímto následkem srozuměn. Za této situace je zřejmé, že právní závěr nižších soudů o naplnění znaku subjektivní stránky podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu je správný a dovolací soud se s ním ztotožňuje. 39. Nelze tedy než uzavřít, že obviněným uplatněná námitka, že aby bylo možné dovodit nepřímý úmysl ke způsobení smrtelného následku, musel by mít obviněný povědomí o tom, že nastala některá z mimořádných okolností, kterou nastínil znalec MUDr. Baláž, tedy například, že by poškozený spal nebo byl zraněn a nemohl by se proto z objektu dostat, je zjevně neopodstatněná. 40. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Avšak žádná z obviněným uplatněných vad nenaplnila zvolený dovolací důvod, a proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být naplněn. 41. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného zůstaly zejména v rovině opakování skutkové polemiky, a tak se s deklarovanými dovolacími důvody v podstatné části minuly a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 42. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že v naprosté většině se dovolací námitky obviněného nacházejí mimo jím uplatněné dovolací důvody a současně tyto námitky neodůvodňují naplnění jiných dovolacích důvodů, ve zbylé části se jedná o námitky neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu