3 Tdo 296/2026-2097USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný Josef Neumann proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2023, č. j. 3 To 105/2023-1933, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 169/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Josefa Neumanna odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále také jen „okresní soud“) ze dne 11. 4. 2023, č. j. 15 T 169/2017-1898, byl obviněný Josef Neumann (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu a zestručněno) jako jediný společník spol. UNIFIRM s.r.o., IČ: 29267242, dne 18. 10. 2013 účelově na základě notářského zápisu NZ 332/2013 ze dne 18. 10. 2013 sepsaného JUDr. Vladimírou Zachovalou provedl změnu v sídle výše uvedené společnosti, a to ze sídla Hovorany 375, 696 12 Hovorany, na sídlo Chudenická 1059/30, 102 00 Praha 10 – Hostivař a následně dne 30. 12. 2013 účelově provedl změnu v řídící a majetkové struktuře spol. UNIFIRM s.r.o., a to "Rozhodnutím jediného společníka ze dne 30. 12. 2013", kdy sebe odvolal z funkce jednatele společnosti a s účinností od 30. 12. 2013 jmenoval nového jednatele majícího funkci tzv. „bílého koně“, a to Vojtěcha Jecha, a "Smlouvou o převodu obchodního podílu z 30. 12. 2013" převedl svůj obchodní podíl v plné výši na spol. DOTSPOT s.r.o., IČ: 27104109, se sídlem Chudenická 1059/30, 102 00 Praha 10 – Hostivař, zastoupenou jediným jednatelem, kterým byl výše uvedený Vojtěch Jech, ačkoliv věděl, že Vojtěch Jech nebude funkci jednatele nikdy vykonávat, neboť o tuto funkci nemá žádný reálný zájem, takže mu společnost ani řádně nepředal, kdy si byl zcela vědom, že pohledávky níže uvedených věřitelů předlužené společnosti se pro ně stanou nedobytnými a jednatel nedosažitelný, a on sám bude i nadále fakticky ovládat majetek spol. UNIFIRM s.r.o., jinak využitelný k jejich uspokojení, kdy po tomto účelovém převedení společnosti UNIFIRM s.r.o., IČ: 29267242 z pozice osoby nadále fakticky ovládající spol. UNIFIRM s.r.o., z bankovního účtu spol. UNIFIRM s.r.o., číslo XY vedeného u Fio Banky, ke kterému měl z dřívější doby dispoziční právo a přístupové údaje, provedl v hotovosti na pokladně i platební kartou FIO MC DEBIT Contactless CZK číslo XY, která mu byla vydána s platností do 28. 3. 2014, a kterou novému jednateli nepředal, níže uvedené výběry: - dne 30. 12. 2013 výběr pokladnou ve výši 40 000 Kč v Hodoníně, - dne 30. 12. 2013 výběr z bankomatu ATM S6CY009 v Hodoníně ve výši 40 000 Kč, - dne 3. 1. 2014 výběr z bankomatu České spořitelny, a. s., v Čejči 430, okres Hodonín, ve výši 3 000 Kč, - dne 7. 1. 2014 výběr z bankomatu České spořitelny, a. s., v Čejči 430, okres Hodonín, ve výši 10 000 Kč, - dne 9. 1. 2014 výběr z bankomatu České spořitelny, a. s., v Čejči 430, okres Hodonín, ve výši 1 000 Kč, - dne 9. 1. 2014 výběr z bankomatu České spořitelny, a. s., v Čejči 430, okres Hodonín, ve výši 26 000 Kč, - dne 21. 1. 2014 výběr z bankomatu Komerční banky v Hodoníně, tř. Dukelských hrdinů, ve výši 12 600 Kč, - dne 28. 1. 2014 výběr z bankomatu Komerční banky v Hodoníně, ul. Dvořákova, ve výši 42 000 Kč, - dne 30. 1. 2014 výběr z bankomatu Komerční banky v Hodoníně, ul. Dvořákova, ve výši 47 000 Kč, - dne 13. 2. 2014 výběr z bankomatu Komerční banky v Hodoníně, ul. Dvořákova, ve výši 2 500 Kč, a aniž by tyto finanční prostředky řádně vyúčtoval a použil pro spol. UNIFIRM s.r.o., si tyto finanční prostředky ponechal, čímž odstranil majetek spol. UNIFIRM s.r.o., která v té době neměla žádný jiný majetek, čehož si byl vědom, a tímto svým jednáním způsobil škodu jinak předlužené spol. UNIFIRM s.r.o., ve výši 224 100 Kč, kdy o tuto částku rovněž zmařil uspokojení věřitelů spol. UNIFIRM s.r.o. (ve výroku rozsudku blíže specifikovaných), přičemž na základě vyhlášky Městského soudu v Praze, č.j. MSPH 98 INS 15174/2014-A-2, ze dne 2. 6. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení a na základě usnesení Městského soudu v Praze, č. j. MSPH 98 INS 15174/2014-B-26, ze dne 19. 11. 2015 byl zrušen konkurs na majetek dlužníka, protože majetek dlužníka zcela nepostačuje pro uspokojení jeho věřitelů, kdy toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 12. 2015. 2. Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 3, § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti UNIFIRM s.r.o., škodu ve výši 224 100 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 3 To 105/2023-1933, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Josef Neumann prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. Uplatněný dovolací důvod slovně specifikoval tak, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Aniž by nově interpretoval skutková zjištění soudu prvního stupně, která vzal za prokázané i odvolací soud, reklamuje, že jak v řízení před okresním soudem, tak v řízení před soudem krajským, došlo na základě zjištění skutkového stavu k nesprávné aplikaci normy hmotného práva, a sice § 205 tr. zákoníku. S ohledem na ustálenou judikaturu, zejm. pak Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04), je dovolatel názoru, že „nesprávné skutkové zjištění učiněné odvolacím soudem má vztah k vyslovenému závěru o správnosti rozsudku soudu prvního stupně, kdy je dán důvod pro to, aby se dovolací soud zabýval i otázkou, zda skutková zjištění krajského soudu jsou správná, a to zejména v rovině vzájemné závislosti skutkového zjištění a na jeho základě pak učiněného právního posouzení žalovaného přečinu krádeže ve smyslu § 205 tr. zákoníku“. V té souvislosti obviněný namítl i porušení pravidla in dubio pro reo s tím, že soudy nižších stupňů „tak dlouho iniciovaly výslech svědka Vojtěcha Jecha, který o věci vypovídal se značným časovým odstupem a ne vždy konstantě, kdy jeho výpověď je tak protichůdná ve vztahu k vlastní výpovědi obviněného, avšak přesto byla z výpovědi svědka dovozena jeho vina“. Tento postup považuje za porušení práva na spravedlivý proces, resp. prolomení pravidel zakotvených v čl. 36, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Upozornil na to, že jeho trestní věc byla před okresním soudem řešena už od roku 2017. V mezidobí soud prvního stupně vydal tři zprošťující rozsudky, které byly postupně odvolacím soudem zrušeny a soudu prvního stupně byla věc vrácena k dalšímu řízení. 6. Dovolatel dále reklamoval, že soudy nižších stupňů „v právním hodnocení smísily znaky objektivní stránky trestného činu krádeže, kdy jedním ze základních znaků skutkové podstaty přečinu krádeže je objektivní stránka, spočívající v jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“. Znak přisvojení a zmocnění však nelze ztotožňovat, jedná se o dva odlišné znaky skutkové podstaty, přičemž z jednoho nelze automaticky dovozovat druhý. Právě ohledně znaku přisvojení si cizí věci nebylo dle názoru obviněného nade vši pochybnost prokázáno, že bankovní operace (výběry) učinil právě on. Ohledně tohoto poznatku neprovedly soudy nižších stupňů ani jeden důkaz. Mezi znaky skutkové podstaty přečinu krádeže patří také subjektivní stránka, přičemž úmyslné jednání musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky, včetně přisvojení si věci. Ani okresní soud, natož pak krajský soud, se nevypořádaly s tvrzením obviněného, že tento žádné bankovní operace po předání účetnictví svědku Vojtěchu Jechovi neprováděl. Obsahem pravidla in dubio pro reo je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, pak je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Soudy nižších stupňů postupovaly podle názoru dovolatele přesně opačně. Je si vědom, že dovolací soud není povolán k revizi skutkových zjištění, avšak má za to, že neexistuje žádný důkaz, ze kterého by plynulo, že právě on od prosince 2013 do února 2014 v konkrétní dny prováděl bankovní operace, neboť „pokud takové důkazy nebyly provedeny, tak nelze učinit závěr o tom, že si finanční prostředky přisvojil, což se musí projevit v tom, že nedošlo k dovození skutkové podstaty krádeže“. Rozsudek soudu prvního stupně by ve skutkové větě měl obsahovat všechny znaky skutkové podstaty, a to alespoň v hrubých rysech, což se nestalo a rozsudek je v tomto směru vadný. 7. Co se týče uložených trestních sankcí, ani jeden ze soudů nižších stupňů nepřihlédl k tomu, jak dlouho čelí trestnímu stíhání, kdy nebylo jeho vinou, že od podání obžaloby uplynulo více než pět let a bylo tak porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Již v rámci svého odvolání ve vztahu k uložení peněžitého trestu odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou však krajský soud ignoroval. V té souvislosti dovolatel namítl porušení práva na spravedlivý proces a povinnosti „obecných soudů“ se dostatečně vypořádat se všemi vznesenými argumenty. Má také za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Stejného pochybení se dopustil krajský soud i ohledně výroku o náhradě škody, kdy se vůbec argumentačně nevypořádal s tvrzeními obviněného odkazujícími na judikaturu dovolacího soudu. 8. S ohledem na výše uvedenou argumentaci je dovolatel názoru, že napadené usnesení odvolacího soudu je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, aby z jeho podnětu zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. „8 To 105/2023“, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne „1. 4. 2023“, sp. zn. 15 T 169/2017, a posledně uvedenému soudu přikázal věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. 9. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v první řadě upozornil na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jíž došlo mimo jiné ke změně ve formulace dovolacích důvodů. Ačkoli obviněný formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., doplnil jej dovětkem, že „rozhodnutí soudu … spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, přičemž tato textace odpovídá důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitka věnovaná výroku o vině je fakticky a výlučně založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními okresního soudu, která dovolatel rozporuje a nesouhlasí s klíčovými závěry soudů, podle kterých „to byl právě on, kdo provedl neoprávněné výběry peněz z účtu společnosti UNIFIRM s.r.o., k její škodě a prostřednictvím platební karty, kterou si z předchozího působení ve společnosti ponechal“. Takto koncipované námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Z obsahu samotného dovolání je zjevné, že obviněný vůbec netvrdí, že skutková zjištění soudu prvního stupně nenaplňují znaky přečinu, jímž byl uznán vinným, a proto je namístě učinit závěr, že uvedená výhrada směřovaná proti výroku o vině stojí zcela mimo rámec naznačeného dovolacího důvodu. K tomu státní zástupce na okraj dodal, že co do samotného průběhu skutkového děje jsou skutková zjištění okresního soudu přiléhavá a korespondují s provedenými důkazy. Vzhledem k absenci konkrétních výhrad směřovaných vůči výroku o trestu ponechal státní zástupce tuto pasáž dovolání bez reakce, pouze zdůraznil dvě okolnosti. Předně uvedl, že v rámci dovolacího řízení nemůže obstát prostý odkaz dovolatele na námitky, které uplatnil v odvolacím řízení, či na obsah jiných podání nebo vyjádření učiněných v dřívějších stádiích trestního řízení. Dále zmínil, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být (až na zcela výjimečné případy) relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, kdy je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Ani ve vztahu k námitce směřované proti výroku o náhradě škody obviněný neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, proto i tuto státní zástupce ponechal bez reakce. 10. Své vyjádření uzavřel konstatováním, že námitky, k nimž se snad dalo alespoň nějak vyjádřit, pod obviněným vytýkaný (ani jiný) dovolací důvod nespadají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 11. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 13. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Stejnou benevolenci projevil i pokud jde o obviněným formálně označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připojené, bezprostředně (i dále) následující, slovní vyjádření a samotný text dovolání svědčí o tom, že ve skutečnosti hodlal uplatnit důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Příčinou je zjevně skutečnost, že obhájce obviněného, který předmětné dovolání zpracoval, dosud nezaznamenal změnu ve výčtu dovolacích důvodů a jejich systematickém řazení, k níž došlo novelou trestního řádu účinnou již od 1. 1. 2022. Uplatněný tzv. hmotněprávní dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení je nyní zakotven v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 14. I přes existenci výše uvedených formálních nedostatků podání se Nejvyšší soud zaměřil na posouzení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak dovolatel tvrdí. Tento dovolací důvod je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání 15. Vzhledem k silně zmatené a vágní argumentaci dovolatele je nutné nejprve připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Současně platí, že lze přihlížet pouze k námitkám (jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Dovolací námitky nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně apod. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). 16. Dovolatel jasně uplatnil (fakticky, podle souvztažného slovního vyjádření) jako jediný dovolací důvod ten, který je aktuálně obsažen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně tomuto následná argumentace neodpovídá. Jediné konkrétum dovolání spočívá ve zpochybnění závěru soudů nižších stupňů, že to byl právě obviněný, kdo provedl předmětné hotovostní výběry. Taková reklamace by mohla odpovídat jedině důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však jednak nebyl obviněným fakticky uplatněn (pokud byl takto ryze formálně označen, pak šlo evidentně o chybu související s nezaznamenáním příslušné novely trestního řádu – viz výše) a jednak k ní nepřipojil vůbec žádnou doprovodnou argumentaci. Dovolatel si v textu svého mimořádného opravného prostředku sám přímo protiřečí. Hned na úvod odůvodnění (na str. 6) zdůraznil, že reklamuje právní posouzení skutku jako trestného činu podle § 205 tr. zákoníku, „aniž by níže nově interpretoval skutková zjištění soudu prvního stupně“, aby pak v dalším textu opakovaně (vždy však bez jakékoli skutečné bližší argumentace) tvrdil, že nebylo bez pochybností prokázáno, že předmětné výběry peněz v hotovosti provedl on, čímž reálně skutková zjištění soudů nově interpretoval, a to naprosto zásadním způsobem. 17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze ovšem „argumentaci“ obviněného charakterizovat. Ve skutečnosti neuvedl ani jeden konkrétní příklad, na němž by demonstroval deklarovaný rozpor, tj. že obsah určitého konkrétního důkazu je v rozporu s určitým soudy učiněným konkrétním skutkovým zjištěním. 18. Obsahově zhola nejasná je (mimo jiné) i část textu dovolání na str. 7, kde obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů „smísily znaky objektivní stránky trestného činu krádeže“, resp. že „znak přisvojení a zmocnění nelze ztotožňovat … a z jednoho automaticky dovozovat druhý“. Smysl těchto konstatování, co tím autor chtěl říci, Nejvyššímu soudu uniká. Jde zřejmě o jakýsi pokus o teoretický úvod k bezprostředně následujícímu tvrzení (opět však blíže nerozvedenému), že naplnění znaku přisvojení si cizí věci podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku u dovolatele nebylo nade vši pochybnost prokázáno. Obdobné platí i pro následující text na přelomu str. 7 a 8 dovolání, kde bylo nejprve zdůrazněno, že podmínkou odsouzení je mj. naplnění subjektivní stránky trestného činu, aby pak dovolatel „navázal“ opět jen prostým tvrzením, že on žádné „bankovní operace“ po předání účetnictví svědku Vojtěchu Jechovi neprováděl. 19. Nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že soudy nižších stupňů porušily pravidlo in dubio pro reo. Uplatnění tohoto principu je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soud prvního stupně a následně pak ani soud odvolací žádné rozumné pochybnosti o vině obviněného (zcela oprávněně) neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí. Veškeré provedené důkazy byly jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnoceny logicky, plně akceptovatelným způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Důvody, proč uznal obviněného vinným a proč neuvěřil jeho obhajobě, okresní soud dostatečně podrobně vyložil zejm. v bodech 14. – 20. odůvodnění svého rozsudku. Své stanovisko k obhajobě dovolatele a jeho odvolacím námitkám pak jasně vysvětlil i krajský soud (viz body 11. a 12. odůvodnění jeho usnesení). 20. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. 21. K další části dovolací argumentace obviněného, týkající se výroku o trestu, Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatel neuplatnil a tento evidentně nepřichází do úvahy – obviněnému byl uložen peněžitý trest v souladu s § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené sazby. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice uplatněn byl, zjevně však jen ve vztahu k výroku o vině. V té části dovolání, kde se obviněný ohradil proti výroku o trestu, opět není obsaženo vůbec nic konkrétního, k čemu by se Nejvyšší soud mohl relevantně vyjádřit. Jak již bylo výše zmíněno, argumentační zkratky v podobě odkazu na obsah předchozího odvolání či jakéhokoli jiného procesního podání (vyjádření) nejsou v dovolacím řízení přípustné. Nejvyšší soud přihlíží pouze k samotnému textu dovolání a zde žádná konkrétní argumentace uvedena není. Vůbec tak není zřejmé, na základě čeho dovolatel činí závěr (vyjadřuje přesvědčení), že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. 22. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů), je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr však učinit rozhodně nemohl. Naopak, při zohlednění způsobu provedení činu a jeho (dosud nenapravených) následků se jedná o potrestání spíše mírné. 23. Také zpochybnění výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody je jen telegraficky stručné a fakticky naprosto nezdůvodněné. Dovolatel se, podobně jako v případě tvrzení o nesplnění podmínek pro uložení peněžitého trestu, omezil na prosté konstatování, že se odvolací soud „argumentačně nevypořádal s tvrzeními odsouzeného odkazujícími na judikaturu dovolacího soudu“. Jako i ve zbylých částech dovolání, ani zde není konkrétně uvedeno nic, k čemu by se Nejvyšší soud mohl v rámci dovolacího přezkumu, byť jen elementárním způsobem, vyjádřit. V. Způsob rozhodnutí 24. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu