3 Tdo 307/2026-400 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný G. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, č. j. 7 To 440/2025-336, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 61/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. B. odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 58 T 61/2025-297, uznal obviněného G. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že: dne 17. 6. 2024 v době okolo 09:30 hodin v Praze XY, ulici XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY, se s vozidlem tov. zn. Mercedes-Benz Vito Tourer, reg. zn. XY, rozjel proti své manželce pošk. V. B., která se nacházela před přední částí vozidla, kdy ji takto natlačil až do protisměrné části vozovky, kde vozidlem zatočil prudce vlevo a hned poté vpravo, v důsledku čehož poškozená upadla na vozovku po pravé straně vozidla, kde ji zadním kolem přejel přes levou část nohy a z místa ujel, aniž by přivolal pomoc, kdy obžalovaný musel vědět, že svým jednáním, tedy najetím motorovým vozidlem na poškozenou, jí může způsobit závažná poranění, přičemž poškozené svým jednáním způsobil tříštivou zlomeninu posledního článku palce levé nohy, bez posunu úlomků, s oděrkou na hrotu palce a částečným porušením nehtu, bolestivostí a omezením funkce palce, plošnou hlubší oděrku na kůži přední plochy levého kolena pod čéškou, povrchní oděrku nad pravým kolenem, oděrky na mezičlánkových kloubech 2. a 3. prstu levé nohy, plošnou povrchní oděrku v oblasti levého zevního kotníku a zejména nitrokloubní zlomeninu dolního konce levé kosti vřetenní, typu tzv. Smithovy zlomeniny, s mírným posunem úlomků a odlomením zadní hrany kosti trojhranné, což představuje vážnou poruchu zdraví s podstatným omezením v obvyklém způsobu života poškozené po dobu přesahující 6 týdnů, přičemž jednání obžalovaného bylo způsobilé i k závažnějším život ohrožujícím poraněním s trvalými následky. 2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 27 (dvacet sedm) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou újmu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozené V. B. nemajetkovou újmu ve výši 25 000 Kč a majetkovou škodu ve výši 139 887,91 Kč, a to k rukám zmocněnce poškozené L. M. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. B. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný zavázán podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, škodu ve výši 52 116 Kč, která byla zároveň podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl všechny výroky citovaného rozsudku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2026, č. j. 7 To 440/2025-336, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 58 T 61/2025, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jímž napadl výrok o vině, trestu i náhradě škody (jakkoli ten obsahuje i výrok o náhradě nemajetkové újmy), přičemž dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že přestože byl vyšetřovací pokus, který provedla obhajoba, zamítnut jako nadbytečný důkaz, ze znaleckého posudku vyplývá, že k úrazovým změnám u poškozené mohlo dojít i způsobem, který předpokládá obhajoba, tedy pádem poškozené pod vozidlo z jeho boku. Obviněný má za to, že soud vycházel výlučně z výpovědi poškozené, které zcela uvěřil a ignoroval judikaturu Ústavního soudu, podle které „jestliže v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz (v trestní věci obviněného to má být výpověď poškozené), musí být věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření a pečlivému hodnocení. Opačným postupem bude porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny. Odvolacímu soudu pak obviněný vytýká, že zamítavé usnesení je nepřezkoumatelné a obsahuje skutečnosti, které nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu. Konkrétně rozporuje tvrzení, že „pokus provedený obhajobou nelze jako důkaz před soudem vůbec provést“ a odkazuje na čl. 40 Listiny a § 89 odst. 2 tr. ř. Dále měl odvolací soud požadovat protokol o důkazu obhajoby ve smyslu § 55 odst. 1 tr. ř., což podle názoru obviněného koliduje s ustanovením trestního řádu o protokolaci úkonů trestního řízení. Spisový materiál obsahoval podle obviněného nejen fotodokumentaci, ale i videozáznam, jehož přehrání obhájkyně marně navrhovala u hlavního líčení a jímž obhajoba disponovala, přestože jej buď státní zástupce soudu nepředložil nebo pokud předložil, pak se soud neseznámil se spisem. Dále obviněný vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval spoluvinou poškozené, když v podstatě souhlasí s verzí obviněného, že poškozená mohla z dráhy vozidla odejít. Dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu ohledně jízdního manévru, který vzal za prokázaný, neboť tento prokázaný nebyl, a navíc nebyl technicky proveditelný. Ani skutečnosti ohledně pohybu poškozené se zlomeninou nepovažuje obhajoba za správně soudem dovozené, byť stačilo obrátit se na soudního znalce, což však odvolací soud neučinil. Nepřibráním znalce z oboru silniční doprava – dopravní nehody, který by byl schopen erudovaně se vyjádřit ke skutkovému ději nehody a nahrazení jeho znaleckého posudku pouhým záznamem o dopravní nehodě, který vyhotovil policejní orgán na základě ohledání na místě a verze poškozené, považuje dovolatel za krácení jeho práv na spravedlivý proces. Dovolatel vyčítá soudům, že porušily jeho právo na obhajobu, když neprovedly jím navržený vyšetřovací pokus, který by potvrdil jeho verzi případu. Celkově obviněný hodnotí důkazy, na nichž postavil odvolací soud své rozhodnutí, za nevěrohodné a zároveň zdůraznil, že jediné dva důkazy, které navrhoval k provedení ve svůj prospěch, nebyly nedůvodně provedeny. 6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá nenaplnění subjektivní stránky projednávaného zločinu. Podle jeho názoru za situace, kdy neviděl poškozenou před vozidlem, protože tato stála v době zahájení jízdního manévru mimo vozovku na chodníku, neměl vůbec povědomost o tom, že jedná způsobem, který může způsobit ohrožení, či porušení tělesné integrity poškozené, nemohl s tím být srozuměn. Nepřímý úmysl mu nebyl prokázán. V této souvislosti pak obviněný uvádí obecná kritéria pro posouzení nepřímého úmyslu, z nichž některé rozvedl na svou trestní věc a konkludoval, že tato kritéria soud vůbec nehodnotil a vyšel z předpojatého přesvědčení. Soud měl podle názoru obviněného spíše uvažovat o nedbalostním trestném činu, k němuž v dopravě dochází, a to ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 tr. zákoníku, byť zároveň uzavírá, že v jeho věci nepůjde ani o nedbalostní trestnou činnost, neboť vynaložil veškeré úsilí a opatrnost, kterou lze od řidiče motorového vozidla požadovat, a neporušil žádný předpis plynoucí z jeho postavení řidiče. Naopak poškozená porušila povinnosti chodce, zejména porušením ustanovení § 53 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy chodec musí užívat především chodníku nebo stezky pro chodce, a vstoupila před vozidlo, jehož řidič měl zjevný úmysl (nastartovaný motor, zapnutí směrového světla) s tímto odjet. Tyto okolnosti ani nalézací, ani odvolací soud nehodnotil, ani nekonstatoval. Nebo pokud by poškozená upadla pod vozidlo z jeho pravé strany, pak zase porušila prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 2900 občanského zákoníku, kdy vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. V této souvislosti nabízí dovolatel některé judikaturní závěry Ústavního a Nejvyššího soudu. Nesprávná kvalifikace skutku pak vedla k chybě při výměře uloženého trestu a v důsledku neprovedené úvahy ve vztahu k míře spoluzavinění poškozené, soud nesprávně vyčíslil škodu a nemajetkovou újmu, kterou uložil ve výroku napadeného rozhodnutí dovolateli k úhradě. 7. Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 58 T 61/2025 ze dne 16. 10. 2025 zrušil a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby. A současně ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil do rozhodnutí dovolacího soudu výkon výše citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6. Souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci při neveřejném jednání. 8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k dovolacím námitkám. 9. Státní zástupkyně v úvodu konstatuje, že obviněný opomněl uvést i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podle jejího názoru byl skutkový stav spolehlivě prokázán jednak výpovědí samotné poškozené, výpovědí svědka D., znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství společně s výslechem znalce. Verze obviněného byla spolehlivě vyvrácena. Podle jejího názoru neexistuje rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natožpak rozpor zjevný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů státní zástupkyně konstatuje jejich nadbytečnost, která vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, na něž zároveň odkazuje. 10. Státní zástupkyně koriguje názor odvolacího soudu s tím, že není pravdou, že obviněným navržený důkaz pořízeným záznamem nemohl soud v řízení vůbec provést. Provést jej jistě mohl, avšak pro nadbytečnost nemusel. K druhému návrhu obhajoby k provedení důkazu (znalecký posudek z oboru doprava) státní zástupkyně rozvedla, že soud sice explicitně návrh nezamítl, ale jeho nadbytečnost je odvoditelná z odůvodnění jeho rozhodnutí. Námitku směřující do obsahu protokolu o silniční nehodě státní zástupkyně nemohla ověřit ani vyvrátit, neboť uvedeným protokolem nedisponovala. 11. K námitce absence úmyslného zavinění státní zástupkyně dovodila srozumění dovolatele ze sledu událostí (upadnutí, přejetí) při provádění překvapivého jízdního manévru. Pokud obviněný namítá nezohlednění spoluzavinění poškozené na vzniku následku, státní zástupkyně k tomu konstatuje, že následek ve formě ublížení na zdraví nebyl způsoben vinou ani spoluvinou poškozené, nýbrž výhradně jednáním obviněného, který jí přejel nohu. 12. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.16. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 20. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 21. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, které směřuje toliko proti výroku o vině, kterým byl uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Dovolatel formálně uvádí, že se dovolává i proti výroku o trestu a náhradě škody, nicméně žádné konkrétní námitky neuvádí. Předmětem dovolacího přezkumu tak s ohledem na absenci jakékoli dovolací argumentace obviněného tyto výroky být nemohly. 22. Podanému dovolání je předně třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 23. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí také připomenout, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je i v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání v zásadě opakuje tu argumentaci, kterou uplatňoval před oběma soudy. Vzhledem k tomu, že soudy prakticky na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na jednotlivé námitky obviněného, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat. 24. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu. Z obsahu dovolaní je pak zřejmé, že obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním ve vztahu, k nimž uplatňuje první a třetí alternativu uvedeného dovolacího důvodu. 25. Jakkoli tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 26. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají. 27. Námitky obviněného předně nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 28. Tato obecná východiska je pak nutno konfrontovat s podstatou dovolacích námitek obviněného. Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu v jeho první variantě zpochybňuje skutkové závěry ohledně provedení jízdního manévru, jímž byla poškozené způsobena zranění, neboť to podle jeho názoru nebylo technicky ani prostorově možné, a nevyplývá to ani z provedeného dokazování. 29. K takto pojatým námitkám obviněného ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu a jeho rozporu s provedenými důkazy musí Nejvyšší soud předně uvést, při plném respektu ke způsobu obhajoby, který obviněný zvolil, že dovolací argumentace obviněného je zjevně účelovou polemikou se způsobem hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů. Takové dovolací argumentaci obviněného tak Nejvyšší soud jakoukoli relevanci z hlediska dovolacího řízení přiznat nemůže a v této podobě se tato argumentace s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. 30. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakým způsobem byl skutkový stav objasněn, ze kterých důkazů vycházely a jak je hodnotily (srov. zejména body 41. až 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 4. až 5. odůvodnění usnesení soudu odvolacího), a to včetně klíčové otázky o podobě provedení jízdního manévru obviněného jako (jediné) příčiny vedoucí ke zranění poškozené. Skutkový stav a jeho vývoj byl v řízení prokázán zejména výslechem poškozené, výslechem svědka D., výslechem soudního znalce MUDr. Ivana Procházky a listinnými důkazy. Není tedy pravdou, že výpověď poškozené je jediným usvědčujícím důkazem ve věci, jak tvrdí dovolatel (srov. str. 5 dovolání). Naproti tomu skutková verze obviněného byla spolehlivě vyvrácena, a to i při odhlédnutí od toho, že obviněný v průběhu trestního řízení svoji obhajobu a v rámci ní i konkrétní popis „nehodového děje“ měnil. Platí také, že pouhý nesouhlas obviněného s tím, jakým způsobem soudy hodnotily ve věci provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na tomto podkladě došly, naplnění uvedeného dovolacího důvodu v jeho první variantě naplnit nemůže. 31. Dále lze z obsahu dovolání dovodit, že obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním s odkazem na třetí alternativu uvedeného dovolacího důvodu, tedy, že ve věci nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (konkrétně přehrání vyšetřovacího pokusu dodaného obhajobou). 32. Nejvyšší soud připomíná, že o neprovedení podstatného důkazu se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. 33. Předně je třeba upozornit, že s uplatněnými důkazními návrhy obviněného se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly (srov. bod 38. rozsudku soudu prvního stupně a bod 5. usnesení odvolacího soudu). Z těchto bodů odůvodnění vyplývají důvody, pro které soud prvního stupně a následně i soud odvolací považoval přehrání vyšetřovacího pokusu dodaného obhajobou za důkaz zcela nadbytečný. Soudy konkludovaly, že bylo možné ve věci spolehlivě rozhodnout na základě provedeného dokazování, přičemž navrhované doplnění dokazování by znamenalo zbytečnou a neúměrnou zátěž pro trestní řízení. O nadbytečnost důkazu jde přitom tehdy, pokud určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, který byl publikován pod č. 254/2009 Sb. nál. a usn. ÚS). V této trestní věci byla nadbytečnost uvedeného důkazu správně odvozena z toho, že detailní průběh skutkového stavu byl v řízení prokázán ostatními ve věci provedenými důkazy (zejména výslechem poškozené ve spojení s výslechem svědka D., výslechem soudního znalce MUDr. Ivana Procházky a některých listinných důkazů). Nelze tedy souhlasit s tvrzením dovolatele, že soud prvního stupně obecně konstatoval nadbytečnost navrhovaného důkazu bez řádného zdůvodnění. Po zhodnocení všech důkazů neměly soudy o vině obviněného důvodných pochybností právě díky spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, tedy uplatněný dovolací důvod námitka dovolatele nenaplňuje. 34. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k námitce dovolatele připouští, že z výslechu znalce vyplývá, že k úrazovým změnám u poškozené mohlo dojít i způsobem, který předpokládá obhajoba (pádem pod vozidlo z jeho boku) a který vyplývá i z obhajobou provedeného vyšetřovacího pokusu. Z obsahu posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Ivana Procházky, totiž vyplývá, že znalec se vyjádřil nejen k mechanizmu vzniku poranění, kde důsledně rozlišoval jednak zranění na rukou a nohou, ale také se zabýval různými variantami příčin vzniku všech zranění poškozené. Pokud znalec uvedl, že konkrétní mechanizmus vzniku poranění u poškozené je zcela v souladu se skutkovým dějem, tak jak byl soudem zjištěn i z výpovědi poškozené, tak toto jeho konstatování a závěr ještě neznamená, že by soudy vycházely výlučně z tohoto jediného důkazu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že soudy konfrontovaly tyto závěry znalce s výpovědí poškozené a dalšími důkazy a teprve poté učinily konečné skutkové závěry, a to včetně vyloučení (skutkové) verze uplatňované obviněným. 35. Nejvyšší soud tak může konstatovat, že při zjišťování úplného a správného skutkového stavu věci soudy respektovaly ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., které soudu ukládá povinnost hodnotit provedené důkazy jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, to vše při pečlivém uvážení všech okolností případu. Tedy přestože znalec připustil více variant mechanizmu vzniku, soudy nepochybily, pokud dovodily, že konkrétní mechanizmus vedoucí ke zranění poškozené v tomto případě odpovídá zjištěným skutečnostem, respektive výpovědi poškozené. Není pak zřejmé, proč dovolatel napadá neúplnost provedeného důkazu výslechem znalce (ve vztahu k možnosti vzniku zranění pádem poškozené pod vozidlo z jeho boku v době, kdy stála na chodníku – str. 4 až 5 dovolání), když měl možnost sám nebo prostřednictvím svého obhájce klást znalci dotazy (srov. č. l. 291), kterou však nevyužil, když soud tuto informaci ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, s ohledem na podobu ostatních důkazů, nepotřeboval. 36. K vyjádření odvolacího soudu ohledně nemožnosti provést před soudem vyšetřovací pokus podle § 104c tr. ř. zajištěný obhajobou (viz bod 5. odůvodnění usnesení) Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) bez bližší konkretizace, nicméně je zřejmé, že cituje odstavec 3 tohoto článku. V čl. 40 odst. 3 Listiny je zakotven soubor subjektivních práv označovaných jako právo na obhajobu a nepřímo z něj lze dovodit existenci dvou oddělených stran trestního řízení, v němž tak musí v určité míře platit zásada jeho kontradiktornosti a princip tzv. rovnosti zbraní jeho účastníků (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14). Je zjevné, že obhajoba spatřuje vadu řízení v tom, že mu nebylo vyhověno v možnosti provést důkaz, který zajistil on, a to v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení tedy důkaz provést odmítly. 37. Je třeba souhlasit s tvrzením dovolatele, že skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu, neboť ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. jednoznačně presumuje, že každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Toto ustanovení posiluje důkazní iniciativu stran a zároveň jim otevírá prostor k aktivní účasti na procesu dokazování v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení však nemusí akceptovat důkaz vyhledaný, předložený nebo navržený některou ze stran. Rozhodnutí o tom, že odmítá provedení takového důkazu, však musí být opřeno výlučně o jiné důvody, které nespočívají v tom, kdo důkaz vyhledal nebo vyžádal (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1346). V právě projednávané věci je tím důvodem nadbytečnost z důvodu nade vši pochybnost zjištěného skutkového stavu jinými důkazy. Zároveň platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Je třeba připustit, že právě takovým důkazem, resp. důkazním prostředkem mohl být obhajobou nabízený (nepřesně označený) „vyšetřovací pokus“, z nějž by soud mohl získat poznatek o předmětu důkazu. Jak však již bylo konstatováno výše, tento důkaz považovaly soudy za nadbytečný, a to i proto, že vycházel z jiného skutkové stavu, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů. 38. K výhradám dovolatele ohledně požadavku odvolacího soudu na vypracování protokolu o tomto vyšetřovacím pokusu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud zjevně pracoval s doslovným označením navrhovaného důkazu v tom smyslu, jak jej upravuje trestní řád v ustanovení § 104c tr. ř. Pak ale odvolací soud správně uzavřel, že tento obviněným předložený důkaz přes své označení nemůže být vyšetřovacím pokusem ve smyslu ustanovení § 104c tr. ř., neboť nebyly dodrženy zákonné podmínky při jeho pořízení. 39. Pokud dovolatel a státní zástupkyně ve svém vyjádření k podanému dovolání uvádí neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou před soudy nižších stupňů, mezi něž řadí i důkazní návrh v podobě znaleckého posudku z oboru silniční dopravy – dopravní nehody (což Nejvyšší soud z podaného dovolání nezjišťuje), pak Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu spisového materiálu (viz protokol o hlavním líčení č. l. 292, protokol o veřejném zasedání č. l. 334) nevyplývá, že by obhajoba v jakékoli fázi řízení před soudem řádně uplatnila důkazní návrh znaleckého zkoumaní znalcem z oboru silniční dopravy – dopravní nehody. V hlavním líčení navrhla obhájkyně k dotazu samosoudkyně přehrání „vyšetřovacího pokusu“ dodaného ze strany obhajoby (obviněným též označovaného jako rekonstrukce či znovuobnovení situace na místě samém), ohledně kterého bylo soudem prvního stupně ihned zamítavě rozhodnuto. Ve veřejném zasedání o odvolání pak žádné návrhy na doplnění dokazování nebyly uplatněny žádnou ze stran. I z vyjádření obhajoby (na č. l. 205) vyplývá, že obhajoba trvala toliko na výslechu poškozené, neboť ji bylo třeba podle obviněného konfrontovat se závěry vlastního vyšetřovacího pokusu, který k návrhu obhajoby nebyl policejním orgánem proveden. Povzdych dovolatele nad nepřibráním znalce z oboru silniční doprava – dopravní nehody (srov. první odstavec strany 7 dovolání) není řádně uplatněným důkazním návrhem tak, jak předpokládá § 215 odst. 4 tr. ř. Jedinou zmínku o uplatnění tohoto důkazního návrhu seznává Nejvyšší soud pouze v rámci přípravného řízení (viz odůvodnění stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání č. l. 30). Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že se nemůže jednat o opomenutý důkaz ve smyslu zde rozvedených teoretických východisek, neboť před soudy tento nebyl nikdy řádně uplatněn. 40. Lze tedy uzavřít, že oba soudy nižších stupňů učinily úplné a správné skutkové závěry, kterých se obviněným uplatněné skutkové námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohly nijak dotknout, neboť se jedná o námitky neopodstatněné. 41. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod odůvodňuje jednak nedostatkem obligatorní stránky trestného činu – úmyslného zavinění a dále tvrzením, že přestože odvolací soud souhlasí s tím, že poškozená stála před vozidlem a mohla odejít z jízdní dráhy vozidla, nezabýval se jejím případným spoluzaviněním. 42. Tuto dovolací argumentaci obviněného je nutno opět nejprve konfrontovat s obecnými východisky dovolacího přezkumu podle uvedeného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164]. 43. Nejvyšší soud konstatuje, že otázka subjektivní stránky trestného činu a případné spoluzavinění poškozené může spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil, nicméně dovolací argumentace obviněného by musela vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně a deklarován soudem odvolacím. S ohledem na podobu obviněným uplatněných námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněným uplatněné výhrady k subjektivní stránce a tvrzenému spoluzavinění poškozené nemají podklad v soudy zjištěném skutkovém stavu věci, ale naopak vycházejí ze skutkového stavu tvrzeného obviněným. Pak se ale obviněný s takovouto argumentací nachází mimo uvedený dovolací důvod. Současně musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani jeho další argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak požaduje zákonné ustanovení § 265f tr. ř., a pokud pak namítá porušení práva na spravedlivý proces, tak ani to nebylo dovolacím soudem shledáno. 44. Z hlediska konkrétních námitek obviněného, jakkoli v zásadě nad rámec výše uvedeného, lze k námitkám obviněného uvést následující. 45. Jak již bylo uvedeno, pokud obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z důvodu absence zákonem předpokládané subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění, pak Nejvyšší soud nemůže přisvědčit této námitce obviněného, neboť svou popěrnou argumentaci staví na jiném než soudy zjištěném skutkovém stavu. Obviněný vychází ze svého vnímání nehodového děje, který však nebyl souhrnem provedených důkazů zjištěn. Polemika obhajoby o jiné právní kvalifikaci, konkrétně uvažované ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 tr. zákoníku, je pro Nejvyšší soud překvapivá, neboť dosavadní obhajoba směřovala k beztrestnosti obviněného s tím, že se žádného trestného jednání nedopustil. Zároveň však přiznává, že na místě činu velmi pravděpodobně k dopravní nehodě došlo a nevylučuje, že se tak stalo v důsledku střetu jeho vozidla s poškozenou (str. 9 dovolání). Změny ve výpovědích obviněného jsou znatelné z průběhu celého trestního řízení, což věrohodnosti jím konstruovaných skutkových závěrů nepřidává. 46. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou však na straně druhé jednoznačným podkladem pro závěr, že zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu bylo prokázáno. Je tomu tak proto, že obviněný věděl, že před jeho autem stojí poškozená, přesto se rozjel, provedl pro poškozenou nepředvídatelný manévr, kdy popojel doleva a následně strhl vozidlo doprava směrem k poškozené, která jím byla vytlačena do vozovky v protisměru a automobilem jí přejel část levé nohy. Pokud ke svému jednání vůči poškozené použil zjišťovaným způsobem automobil, pak musel být s ohledem na tuto skutečnost srozuměn s tím, že jí může způsobit zranění, resp. že může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. 47. Pokud jde o namítané spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Znovu lze na základě zjištěného skutkového stavu poukázat na to, že dovolatel s poškozenou komunikoval, tedy věděl o ní, věděl, že stojí před jeho autem, přesto zahájil jízdu, provedl neočekávaný manévr a poškozenou přejel. Jakkoli poškozená ještě stihla zareagovat na vyjetí dovolatele z parkovacího místa, čímž byla donucena couvat až do protisměrného pruhu, mohl v tuto chvíli pokračovat v jízdě ve svém pruhu. Obviněný však přesto s vozidlem prudce zatočil doleva, čímž se poškozená ocitla u pravého bočního zrcátka, za které se zachytila a následně obviněný prudce vozidlem otočil vpravo, poškozené tak sklouzly ruce z bočního zrcátka, upadla na zem, přičemž nohy směřovaly pod vozidlo, přesto obviněný pokračoval v jízdě a zadním pravým kolem jí přejel levou nohu a z místa dopravní nehody ujel. S ohledem na takto spolehlivě zjištěný skutkový stav (a jeho náležité odůvodnění) je zřejmé, že o spoluzavinění poškozené nemůže být žádná řeč, neboť tato nemohla předvídat, očekávat a reagovat na vědomé jednání obviněného. 48. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani do značné míry absurdním námitkám obviněného poukazujícího na porušení povinností chodce ze strany poškozené ve smyslu § 53 zákona o provozu na pozemních komunikacích nebo porušení prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku. V ustanovení § 53 zákona o provozu na pozemních komunikacích jsou upraveny povinnosti chodce při pohybu po chodníku a mimo něj. Je zjevné, že porušení uvedených povinností ze strany poškozené je obviněným konstruováno zcela mimo zjišťovaný skutkový stav věci a zejména při odhlédnutí od toho, že zdravotní újma byla obviněným poškozené způsobena jeho úmyslným jednáním. Cílem poškozené nebylo pohybovat se po chodníku nebo mimo něj, ale komunikovat s obviněným, když tento před započetím jízdy viděl, kde se poškozená nachází, a přesto se proti ní rozjel a vytlačil ji do protisměrné části vozovky, kde ji následně přejel. Při konfrontaci takto zjištěného skutkové stavu s obhajovací argumentací obviněného je třeba konstatovat, že ta by byla použitelná u nedbalostních trestných činů, k nimž dojde při dopravních nehodách, nikoli však v právě projednávané věci, kdy se obviněný při znalosti výskytu poškozené proti ní úmyslně rozjel automobilem. Pokud jde dále o prevenční povinnost podle ustanovení § 2 900 občanského zákoníku, ta stanoví pro určité případy zvláštní povinnost předcházet vzniku újmy. Prakticky to znamená, že nejde jen o zákaz škodit úmyslně, ale i o povinnost předcházet škodám, které lze rozumně očekávat, tedy jednat s běžnou opatrností a ohleduplností. V právě projednávaném případě to byl právě obviněný, který porušil prevenční povinnost, když si při svém jednání nepočínal tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví jiného, přestože věděl, kde přesně poškozená stála, mohl ji objektivně vidět, nešlo z její strany o náhlý a nepředvídatelný pohyb. V žádném případě nelze shledat jakoukoli míru spoluzavinění poškozené na vzniklém následku v důsledku porušení jakýchkoli jejích povinností. 49. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že z důvodů podrobně rozvedených výše v tomto usnesení nebylo shledáno naplnění uvedených dovolacích důvodů, pak nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 50. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadené usnesení odvolacího soudu netrpí vadou, která by naplňovala některý z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. 51. Pokud obviněný ve svém dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14), zejména pokud bylo dovolání obviněného odmítnuto. V. Způsob rozhodnutí 52. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu