3 Tdo 312/2026-129USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podala obviněná D. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 9 To 389/2025-82, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 32/2025, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. J. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 6. 10. 2025, č. j. 41 T 32/2025-46, byla obviněná D. J. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustila tak, že (převzato z výroku rozsudku obvodního soudu) dne 7. 8. 2025 v 19:22 hodin v Praze XY, ul. XY směrem z centra řídila osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Kuga, r. z. XY, přestože před jízdou požila větší množství alkoholických nápojů a byla přinejmenším srozuměna s tím, že po požití alkoholických nápojů mohou být její psychosenzomotorické schopnosti narušeny natolik, že nebude schopna vozidlo bezpečně a řádně ovládat, kdy orientační dechovou zkouškou přístrojem Dräger 7510 provedenou v 19:28 hodin byla v jejím dechu naměřena hodnota 2,15 ‰ alkoholu a opakovanou zkouškou provedenou v 19:34 hodin byla v jejím dechu naměřena hodnota 2,22 ‰ alkoholu. 2. Za to byla odsouzena podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 4 měsíce, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let. 3. Proti tomuto rozsudku (všem jeho výrokům) podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 25. 11. 2025, č. j. 9 To 389/2025-82, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná D. J. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř. 5. V první řadě namítla, že hlavní líčení proběhlo bez její účasti, a to i přesto, že s jednáním v její nepřítomnosti výslovně nesouhlasila. Z hlavního líčení se řádně a včas omluvila z důvodu nemoci prostřednictvím elektronické pošty. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 743/2011, podle kterého lze za včasné doručení omluvy z účasti obviněného a jeho obhájce při hlavním líčení považovat okamžik do zahájení hlavního líčení. V souvislosti se žádostí o odročení „hlavního líčení“ ze strany obhájce po převzetí právního zastoupení poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2448/08, podle něhož „právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Pokud tedy obviněný žádá o odročení hlavního líčení proto, že se jeho obhájce z objektivních příčin nemůže k hlavnímu líčení dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, je zásadně namístě takové žádosti vyhovět. Orgány činné v trestním řízení jsou totiž povinny obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Pouze v případě evidentních obstrukcí by v souladu s názorem obsaženým v nálezu sp. zn. III. ÚS 68/97 (N 74/8 SbNU 221) bylo možné akceptovat názor dovolacího soudu v posuzované věci“. 6. Dovolatelka dále reklamovala, že soudy nižších stupňů „nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu“. Tím byl podle ní porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž v té souvislosti odkázala také na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Obviněná má za to, že obvodní soud ani městský soud dostatečně nezohlednily polehčující okolnosti. Tou je zejména její dosavadní trestní bezúhonnost, když nemá ani žádný záznam v evidenci přestupků a v evidenční kartě řidiče. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že žije řádný život a je ukázněnou řidičkou. 7. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 9 To 389/2025, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2025, č. j. 41 T 32/2025-46, a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně. 8. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že dovolání obviněné neobsahuje žádnou tomu odpovídající argumentaci a tedy nelze učinit závěr, že by její námitky uvedenému dovolacímu důvodu odpovídaly. Námitka, že hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti dovolatelky odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Pokud argumentuje, že omluvu předložila včas, je podle státního zástupce potřeba uvést, že o včasnosti omluvy není žádných pochyb. Odvolací soud odmítl pouze důvodnost omluvy, a to s podrobným výčtem konkrétních důvodů, proč tato omluva nebyla řádná – nebylo v ní uvedeno, v čem spočívají ony „zdravotní důvody“, nebyla podepsána, byla odeslána z nevěrohodné e-mailové adresy a nebyla ani dodatečně doložena lékařskou zprávou, která by ony „zdravotní důvody“ blíže objasňovala. K tomu státní zástupce dodal, že lékařská zpráva nebyla připojena ani nyní k dovolání. Nelze také pominout konstatování městského soudu, že obviněná se bez omluvy nedostavila ani k veřejnému zasedání o odvolání. Vše tak nasvědčuje tomu, že neúčast dovolatelky u soudních jednání je pouhou obstrukcí a že žádné závažné zdravotní problémy bránící jí v takové účasti v době hlavního líčení neexistovaly. Jelikož o dokladech k omluvě není zatím nic známo, přičemž obviněná ani nenaznačila, zda a kde takové doklady existují, je předčasné spekulovat o způsobu odůvodnění její omluvy. Státní zástupce nepovažuje za nutné uvádět judikaturu k nedostatečnému významu případného potvrzení o pracovní neschopnosti, ani k potřebě doložit diagnózu, charakter onemocnění, způsob léčby a druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo jeho léčby pro obviněnou vyplývala. Ztotožňuje se s argumentací soudů nižších stupňů (v bodě 4. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a v bodě 5. odůvodnění usnesení městského soudu). Ze strany obviněné se jedná o opakování námitek, uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy dostatečně a věcně správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné. 9. Následující část svého mimořádného opravného prostředku obviněná zaměřila proti výroku o trestu, když má za to, že soudy „nesprávně vyměřily výši uloženého trestu“. K tomu státní zástupce podotkl, že v prvé řadě není zřejmé, který z obou uložených trestů měla dovolatelka na mysli, a bylo by proto pouhou spekulací činit k tomu nějaké úvahy. Z toho důvodu jen obecně připomněl judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a souhrnně uzavřel, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. 10. Konkrétní námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu pouze v té části, kde dovolatelka brojila proti konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, avšak tyto jsou zjevně neopodstatněné. V ostatních svých částech dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. 11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 12. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 13. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnou vznesené námitky obsahově vyhovují jí deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatelky. 14. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. 15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání 16. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněné při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolatelce sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 17. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu hodnocení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto bez dalšího zaměřil na posouzení otázky, zda napadené usnesení městského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelkou namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci označených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. 18. Jedinou jasnou konkrétní námitkou, kterou obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila, je tvrzení, že se z hlavního líčení nařízeného na 6. 10. 2025 řádně a včas omluvila z důvodu nemoci, tudíž nebyly splněny podmínky pro konání tohoto jednání v její nepřítomnosti. S tím však nelze souhlasit. Omluva obviněné spojená s žádostí o odročení sice byla soudu doručena včas, avšak nešlo o omluvu řádnou. Důvody byly dovolatelce již opakovaně, zcela dostatečně a věcně správně vysvětleny – viz body 3.-4. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 5. odůvodnění usnesení městského soudu. 19. Obviněná především do doby zahájení hlavního líčení (ovšem ani nikdy později) neosvědčila základní tvrzenou skutečnost, že jí v účasti u hlavního líčení dne 6. 10. 2025 objektivně bránil její nepříznivý zdravotní stav. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že dokonce ani potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti obviněného samo o sobě nepostačuje k tomu, aby omluva z účasti u soudního jednání mohla být považována za řádnou. Za řádnou omluvu lze totiž považovat pouze takovou, kde příslušné lékařské potvrzení obsahuje dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody obviněnému skutečně znemožňují účast na nařízeném úkonu (k tomu viz usnesení ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a mnoho dalších). Tyto závěry lze beze zbytku vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Jak vyplývá z listiny založené na č. l. 42 procesního spisu, omluva obviněné z účasti u hlavního líčení a žádost o odročení jednání neobsahovala nic jiného než jen prosté a ničím nedoložené konstatování, že se omlouvá „ze zdravotních důvodů“ a že „v tomto stavu není schopná se soudu zúčastnit“. Své údajné zdravotní potíže nejenže nedoložila, ale ani je jakkoli blíže nespecifikovala. V jejím podání nebylo uvedeno vůbec nic konkrétního – diagnóza, faktické omezení bránící jí v cestě k soudu a krátké účasti u hlavního líčení atd. 20. Podmínky § 202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení u obvodního soudu dne 6. 10. 2025 byly zjevně splněny, když dovolatelce byl řádně a včas doručen jak návrh na potrestání (dne 8. 9. 2025 – viz č. l. 30 procesního spisu), tak i předvolání k hlavnímu líčení (dne 18. 9. 2025 – č. l. 33 procesního spisu), z účasti u jednání se řádně neomluvila (viz výše), ke stíhanému skutku byla vyslechnuta v přípravném řízení a předmětnou věc bylo možné projednat, spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez její přítomnosti. 21. Nejvyššímu soudu do značné míry uniká smysl a faktický obsah námitky týkající se údajné žádosti obhájce o odročení hlavního líčení po převzetí právního zastoupení. Obviněná totiž v době konání hlavního líčení obhájcem zastoupena nebyla. Plnou moc mu v této trestní věci udělila až v odpoledních hodinách dne 6. 10. 2025, cca 6 hodin po skončení hlavního líčení (viz č. l. 44 procesního spisu). Lze předpokládat, že dovolatelka měla na mysli spíše žádost obhájce o odročení veřejného zasedání u odvolacího soudu (viz podání na č. l. 68 a 76 procesního spisu). V té souvislosti je však třeba důrazně připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, resp. řízení jim předcházející, pouze v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněné jakkoli domýšlel, sám ji doplňoval nebo dokonce opravoval. K revizi napadených rozhodnutí z vlastní iniciativy není povolán. 22. K posledně uvedené námitce proto postačí pouze stručně konstatovat, že soudy obecně nejsou povinny uzpůsobovat režim řízení a jeho průběh potřebám obhájce (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Městský soud v bodě 4. odůvodnění svého usnesení dostatečně ozřejmil, z jakého důvodu nevyhověl žádosti obhájce o odročení veřejného zasedání a Nejvyšší soud se s tímto postupem ztotožňuje. Obhájce měl dostatek času na zajištění vhodné substituce, když tuto možnost si sám vymínil přímo v textu plné moci, kterou mu obviněná udělila. Podstatné je i to, že aktuálně řešený případ jistě nelze považovat za skutkově či právně složitý. K prostudování spisu a přípravě na jednání naopak postačoval relativně velmi krátký čas. 23. V textu dovolání se dále ani výslovně netvrdí, že městský soud pochybil, pokud žádost o odročení veřejného zasedání neakceptoval. Není zde vysvětleno (jakkoli blíže zdůvodněno), proč by mělo jít o postup vadný. Zpracovatel dovolání se omezil toliko na citaci určitých pasáží z jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu a jednoho rozhodnutí Ústavního soudu, ovšem bez reálné návaznosti na konkrétní procesní situaci vzniklou v nynější věci dovolatelky. Dále je namístě připomenout, že vyrozumění o termínu konání veřejného zasedání obhájce převzal již dne 13. 11. 2025 (viz č. l. 62 procesního spisu), o nahlédnutí do spisu však požádal až dne 20. 11. 2025 a toto tak bylo realizováno až dne 21. 11. 2025 (viz č. l. 63), tedy předposlední pracovní den před nařízeným termínem veřejného zasedání. Žádost o odročení jednání pak byla soudu doručena v odpoledních hodinách téhož dne (v pátek, po pracovní době). Důvody, které v žádosti uvedl, přitom obhájce musel znát již podstatně dříve, s maximální pravděpodobností ještě předtím, než dne 13. 11. 2025 převzal vyrozumění o termínu předmětného veřejného zasedání o odvolání. O tom, že žádost o odročení nebyla akceptována a jednání tudíž v určeném termínu proběhne, byl Mgr. Zdeněk Burda bezodkladně vyrozuměn. Konkrétně se tak stalo přípisem ze dne 24. 11. 2025 (viz č. l. 69 procesního spisu) zaslaným do jeho datové schránky. Do té se však on přihlásil a zprávu si přečetl až s velkým časovým odstupem dne 27. 11. 2025, tedy dávno poté, co jednání proběhlo. To samo o sobě svědčí o značně nestandardním až liknavém přístupu jmenovaného advokáta k výkonu obhajoby obviněné v této trestní věci. O to, jak soud naložil s jeho žádostí o odročení jednání, se od okamžiku odeslání žádosti nijak nezajímal, a to nejen aktivně dotazem na městský soud, jak by se dalo očekávat, ale dokonce se téměř celý týden ani nepřihlásil do své „advokátní“ datové schránky, resp. si v této nevyzvedl a nepřečetl výše zmíněný přípis městského soudu ze dne 24. 11. 2025 a k soudnímu jednání, stejně jako dovolatelka, bez dalšího jednoduše nepřišel. Je s podivem, že tento svůj postup nyní prezentuje jako údajné procesní pochybení soudu, kterým byla jeho klientka zásadně zkrácena na svých právech. 24. Důvod, proč se v dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na zásadu presumpce neviny, je zhola nejasný. Dovolatelka, resp. její obhájce jakožto zpracovatel opravného prostředku, vůbec nespecifikuje, o jakých konkrétních „relevantních skutkových okolnostech“ by zde měly přetrvávat důvodné pochybnosti a v čem konkrétně by mělo spočívat porušení zásady in dubio pro reo. Navíc je třeba vyzdvihnout, že odpovídající (tzv. skutkový) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněnou uplatněn vůbec nebyl. Zjevně nejde o nic jiného než o pouhé reziduum textu z „unifikovaného předtisku“, který advokát Mgr. Zdeněk Burda ve „svých“ dovoláních používá naprosto běžně a bez ohledu na to, jaký konkrétní dovolací důvod a na jakém konkrétním faktickém základu je v té které věci uplatňován. 25. K telegraficky stručné námitce směřující proti „výši uloženého trestu“ je třeba nejprve připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 26. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatelka neuplatnila a úspěšně uplatnit zjevně ani nemohla, neboť jí v obou případech byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby (hluboko pod její horní hranicí). Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice uplatněn byl, zjevně však nikoli ve výše uvedeném smyslu (ve vztahu k výroku o trestu). Stejně jako v jiných částech dovolání, také zde chybí jakákoli konkrétní argumentace a Nejvyšší soud tak nemá, k čemu by se relevantně vyjádřil. Pokud obviněná namítla, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily polehčující okolnosti, zejména pak její dosavadní „bezúhonnost“, pak s tímto tvrzením (uplatněným mimo dovolací důvody, jak již bylo vysvětleno) nelze souhlasit. Obvodní soud a následně také městský soud ke skutečnosti, že se na obviněnou pohlíží tak, jako by nebyla odsouzena (což ovšem nelze bez dalšího ztotožňovat s „trestní bezúhonností“ v pravém slova smyslu, jak se o to obhajoba snaží, přičemž se dokonce odvažuje obviněnou označit za ukázněnou řidičku), při svých úvahách o trestu jednoznačně přihlédly (srov. body 15. až 17. odůvodnění rozsudku a bod 9. odůvodnění usnesení). Soud prvního stupně navíc ve prospěch dovolatelky zmínil i tu skutečnost, že v přípravném řízení projevila nad svým jednáním lítost (jakkoli šlo jen o ryze formální a stručné slovní prohlášení). 27. Souborně lze tedy uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněná ve svém dovolání formulovala jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., a jednak námitky, kterým z pohledu deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze přiznat opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž dovolatelka navíc ani výslovně neoznačila. V. Způsob rozhodnutí 28. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu