3 Tdo 323/2026-1343 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2025, č. j. 2 To 41/2025-1263, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 56 T 10/2022-1136, uznal obviněného T. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se obviněný dopustil tím, že: „nejpozději od prosince 2019 do 16. 2. 2021 převážně ve společně obývaném bytě na adrese XY, v němž žil společně se svou družkou poškozenou H. L., ji psychicky a fyzicky týral, a to tím způsobem, že ji neustále kontroloval, kde byla a s kým, nahlížel jí do mobilního telefonu, kontroloval ji v práci, musela mu např. přes videohovor ukazovat, že skutečně pracuje, nemohla se stýkat s rodinou a s kamarády, nutil ji k sexuálním praktikám, které nechtěla, když např. nesvolila k sexu ve třech, tak ji poté zbil, nebo jí říkal, že ho dostatečně nemiluje, když to pro něj neudělá, poškozenou vyhazoval z bytu, neboť věděl, že nemá kam jít, postupem času ji začal i fyzicky napadat, kdy zpočátku se jednalo o údery otevřenou dlaní ve frekvenci přibližně jedenkrát za měsíc, a poslední rok ji napadal i pěstmi, a to přibližně každý druhý den, zejména pod vlivem drog byl obžalovaný agresivnější, bil ji i páskem, několikrát ji shodil ze schodů v bytě, v důsledku fyzického napadání měla poškozená modřiny po těle i obličeji, jednou ji v bytě zamkl na pár dní, bil ji, rozbil jí mobilní telefon, pročež nedorazila do práce a nemohla zaměstnavateli zavolat, jednou jí přivřel prst do dveří, též ji v jednom případě při jízdě v autě chytil za vlasy a tloukl jí hlavou o okénko, vše vyvrcholilo dne 16. 2. 2021, v době od 01:30 hodin do cca krátce před 07:03 hodin v bytové jednotce číslo XY na adrese XY nejprve v rámci partnerské hádky udeřil otevřenou dlaní - fackou do levé tváře poškozenou, kterou poté polil vodou z kastrůlku, aby byla zticha, kdy následně z bytu odešel; po jeho návratu v blíže neurčený čas téže noci v daném časovém rozmezí poškozenou v ložnici nacházející se v patře bytu vzbudil a křičel na ní, že chce vidět zprávy v jejím mobilním telefonu, že když mu je neukáže, tak ji zbije, pak ji bít začal, bil ji i páskem, aby mu telefon dala, vyhrožoval, že telefon rozbije, když mu ho nedá a neřekne mu heslo, tak jí ho narve do zadku, přičemž když odmítla - ignorovala ho, tak ji nejprve v ložnici daného bytu blíže neurčeným počtem ran udeřil ovladačem od televize do různých částí těla, následně ji stáhl z postele, klekl si na ní a vedl blíže neurčený počet úderů rukou sevřenou v pěst do jejího celého těla a když přestal a vyšel z ložnice, vypadalo to, že se na ni zase rozběhne, a proto po něm poškozená hodila sklenici, která se mu u nohou rozbila; poté obžalovaný odešel dolů do přízemí bytu, kde poškozenou v obývacím pokoji, kam za ním poškozená přišla, neurčeným počtem ran švihal opaskem přes ruce, přimáčkl ji na zeď, spodkem rukojeti jeho samonabíjecí expanzní zbraně - plynové pistole značky EKOL P29 výrobního čísla XY jí tlačil na krk a při tom jí několikrát udeřil hlavou o zeď, a to za účelem odrazení poškozené, která chtěla zpět svůj telefon, který jí předtím vzal, čímž ji chtěl od dalšího takového počínaní odradit; pak ji pustil, čehož využila a z příborníku kuchyně ze strachu vytáhla nůž, který ihned odložila a po obžalovaném hodila konvici, v reakci na což se proti ní rozběhl a udeřil ji rukou sevřenou v pěst do břicha, chytil ji za rameno, hodil s ní na gauč, kde ji zaklekl a oběma rukama ji blíže neurčeným počtem ran udeřil rukama sevřenýma v pěst do oblasti hlavy; po uvedeném jednání obžalovaný přivolal hlídku PČR, která se dostavila na místo a věc řešila, což vyústilo v lékařské ošetření poškozené v nemocničním zařízení v 07:03 hod., údery rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, poškozené způsobil poranění v podobě zlomeniny nosních kostí při vrcholu nosu bez posunutí úlomků a údery ovladačem, rukama sevřenýma v pěst do oblasti těla, opaskem a úchopy jí způsobil další poranění v podobě natažení vazů podél krční páteře lehkého stupně, podkožní krevní výron na čele, horním víčku levého oka, pod pravým ústním koutkem, na kořeni nosu s oděrkami, na zevní ploše pravého i levého předloktí, na obou bocích, levé hýždi a zevní ploše stehna, vnitřní a zadní ploše levého stehna pod hýždí, v oblasti podkolenní jamky a zevní plochy levého kolene, nad oběma kolenními klouby, na přední ploše obou bérců a na nártech; přičemž dne 16. 2. 2021 v době po návratu poškozené z ošetření ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, v bytové jednotce číslo XY na adrese XY, poté, co opět došlo k hádce mezi obžalovaným K. a poškozenou H. L., kdy obžalovaný chtěl opět vidět obsah jejího mobilního telefonu, po které poškozená odešla do ložnice bytu, kde se jí udělalo špatně, pozvracela se a kolem 8. hodiny ráno usnula; kolem 11. hodiny za ní znovu přišel obžalovaný a chtěl její telefon, aby si mohl přečíst její komunikaci - říkal, že ji vyhodí z bytu, když mu telefon nezpřístupní, přičemž telefon vzal a říkal, že jí ho narve do zadku a následně jí ho narval do pusy s tím, aby ho sežrala; poté ji napůl stáhl za nohy z postele - tělo měla břichem přes okraj postele a nohy na zemi - a dále jí stáhl legíny se spodním prádlem, následně uchopil gumovou erotickou pomůcku ve tvaru penisu, se kterou ji plácal po tváři, po čemž ji stáhl na zem úplně tak, že ležela na zádech a levou nohu měla pokrčenou kolenem přes pravou nohu a v této pozici jí 3x - 5x strčil prsty do vagíny a zpět, kdy po tomto prsty vytáhl, přičichl k nim s poznámkou, že dobrý a pak jí prsty rozmazal pod jejím nosem, přičemž poškozená se uvedenému jednání bránila tak, že se snažila otočit, snažila se ho bezvýsledně kopnout, kdy na jinou obranu neměla fyzickou sílu ani šanci, jelikož jí blokoval tím, že na ní byl v první části nalehlý a v druhé části na ní klečel tak, že jí blokoval nohy a jednou rukou jí držel ruce a dále v průběhu popsaného děje obžalovanému dávala najevo svůj nesouhlas tím, že na něj po celou dobu křičela, aby ji pustil, aby toho nechal, aby to nedělal, že je to prase, že je nechutnej a plakala u toho; po popsaném jednání obžalovaný poškozenou pustil, odešel do kuchyně a řekl jí, že to má za to, že ho podváděla; v důsledku veškerého popsaného jednání obžalovaného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha se všemi klasickými příznaky (flashbacky), emoční labilita, stavy úzkosti, vyhýbání se místům, kde k události došlo a kde by obžalovaného mohla potkat, neschopnost navázat nový partnerský vztah, která poškozenou velmi citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu výrazně převyšující období 6-ti týdnů a v důsledku níž se poškozená nemohla projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem života své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.“ 2. Za to byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl odsouzen k trestu propadnutí věci, a to plynové pistole značky EKOL P29 výrobního čísla XY. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené VZP ČR, se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, majetkovou škodu v částce 3 841 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené H. L., k rukám zmocněnce, nemajetkovou újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv poškozené v podobě duševních útrap ve smyslu § 2956 o. z. ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. L. odkázána s nárokem na náhradu další nemajetkové újmy ve smyslu § 2958 o. z. a nemajetkové újmy spočívající v zásahu do osobnostních práv poškozené v podobě duševních útrap ve smyslu § 2956 o. z. na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků napadaného rozsudku a státní zástupce, který odvolání směřoval do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2025, č. j. 2 To 41/2025-1263, rozhodl tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na skutečnost, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 10/2022 bylo po rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně již dříve podáno dovolání, a to jak obviněným T. K., tak nejvyšším státním zástupcem. O těchto rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 Tdo 278/2024, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 56 T 10/2022, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného T. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze a v návaznosti na něj i proti rozsudku Městského soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i), g), m) a b) tr. ř. 6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily následek jeho jednání spočívající v rozvoji posttraumatické stresové poruchy poškozené jako těžkou újmu na zdraví. Uvedl, že po zrušení předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem dospěly soudy nižších stupňů překvapivě a bez odpovídajícího nového důkazního podkladu (soudy doplnily dokazování zejména o výslech rodičů poškozené a lékařské zprávy její obvodní lékařky MUDr. Svobodové) k závěru, že posttraumatickou stresovou poruchu poškozené je třeba hodnotit jako těžkou újmu na zdraví, ačkoliv v předchozích fázích řízení byla stejná porucha hodnocena mírněji, což označil za svévoli soudů a v rozporu se základními principy spravedlivého procesu. Zdůraznil, že znalkyně MUDr. Dufková sama popsala zásah do obvyklého způsobu života poškozené jako středně těžký, nikoli těžký. Pokud soudy za této situace uzavřely, že poškozené vznikla těžká újma na zdraví, nahradily odborné medicínské posouzení vlastním úsudkem, překročily meze volného hodnocení důkazů a porušily zásadu in dubio pro reo. Současně namítl, že nebylo přípustné, aby k takto zpřísněnému právnímu posouzení došlo až v meritorním rozhodnutí, aniž by mu byla dána možnost na tuto změnu reagovat, čímž mělo být porušeno jeho právo na obhajobu a princip předvídatelnosti rozhodnutí. Výše uvedené skutečnosti dovolatel prokládá odkazy na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a komentářovou literaturou. 7. Obviněný následně rozvedl, že soudy nesprávně hodnotily znalecké podklady. Vytkl jim, že se přiklonily k závěrům MUDr. Dufkové a současně bez relevantního důvodu nepřihlédly ke znaleckému posudku doc. MUDr. Žukova, CSc., který poškozenou sice osobně nevyšetřoval, avšak v jiných věcech soudy akceptovaly i posudky bez osobního vyšetření posuzované osoby. Kromě toho se ohradil vůči kompetenci MUDr. Svobodové, od které si soud prvního stupně, za účelem náležitého zjištění zdravotního stavu poškozené, vyžádal lékařské zprávy. MUDr. Svobodová je podle dovolatele toliko obvodní lékařkou, nikoli specializovaným psychiatrem, a proto není způsobilá zhodnotit psychický stav poškozené. Výpovědi R. L. a H. L. st. (rodičů poškozené) jsou pak podle dovolatele kvůli jejich blízkému vztahu s poškozenou nerelevantní. 8. Do téhož dovolacího bloku dovolatel zahrnul i námitku, že se soudy nevypořádaly s předchozím psychickým stavem poškozené, zejména s jejím předchozím pokusem o sebevraždu a následnou hospitalizací v psychiatrické léčebně v Bohnicích, užíváním alkoholu a drog ani s dalšími možnými příčinami jejích obtíží. Za nepravdivý označil i závěr, že poškozená byla v důsledku jeho jednání výrazně omezena v obvyklém způsobu života, když podle něj pracovala a navazovala další partnerské vztahy, což má mj. potvrzovat fotografie poškozené ze dne 29. 5. 2021 ze sociální sítě Instagram, ze které je patrné, že poškozená v této době pracovala v hotelu XY. V dokazování navíc nebyla předložena dočasná pracovní neschopnost ani jiný podklad, z něhož by bylo možné dovodit, že poškozená nepracovala. 9. Obviněný také brojí proti právní kvalifikaci dílčího jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tvrdí, že mobilní telefon, jehož se měl zmocnit, nebyl věcí cizí, nýbrž byl v jeho vlastnictví a poškozená jej pouze užívala. Také namítl, že ani ze skutkové věty a ani z odůvodnění rozhodnutí neplyne, že by násilí bylo prostředkem ke zmocnění se věci, nýbrž prostředkem k uchování si věci, což však naplňuje znaky trestného činu krádeže a nikoli loupeže. Kromě toho namítl i to, že použití plynové pistole vůči poškozené nebylo prokázáno. 10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Uvedl, že soudy dostatečně nezohlednily dobu, která uplynula od spáchání skutků, skutečnost, že již vykonal osm měsíců z dříve uloženého trestu, jeho pozitivní hodnocení ve výkonu trestu, jeho sebereflexi a zájem dvou nezletilých dětí. Zdůraznil, že oproti předchozímu pravomocnému odsouzení na tři roky došlo po novém projednání věci ke zpřísnění trestu na více než dvojnásobek a že se mu během řízení narodil druhý syn, který má Polandův syndrom a vyžaduje nepřetržitou péči. 11. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž zdůraznil, že v nynějším dovolání poukazuje jen na ty okolnosti, které podle něj Nejvyšší soud neřešil v předchozím dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 3 Tdo 278/2024. Za takové považuje především skutečnosti plynoucí z videozáznamů založených do spisu dne 2. 11. 2022, z nichž podle něj vyplývá, že poškozená neměla z obviněného strach a nebála se ho slovně ani fyzicky konfrontovat. Stejně tak ani při příjezdu policie v den znásilnění se poškozená o znásilnění nezmínila. Tím je podle dovolatele oslabena věrohodnost poškozené, kterou měly soudy podrobně zkoumat, což neučinily. Věrohodnost poškozené podle dovolatele zpochybňuje také to, že poškozená v minulosti užívala drogy, o čemž během řízení několikrát lhala. 12. Obviněný také namítl, že soudy deformovaly důkazy v jeho neprospěch (např. bezdůvodně upozadily znalecký posudek doc. MUDr. Žukova, CSc.) a opomenuly jím navržené důkazy, zejména zdravotnické zprávy z psychiatrické léčebny v Bohnicích, přehled VZP z něhož plyne, že poškozená byla ode dne 16. 2. 2021 stále zaměstnána, a aktualizaci či revizi znaleckého posudku MUDr. Dufkové, a nesprávně vycházely z toho, že se u poškozené v důsledku jeho jednání rozvinula posttraumatická stresová porucha v intenzitě, která poškozené způsobila těžkou újmu na zdraví. 13. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný tvrdí, že ve věci rozhodovala vyloučená předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Uvedené dovozuje jednak z jejího výroku v mediálním rozhovoru, v němž uvedla, že případy s poškozenou ženou nebo dítětem jsou pro ni jako pro ženu citlivější, jednak z toho, že mu po pravomocném skončení řízení údajně zaslala žádost o přátelství na sociální síti Facebook. Tyto okolnosti podle dovolatele svědčí o osobní angažovanosti soudkyně v nyní projednávané trestní věci. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil akcesoricky, jelikož odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, ačkoli v řízení mu předcházejícím byly podle dovolatele dány jiné jím namítané dovolací důvody. 15. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí; pro případ takového postupu současně navrhl, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. 16. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a reagovala na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele zkonstatovala, že obviněný formálně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), i) a m) tr. ř., avšak jeho argumentace z převážné části směřuje proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Ve vztahu k námitkám týkajícím se posttraumatické stresové poruchy poškozené, jejího posouzení jako těžké újmy na zdraví, znaleckých závěrů, neprovedených důkazů i věrohodnosti poškozené uvedla, že dovolatel de facto jen polemizuje se skutkovými závěry soudů a se způsobem hodnocení důkazů, aniž by otevíral otázku způsobilou založit dovolací přezkum. Obdobně vyhodnotila i námitku neprokázaného použití zbraně. Ve vztahu k loupeži zdůraznila, že tvrzení o vlastnictví telefonu je účelové, když bylo uplatněno nově až v dovolání, a že z popisu skutku plyne, že násilí směřovalo k získání telefonu a hesla. U trestu odmítla, že by šlo o trest extrémně přísný či zjevně nespravedlivý, a připomněla, že uložený trest 6,5 roku se stále pohybuje blízko dolní hranice zákonné sazby stejně tak jako trest, který byl obviněnému uložen v předchozím řízení. K námitce podjatosti uvedla, že citovaný mediální výrok soudkyně sám o sobě nepředstavuje konkrétní okolnost svědčící o její podjatosti; k tvrzené facebookové žádosti pak uvedla, že dané tvrzení nelze ze spisu ověřit, avšak žádost sama o sobě by podle ní nedokládala podjatost soudkyně v době rozhodování. 17. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a současně v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. 21. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), i) a m) tr. ř. 22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít za situace, kdy byla tato okolnost tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. 26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 27. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), i) a m) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové, právní i procesní. Dovolatel zaměřil svůj mimořádný opravný prostředek proti zamítavému výroku soudu druhého stupně a v návaznosti na něj též proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Z jeho argumentace je však patrné, že směřuje toliko proti výrokům o vině a trestu. 29. S ohledem na rozsah a podobu dovolání (viz dále bod 30.) lze argumentaci obviněného zjednodušeně shrnout tak, že rozporuje závěry soudů o kvalifikaci posttraumatické stresové poruchy poškozené jako těžké újmy na zdraví, přičemž odkazuje na provedené znalecké posudky a závěry znalců, zpochybňuje lékařské zprávy MUDr. Svobodové, věrohodnost některých svědků a poškozené, u které poukazuje na její psychický stav před incidentem ze dne 16. 2. 2021 a vyzdvihuje její drogovou minulost jako jednu z možných příčin jejích psychických potíží. V souvislosti s kvalifikací posttraumatické stresové poruchy poškozené jako těžké újmy na zdraví též namítá překvapivost rozhodnutí a porušení svého práva na obhajobu, potažmo porušení principů spravedlivého procesu. Taktéž namítá, že určité důkazy navrhované obhajobou byly soudy nižších stupňů opomenuty, jiné provedené důkazy naopak soudy deformovaly v neprospěch obviněného. Dovolatel též zpochybňuje kvalifikaci svého dílčího jednání jako trestného činu loupeže, když tvrdí, že telefon nebyl poškozené, ale jeho, násilí proti poškozené použil až k uchování telefonu potom, co se ho zmocnil, a trvá na tom, že proti poškozené nepoužil plynovou pistoli. Další část své argumentace zaměřuje proti uloženému trestu, když tvrdí, že tento je zejména z hlediska jeho rodinných poměrů nepřiměřeně přísný. Konečně namítá též podjatost soudkyně rozhodující v prvním stupni řízení. Tu dovozuje z jejích výroků v mediálním prostoru a z její žádosti o přátelství na sociální síti Facebook. 30. Dovolací soud se úvodem musí vyjádřit k obsahové podobě podaného dovolání, a to z hlediska jeho kompozice, logické a systematické struktury a konfrontovat jej s požadavky na náležitosti obsahu dovolání ve smyslu ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jednou z nezbytných obsahových náležitostí dovolání je totiž i přesná konkretizace zákonného dovolacího důvodu. Proto nestačí, že v dovolání jsou uvedeny obsahově námitky či výhrady, které dovolatel uplatňuje proti napadenému rozhodnutí, ale zákonný dovolací důvod musí být v dovolání výslovně uveden odkazem na některé z ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., resp. § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá. Uvedenému požadavku co do konkretizace dovolacích důvodů podané dovolání sice vyhovuje, neboť dovolatel v části IV. svého dovolání formálně vymezil pět dovolacích důvodů, následně však podstatnou část svých námitek, a to zejména námitky skutkové povahy, podřadil v části V. pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., námitky týkající se trestu podřadil v části VI. pod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., část námitek, které se týkají zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a opomenutých důkazů podřadil v části VII. pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a část námitek týkající se nevěrohodnosti poškozené (které se mj. překrývají se skutkovými námitkami již uplatněnými v částech V. a VII.) společně s námitkami směřující proti podjatosti soudkyně soudu prvního stupně podřadil v části VIII. pod dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., aniž by jakoukoli námitku subsumoval pod v úvodu vymezený důvod § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Byť tedy dovolatel v úvodní části svého podání vymezil dovolací důvody, které svou povahou odpovídají obsahu jím podaného dovolání, ponechal na bedrech Nejvyššího soudu rozlišení a přiřazení většiny jím uplatněných námitek k jednomu z jím v úvodu vymezených dovolacích důvodů. Uvedené nicméně Nejvyšší soud nepovažuje za formální nedostatek natolik závažný, aby na jeho základě dovolání odmítl, a dále k němu proto nepřihlížel. 31. Nadto je hned zkraje dovolateli třeba vytknout, že obsahem jeho dovolání jsou převážně námitky, které uplatňoval již v řízení před zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu, v aktuálně probíhajícím řízení je zopakoval před soudem prvního stupně, následně na nich setrval i v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce. 32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 33. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s prováděním a hodnocením důkazů, jak je učinily nižší soudy. Obviněný pouze předkládá Nejvyššímu soudu vlastní náhled na to, jak měly být hodnoceny provedené důkazy a k jakému závěru měly soudy dospět (zejména tedy, že poškozená je v kontextu své drogové a alkoholové minulosti zjevně nevěrohodná a že její psychický stav, coby následek jednání obviněného, nedosahuje míry, která by zdůvodňovala závěr o způsobení těžké újmy na zdraví). Naproti tomu obviněný neoznačil žádná konkrétní skutková zjištění, o nichž by bylo možné říct, že z provedených důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů hodnocení důkazů tak, jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo ostatně řečeno v odůvodnění kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 278/2024, hodnocení věrohodnosti svědka (poškozené) přísluší s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výlučně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který výslech daného svědka provedl (zde soud prvního stupně). Skutečnost, že Městský soud v Praze hodnotil věrohodnost jmenované svědkyně způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Argumentace obviněného se tak v tomto směru s uplatněným dovolacím důvodem míjí, avšak není opodstatněná ani po stránce věcné. 34. Soudy nižších stupňů si byly dobře vědomy zásadního významu svědecké výpovědi poškozené, která z povahy věci byla jako jediná přítomna jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, a je to také poškozená, která nese následky jednání obviněného v podobě posttraumatické stresové poruchy. Soud prvního stupně v bodě 80. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že poškozená po celou dobu trestního řízení vypovídala konzistentně a její výpověď byla podpořena dalšími provedenými důkazy, jako jsou znalecký posudek MUDr. Kulvajtové, výslechy svědků H. L. st., R. L. a M. Š., fotodokumentace a elektronická komunikace obviněného s poškozenou po činu, ke které se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již v bodech 47. a 48. odůvodnění usnesení sp. zn. 3 Tdo 278/2024. Dále byl za účelem ověření věrohodnosti poškozené vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaný znalkyní MUDr. Dufkovou a znalcem PhDr. Pavlátem, který konstatoval, že není důvod pochybovat o věrohodnosti poškozené. Znalkyně MUDr. Dufková byla v řízení několikrát vyslechnuta, a to i po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž setrvala na svých závěrech o psychickém stavu poškozené, který jednoznačně zakládá těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku – k tomu se Nejvyšší soud podrobněji vyjadřuje níže. Dokazování bylo doplněno i o lékařské zprávy obvodní lékařky poškozené MUDr. Svobodové, které dokreslily (neproblematický) psychický stav poškozené před soužitím s obviněným a mj. taktéž svědčí o věrohodnosti poškozené, která opakovaně uvedla, že před soužitím s obviněným žádnými psychickými problémy netrpěla. 35. Výše uvedené nejsou schopny zvrátit dovolatelem poskytnuté videozáznamy. Naopak, uvedené videozáznamy svědčí spíše o věrohodnosti poškozené, která na nahrávkách opakovaně uvádí, že jí obviněný zlomil nos a mj. se opětovně vrací k tomu, že obviněný užívá (bez jejího vědomí) pervitin, což je podle jejích slov hlavní příčinou rozvratu v jejich vztahu. V tomto ohledu, jakkoliv v zásadě toliko na dokreslení chování obviněného k poškozené, nemůže Nejvyšší soud přehlédnout to, že chování obviněného vykazuje typické příznaky uživatele stimulační drogy metanfetamin. Ty se projevují především nespavostí (vzbuzení poškozené mezi 1:30 hod. až 7:03 hod. ráno), paranoiou (domněnky o nevěře, které vzbuzují nutkání ke kontrole, žárlivosti a nedůvěře), v případě delší doby beze spánku vznikem psychóz (poškozená nejednou zmínila, že ji obviněný nařknul z účasti na erotickém obsahu dostupném na internetu), abnormálně zvýšeným libidem, které může vést k obsesivnímu vyhledávání pohlavního styku či erotického obsahu na internetu (tomuto nasvědčuje v řízení několikrát zmiňovaný účet obviněného na erotické seznamce „amateri.com“), výkyvy nálad a v neposlední řadě též kompulzivním lhaním. Současně však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že to však nebylo předmětem řízení, a proto nižší soudy v tomto směru ani neprováděly důkazy (zejména znalecké posudky z oboru toxikologie či adiktologie), avšak výše uvedené k chování obviněného pod vlivem drog představuje další střípek mozaiky, který svědčí o konzistentnosti výpovědí poškozené, když odpovídá tomu, jak vypovídala v hlavním líčení před i po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pro příklad lze zmínit pasáž výpovědi poškozené z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 3. 2025 na č. l. 1112 verte, kde poškozená uvádí, že obviněného několikrát prosila, aby přestal s užíváním drog, protože jí to nebylo příjemné a sama je již užívat nechtěla. Přesto obviněný podle poškozené drogy užíval, a to mnohdy i více než užívali společně, nespal kolikrát třeba čtyři dny v kuse a místo toho, aby přestal, užíval dál, podle poškozené v posledním půl roce jejich vztahu dokonce každý den. 36. Ani to, že se poškozená po příjezdu policie nezmínila o znásilnění, nikterak nesvědčí o její nevěrohodnosti. Nejvyšší soud v prvé řadě poznamenává, že video, které zachycuje konflikt poškozené a obviněného uprostřed noci, je z časového hlediska nutno zařadit před okamžik spáchání skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin znásilnění. Tím se však argumentace obviněného stává bezpředmětnou. Poškozená se policii logicky nemohla zmínit o něčem, co se ještě nestalo. Naopak je nutné vzít v potaz, že poškozená se o předmětném znásilnění (v době, kdy se daný skutek již stal) okamžitě svěřila svému kamarádovi M. Š. a posléze i svým rodičům a se znásilněním několikrát konfrontovala i samotného obviněného, což plyne zejména z elektronické komunikace obviněného s poškozenou po činu. 37. Stejně tak to, že poškozená po vztahu s obviněným (v době, kdy trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, resp. v době, kdy tato byla nejcitelnější) pracovala v hotelu XY nebo to, že navázala další partnerské vztahy, nikterak nesvědčí o její nevěrohodnosti či dokonce o tom, že by si vše vymyslela (jak se snaží naznačit obviněný). Skutečnost, že se poškozená vydala za prací do XY a následně do XY, naopak nasvědčuje tomu, že se chtěla účelově vyhnout práci v místech, které by jí vztah s obviněným mohly připomenout nebo by zde případně mohla na obviněného narazit (v Praze a okolí, kde do té doby pracovala), což mj. opakovaně uvedla ve své výpovědi. Uvedenou skutečnost potvrdili i její rodiče a znalkyně MUDr. Dufková pak toto zasadila do typického vyhýbavého chování člověka trpícího posttraumatickou stresovou poruchou (viz bod 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o následné partnerské vztahy poškozené, k tomu lze jen stručně podotknout, že ani jeden ze vztahů právě z důvodu psychických problémů poškozené nevydržel, a sama poškozená se v této souvislosti svěřila své sestře, která v předmětné době porodila, že pochybuje o tom, že bude schopna mít někdy dítě. To svědčí jednak o nedůvěře poškozené k mužům, kterou si v důsledku vztahu s obviněným vybudovala, i o zjevné ztíženosti najít a udržet si partnerský vztah. Veškeré tyto okolnosti pak jasně potvrzují závěr, že poškozená byla v důsledku posttraumatické stresové poruchy omezena v obvyklém způsobu života. 38. Jestliže obviněný dále tvrdí, že nižší soudy deformovaly důkazy v jeho neprospěch (zejména, že bezdůvodně upozadily znalecký posudek doc. MUDr. Žukova, CSc.), tak ani touto námitkou nevystupuje z mezí prosté skutkové polemiky. Dovolací soud v prvé řadě upozorňuje na to, že znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie je zásadně třeba zpracovávat po osobním vyšetření zkoumané osoby znalcem, který znalecký posudek zpracovává. Uvedené platí zejména u osob, které mají být v této oblasti vyšetřovány poprvé, tzn. v případě, že neexistují žádné psychiatrické či psychologické záznamy o duševním zdraví zkoumané osoby. I v nyní projednávané věci přitom šlo o tuto situaci. Poškozená se nikdy před vypracováním znaleckého posudku MUDr. Dufkové neléčila s žádnými psychickými problémy, což vyplývá především ze zdravotnické dokumentace poskytnuté MUDr. Svobodovou. Posudek doc. MUDr. Žukova, CSc., zpracovaný na žádost obhajoby, který poškozenou nikdy osobně nevyšetřil, lze označit spíše za posudek k posudku MUDr. Dufkové (tj. jakýsi „revizní“ posudek) a nikoli za znalecký posudek k duševnímu stavu poškozené. Takto pojatý „revizní“ posudek může v řízení sloužit jako podklad pro dovyslechnutí znalce, který znalecký posudek z oboru psychiatrie či psychologie zpracoval (v tomto případě MUDr. Dufkové), což soudy učinily (srov. zejména protokol z veřejného zasedání ze dne 24. 8. 2023 na č. l. 852 a násl.). Závěry znalkyně jsou navíc podpořeny jinými v řízení provedenými důkazy (např. výpovědí poškozené, svědkyně L. st., svědka L. a lékařskými zprávami MUDr. Svobodové). Nad rámec výše uvedeného lze zmínit, že relevantní důvody, pro které Městský soud v Praze nevzal znalecký posudek doc. MUDr. Žukova, CSc., v potaz, tento soud transparentně uvedl v bodě 83. odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší soud na něj proto v podrobnostech odkazuje. 39. Námitkou, že nižší soudy opomenuly obviněným navržené důkazy (tj. provedení přehledu VZP poškozené, vypracování revizního znaleckého posudku, resp. doplnění původního znaleckého posudku, provedení zdravotnické zprávy z psychiatrické léčebny v Bohnicích a provedení důkazu o dočasné pracovní neschopnosti poškozené či jiného podkladu, který tuto prokazuje), se pak dovolatel formálně snaží vstoupit do třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která zachycuje vadu opomenutých důkazů; ani v tomto směru však neobstojí. Soudy o návrzích na doplnění dokazování, které obviněný uplatnil, rozhodly a své stanovisko řádně odůvodnily. K tvrzené vadě opomenutých důkazů je potom v ryze obecné rovině nutno poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné rozhodné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci podstatný význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci nesporně naplněn byl. 40. Pokud snad obviněný chtěl naznačit, že nižší soudy zatížily svůj postup vadou spočívající v opomenutí důkazu, sluší se připomenout, že příslušná ústavněprávní doktrína, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu. Těmi jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 41. Obviněný však ve skutečnosti netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že Městský soud v Praze a posléze i Vrchní soud v Praze jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího „přešly“, resp. se k němu žádným způsobem nepostavily. O zamítnutí návrhů (mj. provedení zprávy VZP a vypracování revizního znaleckého posudku, resp. doplnění původního znaleckého posudku) bylo rozhodnuto přímo v hlavním líčení dne 12. 3. 2025, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz část protokolu z hlavního líčení na č. l. 1128 spisu), a tento svůj postup pak soud prvního stupně transparentně vysvětlil v bodě 84. odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Odvolací soud se následně s námitkou opomenutého důkazu vypořádal v bodě 5. svého usnesení. Dovolatel nyní brojí v podstatě jen proti negativnímu, ale z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému stanovisku obou soudů k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo sp. zn. I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi postupu soudů nižších stupňů a jejich rozhodnutí na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze. 42. Pokud pak dovolatel vytýká nižším soudům, že jako důkaz neprovedly zdravotnické zprávy z psychiatrické léčebny v Bohnicích, je namístě poznamenat, že se jedná o důkaz navržený ve veřejném zasedání ze dne 8. 6. 2023 před Vrchním soudem v Praze, tzn. v řízení před zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 278/2024. Je pravdou, že obhajoba dne 8. 6. 2023 vznesla výše uvedený návrh na doplnění dokazování, avšak Vrchní soud v Praze na č. l. 854 poznamenal, že si vyhrazuje rozhodnutí o navržených důkazech do závěrečné porady, a následně se důkazními návrhy vypořádal v bodě 7. rozsudku ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, když uzavřel, že další důkazy neprováděl, neboť „dospěl k závěru, že provedeny byly všechny dostupné a relevantní důkazy, ať již soudem nalézacím nebo následně odvolacím a další doplnění dokazování by bylo již nadbytečné a nemohlo do věci nic nového vnést.“ Vzhledem k tomu, že obviněný po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 278/2024 již provedení tohoto důkazu v žádné části řízení před nižšími soudy nenavrhl – srov. č. l. 1117, 1117 verte, 1128 a 1241, nelze jeho námitce o opomenutém důkazu přiznat jakoukoli relevanci. Bez řádně uplatněného návrhu na doplnění dokazování lze totiž jen těžko dojít k závěru, že uvedený (nenavržený) důkaz byl soudy opomenut. Pokud pak obviněný namítá, že v dokazování nebyla předložena dočasná pracovní neschopnost ani jiný podklad, z něhož by bylo možné dovodit, že poškozená nepracovala, jedná se obsahově o stejnou námitku s tím rozdílem, že návrh na provedení tohoto důkazu nebyl uplatněn v žádné fázi řízení po kasačním rozhodnutí, ba ani v žádné fázi řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Tato část argumentace obviněného se proto se třetí variantou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela minula. 43. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S podstatnou částí námitek obsažených v dovolání se přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Vrchní soud v Praze pak rozhodnutí Městského soudu v Praze přezkoumal, přičemž nezaznamenal žádné, byť jen dílčí pochybení, kterým by soud prvního stupně své rozhodnutí zatížil, a proto odvolání obviněného zamítl. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. 44. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164]. 45. Jestliže dovolatel brojí proti tomu, že soudy při zjišťování doby trvání a intenzity posttraumatické stresové poruchy a historie psychického zdraví poškozené vycházely především ze znaleckého posudku MUDr. Dufkové a z lékařských zpráv MUDr. Svobodové, zatímco bezdůvodně nezohlednily též závěry doc. MUDr. Žukova, CSc., nezpochybňuje právní posouzení skutku, nýbrž polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, potažmo se způsobem hodnocení provedených důkazů. Takto koncipované námitky by bylo možné uplatnit nanejvýš v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani v tomto rámci by však neobstály (resp. z části již neobstály – viz bod 38. výše). Soud prvního stupně v odstavcích 82. až 84. odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, z jakých konkrétních důkazů při závěru o intenzitě posttraumatické stresové poruchy poškozené vycházel a proč naopak nepokládal za rozhodné závěry, z nichž vycházela obhajoba. Odvolací soud se pak s těmito úvahami v bodě 5. svého usnesení ztotožnil, přičemž v bodě 7. odůvodnění dále rozvedl, proč považuje jednání obviněného za dostatečně významnou příčinu vzniku posttraumatické stresové poruchy poškozené i při zohlednění jiných obhajobou tvrzených faktorů. 46. Stejně je proto třeba nahlížet na námitku, že soudy nedostatečně zohlednily tvrzený předchozí psychický stav poškozené, její případné dřívější psychiatrické obtíže, užívání alkoholu a drog a další možné příčiny vzniku její posttraumatické stresové poruchy. Ani tou totiž obviněný nesměřuje do právního posouzení skutku, nýbrž brojí proti skutkovému závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem následku v podobě posttraumatické stresové poruchy poškozené. Daná námitka proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž nespadá a opět by mohla být uplatněna nanejvýš pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani v jeho rámci by však nenašla své opodstatnění. Soud prvního stupně v bodech 74. až 76. odůvodnění svého rozsudku výslovně zaznamenal i ty odborné výhrady, z nichž obhajoba dovozovala alternativní příčiny psychického stavu poškozené, přičemž v bodech 82. až 84. odůvodnění téhož rozsudku vyložil, proč je nepovažuje za natolik přesvědčivé, aby zpochybnily závěr o vzniku posttraumatické stresové poruchy v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Odvolací soud na výše uvedené pak v bodě 7. odůvodnění svého usnesení navázal, když uvedl, že ani obhajobou tvrzené jiné faktory nebyly provedeným dokazováním prokázány, a dodal, že i v případě, že by tomu tak bylo, jednání obviněného by i tak představovalo příčinu dostatečně významnou pro vznik posttraumatické stresové poruchy. 47. Pokud se pak dovolatel ohrazuje proti kompetenci MUDr. Svobodové a zpochybňuje relevanci výslechů rodičů poškozené, uplatňuje znovu toliko skutkovou polemiku, jež se svou povahou neslučuje s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I ve světle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však tyto výhrady nejsou důvodné. Dovolatel v prvé řadě evidentně desinterpretuje smysl a účel předmětných lékařských zpráv poskytnutých MUDr. Svobodovou. Ta totiž v řízení nevystupovala v pozici znalce, nýbrž toliko jako svědek s odborností nutnou k tomu, aby mohla vykonávat profesi obvodního lékaře. Ten je zcela jistě kompetentní k tomu, aby vedl všeobecné lékařské zprávy o svých pacientech (zde poškozené H. L.) včetně záznamů o jejich duševním zdraví a v případně změn ve zdravotním stavu pacienta tyto zaznamenával a navrhoval vhodnou formu léčby. Uvedené zprávy (jak již bylo zmíněno v bodě 34. výše) pak sloužily zejména jako podklad pro zjištění psychického stavu poškozené před a po soužití poškozené s obviněným. Co se rodičů obviněné týče, jejich výpovědi jsou v kontextu daných událostí samozřejmě relevantní, jelikož zcela korespondují s výpovědí poškozené a jsou klíčové pro dokreslení psychického stavu poškozené po soužití s obviněným (k tomu podrobněji viz bod 83. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). 48. Jen s notnou mírou benevolence bylo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno podřadit námitku, kterou dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že nahradily odborné medicínské posouzení vlastním úsudkem, čímž překročily meze volného hodnocení důkazů a porušily zásadu in dubio pro reo. Uvedené obviněný dovozuje zejména z toho, že znalkyně MUDr. Dufková popsala zásah do obvyklého způsobu života poškozené jako středně těžký a nikoli jako těžký. Daný závěr podle dovolatele nekoresponduje s právní kvalifikací těžké újmy na zdraví. Platí totiž, že soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem „hodnocením“ vlastním. Posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž není ani podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje sám soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11). Nejvyšší soud však upozorňuje na to, že soudy nižších stupňů opakovaně uvedly, že to, zda posttraumatická stresová porucha dosáhne intenzity těžké újmy na zdraví, je jednoznačně otázkou právní (srov. bod 83. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Dovolací soud proto jen stručně doplňuje, že otázkou expertní je povaha, délka trvání a intenzita posttraumatické stresové poruchy, takže její zpracování záleží na znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. To, zda se v kontextu výše uvedených znaleckých závěrů jedná o těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, je naopak otázkou právní, a o této proto z povahy věci nemůže rozhodnout znalec, ale soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 610/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 78/2018). Výše uvedené judikaturní závěry přitom soudy nižších stupňů respektovaly. Argumentaci dovolatele je tak nutno odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost. 49. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že následek těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je naplněn ve chvíli, kdy následkem jednání pachatele trestného činu je jinému způsobena po delší dobu trvající porucha zdraví, kdy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Za splnění této podmínky lze považovat za delší dobu trvající poruchu zdraví dobu asi šesti týdnů za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 10. 1968, sp. zn. 7 Tz 64/68). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Pro závěr o tom, zda posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající vážnou poruchou zdraví nebo vážným onemocněním, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Tzn., že musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018). Výše uvedené bezesporu splňuje v nyní projednávané věci zjištěná posttraumatická stresová porucha poškozené. Nižší soudy správně uzavřely, že tato dosáhla intenzity těžké újmy na zdraví, když šlo o vážnou poruchu (duševního) zdraví, která představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené, trvala řadu měsíců a je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného (viz bod 83. odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze a bod 7. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze). 50. Pokud pak obviněný tvrdí, že po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 278/2024 dospěly soudy nižších stupňů k výše uvedenému právnímu závěru překvapivě a bez odpovídajícího nového důkazního podkladu, ačkoliv v předchozích fázích řízení byla stejná porucha hodnocena mírněji, je třeba podotknout, že dokazování bylo (mj. i z podnětu Nejvyššího soudu) doplněno o řadu nových důkazů, které umožnily zjistit skutkový stav (a zejména pak psychický stav poškozené v době před a po soužití s obviněným), ze kterého lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že jednání obviněného vedlo k následku těžké újmy na zdraví poškozené. 51. Nejvyšší soud podotýká, že námitku o překvapivosti rozhodnutí nelze podřadit pod žádný z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, ba ani pod žádný jiný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, avšak Nejvyšší soud bral samozřejmě v úvahu i to, že zákonné dovolací důvody nemůže vykládat extrémně restriktivně, pokud by se tím jeho rozhodování mělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04). I v této rovině však dovolatelem uplatněná námitka překvapivého rozhodnutí neobstojí. Mezi ústavní principy dokazování lze jistě zařadit i ústavní požadavky na přehodnocování důkazů ze strany soudů vyšších instancí, nejčastěji soudů odvolacích. Ústavní soud totiž ve své judikatuře zdůrazňuje, že součástí ústavního pořádku ČR je i ochrana zásad ústnosti a přímosti soudního řízení, která plyne zejména z čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se k provedeným důkazům. Dodržení zásady přímosti je jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (neexistují-li důvody dožádání) tak zakládá porušení principů řádného a spravedlivého procesu (srov. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 1741/18 a sp. zn. II. ÚS 1180/14). Překvapivým rozhodnutím rozumí Ústavní soud takové rozhodnutí soudu přezkumné instance, kterým soud vyššího stupně bez ústního jednání potvrdí nebo změní (nikoliv zruší) napadené rozhodnutí, avšak na základě odlišného právního posouzení, aniž by zároveň poskytl procesním stranám příležitost se k posunutému náhledu vyjádřit a argumentovat. Porušení zákazu překvapivého rozhodnutí se soud vyššího stupně může dopustit také v rovině skutkové, a to tehdy, odchýlí-li se od dosavadního hodnocení důkazů vlastním (jiným) hodnocením, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Překvapivé je prakticky každé soudní rozhodnutí, které stojí na skutkovém a právním hodnocení, k němuž účastník řízení neměl příležitost se vyjádřit – může se proto týkat i prvostupňového rozhodnutí, nedodrží-li soud v řízení zákonem předvídaný postup, například založí-li své rozhodnutí na jiné právní kvalifikaci, než ke které dosavadní zjišťování skutkového stavu směřovalo, aniž by o tom účastníky řízení řádně poučil [viz PEKAŘOVÁ, Lenka. Čl. 38 (Právo na zákonného soudce; veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů; právo být osobně přítomen a vyjádřit se k věci). In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 77–81]. 52. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že rozsudek Městského soudu v Praze (resp. závěr o způsobení těžké újmy na zdraví) nemohl být pro obviněného překvapivý. Už s ohledem na to, že obviněný byl přítomen po celou dobu hlavního líčení, kde byli mj. vyslýcháni znalkyně MUDr. Dufková a rodiče poškozené, kteří byli opakovaně dotazováni na psychický stav poškozené a délku doby, během které poškozená posttraumatickou stresovou poruchou trpěla, kdy po celou dobu řízení byl obviněný přítomen a zastoupen advokátem, který je bezesporu schopen rozpoznat smysl a podstatu v řízení dokazované skutečnosti, přičemž obviněný mohl využít též svého práva reagovat na prováděné důkazy, nelze předmětné námitce přiznat jakoukoli relevanci. K tomu je třeba dodat, že před kasačním zásahem Nejvyššího soudu bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tím způsobem, že jednání obviněného bylo kvalifikováno pod bodem I. jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. pak jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (tzn. v obou případech s následkem těžké újmy na zdraví). To, že odvolací soud následně skutkovou větu změnil a následek překvalifikoval na „prostou“ újmu na zdraví, není schopno vytvořit jakýsi „nárok“ obviněného na tuto právní kvalifikaci, jejíž budoucí změna by posléze mohla založit dovolatelem tvrzenou vadu překvapivého rozhodnutí. Konečně také obviněný po rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání, ve kterém měl příležitost na veškeré skutečnosti kladené mu za vinu znovu reagovat a během veřejného zasedání před odvolacím soudem se hájit. Nižší soudy poskytly obviněnému v řízení příležitost se ke všem projednávaným skutečnostem vyjádřit a argumentovat, tedy dodržely v řízení zákonem předvídaný postup, což svědčí pro závěr, že kvalifikace následku jako těžké újmy na zdraví nemůže a nemohlo být pro dovolatele překvapivé, nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu a principy spravedlivého procesu nebyly v řízení před nižšími soudy porušeny ani žádným jiným způsobem. 53. Ani odkaz dovolatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pélissier a Sassi proti Francii není přiléhavý. V uvedené věci totiž šlo o situaci, kdy byli stěžovatelé nakonec odsouzeni za jiný trestný čin, než pro který byli stíháni, přičemž o této nové právní kvalifikaci se fakticky dozvěděli až z rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by předtím měli přiměřený čas a možnost přizpůsobit jí svou obhajobu. Evropský soud pro lidská práva přitom zdůraznil, že nic v průběhu řízení nenasvědčovalo tomu, že taková změna právního posouzení může skutečně nastat, a že stěžovatelům nebyla dána žádná reálná příležitost se k ní vyjádřit. O takový případ však v nyní projednávané věci zjevně nejde. 54. Konečně, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně nespadají ani ty námitky, jimiž dovolatel brojí proti právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže s argumentem, že mobilní telefon nebyl ve vlastnictví poškozené, nýbrž v jeho vlastnictví, a že použití plynové pistole nebylo prokázáno. I tyto výhrady totiž staví na vlastní skutkové verzi a na nesouhlasu s tím, jak soudy zhodnotily provedené důkazy. Takové námitky by opět bylo možno uplatnit nanejvýš pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod tímto by neobstály. Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 278/2024 v bodech 78. a 79. odůvodnění výslovně uzavřel, že obviněný vůči poškozené užil pohrůžku bezprostředního násilí, resp. částečně i násilí, v úmyslu zmocnit se jejího mobilního telefonu, přičemž není rozhodné, jaká byla jeho pohnutka telefon získat, ale to, že tak činil pod pohrůžkou násilí, resp. za použití násilí. K použití plynové pistole Nejvyšší soud jen stručně poukazuje na v řízení provedené dokazování, ze kterého vyplynulo, že obviněný tuto proti poškozené dne 16. 2. 2021 použil (srov. bod 81. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho nelze opomenout, že to, zda obviněný plynovou pistoli skutečně použil, nepředstavuje z hlediska právní kvalifikace jeho jednání jakožto zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozhodnou skutkovou okolnost. Tato námitka se proto míjí i s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 55. Pokud jde o námitku, že mobilní telefon byl ve vlastnictví obviněného, je třeba upozornit na to, že se jedná o novou námitku, která nebyla vznesena ani v hlavním líčení před soudem prvního stupně, ani ve veřejném zasedání v řízení před odvolacím soudem, a ani v žádném z mnoha písemných podání obviněného. Takováto námitka však v řízení před dovolacím soudem nemůže založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, jelikož zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí napadeného dovoláním i řízení, které mu předcházelo, posuzuje Nejvyšší soud podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě, kdy bylo konáno řízení, které mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova, tj. nové skutečnosti (případně i nové důkazy) nepřipouští. Ta by mohla být toliko důvodem pro obnovu řízení (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soud ČSSR ze dne 2. 9. 1965, sp. zn. 5 Tz 38/65, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1195/2019). Přitom skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného. 56. Jestliže dovolatel uplatnil též námitku, že ani při zachování skutkových zjištění soudů nelze jeho jednání posoudit jako trestný čin loupeže, nýbrž nanejvýš jako trestný čin krádeže, protože násilí vůči poškozené směřoval až poté, co měl její telefon u sebe (tj. násilí užil toliko k uchování si věci), jde sice o námitku právní povahy, avšak založenou opět na skutkovém základě, který obviněný účelově deformoval ve svůj prospěch. Tato argumentace totiž opomíjí, že obviněný v prvé řadě použil pohrůžku bezprostředního násilí, aby se mobilního telefonu poškozené zmocnil. Již užití pohrůžky bezprostředního násilí pod úmyslem zmocnit se cizí věci totiž naplňuje skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Přitom pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka (srov. část skutkové věty „křičel na ní, že chce vidět zprávy v jejím mobilním telefonu, že když mu je neukáže, tak ji zbije“). Argumentaci dovolatele tak ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal jako věcně opodstatněnou. 57. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného uplatněné pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly z valné většiny založeny na skutkové polemice, což se neslučuje s tímto dovolacím důvodem, a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými. 58. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je nicméně obecně přijímáno, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu (§ 39 až § 42 tr. zákoníku), a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). 59. Dovolací soud proto konstatuje, že vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen takový trest, který zákon připouští (trest odnětí svobody a trest propadnutí věci), přičemž trest odnětí svobody mu byl uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby (obviněnému, kterému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku hrozil trest odnětí svobody ve výměře pět až dvanáct let, byl uložen trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku), nebylo možno uvažovat o naplnění důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 60. Je ovšem skutečností, že i v případě trestu uloženého v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro daný trestný čin (kterým je i trest uložený obviněnému v nyní projednávané věci) by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl by neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V této souvislosti lze konstatovat, že obviněný v podaném dovolání uplatnil relevantní ústavněprávní argumentaci týkající se zohlednění nejlepšího zájmu nezletilých dětí při stanovení výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody. K této argumentaci proto Nejvyšší soud uvádí následující. 61. Problematikou nejlepšího zájmu dítěte se v řadě svých rozhodnutí zabýval Ústavní soud, přičemž obviněný některá z těchto rozhodnutí cituje ve svém dovolání. Tak v nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2, Ústavní soud vymezil kritéria, která by měly soudy brát v potaz jako faktor pro případné neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pachateli – rodiči dítěte (či jiné pečující osobě). Těmito kritérii jsou: - míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); - míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); - hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému; - míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; - míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd. 62. Podle Ústavního soudu je třeba shora vyjmenovaná kritéria vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil, že stěžovatel usiluje v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku však podle Ústavního soudu přitakat nelze. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že integrální a neoddělitelnou součástí svobody člověka je i povinnost nést všechny, tedy i negativní důsledky svých vlastních svobodných rozhodnutí a činů. S rizikem, že může být trestně stíhán i že by mohl být odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musel být stěžovatel v citované věci obeznámen a přijal je i se všemi potenciálními důsledky, které z toho pro jeho rodinu mohou plynout. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že pokud se v citované věci dopad trestu odnětí svobody na život nezletilé dcery stěžovatele nijak nevymyká běžným situacím (nejsou přítomny zcela extraordinérní okolnosti, které by dopad na život nezletilé dcery stěžovatele zásadním a ojedinělým způsobem prohlubovaly), odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že zájem na ochraně společnosti uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovateli nad nejlepším zájmem dítěte převáží. 63. Pokud jde o nyní projednávanou trestní věc, Nejvyšší soud je po prostudování spisu nucen konstatovat, že nižší soudy se otázkou nejlepšího zájmu nezletilých dětí obviněného v odůvodnění svých rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem nezabývaly. Na druhou stranu, obviněný tuto námitku během výslechu při hlavním líčení, ani ve svém odvolání výslovně neuplatnil, byť před Městským soudem v Praze uvedl, že je otcem dvou nezletilých dětí a jaké jsou jeho rodinné poměry a před Vrchním soudem v Praze uplatnil návrhy na doplnění dokazování mj. lékařskými zprávami ohledně AAAAA (pseudonym) a zprávou VZP týkající se poskytování zdravotních služeb AAAAA, čemuž bylo v tomto rozsahu odvolacím soudem vyhověno (srov. protokol z veřejného zasedání ze dne 13. 11. 2025 na č. l. 1241). Nižší soudy se tedy mohly otázkou nejlepšího zájmu dítěte při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči zabývat o něco podrobněji, nicméně tato vada sama o sobě není důvodem pro zrušení napadeného usnesení ani rozsudku mu předcházejícímu, neboť trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen, vytýkaným ústavněprávním deficitem netrpí. 64. Nejvyšší soud připomíná, že otázkou nejlepšího zájmu dítěte při ukládání nepodmíněného trestu se již zabýval v kasačním usnesení sp. zn. 3 Tdo 278/2024, přičemž neshledal, že by okolnosti týkající se péče o nezletilé děti obviněného, včetně jejich materiálního zabezpečení, mimořádně vybočovaly z rámce obvyklých poměrů domácností, ve kterých se nachází nezletilé děti v situaci, kdy jedna z dospělých pečujících osob má nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Nelze také opomenout, že obviněný v nyní podaném dovolání zmiňuje prakticky stejné argumenty, které obsahovalo již jeho předchozí dovolání. Byť se aktuální rodinné poměry obviněného do jisté míry liší od předchozí situace (zejm. s ohledem na postižení druhorozeného syna obviněného), zjevně se stále nejedná o okolnosti natolik závažné, aby významněji (nad rámec obvyklých případů) zvyšovaly negativní dopad odsouzení dovolatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeho rodinu v porovnání s jinými srovnatelnými případy. To platí tím spíš, vezme-li se v potaz, jaký je v případě takto závažné kriminality (souběh zločinu a dvou zvlášť závažných zločinů) veřejný zájem na potrestání pachatele dané trestné činnosti a na ochraně společnosti. Dovolací soud také opakuje, že je zcela obvyklé, že péči o nezletilé děti musí v době výkonu trestu odnětí svobody jednoho z rodičů obstarat sám rodič druhý, což nepochybně přináší značné obtíže, mj. i v otázkách materiálního zabezpečení rodiny. V takové situaci je však možné využít systému sociálního zabezpečení, které může rodině zajistit alespoň minimální peněžní příjem v případě, že druhý rodič není z důvodu péče o děti schopen práce na plný úvazek. 65. Co se ostatních námitek týče (tj. že nižší soudy dostatečně nezohlednily dobu, která uplynula od spáchání skutků, skutečnost, že již vykonal osm měsíců z dříve uloženého trestu, jeho pozitivní hodnocení ve výkonu trestu, jeho sebereflexi a že oproti předchozímu pravomocnému odsouzení na tři roky došlo po novém projednání věci ke zpřísnění trestu na více než dvojnásobek), Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze se s většinou těchto námitek již vyčerpávajícím způsobem vypořádal v bodě 87. odůvodnění svého rozsudku a Vrchní soud v Praze pak v bodě 8. odůvodnění usnesení úvahy soudu prvního stupně potvrdil a z části je doplnil, přičemž i dovolací senát se s těmito závěry ztotožňuje. Nejvyšší soud také připomíná, že k zásahu do pravomocného výroku o trestu přistupuje pouze ve zcela výjimečných případech, kdy se uložená sankce vzhledem k specifickým okolnostem řešené věci jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším pojetí ostře koliduje se samotným ústavně garantovaným právem na osobní svobodu. Nositelem podobných vlastností však namítaný trest odnětí svobody, který byl dovolateli uložen ještě výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, navíc za tři sbíhající se trestné činy (dva zvlášť závažné zločiny a jeden zločin), ani vzdáleně není. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že pokud je podle dovolatele mu uložený trest nepřiměřený, dovolací senát souhlasí, jelikož sám považuje uložený trest v kontextu dovolatelem spáchané trestné činnosti za nepřiměřeně mírný. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud vyhodnotil námitky obviněného směřující do výroku o trestu jako nedůvodné. 66. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít za situace, kdy byla tato okolnost tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 67. Tvrzení dovolatele, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavla Hájková byla pro svou podjatost vyloučena z rozhodování o podané obžalobě ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., však dovolací senát nepřiznal žádné opodstatnění. Nejvyšší soud se totiž nedomnívá, že by úvodní pasáž rozhovoru s Mgr. Hájkovou ze serveru Novinky.cz, kterou obviněný v dovolání odcitoval, měla jakoukoli souvislost s nyní projednávanou věcí (kromě toho, že poškozená je ženou). Citovaný výrok zjevně vyjadřuje obecný morální postoj soudkyně, který ovšem dala do kontrastu s povinnostmi jí plynoucími z postavení soudkyně, když uvedla: „Jako soudkyně se ale musím oprostit od emocí a rozhodovat nestranně.“ Mgr. Hájková si je evidentně dobře vědoma zákonných atributů pro výkon profese soudce, z nichž tím nejzásadnějším je právě nestrannost, což chtěla zřejmě vyjádřit i v citované části článku. K druhé námitce, tj. údajné žádosti Mgr. Hájkové o přátelství zaslané obviněnému na sociální síti Facebook, Nejvyšší soud jen stručně poznamenává, že pokud tuto Mgr. Hájková skutečně zaslala, učinila tak podle obviněného až po pravomocném skončení věci. Nelze z ní proto dovozovat podjatost Mgr. Hájkové během trestního řízení. 68. Nad rámec dovolací senát podotýká, že na výše uvedených okolnostech neshledává nic, co by svědčilo o osobní angažovanosti soudkyně Mgr. Hájkové v nyní projednávané trestní věci. Dovolatel ostatně na žádném konkrétním případě nedemonstroval, jak se údajně tento vztah mezi ním a soudkyní projevil při vlastním procesu provádění důkazů a jejich následném hodnocení, tedy ve skutkových a na ně navazujících právních závěrech, které by svědčily o neobjektivitě senátu Městského soudu v Praze pramenící z osobní angažovanosti jeho předsedkyně vůči osobě obviněného. 69. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Avšak žádná z obviněným uplatněných vad nenaplnila zvolený dovolací důvod, a proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být naplněn. 70. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zůstaly zejména v rovině opakování skutkové polemiky, a tak se s deklarovanými dovolacími důvody v podstatné části minuly a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými. V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu 71. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že v naprosté většině se dovolací námitky obviněného nacházejí mimo jím uplatněné dovolací důvody a současně tyto námitky neodůvodňují naplnění jiných dovolacích důvodů, ve zbylé části se jedná o námitky neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. 72. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu