3 Tdo 341/2026-441 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 11. 2025, č. j. 6 To 234/2025-389, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 12/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále též „okresní soud“) ze dne 17. 2. 2025, č. j. 18 T 12/2024-348, byl obviněný J. M. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) 1) v přesně nezjištěné době v květnu 2023 v XY, okres XY, v obývacím pokoji rodinného domu č.p. XY, využil své tělesné převahy nad poškozenou M. F., která u něho byla na návštěvě, natlačil se na ni, a přestože se poškozená bránila a kroutila a opakovaně ho upozorňovala, aby ji nechal, že to nechce, jí přes její odpor zasunul svůj penis do úst a po přesně nezjištěnou dobu na ní prováděl orální pohlavní styk, 2) v nočních hodinách ze dne 4. 6. na 5. 6. 2023 tamtéž poškozené M. F. při její další návštěvě řekl, že ji znásilní, a přestože ho opět opakovaně upozornila, že to nechce, stočila se na sedačce do klubíčka a snažila se ho od sebe rukama odstrčit, využil své tělesné převahy a natlačil se na ni, zasunul jí svůj penis do úst a se slovy „kuř, kuř“ na ní po přesně nezjištěnou dobu prováděl orální pohlavní styk, a když poté vyčerpaná a bezvládná poškozená na sedačce usnula, vnikl svými prsty do její vagíny a po přesně nezjištěnou dobu ji bez jejího souhlasu pohlavně dráždil, 3) v přesně nezjištěné době od 15:00 hodin do 18:45 hodin dne 3. 9. 2023 tamtéž po předchozím požití alkoholu a poté, co uzamkl vrata od domu, chytil v průjezdu domu pod krkem V. Ch., která k němu přišla na návštěvu, přitom ji vulgárně slovně napadal, v čemž pokračoval i poté, co se jí podařilo ho odstrčit, následně ji v kuchyni domu chytil za obě zápěstí, říkal jí, že s ním bude jebat, přitom se jí snažil strhnout podprsenku, což se mu nepodařilo, z pozice vestoje jí z nohou strhl silonové punčochy a kalhotky, které roztrhal, poškozenou povalil na zem na záda, vyhrnul jí riflovou sukni, vsunul jí svůj penis do pochvy a po dobu nejméně čtyř minut s ní souložil, přitom jí držel obě ruce nad hlavou a líbal ji na tváře, a to přestože se poškozená aktivně bránila, nadávala mu, prosila ho, ať toho nechá, a z jeho sevření se vymanila, až když se jí podařilo udeřit ho do obličeje a poté silně do žeber, která měl z dřívější doby poraněná, proto obviněný upadl v bolestech na zem, čehož na prsu a na bedrech poškrábaná poškozená využila k útěku, vzala mu klíč od domu a celou věc oznámila na tísňovou policejní linku. 2. Za to soud prvního stupně obviněného odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené V. Ch. na náhradě škody částku 300 Kč. 3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jen „krajský soud“) zamítl usnesením ze dne 25. 11. 2025, č. j. 6 To 234/2025-389, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. M. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které formálně podepřel odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. V jeho odůvodnění setrval na tom, že se žádného ze stíhaných skutků nedopustil. Namítl, že skutkové závěry nižších soudů nemají dostatečnou oporu v provedených důkazech a o jeho vině nadále přetrvávají důvodné pochybnosti. Napadená rozhodnutí označil za nezákonná, resp. zatížená takovými pochybeními, která dosahují intenzity porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Soudy podle jeho názoru neměly vycházet z výpovědí obou poškozených. M. F. totiž trpí řadou psychických obtíží, podle vyjádření ošetřující lékařky MUDr. Marcely Honové je osobou emočně nestabilní a nezdrženlivou a nadto je závislá minimálně na pervitinu, heroinu, alkoholu a substitučních lécích, což prokazatelně negativně ovlivňuje její schopnost vnímat realitu a později si ji zapamatovat. V průběhu trestního řízení vypovídala poškozená nekonzistentně, s orgány činnými v trestním řízení vůbec nespolupracovala a nevykazovala ani znaky oběti trestného činu. Policie ji musela vyhledávat, neboť sama nechtěla nic řešit. Dovolatel poukázal na její jednotlivá vyjádření při podaní vysvětlení „na úřední záznam“ a na její svědecké výpovědi v přípravném řízení a v hlavním líčení s tím, že vyzněly nelogicky a vzájemně rozporně. Znovu zdůraznil, že sama poškozená ve fázi prověřování a v přípravném řízení se nechtěla k věci vyjadřovat, a pokud již něco sdělila, pak jen tolik, že byla pod vlivem drog, resp. že se pohlavnímu styku nebránila, protože napůl spala. Při výpovědi v hlavním líčení pak nebyla schopna zodpovědět některé dotazy ani věrohodně vysvětlit, proč se dne 6. 4. 2023 vrátila do bydliště obviněného, jemuž tehdy navíc odcizila mobilní telefon. Skutky nedokázala ani přibližně časově zařadit. Přestože tehdy měla být pod vlivem léků, nebyl podrobněji zkoumán její stav v době činu. Lékařskými zprávami ani odborným vyjádřením zároveň nebylo prokázáno, že by mezi obviněným a poškozenou vůbec došlo k pohlavnímu styku. Při gynekologickém vyšetření u ní nebyla zjištěna žádná odpovídající poranění na genitáliích a ve stěrech nebyla detekována přítomnost spermatu či jiných tekutin nesoucích profil DNA dovolatele. Jinými slovy, obžaloba stran skutků 1) a 2) stála výhradně na tvrzení nevěrohodné poškozené. 6. Stopy po nedobrovolném vaginálním styku nebyly nalezeny ani při gynekologickém vyšetření poškozené V. Ch. Ta se zná s obviněným dlouhodobě, a přestože ji měl údajně znásilnit, i poté k němu pravidelně docházela na návštěvy a bavila se s ním až do jeho zadržení policií. Znovu se jedná o osobu dlouhodobě závislou na drogách a alkoholu, která má navíc za sebou bohatou trestní minulost, a již proto lze důvodně pochybovat o její věrohodnosti, resp. o její schopnosti objektivního vnímání reality. Stejně jako M. F. nebyla schopna při své výpovědi určit, kdy vlastně mělo ke znásilnění dojít. Ve své výpovědi učiněné bezprostředně po údajném spáchání skutku připustila, že byla silně podnapilá, což potvrdila i provedená dechová zkouška. V průběhu trestního řízení prokazatelně lhala, když popírala, že by mezi ní a dovolatelem v minulosti (včetně kritického dne) docházelo k intimnostem. Popírala také, že by někdy používala erotické pomůcky, přestože na nich byl později odborným zkoumáním zajištěn biologický materiál shodný s jejím profilem DNA i profilem DNA obviněného. Zmíněný důkaz tudíž naopak potvrzuje jeho konzistentní obhajobu, podle níž si poškozená před ním zaváděla pomůcky do pochvy, jelikož on sám tempore criminis nebyl vzhledem k poranění žeber schopen pohlavního styku. Věrohodnost poškozené zpochybňuje rovněž fakt, že bezprostředně po údajném znásilnění nevyhledala lékaře a nikomu se s tím ani později nesvěřila. Z lékařské zprávy popisující její drobná zranění na prsu a na bedrech rovněž nelze vycházet jako z usvědčujícího důkazu, neboť z ní není zřejmé, jak k nim došlo a kdo je způsobil. 7. Dovolatel dále reklamoval procesní pochybení, k němuž podle jeho mínění došlo v hlavním líčení při výslechu poškozené V. Ch. a které spočívalo v tom, že státní zástupkyně jí přečetla její výpověď z přípravného řízení a poškozená vzápětí prohlásila, že tato výpověď plně odpovídá tomu, co se v kritický den mělo stát. Výpověď však nebyla potvrzena ani svědkyní V. B., která k objasnění věci neměla jak přispět, neboť obě poškozené prakticky nezná a řešeným incidentům nebyla osobně přítomna. 8. Soud prvního stupně konečně pochybil i v tom, že neprovedl obhajobou navržené výslechy svědků R. K. a F. V. Dovolatel nesouhlasí s tím, že šlo o důkazy nadbytečné, pro účely rekonstrukce skutkového stavu bezcenné. Uzavřel, že za situace, kdy proti sobě stála protichůdná tvrzení obou poškozených a jeho vlastní, měly soudy v duchu zásady in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 11. 2025, č. j. 6 To 234/2025-389, i „všechna rozhodnutí tomuto přecházející“ zrušil a poté ho buď zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř., anebo věc „vrátil zpět odvolacímu soudu nebo soudu prvého stupně k dalšímu řízení“. 9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. stručně konstatovala, že námitky obviněného vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, ve skutečnosti pod žádný z dovolacích důvodů, a tedy ani pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nespadají. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy sama žádný zjevný rozpor nespatřuje. Zdůraznila, že výpovědi poškozených nestály v řízení osamoceně, ale byly podporovány dalšími důkazy, a to vysvětlením MUDr. Marcely Honové a výpovědí svědka B. B., jimž se s věcí svěřila M. F., a dále listinnými důkazy; konkrétně zejména lékařskou zprávou o ošetření V. Ch. a protokolem o prohlídce jejího těla, včetně fotodokumentace, která zachycuje její poranění na těle, dále protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací a záznamem o telefonátu poškozené na tísňovou linku. Soud prvního stupně pečlivě vážil i otázku věrohodnosti výpovědí obou poškozených, přičemž dostál požadavku na volné hodnocení důkazů vyplývajícímu z § 2 odst. 6 tr. ř. Jestliže dovolatel nyní poukazuje na proměnlivost výpovědí poškozené M. F. v průběhu řízení, pak tato jeho námitka není důvodná. Jmenovaná totiž ve svých procesně použitelných výpovědích naopak popisovala oba incidenty konzistentně a v podstatných bodech vždy shodně vylíčila, jakým způsobem byla znásilněna. 10. K námitce, že nebyly provedeny důkazy výslechem svědků R. K. a F. V., kteří se měli vyslovit k četnosti návštěv poškozené V. Ch. v bydlišti obviněného, státní zástupkyně připomněla, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu. Dokazování v trestním řízení není bezbřehé, ale je limitováno zásadou zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, které v posuzované věci bylo učiněno zadost. 11. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani obhajobou namítané porušení zásady in dubio pro reo, nehledě k tomu, že její aplikace v nynějším případě nepřicházela v úvahu. O vině dovolatele totiž žádné pochybnosti nejsou. Nebylo povinností nižších soudů, aby při protichůdných tvrzeních poškozených a obviněného automaticky rozhodly v jeho prospěch, jestliže po řádně provedeném a vyhodnoceném dokazování dospěly k odůvodněnému závěru, že výpovědi M. F. a V. Ch. jsou na rozdíl od jeho obrany věrohodné a pravdivé. 12. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 13. Na toto vyjádření zareagoval obviněný písemnou replikou, v níž argumentaci „státního zástupce“ Nejvyššího státního zastupitelství odmítl a na svém dovolání beze změny setrval. Některé své klíčové námitky následně zopakoval. Opět poukázal na to, že poškozená M. F. byla závislá na psychoaktivních látkách, což mohlo mít negativní vliv na vnímání skutečnosti, svá vyjádření navíc postupně měnila a s orgány činnými v trestním řízení nespolupracovala. Odvolací soud v podstatě jen odsouhlasil závěry soudu prvního stupně, jenž uvěřil poškozeným a nikoli jeho obhajobě. Sám doplnil pouze to, že se poškozená F. měla svěřit svědku B. Ten však u tvrzených incidentů nebyl přítomen, jedná se o svědectví z doslechu a o jeho věrohodnosti vznikají pochybnosti už kvůli přátelskému vztahu s poškozenou. Subjektivní vnímání stavu poškozené svědkem B. vůbec nelze brát jako relevantní. Tento svědek, v jehož výpovědi se též vyskytly rozpory, nedisponuje žádnými odbornými znalostmi, které by ho činily způsobilými rozpoznat míru hladiny návykových látek v krvi, jakož ani vliv takových látek na aktuální stav osoby. Rovněž skutečnost, že se poškozená svěřila své psychiatričce MUDr. Honové, bez dalšího nepotvrzuje její věrohodnost. Nelze souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že výpovědí MUDr. Honové byl potvrzen dopad jednání obviněného na psychiku poškozené. Z lékařských zpráv ani z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika nebylo prokázáno, že by mezi obviněným a poškozenou došlo k jakémukoli styku, prokázána nebyla ani žádná újma na zdraví, resp. zranění poškozené, a to ani při prohlídce na gynekologii. Neexistuje žádný přímý důkaz podporující tvrzení obžaloby ohledně skutků pod body 1) a 2). Pokud jde o poškozenou V. Ch., tak ani v jejím případě nebyly při gynekologickém vyšetření zjištěny stopy po vaginálním znásilnění. Přestože se měl obviněný podle jejího tvrzení dopustit skutku pod bodem 3) opakovaně, tak k němu docházela, bavila se s ním, a to až do doby jeho zadržení policií. I ona je osobou závislou na návykových látkách a už proto lze pochybovat o její věrohodnosti stran objektivního vnímání reality. Vedle toho má v rejstříku trestů zaznamenáno více odsouzení. Obviněný nesouhlasí s tvrzením „státního zástupce“ ve vyjádření k dovolání, že výpověď poškozené byla v průběhu řízení konzistentní. Naopak poukazuje zejména na to, že poškozené byla v hlavním líčení státní zástupkyní přečtena výpověď z přípravného řízení, načež poškozená prohlásila, že tato výpověď plně odpovídá tomu, co se ten den stalo. Obhajoba proto znovu apeluje na „odvolací“ soud, aby si přehrál záznam z hlavního líčení, neboť z něj je patrné nejen to, že státní zástupkyně „předstírala“ poškozené její dřívější výpovědi, ale i to, jaké bylo „rozpoložení poškozené a způsob její výpovědi“. Odkaz „státního zástupce“ Nejvyššího státního zastupitelství na platnou judikaturu ohledně nutnosti vyhovění důkazním návrhům není přiléhavý. Obviněný poukazuje zejména na to, že soud vyslechl svědkyni V. B., u níž předem věděl, že svými smysly incident nevnímala, avšak s poukazem na totéž zamítl návrh na výslech svědků K. a V. V důsledku toho byl obviněný zkrácen na svých procesních právech a zejména na právu na spravedlivý proces. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 14. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že byl podán oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 15. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 16. V dané souvislosti je vhodné nejprve zmínit, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 17. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obhajoba explicitně označila. 18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. IV. Důvodnost dovolání 19. Výše nastíněnými interpretačními východisky se dovolací senát řídil při posouzení argumentace obviněného J. M. a dospěl k závěru, že ta se po obsahové stránce s označeným dovolacím důvodem míjí. 20. K námitce dovolatele, že dosavadní řízení bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, neboť okresní soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování o výslechy svědků R. K. (majitele domu na adrese XY) a F. V. (kolegy z práce), kteří měli potvrdit četnost návštěv poškozené V. Ch. v jeho bydlišti, je třeba nejprve obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu do té doby provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn jednoznačně byl. 21. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 22. Žádné z výše zmíněných pochybení však obviněný nižším soudům reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že jeho návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. o nich nerozhodly, či se k nim alespoň nevyjádřily, ač tak učinit měly. Okresní soud je zamítl přímo při ústním jednání, a to procesním usnesením, které samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz pasáž protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 2. 2025 na č. l. 342 spisu). Proč tak učinil, posléze dostatečně vysvětlil v bodě 12. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Přestože v odvolacím řízení obviněný předmětné důkazní návrhy již nezopakoval, vyjádřil se k nim v rámci přezkumu správnosti postupu a rozhodnutí soudu první instance také krajský soud v bodě 5. odůvodnění napadeného usnesení. Pokud nyní dovolatel brojí de facto jen proti negativním, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněným, stanoviskům soudů k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 118/09, sp. zn. III. ÚS 569/03 nebo sp. zn. IV. ÚS 570/03), pak takové jeho výhrady za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o možné revizi reklamovaného procesního postupu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze. 23. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se obviněný ocitl rovněž námitkami, jimiž se snažil podpořit své obecné tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající ve zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Konkrétně totiž neoznačil jediný důkaz, jehož obsah měl být interpretován deformativním způsobem či snad dokonce přímo proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho nabídl pouze vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a na způsob, jakým měly být hodnoceny, který je poplatný jeho dosavadní obhajobě uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení. Soudům vytkl fakticky to, že neupřednostnily právě jeho verzi skutkového děje a že důkazy, které nesly potenciál jeho tvrzení zpochybnit či přímo vyvrátit (mezi nimi zejména výpovědi obou poškozených), neupozadily a hodnotily je k jeho tíži. Zmíněný „extrémní nesoulad“ však nelze relevantně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti nebo obyčejnou polemikou se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů, resp. se skutkovými zjištěními, která byla na základě toho učiněna. 24. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně rozebíral a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již okresní soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč dospěl k závěru o vině obviněného a proč měl jeho obhajobu za vyvrácenou. Při kritické analýze podstatných důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, spekulace či produkt nepřípustné svévole. Pokud krajský soud následně v rozporu s představami obviněného neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádné výhrady, neznamená to, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost, jak je mu explicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry na odůvodnění (§134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl stále se opakující námitky obviněného za důvodné. Prostý fakt, že výsledné skutkové závěry soudů neodpovídají představám dovolatele, automaticky neznamená, že napadená rozhodnutí trpí vadou ve smyslu první varianty důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 25. Dovolací rétoriku obviněného lze charakterizovat jako určitý pokus o opětovné vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Ta však byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34). K podobné principiální nejistotě ovšem nižší soudy v posuzovaném případě neměly žádný rozumný důvod. 26. Pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konečně nebylo možno podřadit ani dosti smělé tvrzení obhajoby, že postup okresního soudu v hlavním líčení byl stižen „závažným procesním pochybením“ spočívajícím v tom, že poškozené V. Ch. byla v průběhu výslechu přečtena její výpověď z přípravného řízení, a ta ji pak bez dalšího potvrdila. Zpochybňovaná procedura měla zcela jasnou oporu v ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., když poškozená s odstupem času nebyla schopna (resp. zčásti spíše ochotna) před soudem popsat stíhaný skutek natolik detailně, jak učinila v přípravném řízení. Tehdy byla v procesním postavení svědka podrobně vyslechnuta policejním orgánem za účasti obhájce obviněného, kterému bylo umožněno klást jí otázky, čehož také aktivně ve prospěch klienta využil. Dovolací senát vyslyšel apel obviněného, přehrál si příslušnou část zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 10. 10. 2024 a zjistil, že poškozená zprvu vystupovala vůči soudu silně neseriózně, až arogantně, přičemž si patrně dostatečně neuvědomovala závažnost úkonu, k němuž byla jako svědkyně předvedena. Teprve po opakovaném důrazném poučení o povinnosti svědčit a o možných důsledcích křivé výpovědi, jehož se jí dostalo od předsedkyně senátu, začala sice úsečně, nicméně jednoznačně, odpovídat na její otázky a na dotazy státní zástupkyně a obhájkyně, které rozhodně nebyly formulovány tak, aby je bylo možno označit za návodné. Výslech byl přitom veden podrobně a důsledně, aby se verifikovala věrohodnost její výpovědi. Postup okresního soudu se tedy rozhodně neomezil jen na přečtení protokolu o výslechu svědka ze dne 5. 9. 2023, jehož obsah by poškozená bez dalšího pouze „odkývala“ s tím, že „plně odpovídá tomu, co se daný den mělo stát“. Potud námitka dovolatele postrádá nejen právní relevanci, ale i oporu v realitě. 27. Souborně lze tedy shrnout, že napadené usnesení krajského soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z namítaných vad ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak výhrady obviněného nemohly naplnit ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který navíc on sám ani výslovně neoznačil.V. Způsob rozhodnutí 28. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 6. 5. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu