3 Tdo 35/2026-560 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 To 225/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 3/2025, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se částečně zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 To 225/2025, a to v části, v níž bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto odvolání obviněného M. H. proti výroku o vině pod bodem 1. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 19 T 3/2025, a proti výroku o trestu a náhradě škody, a dále se částečně zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 19 T 3/2025, ve výroku o vině pod bodem 1., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 věty druhé trestního řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. H. bere do vazby. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 19 T 3/2025, byl M. H. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem 1. výroku o vině uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 18. 5. 2023 v době od 02:00 hodin do 03:00 hodin v Praze XY, v areálu XY, před XY (č. p. XY) v prostoru mezi pravým rohem budovy a fontánou, poté, co spolu strávili večer a část noci v okolí křižovatky XY a v zahradě XY, fyzicky napadl bývalou manželku poškozenou M. H., tak, že ji uhodil zezadu pěstí do hlavy do oblasti pravého spánku, pak poškozenou chytil za vlasy, pořád ji bil pěstí do hlavy, do žaludku, do stehen, poté poškozenou odvlekl k prostoru u laviček vpravo od vstupu do letohrádku, přičemž když poškozená spadla na zem, tahal ji za vlasy, kopal do hlavy a těla, přičemž jí vytrhl z rukou kabelku, kterou vysypal a z vnitřní boční kapsy kabelky odcizil finanční hotovost 150 EUR (tj. 3 552 Kč dle kurzu ČNB ke dni 18. 5. 2023), finanční hotovost 1 000 Kč, ukrajinskou identifikační kartu a platební kartu ukrajinské banky Monobank nezjištěného identifikačního čísla, to vše na jméno poškozené, dále poškozené potrhal kabelku a opakovaně udeřil mobilním telefonem o lavičku, a poté co na místo přiběhl blíže nezjištěný muž, kterého se obžalovaný lekl a poodstoupil od poškozené, poškozená toho využila, zvedla se a utekla směrem k náměstí XY, když kabelku a věci nechala na místě. 2. Pod bodem 2. výroku o vině byl shledán vinným jednak přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že poté, co poškozená M. H. utekla z místa napadení, ji následně obžalovaný dostihl u bydliště na adrese XY, kde poškozená přespávala u známého I. N., po příchodu k domu poškozená vchodové dveře odemkla pomocí elektronického kódu, obžalovaný stále běžel za ní a vstoupil do domu a následně i do bytu, kde poškozená přespávala, bez souhlasu poškozené za poškozenou vstoupil na WC, kde se před obžalovaným poškozená chtěla schovat, tam stál nad poškozenou a řekl jí „umyj se, děvko“ a stlačil jí hlavu do umyvadla, kdy se dvěma prudkými údery snažil poškozené dostat hlavu do umyvadla, poškozená křičela a vzbudila sousedy, pročež obžalovaný z bytu odešel. 3. Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. H. na náhradě škody částku ve výši 4 552 Kč. 5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. H. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 19 T 3/2025, podal obviněný odvolání do všech výroků napadeného rozsudku. 7. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 To 225/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. II. 8. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 To 225/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 527–530 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 9. Obviněný namítl, že důkazy provedené v hlavním líčení neumožňují učinit závěr, že spáchal přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož nebyl proveden žádný přímý ani nepřímý důkaz o ztrátě, odcizení, či existenci a dispozici s tvrzeným platebním prostředkem (nezjištěno ani číslo karty, výstavce, blokace či transakce) a soud nedůvodně zamítl návrh obhajoby na vyžádání bankovních údajů. Byla-li by karta nahlášena jako odcizená bezprostředně po napadení poškozené, byl by proveden zcela objektivní a stěžejní nepřímý důkaz vedoucí k závěru, že karta skutečně byla „někým“ odcizena. Naopak, pokud by karta nahlášena jako odcizená nebyla (potažmo ztracená, zkrátka nebyla-li by „zablokována“), bylo by jen velmi stěží uvěřitelné, že k jejímu odcizení došlo. Za situace, kdy nebyly obstarány bankovní údaje a orgány činné v trestním řízení neznají ani číslo karty, je závěr o naplnění § 234 odst. 1 tr. zákoníku nepřezkoumatelný a v extrémním rozporu s obsahem spisu. Jako problematický se tento závěr jeví též s ohledem na povinnost soudu skutek jednoznačně popsat s ohledem na pravidlo totožnosti skutku a zásady zákazu dvojího trestání. Číslo platební karty přitom šlo zjistit (jak obhajoba opakovaně navrhovala v přípravném řízení i před soudem) jednoduchým dotazem na poškozenou (např. aby předložila snímek z bankovní aplikace), či výstavce platebního prostředku. 10. Dále má za to, že právní kvalifikace skutku pod bodem 1. výroku o vině jako trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by násilí bylo užito v úmyslu zmocnit se cizí věci, ani kde se odcizená věc nachází. Úmysl zmocnit se cizí věci musí existovat již v době spáchání. Pokud se násilí a zmocnění věci odehrávají odděleně a nelze bezpečně prokázat, že násilí směřovalo k odnětí věci, nejde o loupež, ale o oddělené skutky. Podle dovolatele tak mělo být jednání při respektu k zásadě in dubio pro reo posouzeno jako oddělitelné skutky, tedy jako krádež podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. V projednávané věci soud prvního stupně dovodil loupež převážně z výpovědi poškozené (která u hlavního líčení nevypovídala), z kamerových záznamů sporné identifikovatelnosti a z listin dokládajících zranění. Nic z toho však neprokazuje úmysl zmocnit se věci v době užití násilí. Obviněný rovněž namítá, že nebylo prokázáno, že by poškozenou napadl on. Poukázal na to, že v době incidentu byla poškozená ovlivněna alkoholem, a je proto představitelné, že si pouze vybavila dovolatele jako poslední osobu, „kterou viděla“. Stejně tak nelze vyloučit, že kabelku mohla zapomenout či jednoduše ztratit. 11. Obviněný dále ve vztahu k oběma skutkům namítl, že jeho přítomnost na místech činu nebyla prokázána ani vyhodnocením genetických stop, ani kamerovými záznamy na ulici a v domě, ve kterém bydlela poškozená, ani výpovědí spolubydlícího poškozené. Rozporuje výpověď poškozené z přípravného řízení, a poukazuje na to, že tím, že poškozená nevypovídala u hlavního líčení, znemožnila soudu, aby si o její věrohodnosti mohl v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti utvořit vlastní názor. Též mu bylo znemožněno klást jí otázky. Poškozená byla při výslechu v jiné místnosti bez přítomnosti obhájce i dovolatele. Pokud nevypovídala, soud prvního stupně měl přijmout fakt, že důkazní situace obžaloby je tímto zásadně oslabena, nikoli odmítnutí výpovědi pokládat za svého druhu usvědčující důkaz. V tomto směru odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20, nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Opakovaně poukazuje na to, že v „relevantních časech“ byla poškozená pod vlivem alkoholu (cca 1,2 ‰ ráno v den incidentu) a u hlavního líčení odmítla vypovídat. Přesto soudy plně uvěřily její verzi, aniž by (i přes návrhy) provedly důkazy k objasnění sporných bodů. Soud nijak neodstranil rozpor v jejím tvrzení, že jí měl být odcizen pas, ačkoli se jím následně prokazovala. Závěr soudu o „chybě v tlumočení“ pokládá obviněný za nepřijatelný. Soud nemůže doplňovat obsahu protokolu o výslechu svědka z přípravného řízení a přicházet s domněnkami o chybách v překladu. Informace z protokolu lze použít pouze tak, jak byly zaznamenány a jak jejich správnost potvrdila podpisem poškozená, tlumočník, potažmo policejní orgán a obhájce. Obviněný dále namítá, že odborné vyjádření z odvětví genetiky potvrzuje jeho skutková tvrzení, že na místě činu nebyl, nikoli verzi poškozené, že na místě činu pil pivo z plechovky. Za nepravděpodobné označil, že by si svědek N., měl-li být incidentu pod bodem 2. výroku o vině přítomen, nevšiml, nebo nezaznamenal, že na WC dochází k napadení jeho spolubydlící, pokud k ději došlo tak, jak vypověděla poškozená. Tyto skutečnosti podle obviněného podlamují věrohodnost verze poškozené, na níž rozsudek stojí, a řízení tak podle něj minimálně vyžaduje doplnění dokazování. 12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem dovolatele zprostil obžaloby v plném rozsahu. 13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 15. 12. 2025, sp. zn. 1 NZO 989/2025. 14. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, jimiž poukázal na nedostatečný rozsah dokazování a údajně vadné hodnocení opatřených důkazních prostředků. Obviněný jimi totiž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný založil své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Takové námitky obviněného existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládají, avšak ani žádného jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b tr. ř. Citovanému důvodu dovolání neodpovídají ani námitky obviněného, kterými zpochybnil věrohodnost svědkyně M. H. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). 15. Státní zástupce ovšem obviněnému přisvědčil v tom, že v posuzované věci je stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, dána existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednak rozhodná skutková zjištění, která se týkají tohoto přečinu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jednak soudy založily tato rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelných důkazech a také nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy. V důsledku existence těchto skutkových vad proto státní zástupce považuje za nesprávné i právní posouzení skutku jako citovaného přečinu. Zmíněné vady však podle státního zástupce neopodstatňují v této trestní věci zrušení napadených rozhodnutí na podkladě dovolání obviněného. 16. Pokud jde o přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě v označeném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (tj. že obviněný měl z kabelky poškozené „odcizit“ platební kartu ukrajinské banky Monobank nezjištěného identifikačního čísla) nevyplývají z důkazů provedených v řízení před soudy nižších stupňů. Údaj o odcizení platební karty totiž nevyplývá z protokolu o výpovědi dotyčné svědkyně (poškozené) ze dne 9. 10. 2024, jak byla shrnuta v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zmiňované okolnosti opatření cizozemského platebního prostředku jsou zachyceny toliko v úředním záznamu policejního orgánu, který byl za souhlasu stran přečten postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2025). Tento důkazní prostředek však shledal odvolací soud jako procesně nepoužitelný, neboť podle jeho názoru byl proveden v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu. Státní zástupce se s tímto názorem ztotožňuje. Zmiňovaná okolnost (odcizení platební karty) vyplývá až ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 18. 5. 2023, který byl sepsán podle § 158 odst. 3 tr. ř. na základě osobního oznámení poškozené M. H. Tento záznam byl však vyhotoven teprve později v návaznosti na úřední záznam policejního orgánu o vyslání stálé výjezdové skupiny ze dne 18. 5. 2023. To znamená, že takový úřední záznam skutečně nemohl být použit jako důkaz, takže bylo vyloučeno jeho přečtení podle § 211 odst. 6 tr. ř. Jiný důkazní prostředek k posouzení skutku obviněného také jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku nebyl v řízení opatřen ani proveden. 17. V této věci tak nastala situace, kdy rozhodná skutková zjištění vycházejí jednak z procesně nepoužitelného důkazu (tj. z úředního záznamu policejního orgánu), jednak soud prvního stupně opomenul návrh obviněného na provedení podstatného důkazu k identifikaci předmětné cizozemské platební karty poškozené. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto v této věci materiálně naplněn ve všech alternativách. Tímto není správné ani právní posouzení skutku podle tohoto ustanovení, jehož zákonné znaky nelze za stávajícího důkazního stavu dovodit. Tím je naplněn též důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce však má za to, že vzdor zmiňovaným skutkovým a právním vadám, jimiž soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí, a které se týkají přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, však projednání dovolání obviněného by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení. Je tomu tak zejména s ohledem na mnohost spáchaných trestných činů, jejich závažnost a vysokou společenskou škodlivost. Podle státního zástupce pak případné nové meritorní rozhodnutí, které by již v závislosti na výsledcích dokazování nemuselo zahrnovat právní posouzení skutku jako přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, by nemohlo vést k zásadnímu snížení trestu odnětí svobody, jehož výměra byla stanovena jen mírně nad samou dolní hranicí zákonné trestní sazby za nejpřísněji trestný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřichází ve věci jmenovaného obviněného v úvahu. Rovněž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena (tj. otázka naplnění zákonných znaků přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku za situace, kdy si měl pachatel neoprávněně opatřit tento platební prostředek loupeží), není po právní stránce zásadního významu. 18. Na základě uvedených skutečností proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhl učinit v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. 19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. 20. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). S ohledem na obsah dovolání a procesní vývoj před nalézacím a odvolacím soudem se rovněž zabýval tím, zda je dovolání obviněného přípustné podle § 265a odst. 1 tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že přípustné je. 21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 22. Dovolání obviněného je nicméně třeba vytknout, že ačkoliv uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovanými skutky a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 23. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 24. Pokud jde o uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je třeba připomenout, že tyto se v praxi často vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. 25. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí obviněný v projednávané věci, kdy ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. 26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 27. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 28. Varianta třetí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje na tzv. opomenuté důkazy. Opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). 29. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 30. Procesně nepoužitelnými důkazy ve smyslu varianty druhé předmětného dovolacího důvodu jsou pak takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením. 31. Konečně varianta první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dána v situaci, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Je namístě upozornit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. 32. Pokud jde o proces dokazování a vyhodnocení provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 33. Citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, jejichž prostřednictvím obviněný napadá způsob, jakým byly vyhodnoceny provedené důkazy, zejména pak výpověď poškozené z přípravného řízení a její věrohodnost, která měla být snížena v důsledku jejího stavu opilosti v době obou incidentů, dále kamerových záznamů a zajištěných genetických stop. Pokud jde o výpověď poškozené, skutečnost, že poškozená s ohledem na to, že obviněný je otcem jejích dvou synů a jeho újmu by tak pociťovala jako újmu vlastní, odmítla u hlavního líčení vypovídat, resp. využila svého práva podle § 100 odst. 2 tr. ř. (viz bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nelze vyhodnotit tak, že by byla porušena obhajovací práva obviněného, neboť tento nemohl poškozené klást otázky. Poškozená byla vyslechnuta orgány činnými v trestním řízení po zahájení trestního stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř. (č. l. 2–5 spisu), jak se podává z protokolu o výslechu svědka založeném na č. l. 80–83 spisu. Její výslech proběhl za přítomnosti obhájce obviněného JUDr. Otakara Duchka, kterému bylo umožněno klást poškozené otázky, čehož obhájce zcela bez omezení využil, a rovněž za přítomnosti tlumočnice PhDr. Lendělové, CSc. Poškozená byla řádně poučena o svém právu odepřít výpověď, čehož však nevyužila, jak se z protokolu, jehož obsah stvrdila vlastnoručním způsobem, rovněž podává. V rámci hlavního líčení proto bylo přistoupeno ke čtení tohoto protokolu podle § 211 odst. 4 tr. ř. Ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. přitom říká, že protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle § 100, je možno číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit. Uvedený postup soudu prvního stupně byl tedy zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu. 34. Jelikož se poškozená osobně dostavila k hlavnímu líčení a soudem byla opakovaně dotazována na svůj vztah s dovolatelem, a to zejména za účelem vyhodnocení jejího postoje k podání výpovědi, nelze dospět k závěru, že soud neměl možnost utvořit si vlastní názor na osobu poškozené. Soud prvního stupně se k věrohodnosti poškozené vyjádřil podrobně v rámci odůvodnění svého rozsudku, resp. otázkou věrohodnosti poškozené se pečlivě zabýval, a to právě s ohledem na skutečnost, že výpověď poškozené je v projednávané věci stěžejním důkazem. Lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 21. a 22. odůvodnění rozsudku, který konstatoval, že výpověď poškozené je od počátku konzistentní, a to navzdory skutečnosti, že měla v krvi bezprostředně po nahlášení 1,2 ‰ alkoholu a byla zraněná, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by chtěla obviněnému jakkoli uškodit, právě naopak. Poškozená rovněž nijak nerozporovala, že požila s obviněným alkohol a byla tedy opilá, kdy rovněž uvedla, že po napadení v bytě vypila skleničku whisky na uklidnění. Její ovlivnění alkoholem nijak nesnižuje její věrohodnost. Lze si jen těžko přestavit, že by si poškozená, byť ovlivněna alkoholem, spletla osobu útočníka s obviněným, který byl jejím životním partnerem a s nímž měla blízký vztah. Soud prvního stupně vyhodnotil výpověď poškozené jako pravdivou a věrohodnou a zcela uvěřil jejím tvrzením, kdy tato byla podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy. Záznamy kamerových systémů a pořízené fotografie byly důkazy, které svědčily o tom, že poškozená se pohybovala ve společnosti obviněného v blízkosti místa, kde došlo k jednání popsanému pod bodem 1. výroku o vině. Přestože některé záběry nejsou zcela zřetelné, na jiných lze naopak jasně rozpoznat a ztotožnit osoby poškozené a obviněného. V tomto směru lze odkázat na vyhodnocení kamerových záznamů a fotografií učiněné soudem prvního stupně v bodech 19., 20. a 25. odůvodnění jeho rozsudku. Rovněž nelze opomenout samotná zranění, která poškozená utrpěla, a která byla objektivizována lékařskými zprávami se závěrem, že tato si nemohla způsobit sama. Namítá-li obviněný, že vyhodnocení genetických stop vylučuje, že by se nacházel na obou místech činu, pak je taková úvaha zcela nesprávná, neboť z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetika se toliko podává, že DNA obviněného nebyla zjištěna v dostatečné kvalitě pro individuální identifikaci, resp. byl zjištěn smíšený profil DNA. Pokud se týká rozporů ve výpovědích poškozené učiněných v rámci trestního řízení po zahájení a před zahájením trestního řízení stran toho, co jí bylo obviněným odcizeno, k tomuto se Nejvyšší soud vyjádří následně. 35. Obviněný dále vznáší námitku obsahově spadající pod všechny tři výše rozvedené varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že závěr o tom, že se dopustil skutkem popsaným pod bodem I. výroku o vině rovněž přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, resp. nebylo prokázáno, že by odcizil platební kartu poškozené, a je zde tedy dán zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. V této souvislosti namítá i neprovedení jím navrhovaných důkazů k prokázání skutečnosti, že poškozená takovou platební kartou vůbec disponovala, případně zda byly po nahlášení jejího odcizení z této karty provedeny nějaké transakce. Rovněž namítá, že soud vycházel stran odcizení platební karty z procesně nepoužitelného důkazu, kterým byl úřední záznam o vyslání stálé výjezdové skupiny Praha II k případu loupeže (č. l. 193–195 spisu, dále jen „úřední záznam o výjezdu“), který byl u hlavního líčení přečten podle § 211 odst. 6 tr. ř. 36. Uvedené námitce je třeba přisvědčit v celém rozsahu. Úřední záznam o výjezdu byl sepsán dne 18. 5. 2023, kdy poškozená byla vytěžena dvěma policisty, přičemž uvedla, že byla napadena svým bývalým manželem, kdy tento ji mimo jiného odcizil platební kartu Monobank a „další blíže nespecifikované ukrajinské doklady“. Tato skutečnost byla následně převzata do záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. z téhož dne. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 25. 5. 2023 (č. l. 2–5 spisu) bylo obviněnému doručeno dne 26. 9. 2024 (doručenky č. l. 5v spisu). Poškozená byla v pozici svědka vyslechnuta dne 9. 10. 2024 (protokol na č. l. 80–83 spisu), kdy uvedla, že ji měl obviněný odcizit „peníze a doklady, pas“. Jelikož obviněná odmítla u hlavního líčení vypovídat (viz výše body 33. a 34. tohoto usnesení), byl protokol o jejím výslechu ze dne 9. 10. 2024 přečten za podmínek ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. V rámci hlavního líčení byl však rovněž za souhlasu obviněného a státního zástupce přečten úřední záznam o výjezdu, a to podle § 211 odst. 6 tr. ř. Podle ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. lze se souhlasem státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5 tr. ř.). Soud prvního stupně následně v bodě 26. odůvodnění rozsudku uvedl, že „pokud jde o popis skutků, tento byl soudem oproti obžalobě změněn tak, aby byl v souladu s výpovědí poškozené z přípravného řízení a stran předmětů, které obžalovaný poškozené odcizil, s tím, co je uvedeno v úředním záznamu o výjezdu SVS (neboť výše finančních prostředků uváděná poškozenou při prvotním vytěžení je pro obžalovaného příznivější oproti výslechu z přípravného řízení, a dále pokud jde o konkrétní předměty, které se nacházely v kabelce, soud je přesvědčen, že den po napadení musela poškozená lépe vědět, jaké předměty měla pár hodin předtím u sebe, než téměř po roce a půl)“. Ačkoli argumentace soudu založená na postupném oslabování paměťové stopy, stejně jako úvah stran in dubio pro reo, je obecně zcela přijatelná, nelze přehlédnout samotnou povahu důkazu, z něhož soud prvního stupně vycházel při ustalování skutkového stavu. 37. Odvolací soud se následně k dovolatelově námitce vyjádřil v odůvodnění svého usnesení (neboť obviněný tuto uplatnil i v rámci řádného opravného prostředku), přičemž uvedl, že „o uloupení platební karty existuje přímý důkaz, a to výpověď poškozené, kterou nalézací soud v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu hodnotil jako věrohodnou“ (bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Z obsahu spisu a předmětných listinných důkazů se však podává, že odcizení platební karty bylo poškozenou uvedeno toliko při jejím vytěžení policisty, resp. tato informace se podává toliko z úředního záznamu o výjezdu pořízeném před zahájením trestního řízení, nikoli z výpovědi obviněné učiněné v přípravném řízení a přečtené za podmínek ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. u hlavního líčení. Ostatně sám odvolací soud na nesprávný postup soudu prvního stupně podle ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. stran úředního záznamu o výjezdu upozornil, a to nejprve v bodě 5. odůvodnění usnesení, kde uvedl, že „s výjimkou přečtení úředního záznamu na č. l. 193 až 195 bez splnění zákonných podmínek § 211 odst. 6 tr. řádu, nebyla procesní ustanovení porušena v takové míře, aby se jednalo o podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu“; a následně v bodě 7. odůvodnění usnesení, kde uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když rovněž vycházel z úředního záznamu o vyslání stálé výjezdové skupiny Praha II. 38. Jelikož úřední záznam o výjezdu není záznamem ve smyslu ustanovení § 158 odst. 3 tr. ř., a proto jeho přečtení u hlavního líčení podle § 211 odst. 6 tr. ř. nepřichází v úvahu, lze uzavřít, že rozhodná skutková zjištění vztahující se k přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (tj. odcizení platební karty) vycházejí z procesně nepoužitelného důkazu (tj. úředního záznamu o výjezdu založeném na č. l. 193–195 spisu), přičemž v důsledku neexistence jiného důkazního prostředku k prokázání skutečnosti, že obviněný poškozené odcizil platební kartu, jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků tohoto trestného činu, také ve zjevném rozporu s obsahem výpovědi poškozené z přípravného řízení, kterou soud prvního stupně provedl podle § 211 odst. 4 tr. ř. 39. Je rovněž třeba konstatovat, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s návrhem obhajoby na doplnění dokazování dotazem na ukrajinskou banku Monobank. Tento důkazní návrh byl vznesen v rámci hlavního líčení dne 10. 3. 2025 (protokol na č. l. 323A–323D spisu), přičemž o něm nebylo rozhodnuto, a to ani v rámci hlavního líčení konaného dne 14. 5. 2025 (protokol na č. l. 376–381 spisu). V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně o něm rovněž není žádná zmínka. Jednalo se přitom o podstatný důkaz k prokázání rozhodné skutečnosti, kdy neprovedení takového důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (viz body 28. a 29. tohoto usnesení). 40. Pokud se jedná o námitku, že nebylo prokázáno, že by poškozené byl odcizen rovněž cestovní pas, i tato má částečné opodstatnění. Jak uvedeno výše v bodě 36. tohoto usnesení, obviněná v rámci své výpovědi z přípravného řízení (která byla následně podle § 211 odst. 4 tr. ř. přečtena u hlavního líčení) uvedla, že jí měl obviněný odcizit „peníze a doklady, pas“. Obsahem spisu nelze vyhodnotit, zda se poškozená po 18. 5. 2023 prokazovala cestovním pasem či nikoli. Návrh na doplnění dokazování dotazem na Velvyslanectví Ukrajiny, vznesený v rámci hlavního líčení dne 10. 3. 2025, nebyl stejně jako návrh na doplnění dotazem na ukrajinskou banku Monobank soudem prvního stupně vypořádán (viz předcházející bod 39. tohoto usnesení). Soud prvního stupně v bodě 27. odůvodnění svého rozsudku odkázal na procesně nepoužitelný úřední záznam o výjezdu s tím, že poškozená policistům sdělila, že jí byly odcizeny cestovní doklady, přičemž zmínka o pasu se objevuje toliko jednou v protokolu (soud blíže neupřesnil, o jaký konkrétní protokol se má jednat). Tímto protokolem podle zjištění Nejvyššího soudu je, jak uvedeno výše v bodě 36. tohoto usnesení, právě protokol o výpovědi poškozené ze dne 9. 10. 2024. Soud prvního stupně připustil možnost překladatelské chyby, nicméně následně kategoricky uvádí, že odcizení pasu „je dostatečně důkazně podloženo oním úředním záznamem o výjezdu SVS, z něhož stran popisu všech odcizených předmětů soud vyšel“. S ohledem na výše uvedené závěry stran procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu je závěr soudu prvního stupně nepřijatelný. 41. Jelikož byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy byly shledány vady rozhodných skutkových zjištění vztahujících se k přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, nelze se ani ztotožnit s právním posouzení skutku pod bodem 1. výroku o vině podle tohoto ustanovení, neboť za stávajícího důkazního stavu nelze shledat naplnění znaků předmětné skutkové podstaty. Tímto je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který byl obviněným rovněž uplatněn, a který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je totiž možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, k tomu je vyhrazen právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). V projednávané věci však skutková zjištění vztahující se k přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku tak, jak jsou zakotvena ve skutkové větě rozsudku pod bodem 1. výroku o vině, neodpovídají provedenému dokazování, nelze je tedy označit za stabilizovaná a bezvadná. 42. Obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině rovněž v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy má za to, že násilí nebylo užito v úmyslu zmocnit se cizí věci, a jeho jednání tak mělo být posouzeno jako dva samostatné trestné činy, a to jako trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. 43. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se zvlášť závažného zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. 44. Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. 45. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Je tedy také stejně jako násilí prostředkem ke zmocnění se cizí věci. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. 46. Úmysl pachatele (srov. § 15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Loupež proto zařazujeme mezi předčasně dokonané trestné činy. 47. Pro odlišení krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku od loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující, kdy pachatel použil násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Pokud k užití násilí dojde před zmocněním se věci, v čemž jsou zahrnuty i případy, kdy k použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí dojde v průběhu zmocňování se cizích věcí, jde o loupež. Pokud užije násilí až poté, co se věci fakticky zmocnil, pak by se jednalo o krádež. 48. Skutek pod bodem 1. výroku o vině spočíval ve zkratce v tom, že obviněný poté, co spolu strávili večer a část noci, fyzicky napadl poškozenou tak, že ji fyzicky atakoval pěstmi a kopy směřujícími na různé části těla a do oblasti hlavy poškozené, držel a tahal ji za vlasy a odvlekl k lavičce, kde pokračoval ve fyzických útocích, přičemž poté, co poškozená upadla na zem, obviněný jí vytrhl kabelku, kterou vysypal a z vnitřní boční kapsy odcizil finanční hotovost a další věci, kabelku poničil a rovněž opakovaně udeřil mobilním telefonem poškozené o lavičku; kdy poškozená následně využila chvíle vyrušení a z místa utekla, přičemž kabelku a věci nechala na místě. 49. Právnímu posouzení skutku jako trestného činu loupeže není čeho vytknout. Obviněný užil násilí (fyzické ataky, vytrhnutí kabelky) nejen k tomu, aby fyzicky ublížil poškozené, kdy jeho útok byl zjevně motivován rozhořčením nad tím, že poškozená v době jeho pobytu ve vězení navázala jiný vztah, ale rovněž k překonání jejího odporu s úmyslem zničit její věci (mobilní telefon) a zmocnit se přinejmenším její hotovosti. Násilí přitom užil před zmocněním se jejích věcí. Soud prvního stupně stran subjektivní stránky uvedl, že obviněný se jednání, zejména vzhledem k intenzitě útoku, „dopustil v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], neboť obžalovaný zcela jistě věděl, že tímto svým jednáním porušuje zájmy chráněné trestním zákoníkem, tj. zájmy na ochraně zdraví i majetku poškozených osob, a takové porušení způsobit chtěl“. Lze si jen těžko představit, že by si obviněný nebyl vědom toho, že užije-li vůči poškozené brachiálního násilí spočívajícího příkladem v kopech do hlavy či úderech pěstí do oblasti žaludku, je takové jednání v rozporu s trestněprávními předpisy. Stejně tak, pokud poškozené vytrhne kabelku, tuto vysype, odcizí z ní (přinejmenším) peníze a poškozené poškodí (zničí) mobilní telefon. Nad rámec je možno připomenout, že úmysl u trestného činu loupeže nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, tedy k přisvojení, ale postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. (srov. R 51/1976-III.). 50. Nejvyšší soud tedy námitku obviněného shledal neopodstatněnou. IV. 51. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné, a ze shora stručně rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 7 To 225/2025, a to v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. H. proti výroku o vině pod bodem 1. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 19 T 3/2025, a proti výroku o trestu a náhradě škody, a dále částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 19 T 3/2025, ve výroku o vině pod bodem 1., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení celého výroku o vině pod bodem 1., neboť se jednalo o jednočinný souběh zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kdy platební karta byla odcizena právě prostřednictvím loupeže. 52. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil Nejvyšší soud i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 53. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude soud prvního stupně povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Zejména je třeba postavit mimo veškerou pochybnost, zda byla obviněné odcizena platební karta či nikoli, a dále, zda jí byl odcizen cestovní pas. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo. 54. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Z předloženého procesního spisu vyplývá, že trestní stíhání obviněného probíhalo jako řízení vazební. V původním řízení před soudy obou stupňů byla na obviněného uvalena vazba z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Na žádost Nejvyššího soudu o sdělení k případnému rozhodování o vazbě obviněného, doručené jeho obhájci dne 25. 3. 2026, nebylo reagováno. Nejvyšší soud shledal, že dosud zjištěné skutečnosti zakládají důvodnou obavu, že obviněný by se mohl pobytem na neznámém místě, a to i v cizině, vyhýbat trestnímu řízení. S právní kvalifikací zvlášť závažného zločinu a dvou přečinů, pro něž je stíhán, se rovněž pojí hrozba uložení citelného trestu odnětí svobody, přičemž obviněný je zároveň cizím státním příslušníkem, který na území České republiky přicestoval pouze za účelem návštěvy své sestry a poškozené, později za účelem trestního řízení, neboť v mezidobí pobýval v Německu. S přihlédnutím k dosavadnímu průběhu a výsledkům řízení je třeba konstatovat, že v nynějším stadiu řízení je nadále na straně obviněného dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodl, že obviněný se bere do vazby. Současně trvají i podmínky stanovující důvodnost jeho trestního stíhání. Při jejich existenci přitom momentálně nelze účelu vazby dosáhnout některým z jiných opatření vyjmenovaných v § 73 odst. 1 tr. ř. 55. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu