3 Tdo 358/2026-365USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný I. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. 5 To 280/2025-316, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 78/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 30. 9. 2025, č. j. 3 T 78/2025-173, byl obviněný I. S. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (doslovně převzato z výroku rozsudku) v době od 16:01 hodin dne 6. 4. 2023 do 19:35 hodin dne 3. 10. 2024, v Praze 4, ani jinde, nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 4 roků do Věznice Praha – Pankrác, se sídlem Soudní 988/1, 140 57 Praha 4, a to na základě rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 73 T 10/2021-1248 ze dne 10. 6. 2022, který nabyl právní moci 14. 12. 2022, ve spojení s rozhodnutím odvolacího Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 52/2022-1325 ze dne 14. 12. 2022, ačkoliv výzvu Městského soudu v Praze, sp. zn. 73 T 10/2021 ze dne 23. 3. 2023, k nastoupení trestu nejpozději do 6. 4. 2023 do 16:00 hodin si osobně proti podpisu převzal dne 27. 3. 2023 v 09:03 hodin, přesto do výkonu tohoto trestu nenastoupil, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné důvody, a byl do vězení dodán až dne 3. 10. 2024. 2. Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 3. 12. 2025, č. j. 5 To 280/2025-316, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný I. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Městskému soudu především vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku s tím, že jej není možné považovat za trestný čin. Nelze totiž podle jeho názoru souhlasit s tím, že aniž by mu byla skutečně doručena výzva k nástupu trestu, mohlo by jeho jednání vykazovat všechny zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a dosahovat i potřebné míry společenské škodlivosti. Odvolací soud se nezabýval subjektivní stránkou skutkové podstaty, když ničím neosvětlil, jak se mohl dovolatel úmyslně vyhýbat nástupu trestu, když mu nebyla předmětná výzva doručena a nebyl mu tedy ani znám samotný termín nástupu. 6. Obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší správní soud v rámci svého rozhodnutí ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 As 31/2009-231, když šlo o spor ohledně obsahu doručované zásilky. Nejvyšší správní soud v tomto případě zamítl kasační stížnost stěžovatelky s odkazem na negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti. Adresát zásilky totiž není schopen prokázat negativní skutečnost, tj. že mu určitá písemnost nebyla doručena. Dovolatel má za to, že není možné činit výše uvedené právní závěry ohledně doručování v rovině civilního práva a zároveň tytéž závěry zcela popřít v rovině práva trestního. V té souvislosti rovněž namítl, že v aktuálně projednávaném případě Městský soud v Praze jakožto soud odvolací hodnotil skutkový děj, činil závěry a posuzoval jednání (doručování zásilky) téhož soudu, tj. opět Městského soudu v Praze jakožto soudu „nalézacího“. 7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě obviněný dovozuje z toho, že žádný z doposud provedených důkazů podle jeho přesvědčení neprokazuje, že mu výzva k nástupu trestu skutečně byla doručena, resp. že tato byla obsahem zásilky, kterou převzal dne 27. 3. 2023. Všechny provedené důkazy svědčí o tom, že předmětná zásilka byla vypravena a převzata, žádný však nesvědčí o samotném obsahu zásilky. Nelze souhlasit s argumentací odvolacího soudu, že „námitka obžalovaného, že k nevložení výzvy k nástupu výkonu trestu do obálky mohlo dojít v důsledku blíže nespecifikovaného ‚lidského pochybení‘, je založena výlučně na hypotetické možnosti, pouhé spekulaci obžalovaného, která nemá žádnou oporu v provedených důkazech“. Naopak, podle názoru dovolatele se jedná o relevantní obhajobu, která nebyla žádným způsobem vyvrácena. Městský soud tak měl postupovat podle zásady in dubio pro reo, neboť nebylo spolehlivě zjištěno, že se stal skutek, pro který je obviněný stíhán, a bez důvodných pochybností se neprokázala jeho vina, resp. nebyla vyvrácena jeho obhajoba. S ohledem na požadavek restriktivního výkladu podmínek „zákonné licence ke zbavení svobody“ má dovolatel za to, že výzva mu nebyla řádně doručena a nebyla mu tedy ani poskytnuta žádná lhůta k nástupu do výkonu trestu, a tedy ani nebyly splněny podmínky pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu podle § 321 odst. 3 tr. ř. 8. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, sp. zn. 5 To 280/2025, zrušuje a podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Opis dovolání obviněného soud prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. zaslal k případnému vyjádření nejvyšší státní zástupkyni. Písemnost byla doručena dne 16. 3. 2026. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud žádné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně ani jiný přípis, jímž by avizovala zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Tato skutečnost věcnému projednání předloženého opravného prostředku nijak nebránila. 10. Totéž lze konstatovat ohledně podání obviněného, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 24. 4. 2026 a bylo nazváno „Žádost o stanovení (případně odložení) projednávaného – nařízeného jednání“. Na jeho základě dovolací senát neshledal důvod pro přeložení či odročení (již nařízeného) neveřejného zasedání na pozdější termín, nota bene o několik měsíců, jak se obviněný dožadoval. Neuvedl totiž vůbec žádné skutečnosti, které by mohly takový postup reálně odůvodnit. Prezentoval pouze zcela obecná konstatování typu, že „se pokouší zajistit nový stěžejní, důležitý a hodnověrný důkaz o své nevědomosti existence vydané výzvy k nástupu výkonu trestu“. O jaký důkaz by se mělo jednat, konkrétně nespecifikoval. Jeho následné tvrzení, že jakési „úřední listiny“, o jejichž vydání údajně požádal guvernéra a senátora za stát Arizona, USA, by měly jasně doložit jeho „nevědomost ve výše uvedené souvislosti“, je více než pochybné. Je zcela nepředstavitelné, že by jakékoli vyjádření senátora či guvernéra jednoho ze států USA, resp. jakékoli jimi poskytnuté „úřední listiny“ (i kdyby snad obviněný o ně skutečně požádal a zmíněné osoby by na jeho žádost kladně zareagovaly, o čemž lze rovněž silně pochybovat), mohly jakkoli narušit zásadní skutkové zjištění soudů v posuzované věci, tj. že obálka, kterou obviněný převzal, výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody obsahovala (tedy, že jeho tvrzení, že předmětná výzva v obálce v důsledku „lidské chyby někoho ze soudu“ chyběla, je lživé). Nad rámec uvedeného lze navíc připomenout, že dovolání, a tudíž i jakékoli jeho doplnění, lze podat pouze prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), což se v tomto případě nestalo. Předmětné podání obviněného tudíž za doplnění dovolání nelze považovat. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 11. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že byl podán oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání 15. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 16. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu hodnocení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto již bez dalšího zaměřil na posouzení otázky, zda napadené usnesení městského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci označených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. 17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. argumentace obviněného vůbec nespadá. Údajné nenaplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu je dovozováno čistě jen na základě tvrzení, že výzva k nástupu trestu odnětí svobody dovolateli nebyla doručena. Soudy však učinily skutkový závěr opačný a pečlivým způsobem jej odůvodnily – viz zejména body 8. až 10. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 10., 14. až 16. a 20. odůvodnění usnesení městského soudu. Se zde prezentovanými úvahami a závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a nepovažuje za nutné k nim cokoli podstatného dodávat. 18. Pokud jde o druhý z obviněným označených dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze ovšem charakterizovat základ dovolací argumentace obviněného. Ten ve skutečnosti neuvedl ani jeden konkrétní příklad, na němž by demonstroval formálně deklarovaný rozpor, tj. že obsah určitého konkrétního důkazu je v rozporu s určitým soudy učiněným konkrétním skutkovým zjištěním. Neoznačil ani jeden důkaz, který by soudy měly vyhodnotit vyloženě deformativním způsobem, tj. v rozporu s jeho skutečným obsahem. Namísto toho pouze nekriticky prosazuje vlastní verzi skutkového děje, podle níž soudní zásilka předmětnou výzvu k nastoupení trestu odnětí svobody neobsahovala. Toto ničím nepodložené tvrzení nelze za daného stavu akceptovat (jak vysvětlily již soudy nižších stupňů), rozhodně nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Pokud by tomu tak bylo, pak by (nejen) danou trestnou činnost podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku v aktuálním znění prakticky nebylo možné účinně stíhat a trestat, neboť obviněnému by pro zbavení se trestní odpovědnosti stačilo prosté prohlášení, že „v obálce od soudu žádná výzva k nastoupení trestu nebyla“. 19. V nyní posuzovaném případě navíc nelze (v souvislosti s hodnocením věrohodnosti tvrzení obviněného) přehlédnout, že jednání podvodného charakteru mu není vůbec cizí – viz jeho nedávné odsouzení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 73 T 10/2021 pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). O tom, že fakticky nešlo o nic jiného než o účelovou snahu oddálit nástup do věznice, svědčí i okolnosti, za kterých byl nakonec po velmi dlouhé době dne 3. 10. 2024 policisty vypátrán a zadržen (k tomu viz body 10. a 20. odůvodnění usnesení městského soudu). 20. Každopádně nelze souhlasit s primárním tvrzením dovolatele, že žádný důkaz neprokazuje, že výzva k nastoupení trestu odnětí svobody mu skutečně byla doručena. Takovým důkazem je samozřejmě především samotná výzva s příslušnou doručenkou a jeho podpisem. Soudy nižších stupňů přitom v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí jasně a plně akceptovatelným způsobem vysvětlily, proč z těchto listinných důkazů vycházely a proč neuvěřily obhajobě obviněného (viz zejm. body 9. až 11. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 15. až 20. odůvodnění usnesení městského soudu). 21. Z uvedeného zřetelně vyplývá, že v řízení nebyla porušena dovolatelem vyzdvihovaná zásada in dubio pro reo. Uplatnění tohoto principu je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy nižších stupňů žádné rozumné pochybnosti o vině obviněného (zcela oprávněně) neměly. 22. Dovolací rétoriku obviněného lze ve své podstatě charakterizovat jako pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Ta však byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem silně zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34). K podobné principiální nejistotě ovšem nižší soudy v posuzovaném případě neměly rozumný důvod. Představa obviněného, že může být odsouzen pouze za předpokladu, že soudy exaktně vyvrátí každé jeho jednotlivé, byť ničím nepodložené a obecně krajně nepravděpodobné, tvrzení, je lichá. V. Způsob rozhodnutí 23. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu