3 Tdo 387/2026-453 USNESENÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný F. J. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 To 235/2025-392, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 49/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í:I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, č. j. 14 T 49/2025-338, uznal obviněného F. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že: dne 26. 10. 2024 v 10:45 hodin řídil osobní automobil zn. Audi Q7, registrační značky XY, ve XY v ulici XY, kde před domem čp. XY porušil ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť se nechoval dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj, řádně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a této situaci své chování nepřizpůsobil a nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, přičemž v důsledku toho zezadu narazil do osobního automobilu značky Škoda Fabia, registrační značky XY, jehož řidička K. Š. s vozidlem z provozních důvodů stála, a u které následkem střetu vozidel došlo k těžkým zraněním ve formě otoku mozku a úrazového postižení obou páteřních tepen, pro která byla letecky transportována do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde ale dne 30. 10. 2024 v důsledku následků dopravní nehody zemřela. 2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 80denních sazeb po 500 Kč, tedy 40 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k zaplacení Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 140 148 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k zaplacení České kanceláři pojistitelů částku 125 744 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k zaplacení poškozeným B. Š. na náhradě nemajetkové újmy částku 750 000 Kč a na náhradě škody částku 2 800 Kč, L. Š. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 1 000 000 Kč, J. Š. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 1 000 000 Kč a na náhradě škody částku 6 126 Kč, A. Z. na náhradě nemajetkové újmy částku 1 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození B. Š., L. Š., J. Š., A. Z., se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. H., AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) odkázáni se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání mimo jiné obviněný, jímž napadl všechny výroky, s výjimkou výroku o vině. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 11 To 235/2025-392, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o náhradách škody a o náhradách nemajetkové újmy ohledně poškozených A. Z., J. Š., L. Š., B. Š., a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný F. J. zavázán zaplatit poškozenému A. Z. na náhradě nemajetkové újmy částku 760 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. Z. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný F. J. zavázán zaplatit poškozenému J. Š. na náhradě nemajetkové újmy částku 760 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. Š. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy a se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný F. J. zavázán zaplatit poškozené L. Š. na náhradě nemajetkové újmy částku 760 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný F. J. zavázán zaplatit poškozené B. Š. na náhradě nemajetkové újmy částku 595 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená B. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy a se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce i poškozených BBBBB, AAAAA a M. H. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy. Dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. 5. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatel subsumoval námitku nepřiměřeně přísného trestu – konkrétně zákazu činnosti, kterou považuje za podřaditelnou pod reklamovaný dovolací důvod vycházeje z judikatury a odborných právních komentářů, které mají podle jeho názoru připouštět přezkum trestu, pokud jeho povaha a dopady zjevně vybočují z mezí přiměřenosti. 6. Dovolatel upozorňuje, že trest zákazu činnosti není obligatorní součástí sankce za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Nesouhlasí s jeho uložením, neboť se živí řízením motorových vozidel a jedná se tedy o jeho výhradní zdroj příjmů a jeho výkonem by byl zbaven možnosti zajistit prostředky k obživě sebe a osob na něm závislých. 7. Z rozhodnutí soudů nevyplývá, proč nebylo možné účelu trestu dosáhnout bez uložení trestu zákazu činnosti, případně uložením trestu mírnějšího. Soudy se podle názoru dovolatele nezabývaly dopady tohoto trestu do osobních, pracovních a rodinných poměrů obviněného. K dopravní nehodě došlo za specifických okolností silničního provozu v rámci soukromé jízdy obviněného, proto nelze konkludovat, že obviněný není schopen řídit motorová vozidla, neboť se jednalo o jednorázové pochybení. Uložený trest zákazu činnosti považuje obviněný za nepřiměřeně přísný, neboť jeho účelem není spravedlivé potrestání, ale likvidace obviněného. 8. Dovolatel nesouhlasí se soudem prvního stupně, který ne/kontakt s poškozenými hodnotil v neprospěch obviněného, když jeho iniciativa nebyla poškozenými přijata. 9. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil dovolatel námitku, že rozhodná skutková zjištění k nemajetkové újmě nebyla prokázána žádným relevantním dokazovacím prostředkem (příkladmo uvádí znalecký posudek, lékařskou zprávu nebo odborné vyjádření, z nichž by vyplývala existence, rozsah či intenzita následků), přesto byly soudy schopny určit výši nemajetkové újmy. Soudy podle názoru dovolatele v této souvislosti používaly zcela nesprávně analogii, neboť vycházely ze skutkově jiných případů, zejména pokud jde o zavinění či existenci nezletilých dětí. 10. Dovolatel se též vyhradil proti závěru o jeho zjevné lhostejnosti, neboť po nehodě zastavil, snažil se poskytnout první pomoc, na místě setrval a svou odpovědnost za vzniklý následek v řízení doznal. 11. Závěrem svého podání dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 11 To 235/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 14 T 49/2025, v napadených výrocích, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám. 13. Státní zástupce k nepřiměřené přísnosti uvedeného trestu připomíná rozhodnutí publikované pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) [de lege lata písm. i)] tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 14. Mimo dovolací důvody lze přiměřenost trestu podle státního zástupce přezkoumat, pokud by se jednalo o trest uložený v rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí, což však dovolatel nenamítá a ani tomu nic nenasvědčuje. Své závěry opírá o odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které podle něj pečlivě vážily doznání, lítost a rodinné poměry dovolatele na straně jedné, jakož i závažnost činu a mimořádně vysoké množství dopravních přestupků spáchaných dovolatelem v letech 2021 a 2022 na straně druhé. Pro úplnost svého vyjádření k podanému dovolání státní zástupce poznamenává, že pro přílišnou odlišnost skutkových okolností nelze ve věci dovolatele argumentovat věcí, o níž Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 7 Tdo 961/2021, a opětovně rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022. 15. Státní zástupce uzavírá, že nic nenasvědčuje tomu, že by byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí. 16. K námitce nedostatečně prokázaného a doloženého vzniku nemajetkové újmy státní zástupce z argumentace dovolatele o nevhodné analogii dovozuje nesouhlas i s hmotněprávním hodnocením, byť sám obviněný pod zvolený dovolací důvod podřadil jen námitky k soudy učiněným skutkovým zjištěním, přičemž neoznačuje žádné konkrétní rozpory mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Podle státního zástupce napadená skutková zjištění mají být podkladem pro výrok o náhradě nemajetkové újmy, nikoli však určující pro naplnění znaků trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy je vyloučeno, aby takto dovolatelem zaměřená námitka mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., respektive žádnému dovolacímu důvodu. Svůj názor opírá o judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikované pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). 17. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele proti přiměřenosti trestu zákazu činnosti a proti skutkovým zjištěním k náhradě nemajetkové újmy žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají, navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 18. Z vyjádření k dovolání zaslaného společným zmocněncem poškozených vyplývá, že tito odmítají námitku obhajoby, že zákaz řízení je nepřiměřeně přísný, s tím, že obviněný není řidičem z povolání a jím tvrzená závislost na řízení jako zdroji příjmů je účelová. Poukazují také na jeho dlouhodobé a opakované porušování dopravních předpisů, které vylučuje tvrzení o jednorázovém pochybení. Zdůrazňují, že dvouletý zákaz řízení je přiměřený a nezbytný zejména z hlediska ochrany společnosti a prevence, protože dosavadní sankce nevedly k nápravě jeho chování. Trest je řádně odůvodněný a odpovídá závažnosti jednání i osobě obviněného, včetně smrtelného následku nehody. 19. Poškození dále odmítají námitku obviněného, že nemajetková újma byla stanovena bez důkazů, a uvádí, že soudy vycházely z dostatečných podkladů (výpovědi pozůstalých, fotografie, popis vztahů i psychických dopadů). Tyto dopady byly konkrétně doloženy, včetně dlouhodobých psychických obtíží a léčby pozůstalých. Zdůrazňují, že soudy správně zohlednily nejen intenzitu vztahů a okolnosti úmrtí, ale také nevhodné chování obviněného po nehodě, které nesvědčí o skutečné lítosti. Námitky obviněného nesměřují k právnímu posouzení, ale pouze ke zpochybnění skutkových zjištění, a proto nejsou podle poškozených relevantní pro dovolání. 20. Z přiloženého samostatného vyjádření L. Š. (matky poškozené) vyplynulo, že rodiče oběti odmítají dovolání obviněného a zdůrazňují jeho odpovědnost za tragickou nehodu, při níž zahynula jejich dcera. Uvádějí, že se nevěnoval řízení, jel nepřiměřenou rychlostí a již dříve měl zákaz řízení, přičemž neprojevil skutečnou lítost. Kritizují jeho snahu vyhnout se trestu a nesouhlasí s uváděnými polehčujícími okolnostmi. Současně popisují hluboké psychické následky, které na nich tragédie zanechala (deprese, léčení, dlouhodobé utrpení), a požadují přísnější trest, aby byla zajištěna bezpečnost v silničním provozu. 21. B. Š., sestra poškozené, ve svém přiloženém vyjádření taktéž odmítá dovolání obviněného a zdůrazňuje, že uložený trest je příliš mírný vzhledem k jeho dlouhodobému porušování dopravních předpisů, opakovaným přestupkům a nerespektování zákazu řízení. Poukazuje také na to, že řídil nepojištěné vozidlo a jeho tvrzení o závislosti na řízení jako zdroji obživy jsou nevěrohodná. Dále uvádí, že výše nemajetkové újmy byla dostatečně doložena důkazy o blízkém vztahu k oběti. Omluva obviněného je hodnocena jako účelová a opožděná, bez skutečné lítosti. Jeho chování po nehodě, včetně bagatelizace situace a nevhodných reakcí, svědčí o nedostatku empatie a respektu k lidskému životu. III. Přípustnost dovolání 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.25. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. 26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 30. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. napadl rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu a náhradě nemajetkové újmy. 31. S přihlédnutím k dosavadnímu procesnímu průběhu v této trestní věci Nejvyšší soud uvádí, že obviněný výrok o vině svým dovoláním ani napadnout nemohl, neboť již své odvolání zaměřil do všech výroků s výjimkou výroku o vině a odvolací soud přezkoumal pouze tyto výroky, a tedy výlučně ve vztahu k nim se tak jedná o rozhodnutí ve věci samé ve druhém stupni ve smyslu § 265a tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003). Tato situace nastala s ohledem na to, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně prohlásil vinu podle § 206c tr. ř. Podle § 206c odst. 7 věty druhé tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravnými prostředky. Obviněný tedy ani nemohl podat odvolání do výroku o vině a stejně tak je tímto omezen i případný dovolací přezkum toliko na ostatní výroky (srovnej a contrario pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 327/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 925/2018). Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný ve vztahu k výroku o vině neuplatňuje ani námitky, kterými by zpochybňoval podmínky pro přijetí prohlášení viny podle § 206c tr. ř., respektive jakoukoli nezákonnost tohoto postupu. 32. Dovolací argumentace obviněného, pokud jde o výrok o trestu, spočívá v námitkách vůči uloženému trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let, kdy má za to, že soudy se nezabývaly dopady tohoto trestu do osobních, pracovních a rodinných poměrů obviněného. Podle jeho názoru jde o trest nepřiměřeně přísný, neboť se živí řízením motorových vozidel a jedná se tedy o jeho výhradní zdroj příjmů. 33. Z hlediska dovoláním napadeného výroku o trestu považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve v obecné rovině konstatovat, že námitky směřující proti trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace v nyní projednávané věci nenastala. Dále také platí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 34. Ve vztahu k výroku o trestu lze též uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno považovat jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky nicméně obviněný ve svém dovolání neuplatnil, a ani Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovouto vadou, neboť mu nebyl uložen trest souhrnný, úhrnný a ani společný trest. 35. V návaznosti na to je nutné poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, uvedl, že „uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle dnešní právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny.“ Ani námitky takového charakteru nejsou obviněným v podaném dovolání uplatňovány a s ohledem na podobu a kvalitu odůvodnění obou napadených rozhodnutí takovéto vady (odůvodnění uloženého trestu zákazu činnosti) Nejvyšší soud rovněž neshledává. 36. Lze tedy uzavřít, že v rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud jako soud dovolací přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku, jak se toho ve své podstatě uplatněnou dovolací argumentací obviněný domáhá. 37. Na straně druhé je skutečností, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru stran možnosti napadnout v rámci dovolání uložené tresty může dojít ve zcela výjimečných případech, a to v situacích, kde byly pachateli trestné činnosti uloženy takové tresty, které lze označit jako tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně v rámci své rozhodovací činnosti připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). V právě projednávané trestní věci se však o takový výjimečný případ nepochybně (i z dále uvedených důvodů) nejedná. 38. Přestože obviněný v dále naznačeném směru v rámci svého dovolání vůbec neargumentoval, Nejvyšší soud rovněž není toho názoru, že obviněnému uložený trest by byl trestem natolik přísným, nepřiměřeným a zjevně nespravedlivým, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe, a to i při zjištění, že obviněnému byl uložen trest (v trvání 2 let), tedy v jedné devítině zákonné trestní sazby, která podle ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku činí 1 rok až 10 let. Nejvyšší soud se naopak ztotožňuje nejen se zákonností uloženého trestu, ale i s jeho přiměřeností. Současně se také ztotožnil s názorem odvolacího soudu prezentovaným v napadeném rozhodnutí, že s ohledem zejména na šest dopravních přestupků v letech 2021 až 2022 (byť záznamů v evidenční kartě řidiče je od roku 2010 daleko více, včetně pozbytí řidičského oprávnění) a závažnost činu, respektive jeho následku, bylo jednoznačně namístě obviněnému uložit zákazový trest, jímž mu bude zabráněno, aby opětovně spáchal trestný čin v rámci výkonu určité činnosti – řízení motorových vozidel, při které k trestnému činu došlo. 39. Soud prvního stupně důsledně vyložil důvody, které ho vedly k uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let (srov. body 9. a 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak i odvolací soud se podrobně zabýval v rámci přezkumného řízení zákonnými podmínkami uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel (srov. bod 8. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Oba soudy se shodly, že určující pro uložení výše uvedeného trestu a jeho výměry je závažnost jednání a osoba obviněného, respektive jeho deliktní minulost na úseku silničního provozu, které byly v rámci zásady individualizace trestu hodnoceny. Individualizace trestu totiž zavazuje soudy ukládat takový druh a výměru trestu, který bude odpovídat všem okolnostem a zvláštnostem (konkrétního) případu. Nejvyšší soud k tomu dodává, že právní kvalifikace skutku stanovuje základní zákonné mantinely pro rozhodování o druhu a výměře trestu, a úkolem soudu je pak určit, které okolnosti obviněnému přitěžují a které polehčují, a následně na základě jejich vzájemného porovnání a vyvážení jejich významu určí konkrétní trest. 40. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadou, která by naplňovala některý z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a současně jím ani nebyl uložen natolik nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý trest, aby to bylo v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou proporcionality trestních sankcí. 41. Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky také ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy. S určitou mírou zjednodušení lze tyto námitky obviněného shrnout tak, že podle obviněného nebyl vznik nemajetkové újmy provedeným dokazováním dostatečně poškozenými doložen a soudy následně prokázán. V rámci další své argumentace k uvedenému výroku pak obviněný namítá, že soudy při odůvodnění výše nemajetkové újmy pracovaly s analogiemi jiných, skutkově zcela odlišných případů. 42. K prvnímu okruhu námitek obviněného lze poznamenat, že se zcela zjevně jedná o námitky skutkového charakteru. Takové námitky by nepochybně mohly být předmětem dovolacího přezkumu v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., muselo by se tak však stát za podmínek v tomto ustanovení uvedených. 43. V obecné rovině lze k uvedenému dovolacímu důvodů uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod však cílí toliko na závažné procesní vady, které v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. 44. Podstatné pak je to, že předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je současné zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To také znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. 45. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí předně konstatovat, že z obsahu dovolání nevyplývá, že by obviněný uplatnil druhou či třetí variantu uvedeného dovolacího důvodu. S určitou mírou tolerance by bylo možné námitky obviněného podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu, a to s přihlédnutím k tomu, že (pod bodem 16. dovolání) namítá, že rozhodná skutková zjištění nebyla prokázána a jsou založena na nepodložených hodnotících závěrech. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se však jedná tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 46. Ve smyslu uvedené varianty však obviněný svoji argumentaci dále nerozvinul, tedy především neoznačuje žádné konkrétní rozpory mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Na základě posouzení povahy dovolací námitek obviněného v naznačeném směru je zřejmé, že obviněný toliko nesouhlasí s hodnotícími úvahami obou nižších soudů ohledně formování skutkových závěrů týkajících se nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmu co do důvodů těchto nároků, tak i jejich výše. Takovýto způsob dovolací argumentace však v souladu s uplatněným dovolacím důvodem není. 47. Bez ohledu na výše uvedené však považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit a za podstatné a zásadní označit to zjištění, že obviněným napadená skutková zjištění jsou podkladem pouze pro výrok o náhradě nemajetkové újmy a nikoli pro výrok o vině, který je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zásadní a určující (viz výše bod 43. tohoto usnesení). Obviněným zpochybňovaná skutková zjištění se tak nevztahují k naplnění znaků přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko k navazujícímu výroku o náhradě nemajetkové újmy. 48. Zde je nutno poukázat na posuzování skutkových námitek proti adhezním výrokům v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikovaného pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr., vyplývá, že podmínkou naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence některé z vad, vymezených v tomto ustanovení, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu (např. ve vztahu ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jsou to zejména skutková zjištění, z nichž vyplývá užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem a jeho úmysl zmocnit se cizí věci). Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (ve vztahu k témuž zločinu např. skutkových zjištění ohledně konkrétní věci, které se pachatel zmocnil). S ohledem na právě uvedené tak je vyloučeno, aby takovéto námitky obviněného proti skutkovému stavu věci mající pouze a jen podklad v námitkách proti výroku u náhradě nemajetkové újmy mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 49. Z hlediska výroku o náhradě nemajetkové újmy, proti kterému směřují výše uvedené námitky obviněného, si lze představit dovolací argumentaci uplatňovanou v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Z obsahu dovolání obviněného však je zřejmé, že v takovéto podobě a kvalitě obviněný konkrétní námitky neuplatňuje, tedy že zejména neargumentuje konkrétními ustanoveními občanského zákoníku, kterými by zpochybňoval přiznané nároky poškozených co do důvodu či výše. V tomto ohledu by se dal ze strany obviněného očekávat například poukaz na ustanovení § 2894 občanského zákoníku, případně některé jiné ustanovení týkající se podstaty či důvodů nároku poškozených, případně ustanovení § 2957 občanského zákoníku o způsobu a výši přiměřeného zadostiučinění. Takováto argumentace však v dovolání obviněného absentuje. Pokud obviněný v dovolání dále argumentuje poukazem na soudy užitou „nevhodnou analogii“ z jiných věcí (viz body 21. a 25. dovolání), což by mohlo při dalším rozvinutí dovolací argumentace naznačovat i jeho nesouhlas s nějakým hodnocením hmotněprávním, pak obviněný tuto argumentaci opět blíže nerozvádí. Pak je ale nutno zdůraznit znovu již výše uvedené, že z hlediska rozhodování v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale také jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Dovolání obviněného přitom neobsahuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani po formální či obsahové stránce. Pokud tedy obviněný reálně napadá toliko skutková zjištění, která jsou rozhodná pouze pro výrok o náhradě nemajetkové újmy, pak jeho dovolání ani v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. V. Způsob rozhodnutí 50. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu