3 Tdo 393/2026-542 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný Z. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2026, č. j. 4 To 406/2025-493, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 212/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále též jen „okresní soud“) ze dne 20. 10. 2025, č. j. 4 T 212/2024-462, byl obviněný Z. H. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (pozn.: v tehdy účinném znění) za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) v přesně nezjištěné době od 1. 6. 2023 do 20. 2. 2024 poté, co zjistil, že poškozený F. T. komunikuje s uživatelem facebookového účtu s názvem V. N. S., vystupujícím jako žena z Thajska, vstoupil bez vědomí poškozeného na tento uživatelský účet, na něm navázal na předchozí komunikaci s poškozeným a vydávaje se za ženu z Thajska ho utvrzoval, že ho miluje a že za ním přiletí do České republiky, avšak poškozený musí opatřit peníze na letenku, k čemuž mu zaslal i padělanou rezervaci letu z Bangkoku do Prahy, následně po poškozeném požadoval i platbu za zmeškání letadla, pobyt v hotelu a zakoupení další letenky, ačkoli vše bylo smyšlené, načež poškozený po obviněném žádal, aby tyto platby do zahraničí ve prospěch ženy z Thajska realizoval, protože sám to nesvedl, s čímž obviněný od počátku počítal, a za tím účelem poškozený obviněnému v červnu 2023 předal peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, poté mu dne 26. 7. 2023 zaslal na jeho vlastní bankovní účet 17 200 Kč a v období od 30. 6. 2023 do 20. 2. 2024 v pěti platbách odeslal celkem 97 700 Kč na jiný bankovní účet, k němuž měl obviněný dispoziční právo, přičemž obviněný tyto finanční prostředky nikam dál nezaslal, od počátku věděl, že tak neučiní, a peníze si ponechal pro vlastní potřebu, a takto jednal, ačkoli mu byl dne 25. 11. 2021 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 10. 2021, č. j. 1 T 89/2021-65, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2021, jímž byl uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 60 měsíců, a to jako trest souhrnný ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 5. 2021, č. j. 2 T 147/2020-273, který mu byl doručen dne 24. 6. 2021 a právní moci nabyl dne 29. 7. 2021, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody na 1 rok s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 roků jako trest souhrnný ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 10. 2020, č. j. 3 T 119/2020-211, který mu byl doručen dne 14. 12. 2020 a právní moci nabyl dne 23. 12. 2020, jímž byl uznán vinným sbíhajícími se přečiny podvodu podle § 209 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 měsíců. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (v tehdy účinném znění) k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Jeho následné odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 4 To 406/2025-493, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Z. H. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které formálně podepřel odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. 5. Ve vztahu k prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů namítl, že jeho trestní stíhání mělo být podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř. zastaveno, když poškozený F. T. s ním v průběhu řízení opakovaně vyslovil nesouhlas, ať již přímo do protokolu o výslechu svědka, nebo prostřednictvím své zmocněnkyně či přímo i „k rukám“ odvolacího soudu. O této skutečnosti však v rozsudku okresního soudu není ani zmínka a krajský soud se v napadeném usnesení omezil jen na konstatování, že poškozeného s obviněným nepojí žádný blízký vztah a nesouhlasné prohlášení poškozeného k trestnímu stíhání považuje za obviněným „zmanipulovaný počin“. Orgány činné v trestním řízení pochybily, jestliže se jejich vztahem nezaobíraly podrobněji a nezkoumaly, zda není svou povahou tzv. poměrem obdobným ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. Dovolatel trvá na tom, že pro zahájení jeho trestního stíhání vůbec nebyly splněny podmínky, jestliže si policejní orgán u poškozeného nevyžádal souhlas ve smyslu § 163 tr. ř., nebo si jej neopatřil dodatečně. Za významnou okolnost považuje to, že F. T. několik dní před svým výslechem, který byl proveden 18. 9. 2024, podepsal poučení poškozené fyzické osoby a připojil se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 134 000 Kč, ovšem později během předmětného výslechu sám uvedl, že mu žádná škoda vlastně nevznikla. 6. Obviněný zároveň nadále popírá, že by se vůči poškozenému dopustil jakéhokoli protiprávního jednání. Nižším soudům vytkl, že postupovaly v rozporu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř. a dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, které nemají oporu v jediném „objektivním“ usvědčujícím důkazu. Svá rozhodnutí založily na domněnkách a mezi nimi především na neověřené premise, že nějakým způsobem získal přístup k facebookovému účtu osoby V. N. S., což je v přímém rozporu se zjištěním policejního orgánu, podle nějž tento profil nepoužíval. Že právě jeho prostřednictvím komunikoval s poškozeným, tak není ničím podloženo a soudy tento svůj předpoklad ani nijak nezdůvodnily. Přitom se nejednalo o žádnou okrajovou skutečnost. Zjištění, kdo z předmětného facebookového účtu vedl s poškozeným konverzaci, bylo pro případné vyvození trestní odpovědnosti u dovolatele naprosto klíčové, neboť právě tím měl poškozeného uvést v omyl. Soudy přitom ignorovaly zřejmý fakt, že za facebookovým profilem stojí skutečně existující osoba z Asie, přestože sám poškozený sdělil, že je s ní nadále v kontaktu. Potud je vnitřně rozporné i odůvodnění usnesení krajského soudu, neboť se v něm na straně jedné uvádí, že obviněný se měl vydávat za ženu z Thajska, ale zároveň se mu vytýká, si měl ponechat peníze určené pro tuto ženu pro vlastní potřebu. Z napadeného rozhodnutí tak není patrné, zda měl vytvořit zdání o její existenci, anebo zda fungoval jen jako jakýsi zprostředkovatel pro poškozeného, jemuž měl přislíbit pomoc s transferem peněžních prostředků v její prospěch. Tato nevyjasněná otázka přitom měla zásadní význam pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného podvodu ve formě úmyslu. Ten soudy ve svých rozhodnutích znovu toliko konstatovaly bez náležitého odůvodnění, a to jen na základě prostého faktu, že poškozený poukazoval finanční prostředky na účet matky obviněného. To ale samo o sobě naznamená, že obviněný tyto peníze z poškozeného vylákal. K tomu neměl žádnou motivaci, neboť v roce 2023 vykazoval na svém bankovním účtu obrat 2 000 000 Kč. Byl to naopak poškozený, kdo si od něho opakovaně půjčoval peníze, jak potvrdila i svědkyně J. T. (dcera poškozeného) ve své výpovědi v hlavním líčení. 7. Obviněný je obecně přesvědčen, že zejména odvolací soud nevěnoval projednávané věci dostatečnou pozornost a nevěnoval se jí s nezbytnou pečlivostí. O tom podle jeho mínění výmluvně svědčí i to, že bez dalšího „přijal“ právní kvalifikaci z rozsudku soudu prvního stupně zahrnující i speciální recidivu, aniž by reagoval na změnu trestního zákoníku účinnou od 1. 1. 2026 (tedy i v době jeho rozhodování), podle níž mohl skutek posoudit nanejvýš jako přečin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Oba soudy nadto nerespektovaly ani princip užití trestního práva jako prostředku ultima ratio, jehož prostřednictvím mají být postihována pouze společensky škodlivá jednání, u kterých nepostačí uplatnění odpovědnosti podle občanského nebo správního práva. Odhlédly od zjevně lehkovážného přístupu poškozeného k finančním transakcím, od skutečnosti, že mu reálně žádná škody nevznikla, i od jeho postoje, kdy sám nabádal soud, aby se celým případem zbytečně nezabýval. 8. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2026, č. j. 4 To 406/2025-493, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 10. 2025, č. j. 4 T 212/2024-462, zrušil, zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem konstatoval, že obviněný v něm v podstatě doslovně zopakoval námitky, s nimiž se beze zbytku a věcně správně vypořádaly již oba soudy nižších stupňů. Za zjevně neopodstatněnou označil konkrétně argumentaci, jejímž prostřednictvím obhajoba dovozuje nepřípustnost trestního stíhání s poukazem na nesouhlas poškozeného F. T. V uvedené souvislosti podotkl, že vztah mezi dovolatelem a poškozeným rozhodně nevykazoval takové parametry, aby se dal nazvat poměrem obdobným poměru rodinnému, jak má na mysli ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Poškozený jinými slovy nebyl v postavení osoby, která mohla s trestním řízením disponovat udělením či neudělením svého souhlasu. Zpočátku k jeho vedení ostatně ani žádné výhrady neměl, když se naopak připojil se svým nárokem na náhradu škody a o obviněném hovořil jen jako o kamarádovi, jemuž věřil a nikdy by ho nenapadlo, že by ho mohl podvést. V té době tedy poškozený rozhodně neuváděl, že by ho s obviněným pojil natolik blízký a vřelý vztah, aby zahájení trestního stíhání a pokračování v něm bylo nutno zaštítit jeho svolením. K tomu se uchýlil až později pod vlivem tvrzení obviněného. 10. Napadená rozhodnutí nebyla podle mínění státního zástupce zatížena ani namítanou vadou tzv. extrémního nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dokazování realizované soudem prvního stupně bylo podle jeho mínění naopak úplné a bezvadné a v jeho rámci byly zákonným způsobem řádně provedeny všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu a v míře potřebné pro rozhodnutí, které byly následně vyhodnoceny v souladu s principy elementární logiky. 11. Ve vztahu k třetímu z deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak v obecné rovině připomněl, že korektnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení je z hlediska citovaného zákonného ustanovení hodnocena výlučně optikou skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy a které jsou vymezeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedeny v odůvodněních napadených rozhodnutí. Pouze ty a nikoli vlastní představy dovolatele o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát, mohou být posuzovány z toho pohledu, zda naplňují znaky trestného činu a případně jakého. Argumentace obviněného je však vystavěna v převážné míře právě na rozporování korektních skutkových závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů. Výhrady, jimiž zpochybnil naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky přečinu podvodu, specificky s tím, že nebylo prokázáno ani uvedení v omyl ani to, že by jednal v podvodném úmyslu a na úkor poškozeného se takto obohatil či hodlal obohatit, tudíž pod zmíněný hmotněprávní důvod dovolání podřadit nelze. 12. Relevantně z pohledu posledně citovaného zákonného ustanovení namítl pouze tolik, že soudy při právním posouzení skutku nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, a dále že krajský soud pochybil, pokud bez dalšího „přijal“ právní kvalifikaci stíhaného skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku z rozsudku soudu prvního stupně, aniž by vzal v úvahu změnu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb. s účinností od 1. 1. 2026. 13. První z obou hmotněprávních námitek považuje státní zástupce opět za neopodstatněnou. Podotkl, že zásada vymezená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku má být podle ustálené soudní judikatury aplikována pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi; tj. tehdy, kdy skutky spáchané pachatelem neodpovídají z hlediska spodní hranice trestnosti ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový případ však trestní věc dovolatele, který se vytýkaného jednání dopouštěl po delší dobu a vůči svému kamarádovi, kdy hanebně zneužil jeho vyššího věku a prostomyslnosti ve svůj prospěch, mít nelze. V uvedené souvislosti státní zástupce vnímá jako nepatřičné, pokud dovolatel za důkaz malé společenské škodlivosti činu označuje lehkovážný přístup F. T. Zároveň upozornil i na trestní minulost obviněného svědčící o jeho sklonech k páchaní majetkové trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti tak vnímá jako logickou a odůvodněnou reakci orgánů činných v trestním řízení na předmětný delikt. 14. V reakci na druhou výtku nesprávného právního posouzení skutku státní zástupce připustil, že krajský soud skutečně pochybil, pokud odvolání projednával dne 19. 1. 2026 a s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku přitom nepoužil jeho znění účinné v době svého rozhodování, které bylo pro obviněného příznivější. Dovolateli tak přisvědčil v tom, že měl být správně uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026, protože „recidivní podvod“ již znakem uvedené skutkové podstaty není. Ani tento nedostatek však nutnost zrušení rozhodnutí nižších soudů podle jeho přesvědčení nezakládá, neboť projednání dovolání by postavení obviněného nemohlo zásadně ovlivnit a otázka, která by měla být z jeho podnětu řešena, není po právní stránce zásadního významu. 15. Závěrem tudíž státní zástupce shrnul, že námitky obviněného dílem pod jím označené dovolací důvody nelze podřadit, dílem jsou zjevně neopodstatněné a dílem i přes svou částečnou opodstatněnost zásah do pravomocných rozhodnutí nižších soudů nevyžadují. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 tr. ř.). III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 16. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že byl podán oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 17. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 18. V dané souvislosti je vhodné nejprve zmínit, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 19. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř., které obhajoba explicitně označila. 20. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je přitom s odkazem na citované zákonné ustanovení možné namítat za předpokladu, že v dosavadním řízení byla dána některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. a § 11a tr. ř., při jejichž existenci nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Vada ve smyslu předmětného dovolacího důvodu tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – trestní stíhání navzdory zákonné překážce zahájil, anebo v jeho průběhu nerozhodl o jeho zastavení podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. 21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 22. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřeno na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S odkazem na ně lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání 23. Výše nastíněnými interpretačními východisky se dovolací senát řídil i při posouzení argumentace obviněného Z. H. a dospěl k následujícím závěrům. 24. Námitkou, že absence souhlasu poškozeného F. T. s jeho trestním stíháním pro řešený skutek byla od počátku překážkou pro jeho zahájení, resp. později důvodem pro jeho okamžité zastavení pro nepřípustnost podle § 11 odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný uplatnil zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně relevantně. Jeho argumentaci, jak byla rekapitulována výše, však nelze přiznat opodstatnění. 25. Je pravdou, že pro trestný čin podvodu lze pachatele stíhat jen se souhlasem poškozeného [není-li dána některá z okolností vyjmenovaných v § 163a odst. 1 písm. a) až d) tr. ř.], jestliže je mezi nimi dán zvláštní blízký vztah. Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. představuje jistý průlom do zásad legality a oficiality, jehož smyslem je ponechat poškozenému dispoziční právo k trestnímu postihu pachatele a tím citlivě řešit situace, kdy by právě hrozící sankce pro pachatele měla negativně dopadnout i na samotného poškozeného. Zákon zde jinými slovy upřednostňuje citové a jiné vazby poškozeného k pachateli před potřebou jeho potrestání. 26. Zároveň ovšem platí, že mezi nimi musí jít o poměr určité kvality, jak je vymezen v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Podle něj musí být pachatel ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď. Trestní řád pro tyto účely rozlišuje dvě kategorie osob. Do první z nich spadají osoby v zákoně přímo uvedené, tj. příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner nebo druh. Druhou pak tvoří další osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jimiž se rozumějí jiné osoby než konkrétně v zákoně výslovně uvedené, a to za kumulativně přistupujícího předpokladu, že mezi nimi existuje i citový vztah takové úrovně, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (k tomu viz též § 125 tr. zákoníku). Existence méně intenzivního vztahu mezi poškozeným a pachatelem k aplikaci § 163 odst. 1 tr. ř. zásadně nepostačuje. Pro úplnost je vhodné rovněž dodat, že poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí být u trestných činů taxativně uvedených v § 163 tr. ř. dán v době, kdy se vede nebo má vést trestní stíhání. 27. V nynější trestní věci obviněný s poškozeným žádným blízkým příbuzenským poutem svázán nebyl. Odvolací soud byl tudíž při projednání řádného opravného prostředku konfrontován s nutností zodpovědět otázku, zda je možno jejich tvrzené přátelství s ohledem na konkrétní skutková zjištění postavit na roveň vztahu, jaký mají jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, u nichž by poškozený újmu obviněného oprávněně pociťoval jako újmu vlastní. U „obdobného poměru“ přitom musí jí o velmi silný vztah, který, není-li založen na pokrevním příbuzenství nebo odvozen od manželství pokrevních příbuzných (švagrovství), vzniká zpravidla dlouhodobě (typicky je tomu např. u osob vychovaných ve společné domácnosti), anebo jsou zde jiné okolnosti, které mu dodávají na zvláštním významu. Vztah osob v poměru obdobném rodinnému, které by újmu druhého pociťovaly jako svou vlastní, by tak měl vykazovat podobné charakteristiky jako ostatní vztahy vyjmenované v ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Prostý kamarádský vztah, jakkoli třeba i silný, do této kategorie zpravidla zařadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 21/2011 nebo sp. zn. 11 Tdo 1206/2014 aj.). 28. Právě tak lze přitom charakterizovat i „přátelský poměr“ mezi obviněným a poškozeným, který krajský soud pregnantně vystihl v bodech 20. až 23. odůvodnění napadeného usnesení (a to i prizmatem vývoje postojů poškozeného k trestnímu stíhání obviněného). Učinil tak způsobem, k němuž Nejvyšší soud nemá potřebu ani důvod cokoli dalšího dodávat. Jestliže dovolatel v dané souvislosti namítl, že odvolací soud pouze paušálně odmítl možnost, že by jeho vzájemný vztah s poškozeným dosahoval parametrů předvídaných v § 100 odst. 2 tr. ř., nemá tato výtka oporu v realitě. 29. Dovolací senát nesdílí ani další narativ obviněného, jímž se snažil podpořit své obecné tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající ve zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Obviněný ve skutečnosti neoznačil žádný důkaz mající zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění, která determinovala následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, jehož obsah měl být interpretován deformativním způsobem či snad dokonce přímo proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho nabídl pouze vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a na způsob, jakým měly být hodnoceny, poplatný jeho dosavadní obhajobě uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení. Podle ní poškozeného nejenže nikdy nepodvedl, ale neměl to ani v úmyslu a za vším může stát buď nejmenovaná osoba z řad příbuzných poškozeného, kteří se „bojí o dědictví“ (k tomu viz jeho výpověď v hlavním líčení dne 20. 2. 2025 na č. l. 444 verte spisu), či případně „pravý“ podvodník vystupující pod facebookovým profilem jako žena z Thajska. Soudům pak implicitně vytýká, že neupřednostnily právě jím nabízené alternativní verze skutkového děje, že nepřijaly jeho (mírně řečeno) kuriózní vysvětlení, např. že onen neznámý pachatel se jakýmsi záhadným způsobem dostal k jeho pravé zpáteční letence Praha – Bangkok z června 2019 (rozuměj letence obviněného), kterou následně zneužil – upravil ji a zaslal ji poškozenému (aniž by na tom všem měl obviněný, který ovšem díky uvedenému od poškozeného reálně inkasoval peníze, jakoukoli účast). Zmíněný „extrémní nesoulad“ každopádně nelze relevantně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti nebo obyčejnou polemikou se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů, resp. se skutkovými zjištěními, která byla na základě takového hodnocení učiněna. 30. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně rozebíral a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již okresní soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobně a logicky vysvětlil, proč dospěl k závěru o vině obviněného a proč měl jeho obhajobu za vyvrácenou. Při kritické a komplexní analýze podstatných důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, spekulace či produkt nepřípustné svévole. Z toho, že tyto závěry neodpovídají představám dovolatele, automaticky nelze vyvozovat, že odsuzující rozsudek trpí vadou ve smyslu první varianty důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 31. Stejně tak není pravdou, že pokud krajský soud neměl ke skutkovým zjištěním okresního soudu žádné výhrady, nesplnil v tomto směru svoji přezkumnou povinnost. Takové jeho selhání nelze spatřovat ani v tom, že vesměs odkazoval na příslušné části písemného vyhotovení přezkoumávaného rozsudku. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry na odůvodnění (§134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl stále se opakující námitky obviněného za důvodné. K tomu je třeba znovu zmínit, že obviněný i svůj řádný opravný prostředek (odvolání), jímž mimo jiné brojil proti skutkovým zjištěním, vystavěl vesměs na totožných fundamentálních tezích, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě již soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba zároveň pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. 32. Ani Nejvyšší soud proto za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje žádnou zásadní vadu, která by měla vliv na správnost právního posouzení stíhaného skutku jako trestného činu podvodu, nemíní nad rámec skutkových úvah okresního a krajského soudu cokoli obsáhle doplňovat nebo obsah provedených důkazů znovu podrobně interpretovat vlastními slovy. K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není. Fakt, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo přesně rozklíčovat a popsat technický postup obviněného, jakým v poškozeném vzbudil přesvědčení, že ho o zakoupení letenky z Bangkoku do Prahy nebo o proplacení vynuceného pobytu v hotelu po zmeškání letadla atd. žádá právě „zamilovaná“ V. N. S., dovolací senát nepokládá za natolik zásadní nedostatek důkazního řízení, aby z jeho pohledu jinak přesvědčivě odůvodněný pravomocný výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nemohl obstát. 33. Jestliže obviněný dále vytýkal nižším soudům nesprávné právní posouzení skutku, učinil tak zčásti způsobem, který je z pohledu hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednoznačně irelevantní. Dané konstatování se týká námitky absence subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jeho jednání. Zde se totiž argumentačně nezaměřil na případné pochybení při aplikaci norem trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav, ale svůj nesouhlas s právní kvalifikací založil na sveřepém odmítání finálních skutkových závěrů okresního soudu a na opakování své dosavadní defenzivní rétoriky, podle níž nebylo prokázáno, že právě on (jakožto údajná thajská žena) přímo oslovil F. T., aby mu poslal peníze na komplikovanou cestu do České republiky, resp. na neočekávané vedlejší výdaje, které s ní měly být spojeny. Až na tomto půdorysu pak tvrdí, že u něho absentoval podvodný úmysl. Potud tedy zřetelně usiluje o primární revizi jemu nevyhovujících skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na to se domáhá i požadované příznivé změny v právním posouzení věci. 34. Po obsahové stránce bylo možno pod důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit pouze námitky, že 1) krajský soud v odvolacím řízení odpovídajícím způsobem nezareagoval na novelizaci ustanovení § 209 tr. zákoníku a ponechal beze změny právní kvalifikaci skutku zvolenou soudem prvního stupně, který však rozhodoval podle znění trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2025, a 2) že oba soudy nepřípustně kriminalizovaly jeho jednání, které mělo principiálně soukromoprávní základ a i při eventuální protiprávnosti nedosáhlo s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu nezbytné míry společenské škodlivosti. 35. První z obou formálně relevantních výhrad je přitom nutno přiznat i věcnou důvodnost, když není pochyb o tom, že soud druhého stupně v obhajobou reklamovaném směru vskutku pochybil, pokud skutek vzhledem k čerstvé změně příslušné právní úpravy (kterou patrně při svých úvahách nedopatřením opomněl) nepřekvalifikoval na přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud má nicméně za to, že toto dílčí pochybení není třeba napravovat cestou mimořádného průlomu do právní moci napadeného rozhodnutí. Vychází především z toho, že takový postup by reálně nemohl ovlivnit výsledné postavení dovolatele (resp. ho jakkoli zlepšit), neboť ten byl podle znění trestního zákoníku před účinností novely i po ní stále ohrožen trestem odnětí svobody na 1 rok až 5 let, přičemž tuto neměnnou „přísnost právní kvalifikace“ nadále určuje zvlášť přitěžující okolnost spočívající ve způsobení větší škody na cizím majetku. Obviněnému byl navíc uložen trest odnětí svobody jen na 18 měsíců, tedy v pouhé jedné osmině zákonné trestní sazby, což je s ohledem na povahu a závažnost řešeného činu, jeho následek (výši způsobené škody) i osobu obviněného (jeho trestní minulost) sankce vysloveně mírná. Dále lze pro úplnost připomenout, že v případě vypuštění znaku tzv. zpětnosti (§ 209 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025) by nedávná odsouzení obviněného pro jiné trestné činy podvodu (dříve zakládající onu zpětnost – viz výrok o vině rozsudku okresního soudu) pro něj na druhé straně (po odpadnutí překážky ve smyslu § 39 odst. 5 tr. zákoníku) automaticky znamenala přistoupení další výrazné přitěžující okolnosti podle § 42 písm. q) tr. zákoníku (vícečetná speciální recidiva). Souhrnně tedy jistě nelze uzavřít, že v důsledku novelizace trestního zákoníku provedené s účinností od 1. 1. 2026 se sankce uložená obviněnému soudem prvního stupně stala nepřiměřeně přísnou. 36. Zároveň je evidentní, že vytýkaná vada v právním posouzení nebyla v tomto případě důsledkem nějaké nejednotnosti ve výkladu jednotlivých kvalifikačních znaků trestného činu podvodu nebo časové působnosti použitého trestního předpisu v rozhodovací praxi soudů, která by ze strany Nejvyšší soudu vyžadovala zvláštní reakci, typicky formou přijetí sjednocujícího stanoviska k dosud neobjasněné otázce zásadního významu. 37. Podpořil-li obviněný svůj názor o nesprávnosti právního posouzení věci mimo jiné i argumentem, že skutek byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe subsumován pod trestněprávní normu, ačkoli jeho následky byly řešitelné čistě s použitím prostředků občanského práva, pak tomuto segmentu jeho dovolací argumentace již žádné opodstatnění přiznat nelze. 38. K dané problematice se úvodem patří připomenout, že úprava trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, vyjádřeného v ustanovení § 13 odst. 1. Podle něj je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. V zásadě tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je činem trestným a je namístě vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. 39. Zvláštnost materiálního korektivu tohoto formálního pojetí v podobě dovolatelem vzývané zásady subsidiarity trestní represe tkví právě v tom, že jde o zásadu a nikoli o konkrétní normu. Proto ji nelze aplikovat přímo, nýbrž jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Její zakotvení do trestního zákoníku má současně i význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale musí být zvažována konkrétně u každého méně závažného trestného činu. Je třeba ji hodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu i dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se tak uplatní spíše jen výjimečně za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. 40. Kritérium společenské škodlivosti případu je zároveň doplněno i principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (k tomu viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013). Tento princip však není možno zjednodušeně chápat tak, že pachatele nelze pohnat k trestní odpovědnosti, jestliže u něj přichází v úvahu i možnost vyvození jiného typu odpovědnosti za projednávaný protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by s přihlédnutím ke zvláštním a mimořádným okolnostem případu za trestné činy považovány být neměly, přestože jinak naplňují znaky některé skutkové podstaty. 41. Takový specifický charakter ovšem podvodné počínání obviněného vůči poškozenému nemělo. Není důvod na ně pohlížet jako na bagatelní prohřešek, který by se svou nízkou závažností nebo jinými doprovodnými okolnostmi významně vymykal z běžného rámce typově obdobných trestných činů. Ba právě naopak. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání na dané téma přiléhavě zmínil, že obviněný zneužil přátelství, osobní důvěry i jisté naivity a „nepraktičnosti“ poškozeného jakožto starého, osamělého a platonicky zamilovaného muže, aby se na něm systematicky po dobu několika měsíců obohacoval tím, že z něj pod falešným příslibem „romantických zítřků“ a různými smyšlenými legendami postupně vylákal peněžní prostředky v řádu desítek tisíc korun, které si ponechával pro vlastní potřebu. Přitom se u něj ani zdaleka nejednalo o první charakterové selhání tohoto druhu. 42. Obecné právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v usneseních ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, na něž dovolatel poukázal a záměrně je vytrhl z kontextu, na nyní posuzovaný případ vztáhnout nelze. Zmíněné kauzy totiž vykazovaly dosti podstatné skutkové odlišnosti. Ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010 považoval dovolací soud za klíčové zjištění, že poškození ve snaze předběhnout jiné možné zájemce obviněnému aktivně zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitostí, aniž by se v danou chvíli jakkoli zajímali o právní vztahy, které s těmito nemovitostmi souvisely. Až dodatečně tak zjistili, že prodávaný rodinný dům s pozemky je zatížen právy třetích osob, přestože se tuto skutečnost mohli snadno dozvědět ještě před složením zálohy, například z výpisu z katastru nemovitostí jako lehce dostupného a zcela autentického zdroje informací, jehož získání přitom nebylo ničím, co by přesahovalo jejich možnosti z hlediska věku, vzdělání či životních zkušeností. Ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 byl dovolací soud pro změnu konfrontován se skutkovým stavem, kdy bankovní instituce pouze na základě svých dosavadních zkušeností s obviněným jako svým klientem bez dalšího presumovala, že dotyčný i nadále disponuje dostatečnými příjmy, aby své závazky řádně hradil, a proto ho automaticky zařadila do seznamu klientů, kterým jedenkrát měsíčně zasílala nabídku v rámci jakési kampaně k určitému produktu. Z tohoto důvodu obviněnému nabídla také tzv. „předschválený úvěr“, aniž by po něm vyžadovala jakékoli informace stran jeho aktuální finanční situace, anebo si tyto informace obstarala sama jinou cestou. Pokud s takto nastavenými podmínkami úvěr obviněnému aktivně nabídla, zřejmě vedena snahou o dosažení co největšího objemu obchodů, nepochybně se z její strany jednalo o riskantní počin, který nejenže nezasluhoval ochrany za použití norem trestního práva, ale dokonce v předmětné věci nastolil otázku, zda lze v přijetí takové nabídky úvěru nesolventním pachatelem vůbec spatřovat naplnění formálních znaků podvodného trestného činu (uvedení poškozeného v omyl či využití jeho omylu). 43. V reakci na námitku obviněného, jejíž podstatou je tvrzení o lehkovážném přístupu poškozeného F. T. k finančním operacím, je nutno akcentovat požadavek na přísně individuální posuzování a zohledňování specifických okolností každého jednání vykazujícího podvodný charakter. Opačné pojetí by mohlo vést k vytváření až příliš generalizujících tezí, jež by se v konkrétních případech nutně nemusely jevit jako přiléhavé. Pokud by na opatrnost každého oklamaného měly být kladeny vysoké až přehnané nároky, jak de facto naznačuje obhajoba, pak by pachatelé podvodů mohli argument, o nějž se nyní opírá i dovolatel, použít prakticky vždy a s úspěchem, což by pak nutně muselo vést k závěru o jejich beztrestnosti. To by však odporovalo základnímu principu, jak jej formuloval Ústavní soudu ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl ÚS 34/09, totiž že nikdo nesmí mít prospěch z vlastního podvodu (k tomu srov. též § 6 odst. 2 občanského zákoníku). I potud lze tedy uzavřít, že soudy v řešeném případě vyvodily z jednání obviněného trestní odpovědnost zcela po právu. V. Způsob rozhodnutí 44. Na základě všech výše rozvedených úvah Nejvyšší soud rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Toto usnesení učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. 5. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu