3 Tdo 403/2026- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2025, č. j. 6 To 227/2025-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 27/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 11 T 27/2025-136, uznal obviněného M. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že: 1) v době od 23:00 hodin dne 11. 2. 2025 do 12:35 dne 12. 2. 2025 na ul. XY v Ostravě – XY, v zištném úmyslu vnikl do zde zaparkovaného a uzamčeného osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia Combi, RZ XY, tak, že nezjištěným předmětem rozbil skleněnou výplň pravých předních dveří, následně demontoval z přístrojové desky vestavěné autorádio s navigací zn. Columbus, čímž způsobil poškozenému A. B. škodu odcizením ve výši 7 000 Kč a škodu poškozením ve výši 2 300 Kč, 2) dne 16. 2. 2025 kolem 02:30 hod. na parkovišti na ul. XY poblíž č. XY v Ostravě – XY, v zištném úmyslu vnikl do zde zaparkovaného a uzamčeného osobního motorového vozidla zn. Škoda Superb, RZ XY, tak, že nezjištěným předmětem rozbil pravou přední skleněnou výplň vozidla a následně demontoval ze středového panelu palubní desky multifunkční autorádio zn. Auto Škoda Columbus, čímž způsobil poškozenému I. M. škodu odcizením ve výši 6 000 Kč a škodu poškozením ve výši 2 350 Kč, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 71 T 10/2021 ze dne 23. 4. 2021, s nabytím právní moci téhož dne, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to k trestu odnětí svobody v trvání 21 (dvacet jedna) měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 28. 7. 2022. 2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. musí obviněný zaplatit škodu poškozenému A. B. ve výši 7 000 Kč a poškozenému I. M. škodu ve výši 2 350 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený I. M. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl výrok o trestu. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 9. 2025, č. j. 6 To 227/2025-169, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného odsoudil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců, přičemž obviněného zařadil pro výkon tohoto trestu podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku o trestu. Dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 5. Obviněný si uvědomuje taxativnost dovolacích důvodů, nicméně se domnívá, že v jeho případě lze uplatnit požadavky formulované Ústavním soudem v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 5504 nebo sp. zn. II. ÚS 855/04, podle nichž je třeba i v dovolacím řízení třeba zkoumat, zda se uložení trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Dále dovolatel připomněl názor Nejvyššího soudu, který připouští zásah dovolacího soudu, pokud uložený trest je extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Ústavní zásadu přiměřenosti trestních sankcí považuje obviněný za předpoklad zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. 6. Dále dovolatel cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, k nutnosti ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, z nějž vyplývá potřeba provedení testu proporcionality. 7. Dovolatel vyčítá soudům nižších stupňů nesprávné posouzení, respektive nesplnění jejich povinnosti provést dostatečnou úvahu o přiměřenosti a proporcionalitě při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, zvláště v případě trestu za trestný čin s horní hranicí nepřevyšující 5 let, jak vyplývá z ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel je proto toho názoru, že porušení § 55 odst. 2 tr. zákoníku může založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podobně jako to podle názoru Ústavního soudu může zapříčinit porušení § 58 tr. zákoníku v případě neukládání sníženého trestu tam, kde jsou pro to podmínky. K podpoře svého tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 ze dne 27. 6. 2023 právě k založení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i), příp. písm. h) tr. ř. porušením ustanovení § 58 tr. zákoníku. 8. S odkazem na výše uvedený nález Ústavního soudu pak dovolatel rozporuje zákonnost uloženého trestu, neboť je toho názoru, že uložením nepodmíněného trestu byl porušen § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy uložily nepodmíněný trest odnětí svobody pouze na základě vzdálené trestní minulosti dovolatele. Obviněný vnímá svou aktuální trestnou činnost jako exces z jinak řádného života, jehož se dopustil při jednorázovém sklouznutí k zneužití návykové látky, které však ze svého života vyloučil. Od roku 2022 žil spořádaně, zajistil si práci. 9. Odvolací soud podle jeho názoru nezhodnotil klíčové okolnosti případu, konkrétně změnu jeho přístupu k řádnému životu, excesivní povahu jeho trestné činnosti a péči o dvě nezletilé děti. 10. Soudy tak zatížily svá rozhodnutí zjevnou nezákonností. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obě napadená rozhodnutí ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám, přičemž předeslal, že neshledal důvod vyjádřit se nad rámec rozsahu podaného dovolání, uplatněného dovolacího důvodu ani vlastní dovolací argumentace. 12. Státní zástupce se neztotožnil s obsahovou stránkou podaného dovolání, neboť podle jeho názoru nedošlo postupem odvolacího soudu k naplnění naříkaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani k porušení práva obviněného na obhajobu. 13. Dovolací důvod, který obviněný uplatnil, nenaplňují podle státního zástupce námitky pouhé nepřiměřenosti trestu. Výjimkou judikovanou Nejvyšším soudem je uložení extrémně přísného, zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, čímž se dovolací soud může zabývat mimo dovolací důvody. Podle státního zástupce vycházeje z ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze však námitku nesprávného uplatnění § 55 odst. 2 tr. zákoníku podřadit pod žádný dovolací důvod. 14. Státní zástupce nevnímá, s ohledem na trestní minulost dovolatele a jemu uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody, nyní posuzovaný trestný čin jako exces. Stejně tak výše uloženého trestu nesvědčí o extrémně přísném, zjevně nespravedlivém a nepřiměřeném trestu. Státní zástupce neshledává, s ohledem na situaci opakovaně ukládaných trestů za páchanou trestnou činnost, neproporcionalitu, která by vedla k porušení principu přiměřenosti trestu. 15. K námitce o výchově dětí, s uplatněním závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, č. j. IV. ÚS 950/19-2, státní zástupce konstatuje, že nejlepší zájem dítěte nemůže absolutně převažovat nad jinými zájmy, konkrétně nad zájmem společnosti na spravedlivé potrestání speciálního recidivisty, který ani není jedinou pečující osobou. Státní zástupce připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, která naopak připouští uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pachateli–recidivistovi, aniž by byl porušen § 55 odst. 2 tr. zákoníku jak obecně, tak i v případě, že pečuje o nezletilé dítě. Stejně tak cituje judikaturu, která zapovídá podřaditelnost nesprávné aplikace § 55 odst. 2 tr. zákoníku pod jakýkoli dovolací důvod podle § 265b tr. ř. 16. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. ř. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. III. Přípustnost dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. 18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř. 19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.20. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 23. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. IV. Důvodnost dovolání 24. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. napadl rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek pouze ve výroku o trestu. Ostatní výroky tedy nebyly předmětem přezkumného řízení u dovolacího soudu. 25. S přihlédnutím k dosavadnímu procesnímu průběhu v této trestní věci Nejvyšší soud uvádí, že obviněný výrok o vině svým dovoláním napadnout nemohl, neboť již své odvolání zaměřil pouze do výroku o trestu a odvolací soud přezkoumal pouze tento výrok, a tedy výlučně ve vztahu k němu se tak jedná o rozhodnutí ve věci samé ve druhém stupni ve smyslu § 265a tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003). Tato situace nastala s ohledem na to, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně prohlásil vinu podle § 206c tr. ř. Podle § 206c odst. 7 věty druhé tr. ř. nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravnými prostředky. Obviněný tedy ani nemohl podat odvolání do výroku o vině a stejně tak je tímto omezen i případný dovolací přezkum toliko na výrok o trestu (srovnej a contrario pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 327/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 925/2018). Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný ve vztahu k výroku o vině neuplatňuje ani námitky, kterými by zpochybňoval podmínky pro přijetí prohlášení viny podle § 206c tr. ř., respektive jakoukoli nezákonnost tohoto postupu. 26. Dovolací argumentace obviněného spočívá v jeho výhradách k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Má totiž za to, že mu měl být uložen alternativní trest nespojený s přímým výkonem trestu odnětí svobody s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, které odvolací soud porušil. Odvolací soud dostatečně nezhodnotil změnu jeho přístupu k řádnému životu, excesivní povahu projednávané trestné činnosti a starost o dvě nezletilé děti. 27. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nutné v obecné rovině konstatovat, že tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace obviněným namítána není, neboť námitky nepřiměřenosti trestu tento důvod nenaplňují, a současně v nyní projednávané věci ani nenastala. Dále také platí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 28. Nejvyšší soud doplňuje, že ve vztahu k výroku o trestu lze také uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky nicméně obviněný ve svém dovolání opět neuplatnil, a ani Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovouto vadou, neboť obviněnému nebyl uložen ani úhrnný, ani souhrnný ani společný trest. 29. V návaznosti na to je nutné poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, uvedl, že „uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle dnešní právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny.“ Ani námitky takového charakteru nejsou obviněným v podaném dovolání uplatňovány a s ohledem na podobu a kvalitu odůvodnění obou napadených rozhodnutí takovéto vady (odůvodnění uloženého trestu odnětí svobody) Nejvyšší soud rovněž neshledává. 30. Lze tedy uzavřít, že v rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud jako soud dovolací přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže. 31. Na straně druhé je skutečností, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru stran možnosti napadnout v rámci dovolání uložené tresty může dojít ve zcela výjimečných případech, a to v situacích, kde byly pachateli trestné činnosti uloženy takové tresty, které lze označit jako tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně v rámci své rozhodovací činnosti připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). V právě projednávané trestní věci se však o takový výjimečný případ nepochybně (i z dále uvedených důvodů) nejedná. 32. Nejvyšší soud není toho názoru, že obviněnému uložený trest by byl trestem natolik přísným, nepřiměřeným a zjevně nespravedlivým, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe, a to i při zjištění, že obviněnému byl uložen trest v trvání 1 roku a 2 měsíců, tedy v první třetině zákonné trestní sazby, která podle ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku činí 6 měsíců až 3 roky. Nejvyšší soud se naopak ztotožňuje nejen se zákonností uloženého trestu, ale i s jeho přiměřeností. Současně se také ztotožnil s názorem odvolacího soudu prezentovaným v napadeném rozhodnutí, že v tomto konkrétním případě je na místě uložit trest odnětí svobody s přímým výkonem ve věznici příslušného typu, i s přihlédnutím k ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Uložení takového trestu totiž vyžaduje účinná ochrana společnosti, kdy nelze předpokládat, že k nápravě obviněného by mohlo dojít jiným druhem trestu. 33. Soud odvolací se podrobně zabýval v rámci přezkumného řízení zákonnými podmínkami uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, vč. zhodnocení všech polehčujících a přitěžujících okolností (srov. bod 5. a 6. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Oba soudy nižších stupňů se shodly, že určující pro uložení výše uvedeného trestu a jeho výměry je zejména trestní minulost obviněného a jím dříve vykonané i alternativní tresty, které však zjevně nevedly k jeho nápravě. Všechny rozhodné okolnosti byly v rámci zásady individualizace trestu soudy hodnoceny. Individualizace trestu totiž zavazuje soudy ukládat takový druh a výměru trestu, který bude odpovídat všem okolnostem a zvláštnostem (konkrétního) případu. Nejvyšší soud k tomu dodává, že právní kvalifikace skutku stanovuje základní zákonné mantinely pro rozhodování o druhu a výměře trestu a úkolem soudu je pak určit, které okolnosti obviněnému přitěžují a které polehčují a následně na základě jejich vzájemného porovnání a vyvážení jejich významu určí konkrétní trest. V právě projednávané věci soudy dovodily, že se nejednalo o exces z jinak řádného života, a to zejména s ohledem na recidivní úmyslné a zištné protiprávní jednání obviněného, který má již 19 záznamů v rejstříku trestů, přičemž projednávaného skutku se dopustil ve lhůtě 3 let od posledního odsouzení a potrestání (konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 71 T 10/2021, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, který vykonal 28. 7. 2022). Význam osoby pachatele pro stanovení povahy a závažnosti činu je především určen jeho vztahem k chráněným zájmům a hodnotám a osobními a povahovými vlastnostmi a s nimi souvisejícími důsledky. Závažnost činu bude zvyšovat například recidiva pachatele, spáchání více trestných činů, spáchání činu organizátorem, členem organizované skupiny či spolčení [ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 67–69. Dostupné na beck-online.cz]. 34. Nejvyšší soud připomíná, že pro posouzení možnosti nápravy pachatele je velmi významný celkový způsob jeho života a chování před spácháním trestného činu a jeho postoj ke spáchanému trestnému činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 331/2020). Zohlednit je třeba i pohnutky a příčiny spáchané trestné činnosti, sociální prostředí pachatele, jeho kriminální minulost, jakými trestními, popřípadě jinými sankcemi na něj již v minulosti bylo působeno. Při hodnocení recidivy pachatele z hlediska možnosti jeho nápravy musí soud přihlížet k povaze předchozí trestné činnosti, k odstupu doby od posledních odsouzení, k celkovému způsobu jeho života a k pohnutce jeho dalšího trestného činu, aby mohl učinit správný závěr o trestu. 35. Vycházeje z výše uvedených kritérií prognózy možnosti nápravy obviněného je dovolací soud ve shodě s názory soudů nižších stupňů, které nevidí možnost potrestání obviněného jinak než uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody s přímým výkonem v příslušné věznici. 36. Nejvyšší soud k této námitce uzavírá, že aplikace zmíněného ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku sice v tomto konkrétním případě do úvahy teoreticky přicházet mohla, avšak pokud Krajský soud v Ostravě, potažmo Okresní soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí důvody k takovému postupu neshledal a svůj závěr patřičným způsobem odůvodnil, pak nepoužití citovaného zákonného ustanovení a v souvislosti s tím neuložení alternativního trestu nespojeného s omezením osobní svobody, jehož se obviněný domáhal, nemůže být důvodem pro zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení. 37. K nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který obviněný ve svém dovolání odkazoval, je třeba především uvést, že toto rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe (v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestního kolegia tohoto soudu. 38. Zmíněného usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, si je Nejvyšší soud samozřejmě vědom, avšak nejedná se podle jeho mínění o rozhodnutí odůvodňující v současné době postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Jde totiž o právní názor o procesním právu, přičemž příslušný senát Nejvyššího soudu nedospěl k jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam (viz § 20 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích), resp. že je ji nezbytné (ve své podstatě znovu, tj. přes existenci usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020) uvedeným procesním postupem řešit. Ve skutečnosti dospěl k závěru opačnému. Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 18 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací výše zmíněného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody. 39. Z výše rozvedených důvodů je domněnka obviněného, že případné porušení ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku může založit dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. i) tr. ř., podobně jako to podle Ústavního soudu může zapříčinit porušení ustanovení § 58 tr. zákoníku v případě neukládání sníženého trestu tam, kde jsou pro to podmínky, je nesprávná a tvrzená nepřiměřenost trestu skutečně nezakládá žádný dovolací důvod, který by vyvolal přezkumné dovolací řízení. Výjimečné situace, které založí přezkum dovolacím soudem, jsou popsány a rozvedeny v bodě 31. tohoto usnesení. 40. Nelze ani přisvědčit námitce dovolatele o výchově dětí, neboť v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nemůže nejlepší zájem dítěte absolutně převažovat nad jinými zájmy. V právě projednávané věci se nejlepší zájem dovolatelových dětí střetává se zájmem státu, respektive společnosti na spravedlivém a účelném potrestání dovolatele jako speciálního recidivisty, k jehož nápravě dříve uložené i alternativní tresty nevedly. Nezletilé děti dovolatele, jejichž zájmům přiznaly soudy náležitou váhu, nejsou v jeho výhradní péči, tedy existuje jiná osoba, která se po dobu výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody může o děti postarat a zajistit jim výchovu a výživu. V posuzovaném případě nebyly dány žádné specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy a soudy zcela správně zvolily nepodmíněný trest odnětí svobody jako prostředek ultima ratio v systému trestů. Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na trestní minulost i uložené a vykonané tresty mohl být dovolatel srozuměn s tím, že v případě jeho dopadení a odhalení může být potrestán i nepodmíněným trestem odnětí svobody. 41. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadou, která by naplňovala některý z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a současně jím ani nebyl uložen natolik nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý trest, aby to bylo v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou proporcionality trestních sankcí. V. Způsob rozhodnutí 42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu