3 Tdo 408/2026-1391 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 8 To 309/2025-1339, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 85/2025, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 8 To 309/2025-1339, a to v té části, v níž bylo jako nedůvodné posouzeno odvolání obviněného R. P. proti výroku o trestu propadnutí věci z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2025, č. j. 5 T 85/2025-1286, a v důsledku toho zůstal tento výrok rozsudku soudu prvního stupně nezměněn. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 29. 9. 2025, č. j. 5 T 85/2025-1286, byl obviněný R. P. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku obvodního soudu a zestručněno) v sídle společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., IČO: 64948242, na Praze XY, v ulici XY, od 18. 9. 2021 do 15. 12. 2022 jako zaměstnanec marketingového oddělení banky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., v úmyslu obohatit se a získat tak finanční prostředky pro svoji potřebu, využil vouchery v hodnotách 500 Kč, 1 000 Kč, 2 000 Kč a 20 EUR, 40 EUR, 80 EUR, nakoupené bankou UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., od společnosti Alza, IČO: 27082440, které měly být použity pro marketingové aktivity banky, které měl na starosti a měl tak přístup k těmto voucherům, a v rozporu s jejich určením s nimi nakládal takto: 1. uplatňoval je při neoprávněných nákupech na e-shopu společnosti Alza, specifikovaných pod písm. a) až p) tohoto bodu, přičemž si na tyto nákupy vytvářel falešná jména nebo využíval jmen svých známých a užíval různé emailové schránky a telefonní čísla s úmyslem zastřít, že tyto nákupy provedl přímo on, a celkově tak neoprávněně uplatnil vouchery v hodnotě 751 000 Kč, 2. v případech specifikovaných pod písm. a) až h) tohoto bodu předával osobně nebo přeposílal přes elektronickou komunikaci čísla voucherů dalším osobám, které je dále uplatňovaly při neoprávněných nákupech na e-shopu společnosti Alza, a celkově tak neoprávněně předal k využití vouchery v hodnotě 2 270 000 Kč, 3. v případech specifikovaných pod písm. a) až g) tohoto bodu, s úmyslem rozšířit počet osob, které by uplatnily vouchery, se domluvil na jejich další neoprávněné distribuci se spoluobviněným J. S., který poté jako zprostředkovatel vouchery předával v letech 2021 a 2022 dalším osobám, jež je poté uplatnily při neoprávněných nákupech na e-shopu společnosti Alza, přičemž přijaté částky od v tomto bodě uvedených osob obviněný J. S. přeposílal na bankovní účet obviněného R. P. č. XY, po pravděpodobném odečtení své přesně nezjištěné provize, ze svého bankovního účtu č. XY a XY, a celkem tak neoprávněně předal k využití vouchery v hodnotě 3 850 409 Kč, 4. v případech specifikovaných pod písm. a) až d) tohoto bodu, s úmyslem rozšířit počet osob, které by uplatnily vouchery, se domluvil na jejich další neoprávněné distribuci s F. H., který poté jako zprostředkovatel vouchery předával v letech 2021 a 2022 dalším osobám, jež je poté uplatnily při neoprávněných nákupech na e-shopu společnosti Alza, a celkem tak neoprávněně předal k využití vouchery v hodnotě 55 000 Kč; jednáním pod body 1. až 4. způsobil poškozené společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., škodu v celkové výši 6 926 409,50 Kč. 2. Za to byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, při současném uložení přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to zajištěných finančních prostředků ve výši 711 173,74 Kč na bankovním účtu č. XY a zajištěných finančních prostředků ve výši 218 794,22 Kč na bankovním účtu č. XY, vedených u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též jen „UniCredit Bank“). Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného J. S. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obvodní soud oběma obviněným uložil povinnost, aby společně a nerozdílně na náhradě škody zaplatili poškozené UniCredit Bank částku ve výši 1 390 486,40 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný R. P. (proti výroku o trestu propadnutí věci a proti výroku o náhradě škody) a spoluobviněný J. S. (proti všem výrokům) odvolání. Na jejich podkladě Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2026, č. j. 8 To 309/2025-1339, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek obvodního soudu pouze ve výroku o náhradě škody u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a trestu znovu rozhodl tak, že jim podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené UniCredit Bank částku 1 390 486,40 Kč, přičemž podle § 228 odst. 2 věta druhá tr. ř. jim povolil tento závazek hradit v měsíčních splátkách ve výši 23 000 Kč, splatných vždy do 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek v případě neuhrazení jednotlivé splátky v plné výši a včas. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změny. II. Dovolání obviněného 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. 5. Svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil výslovně jen proti výroku o trestu propadnutí věci. V první řadě uvedl, že vzhledem k níže popsané podstatě věci nepovažuje při doslovném výkladu dovolacích důvodů ani jeden z uplatněných důvodů za dokonale přiléhavý, proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání posoudil případně i optikou práva na spravedlivý proces. 6. Při hlavním líčení dovolatel navrhoval, aby mu namísto trestu propadnutí věci bylo přinejmenším u zajištěných finančních prostředků na účtu č. XY uloženo přiměřené omezení a povinnost podle „§ 48 odst. 3 a 4“, konkrétně, aby zajištěné peněžní prostředky na tomto účtu byly v plném rozsahu použity na náhradu škody, jejíž úhrada mu byla soudem uložena vůči poškozené. Tomuto návrhu však soud prvního stupně nevyhověl. Obviněný tedy proti rozsudku obvodního soudu podal odvolání, ve kterém nesouhlasil s uložením trestu propadnutí věci i z toho důvodu, že na výše uvedeném bankovním účtu se nacházely i finanční prostředky, které získal legálně, zejm. mzda za měsíc prosinec 2022 a dávky nemocenského pojištění. Tyto prostředky byly na bankovní účet připsány až po zajištění peněžních prostředků, ke kterému došlo dne 2. 1. 2023. Neoprávněnost rozhodnutí o části těchto finančních prostředků namítal až v rámci odvolacího řízení, neboť v době konání hlavního líčení (po třech letech od zajištění) si na tuto skutečnost nevzpomněl. Vzhledem k uplynulému času již neměl přístup k internetovému bankovnictví. Pokoušel se tedy zajistit výpis z účtu osobně na pobočce banky, která mu však nevyhověla s odůvodněním, že v jeho případě nelze „zadministrovat“ bankovní poplatek spojený s poskytnutím výpisů potřebných pro odvolací řízení. V návaznosti na to proto při veřejném zasedání dne 8. 1. 2026 požádal městský soud, aby pro účely prokázání neoprávněnosti rozhodnutí o propadnutí všech zajištěných finančních prostředků tyto výpisy od banky vyžádal sám. Ačkoli dovolatel nebyl schopen prokázat jednotlivé částky, o jejichž propadnutí nemělo být rozhodnuto, sdělil odvolacímu soudu podstatné skutečnosti nasvědčující tomu, že „výrok o propadnutí věci“ je nejméně částečně nezákonný. Pokud městský soud neměl ve spise v okamžiku rozhodování aktualizované výpisy z účtu o příchozí platby po jeho zajištění a disponoval pouze výpisem tzv. zůstatku, považuje obviněný postup, kdy bez dalšího rozhodl o propadnutí celkového zajištěného zůstatku ke dni konání hlavního líčení, za nezákonný. 7. Obdobné platí i ve vztahu k účtu č. XY, kde byl k okamžiku konání prvního hlavního líčení zůstatek 218 794,22 Kč. Vzhledem k tomu, že tento účet byl veden na jméno jeho manželky, která nebyla „účastníkem hlavního líčení“, nebrojil proti tomuto postupu, neboť ve vztahu k tomuto účtu nebylo možné aplikovat postup podle § 48 tr. zákoníku. Zajištění bylo realizováno z důvodu transakce v částce 200 000 Kč z účtu obviněného na účet manželky, a tedy v částce 18 794,22 Kč nemělo k propadnutí dojít. 8. Dovolatel reklamoval, že ani jeden ze soudů nižších stupňů neověřil, zda se na bankovních účtech nacházely i finanční prostředky pocházející z legální výdělečné činnosti. V takovém případě pak soudy neměly rozhodnout o propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku, neboť tímto trestem lze postihnout pouze a výlučně výnos z trestné činnosti, a pro učinění tohoto úsudku v rozsahu celých částek, o jejichž propadnutí bylo rozhodnuto, nejsou ve spise založené důkazy. Obviněný má za to, že tím byla naplněna podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i), příp. písm. g) tr. ř., pokud dovolací soud shledá, že nedoplnění dokazování k okolnosti, která nebyla určující pro naplnění znaků trestného činu, je dovolacím důvodem. 9. Obviněný vyjádřil nesouhlas také se způsobem, jakým se soudy nižších stupňů postavily k předložené smlouvě o zápůjčce uzavřené mezi ním a spoluobviněným J. S. Ten zasílal na jeho bankovní účet platby dávno předtím, než vůbec započala marketingová kampaň, ze které vouchery pocházely. Přesto soud prvního stupně, obdobně jako soud odvolací, bez bližšího zkoumání okolností provázejících uzavření smlouvy o zápůjčce shledaly, že tato byla uzavřena účelově. 10. Závěrem odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, s tím, že městský soud selhal ve své kontrolní funkci, když nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování a ani se blíže nezabýval jeho argumentací, co do tvrzení týkajících se uzavřené smlouvy o zápůjčce a celkových závěrů, na jejichž základě bylo vůbec možno uvažovat o trestu propadnutí finančních prostředků, příp. v jakém rozsahu je soud oprávněn takový trest uložit. 11. S poukazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 8 To 309/2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 12. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl de facto částečně zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 13. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 14. Uvedené obecné pravidlo však nelze chápat absolutně, nelze jej aplikovat plošně a se striktní neústupností. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se totiž ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody jednotlivce a úkolem všech soudů je poskytovat těmto právům ochranu. Ochrana ústavnosti tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Jestliže tedy již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. Daný imperativ se odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, které jsou nadány pravomocí poskytovat jednotlivci specifickou ochranu jeho základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva) teprve tehdy, jestliže mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci selhaly (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 15. Jinými slovy, jakkoli zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08). 16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. IV. Důvodnost dovolání 18. Dovolání obviněného je důvodné přinejmenším potud, že rozsudek odvolacího soudu ani zdaleka nesplňuje podmínky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., v důsledku toho je nepřezkoumatelný a představuje porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. 19. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí neprezentoval žádnou vlastní konkrétní úvahu, na jejímž základě dospěl k závěru, že veškeré prostředky obviněného zajištěné na dvou různých bankovních účtech jsou výnosem z trestné činnosti. Místo toho se omezil jen na vyjádření obecného souhlasu se závěry soudu prvního stupně, přičemž však nijak nereagoval na jasně formulované nové námitky obviněného prezentované v odvolacím řízení. Dlužno podotknout, že již obvodní soud si vystačil v podstatě jen s konstatováním, že předmětné finanční prostředky „byly zajištěny jako bezprostřední výnos“ (jako by snad text rozhodnutí jiného orgánu činného v přípravném řízení trestním byl bez dalšího závazný, resp. rozhodující) a že se je „podařilo zajistit již v lednu 2023“. Ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tedy nebylo bezvadné, nicméně zde to bylo do značné míry dáno absencí konkrétních námitek, jimiž by byla správnost, resp. zákonnost či přípustnost, výroku o trestu propadnutí věci obhajobou zpochybňována. Jak už bylo řečeno, zásadní námitky v daném směru dovolatel uplatnil až ve svém odvolání a poté v rámci veřejného zasedání před městským soudem. Ten však na ně adekvátním způsobem, přesněji řečeno téměř vůbec, nereagoval. 20. V části odůvodnění, která se týkala odvolání obviněného R. P., připojil v podstatě jen jakousi „deklaraci své dobré vůle“, že chtěl částku propadlých finančních prostředků na jednom z dotčených účtů ponížit o mzdu a dávky nemocenského pojištění obviněného za měsíc prosinec 2022 (s tím, že takové prostředky by jednoznačně nemohly být výnosem z trestné činnosti), avšak „obviněný nebyl schopen tyto částky jakkoli doložit a odvolací soud proto odvolací požadavek obviněného neakceptoval“. To, proč zmíněný soud k prověření zásadních tvrzení obviněného prezentovaných v odvolání kategoricky vyžadoval jeho součinnost, je záhadou. Dovolatel již v písemném vyhotovení svého řádného opravného prostředku jednoznačně zpochybnil správnost výroku o trestu propadnutí věci, tedy splnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu ve smyslu § 70 odst. 1, resp. i odst. 2 tr. zákoníku (viz č. l. 1310 a násl. procesního spisu). Odvolací námitky obsahovaly nejen tvrzení, že mu na příslušný bankovní účet přišla mzda a dávky nemocenského pojištění za prosinec 2022, nýbrž i tvrzení, že už i dříve (během doby páchání předmětné trestné činnosti) na účet docházely jiné prokazatelně legální příjmy, včetně mzdy od zaměstnavatele. Městský soud na tato tvrzení nereagoval, před veřejným zasedáním o odvolání je nijak neprověřil a neopatřil k nim žádné důkazy. Fakticky učinil jediné – až přímo při jednání dne 8. 1. 2026 se obviněného dotázal, zda může svá tvrzení nějak doložit. Přestože dovolatel v dané chvíli přijatelným způsobem (resp. přinejmenším způsobem, jehož pravdivost nebylo možné na místě vyloučit) vysvětlil, že toho není schopen kvůli přístupu banky, a proto následně navrhl, aby si odvolací soud příslušné výpisy z účtu vyžádal od UniCredit Bank sám, toto bez jakéhokoli racionálního zdůvodnění odmítl. Následoval zjevně nesprávný procesní postup, kdy soud rozhodl (pokud tedy o rozhodnutí vůbec šlo), že „o návrhu důkazu bude rozhodnuto po poradě senátu“ (což je formulace sama o sobě poměrně nejasná), ihned poté prohlásil dokazování za skončené (aniž by v té chvíli bylo jakkoli rozhodnuto o návrhu obhajoby na doplnění dokazování!) a vyzval strany k přednesu závěrečných návrhů. O zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování bylo rozhodnuto až po poradě senátu ohledně rozhodnutí ve věci samé. Popsaný postoj a postup městského soudu nelze akceptovat. Tento soud de facto sám prezentoval, že o správnosti uložení trestu propadnutí věci v té podobě (rozsahu), jak učinil obvodní soud, mohou vznikat pochybnosti, a proto že také obecně vzato „byl ochoten udělat korekci ve formě snížení …“ (viz bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To vše ale jen za podmínky, že příslušný výpis z účtu opatří a předloží sám obviněný. Jestliže se tak na základě výzvy okamžitě nestalo, tak přesto, že si mohl totéž snadno opatřit sám (a to samozřejmě již před samotným veřejným zasedáním o odvolání), odmítl se věcí dále zabývat a odvolání obviněného v příslušné části de facto zamítl jako nedůvodné (byť, jak už bylo řečeno, jeho možnou částečnou důvodnost sám připustil). 21. Písemné odůvodnění rozsudku městského soudu neobsahuje, pokud jde o zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování vyžádáním výpisu z příslušného bankovního účtu, vůbec žádné vysvětlení (ani jediným slovem), což samo o sobě též koliduje s právem dovolatele na spravedlivý proces. 22. Nad rámec uvedeného je dále třeba zmínit, že odvolací soud adekvátně nereagoval ani na výtku obviněného (viz č. l. 1312 procesního spisu), že není důkazně podložen závěr o fiktivnosti půjčky poskytnuté mu spoluobviněným J. S., resp. o tom, že veškeré prostředky zasílané mu na účet jmenovaným spoluobviněným byly platbami za „přeprodané vouchery“, tj. výnosem z trestné činnosti. Tento závěr je podle dovolatele zpochybněn už tím, že obviněný J. S. mu různé částky v nezanedbatelné výši na účet posílal i dávno předtím, než vůbec byla zahájena předmětná marketingová kampaň UniCredit Bank, tj. než vůbec mohla být páchána nyní řešená trestná činnost. Rovněž tato část obhajovací argumentace obviněného (s možným dopadem na výrok o trestu propadnutí věci) zůstala mimo pozornost městského soudu. 23. Z výše uvedeného je zřejmé, že v důsledku nedostatečného odůvodnění meritorního rozhodnutí odvolacího soudu nelze reálně posoudit, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci, resp. v jakém konkrétním „rozsahu“. Zásadní skutečnosti zpochybňující správnost napadeného výroku o trestu propadnutí věci dovolatel uplatnil až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně – ve svém odvolání a poté i přímo v rámci veřejného zasedání u městského soudu. Jeho nynější dovolací námitky de facto kopírují námitky odvolací, přičemž tyto nebyly ze strany odvolacího soudu dostatečně, resp. vůbec, vypořádány a zároveň nebylo ani vysvětleno, proč soud zamítl potenciálně významný návrh obhajoby na doplnění dokazování (viz výše). Za tohoto stavu nepřichází do úvahy jiné než kasační rozhodnutí dovolacího soudu. V. Způsob rozhodnutí 24. Vzhledem k jednoznačně vymezenému obsahu dovolání a tím pádem i omezenému přezkumu ze strany Nejvyššího soudu (§ 265f odst. 1, § 265i odst. 3 tr. ř.) byl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 8 To 309/2025-1339, zrušen pouze částečně, a to konkrétně v té části, v níž bylo (de facto) jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného R. P. směřující proti výroku o trestu propadnutí věci, a pouze v této části se věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrací uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve zbylé části, v níž městský soud posuzoval správnost a zákonnost výroku o náhradě škody (a samozřejmě též všech výroků týkajících se spoluobviněného J. S.), zůstalo napadené rozhodnutí nedotčeno. 25. V následujícím řízení se městský soud důsledně vypořádá se všemi námitkami obviněného R. P. směřujícími proti výroku o trestu propadnutí věci. K tomu provede nezbytné doplnění dokazování a na jeho podkladě zaujme jednoznačné, adresné a racionálně odůvodněné stanovisko k uplatněné obhajobě. Z odůvodnění nového rozhodnutí musí být jasně patrné, na základě čeho – jakých konkrétních důkazů a na ně navazujících úvah soudu – je eventuálně činěn závěr, že veškeré prostředky na obou bankovních účtech specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (případně jaká jejich konkrétně vymezená minimální část) jsou bezprostředním či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti ve smyslu § 70 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zákoníku. 26. Při novém projednání a rozhodnutí této věci je Městský soud v Praze podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Jelikož bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). 27. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 6. 5. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu