3 Tdo 437/2026-323 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2026, č. j. 5 To 373/2025-271, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 101 T 186/2024, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově (dále též jen „okresní soud“) ze dne 22. 10. 2025, č. j. 101 T 186/2024-250, byl obviněný J. V. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) dne 2. 3. 2024 v době kolem 9.45 hodin v XY, okres XY, zablokoval svým osobním motorovým vozidlem tov. zn. Volkswagen Multivan po účelové komunikaci (nacházející se na parcele č. XY) jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Megane, které řídil poškozený J. S., ten z vozidla vystoupil a dožadoval se umožnění průjezdu, na to však obviněný reagoval slovy: „Ty zmrde, co tu děláš, to je moje komunikace, budu na tebe volat policajty“, poškozený se poté otočil a odcházel ke svému vozidlu, načež obviněný vystoupil ze svého vozu, přistoupil k poškozenému zezadu, uchopil ho za bundu a povalil ho na zem, kde se oba drželi a přetlačovali, poškozený, který při tomto prvotním napadení utrpěl pohmoždění hrudní stěny a podvrtnutí malíčku na levé ruce, přitom využil své statnější postavy, obviněného chytil do tzv. kravaty, čímž mu zabránil v dalším napadání své osoby, a sevření uvolnil, až když se obviněný zklidnil, nicméně obviněný následně odešel zpět ke svému vozidlu, z něj vytáhl krátkou palnou zbraň a se záměrem překonat odpor poškozeného a přinutit ho k požadovanému jednání natáhl její závěr, ze vzdálenosti dvou metrů jí J. S. namířil do oblasti hrudníku a přikázal mu: „Lehni si na zem, ty zmrde!“, načež poškozený v důsledku tohoto jednání sice dostal strach, ale s nadějí, že nebude střelen do zad, se otočil a odešel ke svému vozidlu. 2. Za to byl obviněný odsouzen jednak podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 42 měsíců, a jednak podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu držení, nošení a užívání palných zbraní na dobu 30 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené RBP Zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 2 866 Kč. 3. Následné odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 5 To 373/2025-271, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. prostřednictvím obhájce dovoláním, které formálně podepřel odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 5. V jeho odůvodnění namítl, že nižší soudy při svém rozhodování nectily princip presumpce neviny a od něj odvozenou zásadu in dubio pro reo a tím porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Zdůraznil, že v posuzované věci jde o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy oba aktéři incidentu popsali jeho vznik a průběh jinak. Soudy se přitom po jeho výtce bez přísného a vyváženého hodnocení obou protichůdných verzí přiklonily k té, kterou předložil poškozený, přestože nebyla podpořena uceleným, uzavřeným a vnitřně bezrozporným řetězcem objektivních důkazů a vyskytovaly se v ní vnitřní rozpory a nelogičnosti. Důkazy, které svědčily ve prospěch obviněného, byly zároveň „oslabovány“ a relativizovány a nebyly k jeho návrhu doplněny požadovaným způsobem. Obviněný se vymezil proti konstatování odvolacího soudu, že pro jeho obhajobu nesvědčí jediný důkaz. V uvedené souvislosti akcentoval zejména svůj telefonát na tísňovou linku 158 bezprostředně po potyčce s poškozeným, kde sám sebe označil za napadeného, a na kamerový záznam ze zásahu přivolaných policistů, na němž je patrné roztržení jeho oděvu a zachyceno jeho tvrzení o útoku J. S. Dále připomněl, že právě jemu a nikoli poškozenému se v průběhu zásahu policie udělalo nevolno, že zvracel a že musel požádat o přivolání zdravotnické pomoci. Příslušná lékařská dokumentace pak popisuje jeho poranění, která sice znalec neohodnotil jako závažná, ale ani jako neexistující či simulovaná. Naproti tomu zranění poškozeného nikterak neprokazují, kdo fyzickou konfrontaci inicioval. Stejně tak nebylo prokázáno, že ho dovolatel ohrožoval střelnou zbraní s nataženým závěrem a přikázal mu, aby si lehl na zem. Potud výpověď poškozeného vykázala další významný rozpor, jestliže současně uváděl, že tuto výzvu neuposlechl, k ozbrojenému muži se otočil zády, odešel do svého vozidla, a aniž by sám zavolal policii, znovu z něj vystoupil a šel si vyfotit zbraň ve voze údajného agresora. Takto popsané jednání je obtížně slučitelné s jím uváděnou intenzitou bezprostřední obavy z možného použití zbraně, což samo o osobě vyžadovalo mimořádně obezřetné hodnocení, na které soudy rezignovaly. K údajnému použití zbraně přitom vyjma tvrzení poškozeného žádný jiný důkaz opatřen nebyl. Na místě zbraň zajištěna nebyla a svědek N. později reprodukoval jen to, co mu k ní řekl poškozený. Fotografie, kterou poškozený pořídil, dokládala maximálně přítomnost zbraně nebo obdobně vyhlížejícího předmětu ve vozidle dovolatele, ovšem nikoli to, že ji vzal do ruky, natáhl závěr, zamířil s ní na hrudník poškozeného a tento úkon doprovodil konkrétní slovní pohrůžkou. Soudy tak z tohoto důkazu vytěžily více, než z něj skutečně plyne. Okresní soud se přes celkovou důkazní nouzi přenesl také různými spekulativními úvahami, když například dovodil, že motivem vyděračského jednání obviněného mohla být frustrace, pocit ponížení a snaha ukázat druhému dominanci, a dále nepřípustně argumentoval jeho zhruba 20 let starým odsouzením coby oporou pro závěr o jeho tendenci ke zkratkovitému násilnému jednání. Potud napadená rozhodnutí trpí vadou extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. Mimo to je podle obviněného ve věci naplněna i další varianta zmíněného dovolacího důvodu spočívající v nedůvodném zamítnutí (resp. neprovedení) jím navrhovaných důkazů pro nadbytečnost. Jednalo se o doplnění dokazování k otázce listiny, kterou poškozený předkládal na místě policistům a která ho údajně měla opravňovat k vjezdu na soukromou cestu, a přehrání kamerového záznamu policistky V. K., jimiž mohla být jednak ověřena pravdivost tvrzení J. S. a obecně věrohodnost prvotních vyjádření obou účastníků potyčky, a jednak objasněna geneze jejich konfliktu. Dovolatel rovněž marně usiloval o doložení svých opakovaných oznámení na linku 158 ohledně majetkové kriminality v dané lokalitě, aby okresní soud pochopil, jak vnímal kritickou situaci, která vyústila ve fyzický střet s poškozeným. 7. Obhajoba se zároveň domnívá, že nižší soudy nesprávně posoudily vadně zjištěný skutkový stav po stránce hmotněprávní. Odsuzující rozsudek tak trpí vadou předvídanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterou odvolací soud rovněž neodstranil. Konkrétně se oba soudy nevypořádaly s obranou dovolatele, podle níž jednal v domnění, že poškozeného omezuje na osobní svobodě v mezích oprávnění podle § 76 odst. 2 tr. ř., resp. že jednal v omylu o skutkových okolnostech, které by vylučovaly protiprávnost jeho počínání ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku. Namísto individuálního posouzení této otázky vyšly z příliš zjednodušující teze, podle níž mu zmíněné oprávnění nesvědčilo, jestliže se poškozený dopustil pouze přestupku, což zároveň on jako držitel zbrojního průkazu a palné zbraně musel vědět. V dané souvislosti však není rozhodující, jak jednání poškozeného ex post posoudily orgány činné v trestním řízení, ale to, zda obviněný mohl v okamžiku zákroku důvodně předpokládat, že zasahuje proti osobě dopouštějící se trestného činu, zvlášť pokud se k jejímu zadržení odhodlal v časové a psychické tísni. Přitom mu nelze automaticky přičítat k tíži, že situačně s jistotou nerozlišil, zda jím vnímaný majetkový delikt poškozeného, který vůči němu nadto vystupoval agresivně, překračuje hranici přestupku (a jde tedy již o trestný čin), anebo prozatím nikoliv. Pokud se v tomto směru mýlil, nelze u něj bez dalšího dovodit znak subjektivní stránky trestného činu vydírání v nezbytné úmyslné formě. 8. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2026, č. j. 5 To 373/2025-271, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 22. 10. 2025, č. j. 101 T 186/2024-250, zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a poté aby ho buď sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, anebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Subsidiárně pak navrhl, aby dovolací soud zvážil postup podle § 265l odst. 3 tr. ř. a okresnímu soudu případně přikázal, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. 9. Součástí dovolání obviněný učinil také podnět k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. směřovaný předsedkyni senátu soudu prvního stupně, tedy aby předložila Nejvyššímu soudu spis s návrhem na odklad výkonu napadeného rozhodnutí, a současně podnět předsedovi dovolacího senátu, aby při absenci takového návrhu sám zvážil postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Odůvodnil to tím, že pravomocné odsouzení ho postihlo zejména v profesní a majetkové sféře, když mu v souvislosti s ním bylo odňato zbrojní oprávnění a nemůže tak v plném rozsahu vykonávat svoji dosavadní podnikatelskou činnost, která zahrnovala mimo jiné nákup, prodej, přepravu, půjčování a úschovu zbraní a střeliva, provoz střelnice a podíl na výcviku policejních složek. 10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkla, že obviněný v něm uplatnil v podstatě totožné námitky jako v celém dosavadním průběhu trestního řízení, s nimiž se věcně vypořádaly již soudy obou stupňů. S jejich nosnými argumenty se zároveň plně ztotožnila a vesměs se omezila na jejich opakování. Ve shodě s odvolacím soudem uvedla, že soud prvního stupně realizoval bezvadné dokazování co do rozsahu i pokud jde o navazující formování skutkových závěrů. Přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu považoval výpověď J. S., podpořenou i dalšími důkazy, za zcela věrohodnou, když bylo zároveň jednoznačně zdokumentováno, že to byl právě obviněný, kdo mu zahradil cestu a znemožnil mu odjet z místa. Poškozený před zasahujícími policisty hovořil o použití zbraně obviněným zcela spontánně, zatímco dovolatel jim naopak na několikerý dotaz, zda má u sebe zbraň, nepravdivě odpověděl, že nikoli. Mechanismus vzniku zranění poškozeného podle znaleckého posudku rovněž korespondoval s tím, jak sám celý konflikt popsal. Tvrzení obviněného, že fyzický střet vyvolal poškozený, bylo důvodně vyhodnoceno jako nevěrohodné. Nebylo totiž možné, aby ho poškozený vytáhl z auta, pokud by z něj vystoupit nechtěl. Obviněnému stačilo, aby se zamkl uvnitř a zavolal policii. S jeho chováním zároveň nekoresponduje ani obhajoba, že s sebou právě vezl větší hotovost. Pokud byl ozbrojen jen proto, aby ji případně uhlídal, nedává smysl, že se zapojil do otevřeného konfliktu s poškozeným jen kvůli drobnému správnímu deliktu. Krajský soud zároveň přiléhavě konstatoval, že oprávnění omezit na svobodě osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně po něm (§ 76 odst. 2 tr. ř.), obviněnému v tomto případě nesvědčilo, neboť poškozený se dopustil nanejvýš přestupku. Toho si obviněný jako osoba mající právo držet a nosit zbraň musel být vědom, a proto jeho obrana, že jednal jako řádný občan, nemohla obstát. Jeho protiprávní jednání bylo jednoznačně prokázáno a pokud soudy obou stupňů neměly o skutkovém ději, resp. o věrohodnosti výpovědi poškozeného, žádné pochybnosti, zásada in dubio pro reo v daném případě nemohla být uplatněna. Náležitě zjištěný skutkový stav byl poté odpovídajícím způsobem posouzen i po stránce hmotněprávní, takže napadená rozhodnutí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit v dovolacím řízení, zatížena nejsou. 11. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 12. Na toto vyjádření zareagoval dovolatel prostřednictvím svého obhájce písemnou replikou, v níž státní zástupkyni vytkl, že zcela pominula podstatu jeho námitek a v převážné míře pouze zrekapitulovala a parafrázovala závěry soudů nižších stupňů. Odmítl její interpretaci obsahu mimořádného opravného prostředku, který podle ní představuje jen opakování jeho dosavadní obhajoby. Vyjádření označil za „šablonovité“ a prosté jakéhokoli vypořádání se s jeho nosnou argumentací. Pokud v něm navíc bylo konstatováno, že nižší soudy dopěly ke skutkovým závěrům po bezvadném a komplexním dokazování, je takový závěr v přímém rozporu s procesním vývojem věci. V dané souvislosti připomněl, že v pořadí první rozsudek okresního soudu byl odvolacím soudem zrušen právě proto, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn a bylo třeba dokazování doplnit. Ono doplnění však následně základní pochybnosti neodstranilo, neboť výslech svědkyně V. K. žádné nové relevantní informace, které by potvrzovaly rozhodující část skutkové věty, nenabídl. Pak ovšem nelze tvrdit, že dokazování bylo bezvadné, jestliže zbraň nebyla na místě zajištěna, nebyla provedena bezprostřední prohlídka vozidla obviněného a svědek N. reprodukoval pouze to, co mu k ní sdělil poškozený. Fotografie pořízená J. S. pak mohla prokázat nanejvýš přítomnost zbraně či předmětu připomínajícího zbraň ve voze, ale již ne její použití způsobem tvrzeným v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku. Opomenuta nadále zůstala i „nejbližší důkazní stopa“, tedy telefonické oznámení obviněného na linku 158, v němž se bezprostředně po činu uvedl jako napadený, dále fakt, že měl roztržený oděv, a zejména kuriózní a nelogicky vyznívající příběh poškozeného, který po údajném namíření zbraně na hruď přesto neuposlechl výzvy ozbrojeného muže, otočil se k němu zády a odešel do svého vozu, aby se z něj později vrátil a zbraň si přišel vyfotografovat. I proto dovolatel k ověření věrohodnosti poškozeného a jeho historky navrhoval doplnění dokazování, které mohlo zároveň vyjasnit průběh celého konfliktu a zejména vysvětlit jeho subjektivní vnímání situace, důvodnost jeho přesvědčení, že zasahuje proti osobě dopouštějící se protiprávního jednání, a tedy vyřešit otázku, zda nejednal v omylu podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku. V tom tkví také nejzásadnější nedostatek vyjádření státní zástupkyně, která převzala právní závěr odvolacího soudu, že pokud se poškozený měl dopustit maximálně dopravního přestupku, obviněný jako občan neměl právo omezovat jeho osobní svobodu, a proto sám jednal od počátku protiprávně. 13. Obviněný uzavřel, že jeho dovolání není zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby o něm Nejvyšší soud nerozhodl způsobem, jaký prosazuje státní zástupkyně, ale věcně je projednal a buď ho obžaloby zprostil, anebo po zrušení obou napadených rozhodnutí i všech případných dalších rozhodnutí, která na ně obsahově navazují, věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 14. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že byl podán oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 15. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. I v nynějším případě se proto dovolací senát zaměřil na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., které obviněný explicitně označil. 16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 17. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřeno na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S odkazem na ně lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, kterou obviněný uplatnil, dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí některým z pochybení podřaditelných pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 19. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel Nejvyšší soud na argumentaci obviněného J. V., když bral zároveň v úvahu, že zákonné dovolací důvody nemůže vykládat restriktivně, pokud by se tím jeho rozhodování mělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Dospěl přitom k závěru, že uplatněné dovolací námitky buď postrádají právní relevanci, anebo nemají věcné opodstatnění. 20. Předně odmítá narativ obhajoby, že dosavadní řízení bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí důležitých důkazů, jestliže soudy k návrhům dovolatele nedoplnily dokazování mimo jiné „k otázce listiny, kterou poškozený na místě předkládal jako údajné oprávnění k vjezdu“, dále o přehrání kamerového záznamu policie z místa činu a konečně o zajištění a přehrání záznamů jeho telefonátů na tísňovou linku 158, jimiž ve dnech 1. 2. 2025 a 3. 2. 2025 oznamoval majetkovou kriminalitu v dané lokalitě. 21. K této výtce se patří nejprve v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu do té doby provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný či marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl. 22. Doktrína tzv. opomenutých důkazů [na něž cílí třetí varianta důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 23. Žádné z výše zmíněných potenciálních pochybení však obviněný nižším soudům reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně tvrdit ani nemůže, že jeho návrhy na doplnění dokazování, které konkrétně zmiňuje v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, zůstaly v průběhu řízení zcela ignorovány, resp. že soudy o nich nerozhodly, anebo se k nim alespoň nevyjádřily, ač tak učinit měly. Ve skutečnosti brojí jen proti negativnímu, nicméně ústavně konformně zdůvodněnému stanovisku soudu prvního stupně k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 118/09, sp. zn. III. ÚS 569/03 nebo sp. zn. IV. ÚS 570/03) a proti následnému postoji odvolacího soudu, který je aproboval jako správné (k tomu viz bod 35. odůvodnění dovolání). 24. Dovolací soud zároveň vážil i materiální podstatu reklamovaných důkazních návrhů v tom směru, zda jejich zamítnutí případně neatakovalo kruciální zásady spravedlivého procesu jako celku, zejména pak ústavně garantované právo obviněného na obhajobu. Poté, co se seznámil s obsahem spisového materiálu, konstatuje, že se tak nestalo. Jestliže dovolatel akcentoval nezbytnost vyjasnit obsah listiny, kterou měl J. S. před ním či před zasahujícími policisty vydávat za povolení k vjezdu na soukromou účelovou komunikaci, lze mu v tomto ohledu oponovat již tím, že poškozený při výslechu v hlavním líčení dne 14. 1. 2025 (č. l. 179 p. v. až 180 procesního spisu) nikterak nezastíral, že při jízdě nerespektoval značku zákazu vjezdu, ani to, že věděl, že držitelem výjimky z tohoto zákazu není. Současně uvedl, že se na místě zaštiťoval povolením nedaleké stavby, na které pracoval a na níž se podle instrukcí svého zaměstnavatele snažil dostat právě zmíněnou „příjezdovou cestou“. Nikomu ovšem tehdy netvrdil, že jde o výjimku, která ho opravňuje k průjezdu po ní. Poškozený tak jinými slovy nepopíral své protiprávní jednání ve formě dopravního přestupku, na nějž reagoval obviněný vytýkaným způsobem. Případné zkoumání obsahu reklamované listiny tedy žádný zásadní dopad na výsledná skutková zjištění určující právní kvalifikaci stíhaného jednání mít nemohlo. Stejný závěr lze vztáhnout i k „nutnosti“ zajištění a přehrání telefonátů obviněného na linku 158 před inkriminovanou událostí a přehrání kamerového záznamu z policejního zákroku. Že dovolatel v souvislosti s neoprávněným pohybem cizích vozidel po „jeho“ soukromé cestě inicioval policejní výjezdy i před řešeným incidentem, bylo potvrzeno již výslechem svědka (policisty) D. Š., který připustil, že dané místo musel služebně navštívit vícekrát (viz č. l. 180 verte spisu). Sporným nezůstalo ani to, že dovolatel vyšel z fyzické konfrontace s poškozeným v jistém ohledu o něco hůře než jeho soupeř, když se mu později udělalo nevolno, několikrát zvracel a na jeho žádost mu byla přivolána sanitka. Tyto okolnosti případu tedy nebylo třeba prokazovat znovu a jiným způsobem, k čemuž fakticky vyzývala obhajoba. Pakliže okresní soud vyhodnotil předmětné důkazní návrhy jako nadbytečné, je s ním dovolací senát názorově zajedno. 25. Na dané téma doplňuje jen tolik, že nutnou podmínkou pro úspěšné uplatnění třetí varianty skutkového dovolacího důvodu je, aby se jednalo o takové návrhy na doplnění dokazování, které by bylo podstatné pro formování skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Dokonce ani zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního podrobnějšího odůvodnění proto ještě samo o sobě nutně nemusí vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Nerespektování tohoto práva je založeno až tím, když neprovedení důkazu současně představuje závažný deficit z hlediska splnění imperativu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tomu však – jak již bylo předesláno výše – soudy v dané věci dostály. I kdyby vyslyšely procesní iniciativu obviněného, požadované doplnění dokazování by jim z povahy věci mohlo jen stěží objasnit „genezi celého konfliktu“ a zejména determinovat jejich úvahy při posuzování věrohodnosti výpovědí obou jeho aktérů, jak nyní bez opory v podrobnějších racionálních argumentech obviněný spekuluje. 26. Dovolací soud současně nesdílí názor obhajoby, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající ve zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Obviněný ve skutečnosti neoznačil žádný důkaz mající zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění určující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, jehož obsah měl být interpretován vyloženě deformativním způsobem či dokonce přímo proti svému skutečnému vyznění. Namísto toho nabídl pouze vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a na způsob, jakým měly být zhodnoceny, poplatný jeho konstantní defenzivní strategii, podle níž (zjednodušeně řečeno) se on sám stal obětí fyzického napadení ze strany agresivního poškozeného a palnou zbraní ho rozhodně neohrožoval, natož aby ho s ní k něčemu nutil. Soudům pak otevřeně vytýká, že neupřednostnily právě jím nabízenou verzi průběhu celé události a za základ rekonstrukce skutkového stavu naopak vzaly usvědčující výpověď J. S., podpořenou dalšími opatřenými nepřímými důkazy. Sám přitom vychází z jejich selektivního výkladu, každý z důkazů, které podle přesvědčivě odůvodněného názoru soudu prvního stupně vytvořily ucelený řetězec svědčící o jeho vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu a s touto eliminační taktikou se pak snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho pravomocné odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny. 27. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto rozhodnutí jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, sám je podrobně rozebíral a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že okresní soud v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku ve věci v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně podrobně a zejména logicky vysvětlil, proč měl vinu dovolatele za prokázanou a jeho obhajobu naopak za spolehlivě vyvrácenou. Při kritické a ucelené analýze podstatných důkazů postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé spekulace či dokonce produkt nepřípustné svévole. Z toho, že neodpovídají představám dovolatele, automaticky nelze vyvozovat, že rozsudek trpí vadou ve smyslu první varianty důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 28. Stejně tak, pokud krajský soud (napodruhé) neměl k takto ustáleným skutkovým zjištěním již žádné výhrady, neznamená to, že nakonec rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. Takové jeho selhání nelze spatřovat ani v tom, že v napadeném usnesení vesměs odkazoval na příslušné části písemného vyhotovení přezkoumávaného rozsudku. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry na odůvodnění (§134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl stále se opakující námitky obviněného za důvodné. V tomto ohledu je třeba připomenout, že odvolací soud adresně a racionálně reagoval i na připomínku obviněného, že výslech policistky V. K., jehož provedení ve svém předcházejícím kasačním usnesení soudu prvního stupně v podstatě nařídil, nepřinesl žádný posun v důkazní situaci a že již tato skutečnost měla vyústit ve zprošťující rozsudek (viz bod 5. odůvodnění nyní napadeného usnesení). 29. Za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje žádnou zásadní vadu, která by měla vliv na správnost právní kvalifikace stíhaného jednání, dovolací senát nemíní nad rámec skutkových úvah okresního a krajského soudu cokoli obsáhle doplňovat nebo obsah provedených důkazů znovu podrobně interpretovat vlastními slovy. K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není. Připomíná, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tento princip tím spíše uplatní v řízení dovolacím. 30. Jestliže obviněný reklamoval nesprávné právní posouzení skutku, učinil tak způsobem, který je z pohledu hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jednoznačně irelevantní. To se týká i jeho námitky stran absence subjektivní stránky přisouzeného trestného činu (úmyslu) v jeho jednání, resp. nabízeného hypotetického scénáře, podle nějž se vzhledem ke svým předchozím neblahým zkušenostem s majetkovou trestnou činností v dané lokalitě mohl oprávněně domnívat, že v poškozeném přistihl právě takového zloděje na „svém“ pozemku, a mylně tedy předpokládal skutkovou okolnost, která vylučuje protiprávnost jeho zásahu ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku. Příslušná argumentace – jakkoli je podpořena četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – je zaměřena na případné pochybení nižších soudů při aplikaci norem trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav pouze zdánlivě. I při ní totiž obviněný především účelově pomíjí podstatnou skutečnost vyplývající z provedeného dokazování, a sice že pohyb červeného vozidla Renault Megane sledoval již v momentě, kdy před ním odbočilo na lesní cestu do zákazu vjezdu, následoval je, v podstatě okamžitě zastavil za ním a poškozeného se ihned tázal, co tam dělá. Už jen tato jeho výpověď v hlavním líčení dne 14. 1. 2025 (č. l. 178 verte spisu) jasně dokládá, že nemohl nabýt ani slabého, natož pak důvodného, podezření, že poškozený se vyjma dopravního přestupku dopouští (či bezprostředně předtím dopustil) také trestné činnosti majetkového charakteru, ať už na odstaveném bagru nebo na dřevní hmotě v lese. Sám svými ústy naopak potvrdil, že v danou chvíli reálně neexistoval žádný důvod, který by ho opravňoval k realizaci tzv. „občanského zadržení“ pachatele ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř., čehož si musel být jako dospělý a dostatečně intelektově vybavený člověk dobře vědom. Jeho ústní podání prvotní fáze konfliktu ostatně souzní i s verzí prezentovanou poškozeným, který před soudem vypověděl, že kritického dne vjel do zákazu vjezdu, uviděl v dálce napříč cesty postavený bagr a když chtěl vycouvat, „během chviličky“ za ním stálo dodávkové auto, které ho zablokovalo a tento manévr mu neumožnilo (č. l. 179 spisu). Je tedy evidentní, že obecné právní závěry formulované v obhajobou citovaných rozhodnutích, které jsou v dovolání záměrně vytrženy z kontextu bez ohledu na podstatné skutkové odlišnosti zmiňovaných kauz, na nyní posuzovanou věc vztáhnout nelze. V ní soudy vyvodily z jednání dovolatele trestní odpovědnost zcela po právu. 31. Souborně lze tedy ještě jednou zopakovat, že obviněný J. V. ve svém mimořádném opravném prostředku neformuloval žádnou námitku, která by odůvodňovala mimořádný zásah do pravomocně skončeného řízení. V. Způsob rozhodnutí 32. Na základě všech výše rozvedených úvah proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto usnesení vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak mu ukládá § 265i odst. 2 tr. ř. 33. Pokud obviněný v souvislosti s dovoláním žádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo toliko o podnět, o němž nebylo třeba činit formální rozhodnutí. Návrh na odklad, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí, o němž musí být formálně rozhodnuto, může se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se ale v tomto případě nestalo. Předseda dovolacího senátu sám rovněž neshledal žádný rozumný důvod pro přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, a nebylo pak zapotřebí, aby o podnětu obviněného k takovému postupu rozhodoval samostatným negativním výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu