3 Tdo 441/2026-300 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. L. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 10 To 17/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 105/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. L. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 1 T 105/2025, byl R. L. (dále též „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 20. 5. 2024 v době mezi 18:30 hodin a 18:40 hodin v zadní části u pozemku evidenční číslo XY ulice XY, obec XY, okres XY, na volně přístupném prostranství mezi plotem a polem, záměrně fyzicky napadl M. B., kterého nejprve zezadu za ramena strhl na zem, kde ho následně začal fyzicky napadat údery oběma rukama do oblasti hlavy a to střídavě otevřenou i uzavřenou rukou, kdy na něj křičel „ty kriple, ty mi pícháš ženu, zmrde, já tě tady zabiju, já tě tady umlátím a nikdo to neuvidí“, kdy poté co se poškozený M. B. snažil postavit a opřel se o ruce, tak mu obviněný dupl svojí nohou na pravou ruku a to mezi prsty a zápěstí a následně mu na ruce zůstal stát, čímž mu bránil v tom, aby se mohl poškozený zvednout a postavit, kdy obžalovaný jej nepřestával fyzicky napadat, opakovaně jej udeřil rukou do oblasti hlavy, vulgárně jej urážel a vyhrožoval mu zabitím, tím, že jej umlátí, a poté umlátí i svoji bývalou manželku M. R., která je současnou přítelkyní poškozeného M. B., kdy se následně poškozenému podařilo zvednout ze země, přičemž obžalovaný neustále pokračoval ve fyzickém a slovním napadání poškozeného M. B., následně se na místo dostavila poškozená M. R., kdy obžalovaný R. L. vyhrožoval fyzickým napadením i jí, že ji zabije, kdy poškozenému M. B. řekl „zabiju Tebe i ty Tvoje dva parchanty“, přičemž poškozený M. B. má dva syny, obžalovaný dále se slovy „sežer toho hajzla, sežer tu svini Akime“ se snažil rozdráždit psa poškozených k agresi a napadení poškozeného M. B., kdy při tomto ještě lomcoval plotem, následně z uvedeného místa obviněný odešel se slovy, že se vrátí a že to dokončí, kdy v důsledku jeho jednání poškozený M. B. utrpěl poranění spočívající ve zlomenině 4. a 5. záprstní kosti pravé ruky v oblasti její baze s podkožním krevním výronem na hřbetu ruky s nutností ošetření Zdravotnickou záchranou službou Středočeského kraje a následnou hospitalizací v Nemocnici Nymburk s. r. o. od 27. 5. 2024 do 29. 5. 2024 s operačním zákrokem v celkové anestezii z důvodu spojení kostních úlomků kovovým materiálem a podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 4 až 6 týdnů, kdy po operaci byl nucen dodržovat klidový režim a nezatěžovat danou končetinu, do 29. 5. 2024 měl pravou ruku fixovanou sádrovou dlahou, což znemožňovalo užívat pravou ruku k běžným životním úkonům, po dobu minimálně následujících pěti týdnů od operace byl nucen dodržovat režimová opatření spočívajících v klidu, nošení zraněné končetiny na šátku, ambulantních převazech rány, kdy výhrůžky usmrcením ze strany obžalovaného vzbudily v poškozených M. B. a M. R. důvodnou obavu o život a zdraví jejich i dětí poškozeného B., a to i z důvodu dřívějšího opakovaného přestupkového jednání obžalovaného, přičemž takto popisovaného jednání se dopustil, ačkoliv byl na základě rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 6. 2023 pod č. j. 2 T 51/ 2023-173, který nabyl právní moci dne 6. 6. 2023, odsouzen za spáchání přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 10.000 Kč. 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. 3. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem zdržel požívání alkoholu, omamných a psychotropních látek a jedů, povinnost podrobit se namátkovým kontrolám na přítomnost těchto látek v jeho organismu, které budou prováděny probačním úředníkem či orgány činným v trestním řízení, povinnost zdržet se jakýchkoliv verbálních či fyzických útoků vůči poškozeným, povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil a povinnost v pravidelných měsíčních intervalech dokládat legálnost svých příjmů. 4. Podle § 62 odst. 1, odst. 3 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 (dvě stě) hodin. 5. Podle § 99 odst. 2 písm. b) [nesprávně uvedeno d)] tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo protialkoholní ochranné léčení ve formě ambulantní. 6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným: - Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO: 471 14 321, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4, škodu ve výši 44.491 Kč, - poškozenému M. B. škodu ve výši 72.126 Kč. 7. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. B. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. R. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 9. Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 1 T 105/2025, podala odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Státní zástupkyně namítala, že kombinace uložených trestů porušuje ustanovení § 53 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trest obecně prospěšných prací nelze uložit vedle trestu odnětí svobody. Trest současně shledala nepřiměřeně mírným. 10. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 10 To 17/2026, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, výroku o uložení ochranného léčení a výroků o náhradě škody odsoudil obviněného podle § 146 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. II. 11. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání (č. l. 281–283 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který vymezil tak, že napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, konkrétně na nesprávné aplikaci ustanovení trestního zákoníku upravujících ukládání trestů, zejména § 37 a § 39 tr. zákoníku. Obviněný shledává jemu uložený trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců v daných skutkových a osobnostních poměrech zjevně nepřiměřeným a neodůvodněně přísným. 12. Obviněný namítá, že odvolací soud při nezměněném skutkovém základu mu namísto dosavadní kombinace podmíněného trestu odnětí svobody, dohledu a přiměřených opatření a povinností uloženým mu soudem prvního stupně nařídil trest odnětí svobody s přímým výkonem. Ačkoli převzal skutková zjištění soudu prvního stupně beze změn, učinil závěr, že „jiný, než nepodmíněný trest odnětí svobody již v úvahu nepřichází“ a že trest uložený soudem prvního stupně je „nepřiměřeně mírný“. Odvolací soud však přesvědčivě nevysvětlil, v čem konkrétně měla spočívat údajná nepřiměřenost původně uložené sankce. Svůj závěr založil výlučně na odlišném hodnocení týchž okolností významných pro ukládání trestu. Soud prvního stupně přitom vycházel z konkrétních zjištění o jeho osobě, jeho dosavadním životě, pracovní situaci a zejména z poznatků o jeho závislosti na alkoholu a léčbě, kterou dobrovolně nastoupil a řádně v ní pokračoval (a též ji úspěšně ukončil), což soud prvního stupně označil za zásadní a důležitý krok, který může vést k nápravě dovolatele. Má za to, že takto zásadní zásah do jeho postavení není podložen žádnými novými či jinak hodnocenými skutkovými zjištěními, kdy polehčující a přitěžující okolnosti zůstaly totožné. 13. Dále obviněný namítl nerespektování zásady individualizace trestu a principu subsidiarity nepodmíněného trestu odnětí svobody, jak jsou zakotveny v ustanovení § 39 tr. zákoníku. Nepodmíněný trest odnětí svobody, zejména krátkodobý, má být ukládán zdrženlivě a až v situaci, kdy jiné, mírnější sankce, nejsou způsobilé účel trestu naplnit. Zatímco soud prvního stupně zásady pro ukládání trestu dodržel a odpovídajícím způsobem přihlédl k tomu, že dovolatel je zaměstnán s dobrou pracovní morálkou, a že se jedná o osobu, u níž protiprávní jednání souvisí s jeho závislostí na alkoholu, odvolací soud ve svém rozhodnutí jednostranně akcentoval okolnost, že dovolatel se v minulosti dopouštěl protiprávní činnosti, a tedy, že dosavadní kombinace trestů a opatření neplní svůj účel a jedinou adekvátní možností je nepodmíněný trest odnětí svobody. Takový závěr je však v rozporu s obsahem spisu i se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který správně zdůraznil, že klíčovou roli má sehrát ochranné protialkoholní léčení a kontrolní a výchovné působení dohledu probačního úředníka, včetně uložení konkrétních povinností. Odvolací soud rezignoval na individuální hodnocení a spokojil se s obecnou úvahou, že soudem prvního stupně uložený trest je nepřiměřeně mírný. Obviněný je přesvědčen, že s ohledem na jeho aktivní snahu řešit problém s alkoholem (dobrovolné zahájení a řádné dokončení ústavní léčby) měl odvolací soud naopak posílit význam léčebné složky a kontrolních mechanismů probace, nikoli tuto snahu de facto sankcionovat odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tím došlo k porušení principu minimalizace zásahů do osobní svobody pachatele a k nerespektování subsidiarity krátkodobého nepodmíněného trestu, jak je akcentována i v judikatuře Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17). Nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce, tedy porušení zásady proporcionality trestních sankcí. 14. Obviněný rovněž poukazuje na to, že rozsudek odvolacího soudu nezměnil výrok o uložení ochranného protialkoholního léčení v ambulantní formě. Současně mu však uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolací soud se přitom vůbec nezabýval tím, zda a jak bude možné ochranné léčení v podmínkách výkonu trestu realizovat. Odvolací soud však tuto kolizi nijak neřeší a jeho rozhodnutí je v tomto směru vnitřně rozporné. 15. Obviněný rovněž soudů vytýká, že napadený rozsudek nesplňuje požadavky, resp. standardy vyžadované ustanovením § 125 tr. ř. na odůvodnění, jak je rozvádí i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Odvolací soud se s úvahami soudu prvního stupně vypořádal paušálním konstatováním, že uložený trest je „nepřiměřeně mírný“, aniž by konkrétně vyložil, jaké skutečnosti tento závěr odůvodňují. Není zřejmé, jaký význam přikládal jednotlivým polehčujícím okolnostem, zejména aktivní snaze řešit závislost na alkoholu. Takový postup považuje za projev libovůle při ukládání trestu, absence odůvodnění pak činí výrok o trestu nepřezkoumatelným. Odvolací soud rovněž nereagoval na námitky, které byly uplatněny v odvolacím řízení, zejména v otázkách obecně známé charakteristiky závislosti na alkoholu a problémy s uvědoměním si závislosti. Odvolací soud si podle obviněného měl dát víc záležet na tom, aby mu objasnil, proč jeho námitky nejsou důvodné. 16. Závěrem obviněný shrnul, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákoníku o ukládání trestů, když při nezměněném skutkovém základu věci bez dostatečného odůvodnění nahradil původně uložený podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci s dohledem a ochranným léčením nepodmíněným trestem odnětí svobody. Uložený trest je v daném případě zjevně nepřiměřený, neodpovídá zásadě individualizace trestu, nerespektuje subsidiaritu krátkodobého nepodmíněného trestu a není dostatečně odůvodněn. Obviněný namítá, že mu fakticky bylo znemožněno, aby po propuštění z řádně dokončené ústavní léčby v PN Bohnice navázal doléčovací terapií, která měla probíhat v Doléčovacím centru Magdalena, Pod Vyšehradem 104, Praha 4. Obviněný sám dobrovolně nastoupil na ústavní léčbu do PN Bohnice. Léčba probíhala od 26. 10. 2025 do 5. 2. 2026, kdy tuto léčbu obviněný řádně dokončil. Odvolací soud zcela přehlédl skutečnost, že alkoholik si svůj problém často neuvědomuje nebo jej popírá, což je klíčový příznak závislosti a obranný mechanismus a většinou problém dříve rozpozná okolí, a obviněnému je kladeno k tíži, že předchozí léčbu nedokončil. 17. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 10 To 17/2026-263, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby poté dovolací soud sám rozhodl ve věci tak, že se rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. 12. 2025, č. j. 1 T 105/2025-241, ruší ve výroku o trestu a obviněnému bude uložen úhrnný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. 18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 4. 2026, sp. zn. 1 NZO 312/2026. 19. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a předestřela obsah dovolacích námitek obviněného, uvedla, že obviněný správně uplatnil dovolací důvod, avšak jím uplatněná argumentace mu neodpovídá. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů obecně neodpovídají námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu, tedy námitky nesprávného druhu či výměry uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavněprávní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. 20. Státní zástupkyně uvedla, že obviněnému byl uložen za přisouzený skutek úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců v rámci zákonné trestní sazby, která je v § 146 odst. 1 tr. zákoníku stanovena rozpětím od 6 měsíců do 3 let. Při stanovení jeho druhu a výměry měl odvolací soud na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestu v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnil, přičemž zejména vzal v úvahu okolnosti činu přitěžující i polehčující, stejně tak jako hodnocení osoby obviněného. Výrok o trestu uloženém obviněnému žádným ústavním deficitem netrpí. Odvolací soud správně vyzdvihl, že obviněný je speciálním recidivistou, který se opakovaně dopouští obdobné trestné činnosti, kdy zjevným spouštěčem závadového jednání je alkohol, který dovolatel v nadměrné míře užívá a je na něm závislý. Poukázal na v minulosti zmařenou snahu dovolatele, který sám výkon protialkoholního léčení ukončil. Páchání trestné činnosti ze strany obviněného graduje a trest je mu ukládán za tři úmyslné trestné činy. Na druhou stranu přihlédl odvolací soud i k polehčujícím okolnostem, a to k prohlášení viny ze strany obviněného, jakož i k jeho lítosti a k omluvě poškozenému. Tyto skutečnosti však podle odvolacího soudu nemůžou zvrátit závěr, že na obviněného je již nezbytné působit trestem odnětí svobody s přímým výkonem. Podle závěru státní zástupkyně lze souhlasit s tím, že trest uložený soudem prvního stupně byl tedy nepřiměřeně mírný, neboť jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody již nepřichází v úvahu a nelze jej nahradit ani kombinacemi alternativních druhů trestů, kterou nově umožnila novela trestního zákoníku účinná od 1. 1. 2026. 21. S ohledem na uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. 22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 23. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 10 To 17/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 25. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 26. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. 27. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39, a § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenou argumentaci (soud odvolací mu uložil oproti trestu soudu prvního stupně trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem) je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo (viz výklad dále). 28. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší. 29. Z obsahu dovolání obviněného je přitom zjevné, že jeho výtky vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí jsou zaměřeny jak do jeho výše, tak směřují i vůči samotnému postupu odvolacího soudu, který oproti soudu prvního stupně přistoupil k uložení trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem. Obviněný uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou shledává v daných skutkových a osobnostních poměrech zjevně nepřiměřeným a neodůvodněně přísným. Z výkladu obsaženém v předcházejících odstavcích se však zcela jednoznačně podává, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný. 30. Obviněnému byl ukládán úhrnný trest za tři trestné činy, a to přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nejpřísněji trestným z těchto činů byl přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s § 43 odst. 1 tr. zákoníku tak byl trest ukládán v sazbě 6 měsíců až 3 léta. Soud prvního stupně uložil obviněnému úhrnný trest ve výši 2 let s dokladem na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. V rozporu s ustanovením § 53 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému současně i trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin (uvedené pochybení bylo k odvolání státní zástupkyně soudem odvolacím napraveno). Jelikož se obviněný jemu za vinu kladeného jednání dopustil v přímé souvislosti s nadměrným užíváním alkoholu, uložil mu podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku protialkoholní ochranné léčení v ambulantní formě. 31. Soud prvního stupně uvedl, že „společenská škodlivost jednání obžalovaného je zvyšována jeho speciální recidivou, kdy útoku, ať už fyzických či verbálních se dopouští opakovaně, přičemž nelze přehlédnout i gradaci fyzického násilí“ (bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na speciální recidivu obviněného a rovněž skutečnost, že se skutku dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, měl soud prvního stupně za to, že by bylo namístě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, „neboť dříve ukládané výchovné a alternativní tresty se minuly kýženými účinky“ (bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně však vzal v úvahu, že obviněný, přestože se dlouhodobě dopouští protiprávního jednání v souvislosti s plně rozvinutou závislostí na alkoholu, jak se podává i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Dany Dufkové (založen na č. l. 30–34 spisu), dobrovolně nastoupil protialkoholní léčbu. Uvedenou skutečnost vyhodnotil jako „velice zásadní a důležitý krok, který může vést k nápravě obžalovaného“, a uložil proto ještě trest ryze výchovný. 32. Odvolací soud však k odvolání státní zástupkyně obviněnému uložený podmíněný trest odnětí svobody s dohledem zrušil (kdy rovněž napravil pochybení soudu prvního stupně stran uloženého trestu obecně prospěšných prací), neboť shledal, že v přezkoumávané části rozsudku uložený trest je nepřiměřený [§ 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Odvolací soud toto rozhodnutí učinil na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku soudu prvního stupně správně zjištěn (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Dospěl však k závěru, že zjištěné skutečnosti soud prvního stupně odpovídajícím způsobem nezohlednil. 33. Odvolací soud jako přitěžující okolnosti vyhodnotil zejména to, že obviněný je speciálním recidivistou, kdy se opakovaně dopouští obdobné trestné činnosti, případně jednání naplňujícího znaky přestupků [§ 42 písm. q) tr. zákoníku], a že se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Rovněž poukázal na to, že alternativní tresty, které byly obviněnému ukládány v minulosti, byly zjevně nedostatečné, kdy rovněž upozornil, že páchání trestné činnosti z jeho strany graduje a zranění, která způsobil poškozenému M. B., se blíží naplnění pojmu těžké újmy na zdraví. V projednávané věci je navíc trest ukládán jako úhrnný za tři trestné činy [§ 42 písm. n) tr. zákoníku]. V době rozhodování nebylo protialkoholní léčení obviněného v Psychiatrické nemocnici Bohunice ještě ukončeno (k ukončení léčení došlo dne 5. 2. 2026, rozsudek byl vydán dne 3. 2. 2026), odvolací soud však měl zprávy PS Bohunice k dispozici, stejně jako zprávu Doléčovacího centra Magdaléna, že se obviněný dostavil na vstupní pohovor (č. l. 257, 258 spisu). Odvolací soud uvedl, že „je chvályhodné, že obžalovaný si tuto skutečnost uvědomuje a snaží se svůj problém s alkoholem vyřešit“, však oproti soudu prvního stupně vyhodnotil tuto snahu obviněného za nedostatečnou záruku, že změna bude trvalejšího charakteru. Podotkl, že soud prvního stupně zvolil kombinaci podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem a trestu obecně prospěšných prací, kterážto sice není přípustnou, nicméně to ukazuje, že ani soud prvního stupně zjevně neměl za to, že by pouhé uložení podmíněného trestu odnětí svobody s dohledem v kombinaci s nařízením ochranného léčení bylo bez dalšího dostatečným trestem. Jako polehčující okolnost vyhodnotil odvolací soud jednak prohlášení viny obviněného [§ 41 písm. l) tr. zákoníku], jednak projevenou lítost a omluvu poškozenému M. B. [§ 41 písm. o) tr. zákoníku]. 34. Přestože po zvážení všech skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že na obviněného je třeba již působit trestem přísnějším, resp. nepodmíněným trestem odnětí svobody, s ohledem na polehčující okolnosti mu byl tento vyměřen v délce 18 měsíců, tedy ještě v první polovině zákonné trestní sazby trestného činu nejpřísněji trestného, tj. přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kdy byl obviněný ohrožen sazbou 6 měsíců až 3 léta. Není pochyb o tom, že se jedná o trest přípustný, uložený v rámci trestní sazby stanové ve zvláštní části trestního zákoníku. Přestože došlo ke zhoršení postavení obviněného, stalo se tak za splnění podmínek ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. Rovněž se nejednalo o rozhodnutí pro obviněného překvapivé, neboť státní zástupkyně v obžalobě navrhovala dvouletý nepodmíněný trest odnětí svobody. 35. Nejvyšší soud se tak neztotožňuje s námitkou obviněného, že odůvodnění odvolacího soudu neodpovídá standardům odůvodnění, jak je vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř., stejně jako judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Stejně tak s tvrzením obviněného, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami, které uplatnil v odvolacím řízení. Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Obecně je třeba uvést, že námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Odůvodnění odvolacího soudu se vypořádává dostatečně s námitkami vznesenými v podaném odvolání státní zástupkyně i s námitkami uplatněnými obviněným v odvolacím řízení a adekvátním způsobem na ně reaguje (zejména body 6. a 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se v něm plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s tím, jak byly tyto skutečnosti soudem prvního stupně zohledněny. Je vhodné poukázat na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tím by tedy nebylo, jestliže by odvolací soud na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11; rozhodnutí ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věc Garzía proti Španělsku, stížnost č. 30544/96). 36. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). 37. Přestože obviněný argumentuje právě tím, že mu byl uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, tedy, že byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, nelze takové námitce přisvědčit. 38. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 39. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který stran skutečností podstatných pro volbu druhu a výměry trestu vycházel ze závěrů soudu prvního stupně, se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a zcela dostatečným způsobem svůj závěr zdůvodnil (srov. zejména body 7. a 8. odůvodnění rozsudku). Jak již uvedeno výše v bodech 32. až 34. tohoto usnesení, zohlednil skutečnost, že se obviněný projednávaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, polehčující okolnosti, kterými bylo zejména prohlášení viny a vyjádřená lítost nad jeho jednáním a omluva poškozenému, ale rovněž přitěžující okolnost ve formě recidivy, jakož i okolnost, že je odsuzován za celkem tři přečiny, kdy rovněž neopomněl závažnost jeho jednání. Poukázal na to, že páchání trestné činnosti ze strany obviněného graduje. Zcela zjevná je pak ta skutečnost, že předchozí výchovné (alternativní) tresty neměly na obviněného náležitý výchovný dopad. V bodě 7. odůvodnění rozsudku odvolací soud nastínil své úvahy stran možné nápravy obviněného, resp. vyjádřil se ke snaze obviněného řešit svou závislost na alkoholu. Uložil mu trest v první polovině zákonné sazby, konkrétně ve výši 18 měsíců, kdy státní zástupkyní navrhovaný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let se mu jevil s ohledem na polehčující okolnosti přísným (viz bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 40. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců zpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Jak je uvedeno v bodě 30. výše tohoto usnesení, obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 3 léta, přičemž mu byl ukládán trest úhrnný celkem za tři trestné činy. Trest ve výměře 18 měsíců, tedy ve výměře v první polovině zákonné trestní sazby stanovené na nejpřísněji trestný čin, jehož se dopustil (§ 146 odst. 1 tr. zákoníku) nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený a zasahující do jeho ústavně zaručených práv. 41. Pokud obviněný poukazuje na to, že odvolací soud se nijak nezabýval tím, zda a jak bude možné ochranné léčení realizovat v podmínkách výkonu trestu, Nejvyšší soud uvádí, že věznice zpravidla disponují specializovanými odděleními pro výkon ochranného léčení, kdy poskytovatelem je Vězeňská služba České republiky, která zajistí nutná opatření, a to včetně případného přemístění obviněného. Z obsahu spisu se podává, že obviněný byl ke dni 25. 3. 2026 zařazen mezi čekatele na výkon ochranného léčení protialkoholního ve Věznici Heřmanice s tím, že termín zahájení výkonu ochranného léčení bude stanoven v souladu s kapacitními možnostmi specializovaného oddělení (zpráva Vězeňské služby České republiky, č. l. 277 spisu). IV. 42. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného R. L. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. 43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu