3 Tdo 452/2026-516USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2025, č. j. 4 To 454/2025-455, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 121/2025, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále také jen „okresní soud“) ze dne 30. 9. 2025, č. j. 8 T 121/2025-431, byl obviněný M. V. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, a pod bodem 2. výroku o vině přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) 1. v přesně nezjištěné době nejméně však od roku 2013 do 14. 11. 2024 v XY ve společném bydlišti na adrese XY a poté na adrese XY nepříznivě působil na psychický a fyzický stav své partnerky I. M., žijící s ním ve společném obydlí, tím způsobem, že kontroloval její volný čas, nelibě nesl, pokud se stýkala s přáteli, zejména jinými muži, v přesně nezjištěném počtu případů, když chtěla po předchozí slovní rozepři odejít z bytu, bránil jí v odchodu z bytu tak, že uzamkl dveře, schoval klíče, nechtěl ji nechat odejít a držel jí ruku na hrdle, jindy jí dával na pusu polštář nebo ruku, aby nerušila křikem sousedy, jindy si vzal v kuchyni kuchyňský nůž s délkou čepele asi 20 cm a držel jí nůž pod krkem, aby se ztišila, nechtěl ji pouštět samotnou ven, nelibě nesl, pokud chtěla sama jezdit za svojí rodinou, občas ji chytil za ruku a držel ji tak silně, až měla na rukou modřiny, v přesně nezjištěné době jejího těhotenství v roce 2013 po předchozí slovní rozepři, kdy seděli vedle sebe na posteli, poškozená ho od sebe odstrčila nohou, poté do něho šťouchla, kdy upadl, zvedl se a uhodil jí pěstí do nosu, kdy jí při tomto způsobil zlomeninu nosu, v přesně nezjištěné době od prosince 2013 do r. 2014 v bytě v ul. XY, nejméně ve třech případech násilím nutil poškozenou I. M. k pohlavnímu styku tak, že když u kojení dcery ležela na boku, obrátil ji na záda, vyhrnul noční košili, dal jí na stranu kalhotky, nalehl na ni a vykonal na ní pohlavní styk souloží, přestože ho odstrkovala nohou pryč a kopala do něj, říkala, že pohlavní styk nechce, ať ji nechá, že je tam dítě, v r. 2017 se poškozená rozhodla obviněného opustit a odstěhovala se ke své matce a poté ke svému otci, ale následně se vrátila zpět k obviněnému na adresu XY, protože uvěřila, že se změní, po jejím návratu ji obviněný doprovázel na každém kroku, když chtěla sama jít ven, říkal jí, že se bude určitě kurvit jako ty ostatní kurvy z její rodiny, v přesně nezjištěné době v období od r. 2022 do 14. 11. 2024 v bytě v ul. XY v nočních hodinách nejméně ve třech případech násilím nutil poškozenou I. M. k pohlavnímu styku tak, že jí silou roztáhl nohy od sebe a vykonal na ní pohlavní styk souloží, přestože ho poškozená odstrkovala a říkala, že nechce, a takto činil až do 14. 11. 2024, přičemž poškozenou I. M. uvedené jednání, kterým byla dotčena její sebeúcta, sebevědomí a lidská důstojnost, traumatizovalo a poškozená jej pociťovala jako těžké příkoří, 2. v přesně nezjištěné době nejméně však ode dne 14. 11. 2024 nejméně do 23. 5. 2025 v XY v místě současného bydliště bývalé partnerky I. M., na adrese XY, dále v místě jejího zaměstnání na adrese XY, případně jinde, dlouhodobě a vytrvale pronásledoval svou bývalou partnerku poškozenou I. M., a to tím způsobem, že opakovaně vyhledával její osobní blízkost tak, že si vynucoval kontakt i přes její výslovnou nevoli, kdy na ní dennodenně čekal před domem či před prací, dále jí prostřednictvím emailových zpráv zaslal ze své emailové adresy XY@centrum.cz nejméně 52 zpráv, ze svého telefonního čísla XY na její telefonní číslo nejméně 6 920 SMS zpráv, 4 351 zpráv zaslaných přes Whatsapp, dále 226 fotografií, 50 audionahrávek, 18 videí a 1 obrázek ve formátu GIF, rovněž takto zejména prostřednictvím aplikace WhatsApp kontaktoval i jejich společnou dceru AAAAA (pseudonym), čímž poškozenou I. M. omezil v jejím obvyklém způsobu života a vzbudil v ní i s ohledem na jeho předchozí chování během jejich soužití důvodnou obavu o život a zdraví její i jejich dcery. 2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu značky Honor 90 Lite, černé barvy, v černém silikonovém obalu. 3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně odvolání (obviněný jej zaměřil proti výroku o vině pod bodem 1. a proti výroku o trestu a státní zástupkyně proti výroku o trestu), která Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 4. 12. 2025, č. j. 4 To 454/2025-455, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. 5. V jeho odůvodnění namítl, že soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění pouze na selektivním výběru částí výpovědi poškozené. Okresní soud se nezabýval okolnostmi, které zpochybňují její výpověď nebo které svědčí ve prospěch obviněného. Především jde o následující. Poškozená ve své výpovědi v hlavním líčení dne 15. 9. 2025 (viz str. 14 protokolu o hlavním líčení) ve vztahu k dílčím útokům na ulici XY uvedla, že kromě tří případů byly ostatní pohlavní styky konsensuální a ve vztahu k oněm třem případům pouze neurčitě uvedla, že „asi ty tři styky při kojení dcery nebyly z mojí strany souhlasné“. Soud prvního stupně z této pochybnosti poškozené neučinil žádné zjištění ve prospěch dovolatele a uzavřel, že „mnohem pravděpodobnější je verze poškozené, že po narození dcery byla unavená a na sex neměla chuť“, aniž by se zabýval rozporem v tom, že únava a nechuť poškozené na sex se netýkala pouze uvedených tří pohlavních styků. Ani z prohlášení poškozené (viz str. 17 protokolu o hlavním líčení), že „když v XY docházelo k sexuálním stykům, tak to bylo s mým souhlasem“, neučinily soudy nižších stupňů žádné zjištění ve prospěch dovolatele. Okresní soud nevyvodil žádnou pochybnost o věrohodnosti výpovědi poškozené, když tato se nikomu nesvěřila s žádným z tvrzených dílčích útoků znásilnění, přestože navíc docházela do Bílého kruhu bezpečí. Stejně tak nevyvodil žádnou nevěrohodnost z toho, že poškozená neutrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a nebyla ochotna vypovídat u soudu za přítomnosti obviněného. Za situace, kdy jediným důkazem o jeho vině je právě výpověď poškozené, měl soud k posouzení její věrohodnosti z úřední povinnosti „nechat ustanovit“ znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. 6. Dovolatel dále reklamoval, že u trestného činu znásilnění „nebyl naplněn požadavek, aby při pokračujícím jednání byl posouzen každý dílčí útok samostatně a u každého z nich bylo zkoumáno, za jakých okolností k němu došlo“. Je přitom potřeba brát zřetel na chování poškozené, zejm. jakou ochotu se sexem v konkrétní chvíli projevuje. Dále je třeba vycházet z vůle a dobrovolnosti obou partnerů a z toho, zda je odpor poškozené vážně míněný. Proto je také podle názoru obviněného důležité pečlivě zkoumat, zda jednotlivý dílčí útok naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 185 tr. zákoníku, a v jakých jeho alternativách. 7. Ve vztahu ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí nejsou podle dovolatele v napadeném výroku odsuzujícího rozsudku vyjádřeny způsob, intenzita, četnost a časový rámec vytýkaných jednání. Uvedený trestný čin je trestným činem trvajícím, avšak s určitými prvky trestného činu pokračujícího, neboť se skládá z jednotlivých dílčích aktů, přičemž tyto musejí být náležitě konkretizovány a kvantifikovány. Obviněný má za to, že tato specifikace v napadeném výroku odsuzujícího rozsudku chybí. V té souvislosti odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 119/2025, které jsou podle jeho názoru aplikovatelné i v tomto případě, konkrétně, že ze skutkových zjištění nelze učinit právní závěr, že byl naplněn znak týrání. 8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. 4 To 454/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 8 T 121/2025, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahové navazující, pokud vzhledem ke změně, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal „soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedla, že mimořádný opravný prostředek obviněného je vystavěn na opakování námitek, se kterými se vypořádaly již soudy nižších stupňů. Přednesené výhrady sice pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že z výpovědi poškozené je zřejmé, že svůj nesouhlas s pohlavním stykem dala zřetelně najevo (odstrkovala obviněného nohou pryč, kopala ho, říkala mu, že nechce). Z jejího chování obviněný mohl a měl poznat, že si pohlavní styk nepřeje a že s ním nesouhlasí. Namísto toho překonal její odpor a pohlavní styk vykonal. Také v případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí poškozená opakovaně popsala ústrky a jednotlivá příkoří, která musela snášet, tak, jak jsou popsána v popisu skutku. Tato tvrzení jsou podpořena i výpověďmi svědků, kterým se svěřovala. Krajský soud v bodech 13. až 19. odůvodnění svého usnesení podrobně rozebral jednotlivé důkazy s tím, že výpověď poškozené se jevila věrohodnou i ve světle dalších nepřímých důkazů. Jednání dovolatele tak bylo provedenými důkazy plně prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá. 10. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 11. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 15. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). IV. Důvodnost dovolání 16. V první řadě je třeba uvést, že mimořádný opravný prostředek obviněného směřuje pouze proti výroku o vině pod bodem 1. (nikoli však již pod bodem 2. – stejně jako předtím už i podané odvolání) a v návaznosti na to pak i do výroku o trestu. Námitky dovolatele lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a v souvislosti s tím pak i podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jestliže s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 119/2025, dovozuje, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, nejde však o námitky opodstatněné. 17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze přitom charakterizovat základ dovolací argumentace obviněného. Ten ve skutečnosti neuvedl ani jeden konkrétní příklad, na němž by demonstroval formálně deklarovaný rozpor, tj. že obsah určitého konkrétního důkazu je v rozporu s určitým soudy učiněným konkrétním skutkovým zjištěním. Neoznačil ani jeden důkaz, který by soudy měly vyhodnotit vyloženě deformativním způsobem, tj. v rozporu s jeho skutečným obsahem. Namísto toho pouze nekriticky prosazuje vlastní verzi skutkového děje, podle níž poškozená se všemi pohlavními styky souhlasila. Toto ničím nepodložené tvrzení nelze za daného stavu akceptovat (jak vysvětlily již soudy nižších stupňů) a rozhodně nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. 18. S obviněným lze souhlasit potud, že za situace, kdy proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozené jako jediných dvou osob, které se na místě činu nacházely a průběh projednávaného skutku vnímaly svými smysly, pak je třeba, aby soudy těmto výpovědím a hodnocení jejich věrohodnosti věnovaly zvýšenou pozornost. To se ovšem v posuzované věci stalo. Oba soudy nižších stupňů si této skutečnosti evidentně byly vědomy, jak je z odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí zřejmé. Obviněnému naopak nelze přisvědčit v tom, že za účelem posouzení věrohodnosti poškozené soud prvního stupně měl (musel) z úřední povinnosti přibrat znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Ačkoli dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku existenci tzv. opomenutého důkazu výslovně nenamítl [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slovně specifikoval pouze v jeho první alternativě, nikoli v alternativě druhé a třetí], pro úplnost lze uvést, že nepřibrání znalce opomenutým důkazem nemůže být už proto, že žádný takový důkazní návrh ze strany obviněného či jeho obhájkyně nebyl vznesen (v průběhu hlavního líčení ani později v odvolání či při veřejném zasedání u krajského soudu). Předmětná dovolací námitka navíc postrádá i věcné opodstatnění. S ohledem na obsah ostatních ve věci provedených důkazů nebylo důvodu o věrohodnosti výpovědi poškozené pochybovat. 19. Dovolací argumentace obviněného v žádném případě není takového charakteru, aby mohla narušit dotčené skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů. Okresní soud disponoval dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. Pokud za daných okolností krajský soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že především odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož některé části zopakoval. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný svůj řádný opravný prostředek vystavěl prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založil svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. 20. Netřeba pochybovat o tom, že pokud výše uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, z jakého důvodu uvěřily výpovědi poškozené a proč naopak odmítly obhajobu obviněného, stejně tak jako to, proč jeho jednání kvalifikovaly podle příslušných zákonných ustanovení. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry. Na tyto závěry týkající se bodu 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku lze prakticky odkázat – zejm. na str. 12–14 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 13.–17. odůvodnění usnesení krajského soudu. Se zde prezentovanými skutkovými i právními závěry dovolací senát souhlasí a obviněného na ně odkazuje. Nad rámec toho, co ve svých rozhodnutích zmínily soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za potřebné v reakci na konkrétní námitky obsažené v dovolání doplnit už jen následující. 21. K požadavku obviněného, aby se u každého jednotlivého dílčího útoku naplňujícího znaky pokračujícího trestného činu znásilnění „detailně zkoumal průběh jednání, chování poškozené, jakou ochotu se sexem v konkrétní chvíli projevila“ apod., je především třeba uvést, že nelze odhlížet od časového odstupu od spáchání projednávaného činu, jakož ani od psychického stavu, v němž se poškozená v inkriminovanou dobu v důsledku násilnického a tyranského jednání obviněného nacházela. Představa, že by mohla (resp. podle dovolatele „správně měla“) u každého jednotlivého případu nedobrovolného pohlavního styku popsat vše do nejmenšího detailu, je absolutně nereálná a každopádně mylná. Podstatné je, že jednoznačně vymezila období, kdy k nedobrovolným pohlavním stykům s obviněným docházelo, místa, kde se tak stalo, relativně podrobně pak i způsob provedení činu, zároveň popsala svůj jasně vyslovený a současně i fyzicky projevovaný nesouhlas a způsob, jakým obviněný překonal její odpor. 22. Tvrzení dovolatele, že poškozená v hlavním líčení dne 15. 9. 2025 (s odkazem na str. 17 protokolu o jednání) vypověděla, že veškeré pohlavní styky s obviněným ve společném bydlišti na adrese XY byly dobrovolné, naprosto neodpovídá skutečnosti. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku účelově extrahoval a z kontextu vytrhl jednu jedinou větu, kterou poškozená před soudem pronesla, zatímco o celé řadě dalších jejích vyjádření (která se mu již nehodila) záměrně pomlčel. K tomu lze odkázat stále ještě na tutéž str. 17 protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 9. 2025 (č. l. 411 procesního spisu) a na následující str. 18 (č. l. 411 verte). Zde poškozená mimo jiné uvedla, že sexuálních styků s obviněným, které byly z její strany nedobrovolné, bylo ve společném bydlišti na adrese XY „v rámci desítek“. Na str. 20 protokolu o jednání (č. l. 412 verte procesního spisu) je dále zaprotokolováno její vyjádření, že se nikdy nestalo, že by nesouhlas s pohlavním stykem projevila až v jeho průběhu, naopak to bylo vždy ještě před jeho započetím. Ke konkrétnímu počtu případů, kdy na ní obviněný na uvedené adrese vykonal pohlavní styk za použití násilí (roztáhl jí silou nohy od sebe, ačkoli se tomu ona bránila, dávala nohy k sobě a říkala mu, že to nechce), uvedla, že to bylo třikrát až pětkrát. 23. Podobně tendenčně dovolatel zkreslil i tu část výpovědi poškozené, kde hovořila o nedobrovolných pohlavních stycích na adrese XY. Také zde účelově poukázal pouze na jednu z poškozenou pronesených vět, zatímco další její vyjádření a především celkový kontext výpovědi (viz str. 14 protokolu o hlavním líčení ze dne 15. 9. 2025, č. l. 409 verte procesního spisu) ponechal stranou pozornosti. Záměrně odhlédl od jasných prohlášení poškozené, že se jeho útokům aktivně bránila, a to nejen slovně, ale i fyzicky (kopala do něj, odstrkávala jej nohou), vždy mu jasně dávala najevo, že si pohlavní styk nepřeje, což on ovšem nerespektoval a její odpor překonal. 24. Též námitka obviněného, že v odsuzujícím rozsudku není, pokud jde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, vyjádřen „způsob, intenzita, četnost a časový rámec vytýkaných jednání“ se míjí s realitou. Skutek byl popsán dostatečně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a aby byla zároveň vyjádřena jeho skutečná povaha, podstata, charakter a celková závažnost. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 lze na základě takto popsaného jednání bezpečně dovodit. Naprosto lichá je i představa dovolatele (podobná jako byla prezentována i ve vztahu k trestnému činu znásilnění), že celé jeho velmi dlouhou dobu trvající jednání, spočívající v prakticky každodenních větších či menších fyzických i psychických ústrcích, nutně musí být (aby bylo možné rozhodnout o vině trestným činem podle § 199 tr. zákoníku) rozpitváno na jednotlivé „dílčí útoky, které musejí být konkretizovány a kvantifikovány“. 25. Nepřípadný je konečně i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 119/2025, na základě čehož se obviněný poměrně odvážně pokouší tvrdit, že jeho jednání nebylo takového charakteru a nebylo tak závažné, aby mohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. V reakci na to lze především zdůraznit, že v nyní posuzované věci nešlo jen o jakýsi projev větší dominance obviněného vůči poškozené a nedostatek empatie na jeho straně na půdorysu vzájemně (oboustranně) konfliktního soužití, v němž by byly obě strany řádově stejně aktivní, apod. Naopak, šlo o poměrně typický projev tyranského chování pachatele vůči oběti, a to nejen v rovině fyzické, ale především také psychické – kontrola a omezování pohybu poškozené, určování, s kým a za jakých podmínek se může stýkat, zamykání v bytě, nadávky, ponižování, vyhrožování, to vše doprovázené či prokládané menšími i většími fyzickými útoky (silné úchopy a držení za ruce, přikládání ruky nebo polštáře na ústa, aby poškozená nemohla křičet, rána pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozená utrpěla zlomeninu nosních kostí, různé vyhrožování, a to i se zbraní, kdy obviněný poškozené přiložil ke krku nůž s velmi dlouhou čepelí). To vše fakticky rezultovalo v situaci, kdy obviněný si v rámci společného soužití s poškozenou mohl dělat doslova, co chtěl a kdy chtěl, mohl se stýkat s kýmkoli a kdekoli podle vlastního uvážení, zatímco poškozená směla dělat výhradně jen to, co jí on povolil (zpravidla tak, aby ji měl neustále pod dohledem a plnou kontrolou). 26. Souborně tak lze uzavřít, že námitky, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, z valné většiny nespadají pod označené (ale ani žádné jiné) dovolací důvody z katalogu § 265b odst. 1 tr. ř. Ty námitky, které bylo možné hraničně podřadit pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemají věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné souvislosti a podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí 27. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu