3 Tdo 470/2026-442 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný Michal Černý, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2024, č. j. 15 To 72/2024-216, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 2/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Michala Černého odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále také jen „krajský soud“) ze dne 27. 2. 2024, č. j. 22 T 2/2024-127, byl spolupracující obviněný Michal Černý (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod body I., I.A.1, I.A.1.a, I.A.1.b, I.A.1.c, I.B.2, I.B.3, I.B.4, I.B.5, I.B.6, I.C, I.D.3, I.D.4 a I.D.5 zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, pod body I.A.1, I.A.1.a, I.A.1.b, I.A.1.c, I.B.2, I.B.3, I.B.4, I.B.5 a I.B.6 zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku ve spojení s § 107 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem I.C zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 107 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 107 odst. 1 tr. zákoníku a pod body I.D.3, I.D.4, I.D.5 zvlášť závažným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b), c), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 107 odst. 1 tr. zákoníku, to vše na skutkovém základě detailně popsaném ve výroku o vině. 2. Za to byl odsouzen podle „§ 284“ odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 5 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) k úhrnnému trestu odnětí svobody na 8,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci – osobního automobilu zn. Bentley Continental GT V8, černé barvy, RZ XY, VIN: XY a podle 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – automobilu zn. Citroën Berlingo, bílé barvy, RZ XY, VIN: XY, nákladního návěsu zn. Lamberet Semifrigo, RZ XY, bílé barvy, VIN: XY, a částky ve výši 192 000 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných J. Ch. a Magdy Stříbrné a o uplatněném nároku na náhradu škody poškozené společnosti Philip Morris Brands Sarl, která byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný J. Ch. a státní zástupkyně v neprospěch obviněného Michala Černého (do výroku o trestu) odvolání, na jejichž základě Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2024, č. j. 15 To 72/2024-216, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech uložených uvedeným dvěma obviněným, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově odsoudil obviněného Michala Černého podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), za použití § 43 odst. 1, § 108 odst. 1 a § 58 odst. 5 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve shodě s rozsudkem krajského soudu mu vedle toho podle § 70 odst. 1, resp. § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině nově rozhodl také o trestu obviněného J. Ch. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Michal Černý prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 5. Po připomenutí skutkových zjištění soudů nižších stupňů uvedl, že dovoláním napadá „jak výrok o uloženém trestu“. Následně reklamoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by využíval „svého vlivu na jeho osobu navázané společnosti k trestné činnosti“. Při jím realizovaných přepravách nikdy neznal skutečný obsah převáženého zboží a vždy vycházel z tvrzení obviněného Viléma Kováče. Policejní orgán přitom u něj v rámci sledovací činnosti nikdy nezajistil žádnou závadovou zásilku přepravovaného či uskladněného zboží, které by obsahovalo omamné a psychotropní látky, příp. nelegálně vyrobené cigarety. Obviněný má za to, že v tomto případě byl v kontextu ustálené judikatury porušen „§ 1 písm. b) zákona č. 259/2013 Sb.“, když váha, kvalita a případná míra škodlivosti omamných a psychotropních látek jsou „nejdůležitějšími kritérii pro ukládání výše trestu“. V obžalobě byl dovolatel označen jako střední článek organizované zločinecké skupiny, a to obviněným J. Ch., nikoliv policejním orgánem v rámci jeho činnosti v přípravném řízení. V otázce vnitřního členění skupiny pracovala sama obžaloba s tím, že hlavou byl R. R. a jemu byl podřízen Vilém Kováč. Toto potvrzují ve svých výpovědích kromě dovolatele i obvinění J. Ch. a Richard Eckhardt. Pochybení v hodnocení obsahu všech zmíněných výpovědí spatřuje dovolatel v tom, že se od nich krajský soud zásadně, a to v jeho neprospěch, odchýlil, když jej v rámci hierarchického členění postavil na místo středního článku, které však fakticky zaujímal Vilém Kováč. S členěním organizované zločinecké skupiny okolo Viléma Kováče se ztotožnil i odvolací soud, což mj. promítl do výroku svého rozsudku, kterým provedl diferenciaci uložených trestů odnětí svobody u dovolatele a obviněného J. Ch. I když se ani v jednom případě nejedná o tresty nepřípustného druhu, provedená diferenciace neodpovídá míře zapojení obou obviněných do páchání trestné činnosti, pro kterou byli odsouzeni. Dovolatel má za to, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by byl nadřízeným článkem ve vztahu k obviněnému J. Ch. Dále uvedl, že byl doposud osobou bezúhonnou, na rozdíl od jmenovaného spoluobviněného, který byl již celkem pětkrát odsouzen. Dle jeho názoru tedy vrchní soud učinil nesprávné rozhodnutí, jehož podkladem bylo mylné zhodnocení důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, neboť míra zapojení obou obviněných do organizované zločinecké skupiny zosnované a řízené R. R. byla nižší a méně závažná u dovolatele, než u obviněného J. Ch. (jak dokreslují domovní prohlídky realizované u obou obviněných). 6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění tak, jak je učinil krajský soud a následně aproboval soud vrchní, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, zejm. výpověďmi svědků i dovolatele, ale i s listinnými důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Soudy nižších stupňů tyto důkazy vůbec nevyhodnotily, ač potvrzovaly skutkovou verzi obviněného svědčící o tom, že nebyl osobou, která by v rámci organizované zločinecké skupiny plnila funkci středního článku a svým jednáním dále vůči nižším článkům této skupiny vystupoval vedle Viléma Kováče jako řídící a pokyny udělující člen. Soud prvního stupně i odvolací soud přehlédly, že dovolatel nepočal páchat trestnou činnost ze ziskuchtivosti či dobrovolně, ale pod smyšleným příběhem Viléma Kováče, přičemž nevěděl, že součástí přepravovaného nákladu na trase Bratislava – Liberec jsou drogy. Poté, co se dozvěděl o skutečném obsahu přepravované zásilky, odmítl pokračovat v jakékoli další spolupráci s Vilémem Kováčem, avšak tento ho k tomu donutil výhrůžkami likvidace jeho osoby a rodiny. Dovolatel má za to, že zjištění učiněná v rámci dokazování měla vést soudy nižších stupňů k závěru, že hlavním řídícím článkem celé organizované zločinecké skupiny byl R. R., středním článkem byl Vilém Kováč a ostatní zúčastněné osoby pak byly sobě navzájem na stejné úrovni, tedy nejnižším článkem této skupiny. Dále reklamoval, že status spolupracujícího obviněného se v rozporu s provedenými důkazy neprojevil ve shodné délce uloženého trestu u obou obviněných (tj. u dovolatele a J. Ch.). Ve vazbě na míru účasti na páchání trestné činnosti to byl podle jeho názoru právě obviněný J. Ch., kdo svým jednáním aktivně naplňoval znaky jednotlivých skutkových podstat trestných činů, pro které byl následně odsouzen. Navíc měl po celou dobu od založení zločinecké skupiny až do doby zadržení jediný zdroj příjmu, a to právě z páchané trestné činnosti, kdežto dovolatel si zajišťoval ekonomický příjem běžnou podnikatelskou činností. Odvolací soud také nedostatečně a v neprospěch obviněného zhodnotil jeho osobní přínos pro odhalení a prokázání projednávané trestné činnosti ve vazbě na ostatní členy skupiny a trestné činnosti jako takové, přičemž dovolatel má za to, že jeho účast nespočívala v aktivním podporování této skupiny tak, že by měl podíl na plánování její činnosti, příp. na dělení a následném investování finančních prostředků získaných trestnou činností. Dle jeho názoru v rámci dokazování nebylo prokázáno, že by přepravil a uskladnil nelegálně vyrobené cigarety na území České republiky a úkoloval řidiče v rámci jednotlivých přeprav, příp. se podílel na machinacích v souvislosti s uzavíráním nájemní smlouvy k prostoru, ve kterém byly tyto nelegální cigarety uskladněny. 7. Dále nesouhlasil, že by policií zajištěné vozidlo zn. Bentley tak, jak je uvedeno v bodě I.D.4 obžaloby, mělo hodnotu nejméně 1,5 milionu Kč (tento závěr zpochybňuje dřívější znalecký odhad CEBIA). Dané vozidlo nikdy nemohlo být výnosem z trestné činnosti, neboť jeho pořízení nesouviselo s projednávanou trestnou činností, ale bylo získáno směnou za vozidlo zn. BMW, které obviněný vlastnil dříve, než zahájil svou účast na páchání trestné činnosti. Obviněný Vilém Kováč přitom nikdy nebyl majitelem ani jednoho z uvedených vozidel, a tedy nemohl dovolateli některé z nich poskytnout jako odměnu za jeho účast na trestné činnosti. 8. V neposlední řadě namítl, že v rámci dokazování „nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by skutečnost, že byl majitelem či osobou spřízněnou k majitelům společnosti AMC MOTORS, s. r. o., a dále využíval svého vlivu ve firmách CLICK PARTS, s. r. o., EcoJUST, s. r. o., ALIMAXGROUP, s. r. o., AMC Servis, s. r. o., a AC Alimax, s. r. o., vedla k tomu, že by zajišťoval dopravní prostředky, užitková vozidla, která následně procházela přestavbou, při které do některých vozidel byly zabudovány skryté schránky určené pro konspirativní převoz kontrabandu, a zejm. pak najímání řidičů pro cesty těmito vozidly, jichž následně využívala organizovaná zločinecká skupina pro dovoz a vývoz přinejmenším hašiše a kokainu a nelegálně vyrobených cigaret“. Bez ohledu na obviněným doznaný podíl na páchání trestné činnosti a profit z ní, který získal od Viléma Kováče, byl provoz autodopravy pro potřeby zločinecké skupiny zcela ztrátový, když náklady spojené s vlastní dopravou převyšovaly příjem dovolatele z trestné činnosti. Oproti tomu obviněný J. Ch. sám nepopřel, že plnil funkci řidiče, kdy tato skutečnost se následně nepromítla v pozitivním smyslu do výše trestu uloženého dovolateli tak, že by mu byl uložen mírnější trest odnětí svobody než J. Ch. 9. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2024, „č. j.“ 15 To 72/2024, a přikázal mu věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. k opětovnému projednání a rozhodnutí, resp. aby podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněnému uloží trest odnětí svobody na 6,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Pro účely řízení před Nejvyšším soudem vyslovil podle § 265r odst. 1 tr. ř. svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze naplnit námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. V daném případě přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, proto není nutné se těmito námitkami obviněného blíže zabývat a postačí odkázat na dostatečná skutková zjištění obou soudů nižších stupňů. 11. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že pokud jde o otázku viny, resp. možnosti přisuzovat projednávané skutky právě obviněnému coby pachateli předmětné trestné činnosti, nelze přehlédnout, že on během hlavního líčení dne 13. 2. 2024 prohlásil vinu ve vztahu ke všem skutkům popsaným v obžalobě. Též nelze přehlédnout skutečnost, že proti rozsudku krajského soudu nepodal odvolání a státní zástupkyně jej podala toliko do výroku o trestu v jeho neprospěch. 12. Stěžejní námitky dovolatele směřují proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Rozsudkem soudu prvního stupně mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na 8,5 roku. Následně z podnětu odvolání státní zástupkyně mu odvolací soud uložil úhrnný trest odnětí svobody na 9 let. Trestní sazba byla pro trestný čin podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 stanovena na 10 až 18 let. Vzhledem k charakteru a provedení projednávané trestné činnosti bylo namístě aplikovat § 108 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tak byl teoreticky ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 17 až 24 let. Oba soudy nižších stupňů explicitně přihlédly ke skutečnosti, že obviněný zaujímal postavení spolupracujícího obviněného, v důsledku čehož v jeho případě snížily trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Dovolatel si v podaném mimořádném opravném prostředku podle státního zástupce protiřečí, když trest uložený krajským soudem považuje za zákonný a plně jej akceptoval, avšak po navýšení trestu vrchním soudem o šest měsíců již tento považuje za neadekvátní, nepřiměřeně přísný, nespravedlivý, nezohledňující míru jeho zapojení do projednávané trestné činnosti a současně jeho přínos pro její odhalení apod. Opakovaně pak srovnává svoji roli s trestnou činností obviněného J. Ch. a poukazuje na údajnou nespravedlnost, že tomuto obviněnému odvolací soud trest naopak zmírnil (z původních 8 let na 7,5 roku odnětí svobody). 13. K těmto námitkám státní zástupce připomněl, že tvrzená nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze sice namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, nicméně tyto zde byly aplikovány přiléhavě, soudy své postupy vysvětlily, obviněnému byl uložen významně příznivější trest, než jaký mu potenciálně hrozil, zejm. pokud by na něj nebylo nazíráno jako na spolupracujícího obviněného. Ze samotného dovolání a opakovaných poukazů na osobu obviněného J. Ch. je patrné, že obviněný kategoricky odmítá, aby byl jmenovanému uložen mírnější trest než jemu samotnému. Státní zástupce má za to, že námitky dovolatele nemohou obstát, neboť princip individualizace trestu je uplatňován právě z důvodu, aby byla u každého konkrétního pachatele zvažována specifika stran jeho dosavadního života, zapojení se do páchání trestné činnosti, náhledu na trestnou činnost, jakož i další okolnosti, které jsou nakonec u každého pachatele individuální. Obviněný se tak nemůže v rámci podaného opravného prostředku úspěšně dovolávat skutečnosti, že jinému pachateli byl uložen mírnější trest, v čemž spatřuje zřejmou nespravedlnost. 14. S ohledem na výše uvedené státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí. 15. Na toto vyjádření zareagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou, jíž nazval „doplnění podaného dovolání“. V ní uvedl, že i přes vyjádření státního zástupce v bodě 22. má za to, že u něj odvolací soud postupoval při zvýšení uloženého trestu k odvolání státní zástupkyně disproporčně oproti tomu, jak postupoval ve vztahu k obviněnému J. Ch. Na straně jedné vrchní soud zčásti vyhověl státní zástupkyni co do zpřísnění trestu pro dovolatele, ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč tak učinil. Státní zástupkyně si přitom byla vědoma, že pro konfiskaci rodinného domu neexistuje zákonný důvod, a tedy podle názoru dovolatele „již při rozhodování soudu prvního stupně o návrhu státní zástupkyně na uložení trestu 8,5 roku odnětí svobody tato věděla, že soudem nenařízenou konfiskaci … použije jako záminku pro jí navržené zvýšení trestu odnětí svobody dovolateli“. Obviněný J. Ch. byl odsouzen přesně podle návrhu státní zástupkyně k trestu odnětí svobody na 8 let, přičemž jeho odvolání proti tomuto výroku ponechala bez reakce. Dovolatel má za to, že za této situace došlo k „nepřiměřené diferenciaci v přístupu státní zástupkyně k oběma obviněným“, když již pětkrát trestanému J. Ch. byl ve výsledku uložen trest odnětí svobody o 18 měsíců kratší než prvotrestanému dovolateli. 16. Ke sdělení státního zástupce v bodě 7. vyjádření uvedl, že vzhledem k prvnímu trestnímu stíhání v životě byl po celou jeho dobu vystaven psychickému stresu a je tedy podle jeho názoru pochopitelné, že měl zájem na rychlém ukončení soudního řízení a rozsudek soudu prvního stupně nenapadl odvoláním. V době vzdání se odvolání navíc nedisponoval informacemi, které nyní uvedl v tomto „doplnění podaného dovolání“. Nově vyvstalé skutečnosti, které byly v době rozhodnutí neznámé i soudům nižších stupňů, považuje za zásadní ve vazbě na zachování zásady spravedlivého procesu a případnou „obnovu řízení“ v této věci. 17. V návaznosti na bod 24. vyjádření státního zástupce poukázal na to, že soudy mají v rámci své činnosti rozhodovat individuálně a specificky vždy s přihlédnutím zejména k poměrům pachatele a jeho dosavadnímu způsobu života, okolnostem, za nichž byla trestná činnost realizována a profitu z této trestné činnosti. Dovolatel má za to, že vlivem neznalosti všech okolností soud uložil obviněnému J. Ch. o 18 měsíců kratší trest odnětí svobody než jemu. Soud také podle jeho názoru nesprávně hodnotil obviněného J. Ch. jako osobu bezúhonnou a státní zástupce si tak protiřečí, když uvedl, že se dovolatel nemůže úspěšně dovolávat opravného prostředku, když byl jinému pachateli uložen mírnější trest, protože se jedná o spolupachatele, nikoli jiného pachatele. Ve vztahu k bodu 21. vyjádření upřesnil, že uložení trestu odnětí svobody na 6,5 roku navrhl v návaznosti na novelu trestního zákoníku, kdy došlo ke snížení dolní hranice trestu odnětí svobody z 10 na 8 let. V reakci na bod 22. vyjádření zmínil, že nemohl ze svého pohledu učinit více pro to, aby mu byl uložen nejnižší trest z osob, jež byly na organizované zločinecké skupině účastny. Přestože projednávanou trestnou činnost nepáchal ze ziskuchtivosti, ale z obavy o svůj život, byl mu uložen o 18 měsíců delší trest než obviněnému J. Ch. Toto je mj. důvodem, proč se s ním v podaném dovolání opakovaně srovnává. 18. Za tzv. extrémní nesoulad dovolatel považuje tvrzení obžaloby, že on řídil a financoval dovoz narkotik na území Evropské unie, úkoloval jiné osoby či se účastnil jednání o trestné činnosti s vyššími články zločinecké skupiny. Odmítl tvrzení státního zástupce v bodě 20. vyjádření, že si ve svém dovolání protiřečí. Odvolání nepodal, protože v rozhodné době nedisponoval „nově vyvstalými informacemi“. Navíc rozdíl mezi tresty uloženými krajským soudem oběma obviněným činil pouhých 6 měsíců. V návaznosti na bod 5. vyjádření reklamoval, že záchyty narkotik se neshodují s obsahem obžaloby a nebylo tak prokázáno, jakým typem látky, v jakém množství a kvalitě se organizovaná zločinecká skupina „zabývala“. Ve vztahu k prohlášení viny uvedl, že věřil, že před soudem je možné korigovat reálný skutkový děj, tedy že on nefinancoval trestnou činnost a neúkoloval další osoby páchající trestnou činnost v této věci. S ohledem na argumentaci státního zástupce v bodě 19. vyjádření upozornil, že podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) mohl být teoreticky odsouzen třeba i k podmíněnému trestu odnětí svobody. Dále se vymezil proti tvrzení státního zástupce, že snad kategoricky odmítá, aby byl obviněnému J. Ch. uložen nižší trest. Takovou větu nikdy nepoužil, pouze „kladl otázku ohledně smyslu a účelnosti ukládání trestu v této věci“. Tvrzení, že obviněný J. Ch. byl v dané zločinecké skupině na nižší pozici než on, považuje za absurdní. 19. V další části podání pak rozvedl, které skutečnosti podle jeho mínění nebyly jemu ani soudům nižších stupňů v rozhodné době známy, včetně toho, že obviněný J. Ch. se plně nedoznal a před krajským soudem i vrchním soudem opakovaně a vědomě křivě „svědčil“. Poukázal též na údajnou manipulaci s výpověďmi a absenci odposlechu mezi ním a obviněným B. Své dovolání pak doplnil o další vyjádření ohledně způsobu, jakým získal vozidlo zn. Bentley Continental GT. Reklamoval, že zajištěná částka 192 000 Kč nebyla výnosem z trestné činnosti, ale příjmem z běžné podnikatelské činnosti společnosti AMC MOTORS, s. r. o., v jejíž prostorách se také našla. Nic společného neměl ani s nákladním návěsem, který byl pronajat jako skladovací prostor, přičemž nájemcem byla polská společnost MATPOL, z o. o., ovládaná Vilémem Kováčem, ani s vozidlem zn. DAF, které vozilo cigarety do místa uskladnění. 20. Na závěr požádal Nejvyšší soud, aby podanému dovolání plně vyhověl, a to i s přihlédnutím k novele trestního zákoníku, která nově snížila u projednávané trestné činnosti dolní sazbu trestu odnětí svobody o dva roky. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 21. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest. 22. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.IV. Důvodnost dovolání 25. Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve zdůraznit, že podání obviněného nazvané „doplnění podaného dovolání“, které bylo učiněno prostřednictvím obhájce s datem 27. 5. 2026 a podepsanému soudu bylo doručeno dne 1. 6. 2026, mohlo být zohledněno jen jako replika k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného. Žádným způsobem však dovolací senát nemohl přihlížet k těm částem, kde dovolatel fakticky rozšířil svoji původní argumentaci, a to jak pokud jde o účast jeho a spoluobviněného J. Ch. na páchání předmětné trestné činnosti, tak pokud jde o způsob nabytí věcí, ohledně nichž byl vysloven trest propadnutí věci. Brání tomu ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle nějž rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V posuzované věci tato lhůta obviněnému uplynula již dne 18. 5. 2025. V dané souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024, publikované pod č. 40/2024 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, či ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20, a mnoho dalších. Uvedené soudy ve svých rozhodnutích opakovaně jasně konstatovaly, že jakákoli změna rozsahu a důvodů dovolání po uplynutí dovolací lhůty je nepřípustná a nelze k ní nijak přihlížet. Za nepřípustnou změnu provedenou po uplynutí dovolací lhůty je přitom třeba považovat nejen změnu uplatněných dovolacích důvodů (tj. jejich záměnu či doplnění), ale též změnu dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných (dalších) námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, na jehož obsah jsou již z toho důvodu kladeny velmi přísné požadavky. V dovolacím řízení se přísně uplatňuje princip vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním a jeho důvody. Dovolání jako procesní úkon má ryze dispozitivní povahu. Podle § 265h odst. 2 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně předloží spis Nejvyššímu soudu až po uplynutí dovolací lhůty u všech oprávněných osob. Nejvyšší soud totiž musí vždy rozhodovat za situace, kdy je již nezaměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možné měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování dovolacího soudu. S ohledem na uvedené tak lze toliko obiter dictum zmínit, že obsah „doplnění podaného dovolání“ je každopádně takového rázu, že by jiné rozhodnutí dovolacího soudu přinést nemohl. Fakticky došlo jen k rozšíření skutkových námitek obsažených již v samotném dovolání, které jsou však, jak bude dále blíže rozvedeno, samy o sobě nepřípustné. 26. Argumentace dovolatele obsažená v jeho mimořádném opravném prostředku je silně nejasná, resp. místy až vysloveně zmatená. To platí již pro samotné (povinné) vymezení rozsahu dovolání, kde je v příslušném segmentu uvedeno, že dovolatel „napadá jak výrok o uloženém trestu“. Hned poté následuje výčet uplatněných dovolacích důvodů, přičemž u důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. je toliko ocitováno úplné zákonné znění bez označení konkrétní alternativy, a následně je bez čehokoli dalšího zmíněn i důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán. K tomu však v textu dovolání není uvedeno absolutně nic. Vzhledem ke značně specifickému obsahu dovolání obviněného je nutné připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. 27. Dovolatel si dále sám poměrně zásadním způsobem protiřečí, když na jedné straně zdůrazňuje, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal proto, že zde obsažený výrok o vině a trestu považoval za „zákonný“, ovšem na druhé straně tentýž výrok o vině v rámci dovolání významně zpochybňuje (zejm. míru své účasti na trestné činnosti, svůj podíl na činnosti organizované zločinecké skupiny, na jakém stupni hierarchie skupiny se nacházel, co bylo jeho úkolem atd.). 28. Smyslem uvedené argumentace je přitom evidentně jen snaha zdůvodnit, že míra a charakter zapojení do činnosti dané organizované zločinecké skupiny byla u něj a u spoluobviněného J. Ch. jiná, než jak v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl vrchní soud – především, že on nestál výše než jmenovaný spoluobviněný. Vrchní soud ovšem vycházel z jasně daných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která obviněný žádným způsobem nezpochybnil. Ve výroku o vině rozsudku krajského soudu bylo hned v úvodu jasně konstatováno, že obviněný Michal Černý předmětnou organizovanou zločineckou skupinu (společně s dalšími dvěma obviněnými) založil a že byl jedním z jejích vedoucích představitelů – konkrétně, že vedoucím představitelem skupiny byl Vilém Kováč a k němu byl v bezprostředně podřízeném vztahu nejblíže mj. právě obviněný Michal Černý, jenž do téže skupiny (spolu s dalšími obviněnými) přibral mj. obviněného J. Ch. a v případě nepřítomnosti obviněného Viléma Kováče jej „řídil“ (viz str. 1 až 4 rozsudku krajského soudu). Proti uvedeným zásadním skutkovým zjištěním týkajícím se založení a činnosti organizované zločinecké skupiny, její struktury a hierarchie, resp. proti popisu skutku (shodně obsaženému již v obžalobě), dovolatel vůbec nijak nebrojil, naopak v hlavním líčení prohlásil vinu, soud toto prohlášení přijal a na jeho základě a v souladu s ním pak o vině rozhodl. 29. Nynější námitky obviněného směřující proti výroku o vině jsou za daného stavu nepřípustné. Vrchní soud v rámci odvolacího řízení ve vztahu k obviněnému Michalu Černému přezkoumával pouze výrok o trestu, a to na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného v jeho neprospěch (zatímco sám obviněný odvolání nepodal). V návaznosti na takovéto předchozí řízení je pak dovolání přípustné také již jen proti výroku o trestu. Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat výrok, který s ohledem na konkrétní vymezení řádného opravného prostředku nepřezkoumával, resp. nebyl povinen přezkoumat, soud odvolací (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). 30. Za naznačené situace se Nejvyšší soud nyní může zabývat již jen námitkami směřujícími proti výroku o trestu. Jádro argumentace dovolatele spočívá ve srovnávání trestů, které byly uloženy jemu a spoluobviněnému J. Ch., přičemž de facto vyjadřuje přesvědčení, že tento jeho spolupachatel měl dostat trest přísnější, a ne naopak výrazně mírnější, než on. Daná argumentace je však založena na skutkových tvrzeních výrazně odlišných od těch, která učinily soudy nižších stupňů a proti kterým dovolatel, jak už bylo zmíněno, dříve nijak neprotestoval. Za takové situace se ovšem nemůže domáhat jejich revize v dovolacím řízení. Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání obviněného každopádně neposuzuje a nemůže posuzovat otázku viny ani trestu spoluobviněného J. Ch. Dovolatel se nemůže mírnějšího potrestání s úspěchem domáhat s poukazem na to, že jednomu z jeho spolupachatelů měl být „správně“ uložen trest přísnější. 31. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatel neuplatnil a úspěšně uplatnit zjevně ani nemohl, neboť mu v obou případech byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonné trestní sazby, resp. v případě trestu odnětí svobody dokonce velmi výrazně pod její dolní hranicí. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice uplatněn byl, avšak v jiné souvislosti (námitky proti výroku o vině), žádná z výše uvedených možností v tomto případě zjevně nepřichází do úvahy a dovolatel to ani netvrdí. 32. Nejvyšší soud proto přezkoumal výrok o trestu jen z toho pohledu, zda není v rozporu s ústavně garantovanými právy obviněného. To ovšem nakonec netvrdí ani on sám. Neuvádí, že by jemu uložený trest byl snad natolik nepřiměřeně přísný, že by byl v rozporu s ústavně zaručeným právem na osobní svobodu či s principem přiměřenosti trestních sankcí. Zároveň reálně neuvádí žádné skutečnosti, které by takovému závěru mohly, byť jen teoreticky, nasvědčovat. Trest odnětí svobody na 8,5 roku zvolený soudem prvního stupně podle svého vlastního vyjádření považoval za zcela odpovídající (s tím, že ve smyslu § 58 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 byla adekvátně zohledněna míra jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a přiznaný status spolupracujícího obviněného), naproti tomu trest o pouhých 6 měsíců delší již kategoricky odmítá. V té souvislosti je třeba připomenout, že podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025, tedy v době, kdy soudy nižších stupňů ve věci rozhodovaly) a § 108 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obecně vzato ohrožen trestem odnětí svobody na 17 až 24 let. Pokud mu za dané situace byl při využití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku (též ve znění účinném do 31. 12. 2025) uložen trest odnětí svobody ve výměře pouhých 9 let, pak je bez dalšího zřejmé, že jen těžko může jít o sankci nepřiměřeně přísnou. Při zohlednění rozsahu, povahy a závažnosti posuzované trestné činnosti naplňující znaky hned pěti velmi závažných zločinů je tomu právě naopak. 33. Část argumentace na předposlední straně dovolání týkající se trestu propadnutí věci – vozidla zn. Bentley Continental GT – je zhola nejasná, když nemá žádnou souvislost s předchozími ani následujícími částmi textu dovolání. Vůbec není jasné, co tím obviněný mínil, čeho tím chtěl dosáhnout, co tím sledoval. Jak už bylo řečeno, úkolem Nejvyššího soudu není, aby si dovolací argumentaci obviněného domýšlel nebo ji doplňoval. 34. V dané souvislosti je třeba znovu zopakovat, že k „doplnění podaného dovolání“ ze dne 27. 5. 2026 nelze věcně přihlížet, neboť toto podání bylo učiněno dávno po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání (viz výše bod 25. tohoto odůvodnění). Pro úplnost lze snad jen stručně zmínit, že i v tomto segmentu je rozšířená argumentace dovolatele fakticky založena na primárním zpochybnění skutkových zjištění soudů (že předmětné věci jsou přímým či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a že nebyly nabyty legálním způsobem), která ovšem předtím obviněný plně akceptoval a až do doby podání dovolání proti nim vůbec nijak nebrojil. 35. Pokud obviněný ve svém dovolání mnohokrát sveřepě zdůrazňoval údajně nesprávnou diferenciaci trestů, které byly uloženy jemu a spoluobviněnému J. Ch., pak postačí uvést, že mimořádný zásah dovolacího soudu by mohl teoreticky přicházet do úvahy, pokud by např. účast těchto dvou obviněných na řešené trestné činnosti byla srovnatelná a přitom jim byly bez adekvátního zdůvodnění uloženy diametrálně odlišné tresty. Tak tomu ovšem v nyní projednávané věci, jak bylo výše vysvětleno, není. Skutkový závěr soudů nižších stupňů byl takový, že dovolatel byl v rámci organizované zločinecké skupiny postaven výše než obviněný J. Ch., a v důsledku toho byla vyšší i závažnost jeho jednání, míra jeho účasti na páchání trestné činnosti. Tomu pak logicky odpovídá přísnější trestní sankce. V. Způsob rozhodnutí 36. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu