3 Tdo 489/2026-707 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 To 3/2024-527, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 58/2023, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen „okresní soud“) ze dne 8. 11. 2023, č. j. 38 T 58/2023-474, byl obviněný L. S. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za něj byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky částku 2 743 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody okresní soud poškozenou pojišťovnu odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Následné odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 To 3/2024-527, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které nejprve formálně podepřel odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., aby později v rámci jeho dodatečného odůvodnění uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. „po opětovném vyhodnocení důkazní situace“ ve věci nespatřuje. 4. Konkrétně namítl, že okresní soud nedisponoval dostatečnými a přesvědčivými důkazy pro vyhlášení odsuzujícího rozsudku a o jeho vině rozhodl na základě skutkových zjištění, která obsahu provedeného dokazování přímo odporovala. Krajský soud pak na tuto vadu řízení patřičně nezareagoval, když vesměs zopakoval teze z napadeného rozsudku a specificky se soustředil jen na vybrané závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který k osobě poškozené D. M. zpracovali MUDr. Jan Tuček, Ph.D., LL.M., a Mgr. Miluše Pixová. Jmenovaní znalci sice konstatovali, že výpověď poškozené nasvědčuje spíše tomu, že skutečně byla týrána, než že by sdělovala svůj fantazijní konstrukt, nicméně vycházeli pouze z její výpovědí učiněné v přípravném řízení, v níž nepopsala žádný konkrétní atak ze strany dovolatele, natož nějaké zranění, které by jí tím způsobil. Jejich společné soužití podrobněji vykreslila až při výslechu v hlavním líčení, kdy připustila, že některé konfliktní situace mezi nimi vznikaly zejména vlivem jejího tehdejšího nepříznivého psychického stavu. Rozhodně ale nepotvrdila to, co dovolateli kladla za vinu obžaloba. Zároveň dostatečně vysvětlila, proč její SMS zprávy i telefonáty s matkou a s babičkou v kritické době neodrážely realitu. Oběma svědkyním tehdy sdělovala vesměs zkreslené a nepravdivé údaje, které přesto nižší soudy označily za její „autentický deník“. Znalci v každém případě s výpovědí z hlavního líčení seznámeni nebyli a nemohli ji tedy ani odpovídajícím způsobem posoudit. 5. Další zjevný rozpor ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že soudy se důsledně nevypořádaly s některými dílčími závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z oboru psychologie, odvětví klinické psychologie, zpracovaného pro změnu k jeho osobě MUDr. Lenkou Fiedlerovou a Mgr. Václavem Šnorkem. I ty přitom vyzněly jednoznačně v jeho prospěch, neboť v posudku je hodnocen jako člověk, který se primárně snažil pomoci své partnerce ve složité životní situaci, byť tak činil s omezenou mírou empatie. Nebyly však u něj shledány znaky manipulativního jednání ani tendence ke zveličování či lhaní. Znalcům nenabízel pro sebe výhodnější verzi, pouze popisoval svůj příběh, což má význam z hlediska věrohodnosti jeho výpovědi. Pochybnosti nadále panují i ohledně obžalobou uváděného mechanismu vzniku zranění poškozené, které utrpěla dne 13. 1. 2024. Potvrzen totiž nebyl ani znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeňkem Šenkýřem, který jej označil za spíše méně pravděpodobný. 6. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 To 3/2024-527, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2023, č. j. 38 T 58/2023-474, zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 7. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 15. 5. 2026. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud příslušné vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by nejvyšší státní zástupkyně deklarovala zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. To každopádně nebylo překážkou pro projednání předloženého opravného prostředku. III. Obecná východiska rozhodování o dovolání 8. Nejvyšší soud nejprve ověřoval splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 9. Dále bylo zapotřebí posoudit, zda obviněný podal svůj mimořádný opravný prostředek včas. 10. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje. V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je pak zmíněná dvouměsíční lhůta zachována i tehdy, je-li před jejím uplynutím dovolání podáno u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který ve věci rozhodoval ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno, nebo který má ve věci rozhodnout. 11. V návaznosti na výše uvedené je zároveň nutné zdůraznit, že zákon (§ 265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení. Zákonodárce tím zdůraznil povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a vyjádřil svůj záměr neprodlužovat nežádoucím způsobem období, v němž by mohla být stabilita rozhodnutí, jímž se pravomocně končí trestní stíhání obviněného, ještě zákonným způsobem zpochybněna. Lhůta je navíc poměrně dlouhá, takže zákon obviněnému poskytuje dostatečné časové rozpětí, aby vyvinul účinnou procesní aktivitu a dovolání stihl podat prostřednictvím obhájce včas. 12. Zároveň platí, že pokud se rozhodnutí soudu druhého stupně doručuje jak obviněnému, tak jeho obhájci a opatrovníkovi, počíná lhůta pro podání dovolání běžet až od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. ř.). 13. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl v době, kdy bylo trestní řízení pravomocně skončeno, zastoupen obhájcem Mgr. Františkem Pohankou, a to na základě plné moci ze dne 15. 1. 2023 (č. l. 39 spisu). Obhájci bylo napadené usnesení krajského soudu doručeno prostřednictvím datové schránky dne 11. 4. 2024 (č. l. 533 verte spisu) a obviněnému tzv. fikcí dne 16. 5. 2024 (viz závada v doručení se zprávou poskytovatele poštovních služeb na č. l. 542 spisu). Daný způsob doručení měl oporu v ustanoveních § 64 odst. 2, 4 tr. ř. a logicky s sebou nesl zásadní procesní důsledky. 14. Adresu svého trvalého pobytu XY obviněný výslovně určil pro účely doručování písemností orgánů činných v dotčeném trestním řízení, a to opakovaně – v přípravném řízení i v hlavním líčení (viz č. l. 34 a 355 verte spisu) a písemnosti si zde také až po rozsudek soudu prvního stupně reálně přebíral. Žádnou jinou adresu, kam by mu mělo být doručováno, soudu (a zjevně ani svému obhájci – viz jeho vyjádření ve veřejném zasedání před odvolacím soudem na č. l. 522 spisu) neoznámil. Od chvíle, kdy převzal odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, se obviněný stal pro soudy (a krátce na to i pro obhájce) zcela nekontaktním. S ohledem na následná zjištění netřeba pochybovat o tom, že z jeho strany šlo o účelový postup ve snaze vyhnout se uvěznění. 15. Jak vyplývá z již zmíněného dokladu na č. l. 542 spisu, nyní napadené usnesení soudu druhého stupně bylo obviněnému v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (viz výše) doručováno na jím výslovně určenou adresu, kde ovšem nebyl dne 6. 5. 2024 zastižen, proto byla písemnost uložena na poště a on o tom byl téhož dne zcela standardním způsobem vyrozuměn s tím, že má možnost si zásilku vyzvednout. Jestliže tak neučinil, desátý den od uložení, tj. den 16. 5. 2024, se považuje za den doručení (§ 64 odst. 4 tr. ř.). V souladu s posledně uvedeným zákonným ustanovením pak bylo také na úřední desce soudu zveřejněno sdělení o vrácení předmětné zásilky provozovatelem poštovních služeb. Obiter dictum lze dále zmínit, že v řízení před krajským soudem, včetně samotného veřejného zasedání o odvolání, byl obviněný stále zastoupen obhájcem, tedy výkon jeho obhajovacích práv byl plně zajištěn. Obhájce byl jednání odvolacího soudu osobně přítomen, tedy byl mj. seznámen s tím, jakým způsobem řízení skončilo, že odvolání obviněného bylo zamítnuto a odsuzující rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci. Jako osoba práva znalá zároveň věděl, že za daného stavu (pokud se jeho klient řízení vyhýbá, resp. je nekontaktní a pro soud reálně nedosažitelný) mu může být předmětné usnesení o zamítnutí odvolání následně doručeno i tzv. fikcí a na základě toho začne běžet lhůta pro podání dovolání. Všechny tyto skutečnosti dovolací senát uvádí na zdůraznění toho, že v daném případě jistě nelze uvažovat o jakémkoli porušení práva obviněného na spravedlivý proces. 16. S ohledem na výše uvedené obviněnému lhůta pro podání dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.) vypršela již dne 16. 7. 2024. V ní dovolání nepodal, učinil tak prostřednictvím obhájce až dne 22. 4. 2026 (č. l. 687 a násl. spisu), a to evidentně v reakci na to, že byl dne 31. 1. 2026 na základě evropského zatýkacího rozkazu po dlouhé době vypátrán a zadržen v Rakousku, po předání do České republiky byl dodán do výkonu odnětí svobody a okresní soud mu ve snaze o „maximální korektnost“ do věznice doručil mj. i předmětné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu (spolu s řadou jiných písemností). Datum 4. 3. 2026, kdy obviněný usnesení o zamítnutí odvolání oproti podpisu osobně převzal (č. l. 533), však již nemělo z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání žádný význam. V. Způsob rozhodnutí 17. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného L. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy jako opožděně podané. Toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil, jak mu ukládá ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu