3 Tdo 92/2026-955 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 8 To 324/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 23/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 2 T 23/2025, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 2 T 23/2025, byl J. Š. (dále též „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že od blíže nezjištěného dne měsíce dubna 2023 do 23. července 2023 v XY, a dále v obci XY, v Motelu XY, ve vozidle zn. Mercedes Bencz Vito na přesně nezjištěných místech, případně poblíž obce XY, okres XY, nejméně v deseti případech vykonal pohlavní styk s poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), ačkoliv měl povědomost o tom, že poškozená ještě nedosáhla věku patnácti let, přičemž poškozená s pohlavním stykem souhlasila, a tímto předčasným zahájením pohlavního života s poškozenou nepochybně ovlivnil její náhled na něj, kdy si tak mohla osvojit negativní návyky a sklony, které by mohly vést k jejímu morálnímu úpadku a neschopnosti usměrnit svůj budoucí sexuální život. 2. Pod bodem 2) výroku o vině byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od přesně nezjištěného dne měsíce července 2023, kdy se nevrátil do práce z řádné dovolené, v XY, v XY a jinde, v rozporu s dohodou o provedení práce, uzavřenou dne 1. 1. 2023 se svým zaměstnavatelem, poškozenou ZBHT s.r.o., Mostkovice, IČO: 08769753, a bez jeho souhlasu záměrně užíval poškozenou mu svěřené motorové vozidlo tov. zn. MEREDES-BENZ VITO 112 CDI, r. z. XY, předané mu po jeho zakoupení na základě kupní smlouvy ze dne 14. 2. 2023 k výkonu práce, k soukromým účelům v České republice i v zahraničí, záměrně byl jakýmkoliv způsobem nekontaktní a činil tak do 8. 11. 2023, kdy byl i s vozidlem zadržen Policií ČR, poškozené společnosti ZBHT s.r.o., Mostkovice, IČO: 08769753, tak způsobil škodu ve výši 65.000 Kč. 3. Za to byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA částku 100.000 Kč. 5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 2 T 23/2025, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. 7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 8 To 324/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. 8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání (č. l. 915–919 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., které vymezil tak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 9. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině obviněný namítl, že závěr o vině je založen zejména na výpovědi poškozené a obsahu SMS komunikace mezi ním a poškozenou. Soudy přikládaly zásadní váhu pouze těm výpovědím, které vyznívaly v jeho neprospěch, a naopak degradovaly ty výpovědi, které mu svědčily. Byly tak opomenuty skutečnosti pro věc relevantní, které by mohly přinést jiná zjištění ohledně skutkového stavu. Obviněný tak má za to, že je zde zásadní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Poukázal na rodinné zázemní poškozené, které bylo soudy označeno za standardní, přestože z dokazování vyplynuly skutečnosti nasvědčující tomu, že prostředí v rodině poškozené bylo narušené a vymykající se tomu, co lze označit za běžné. Uvedl, že matka poškozené svědkyně E. K. trpěla v období dětství poškozené tzv. Münchhausenovým syndromem by proxy, a zjevně se potýká s psychickými onemocněními dlouhodobě, resp. i v době, kdy probíhalo hlavní líčení. Otec poškozené svědek M. K. poškozené rovněž v době konání hlavního líčení neposkytl potřebnou podporu. Soudy opomenuly lékařské zprávy z podzimu roku 2023, z nichž se podává, že poškozená za příčinu svých psychických potíží označila komplikovaný vztah s matkou a situaci v rodině, a rovněž skutečnost, že po ukončení hospitalizace se poškozená nechtěla k matce vrátit. Podle lékařských zpráv byla motivována příslibem toho, že dostane koně, a proto se tedy vrátila domů a na další kontroly přestala docházet. U soudu však poškozená tyto skutečnosti popřela. Podle dovolatele to nasvědčuje tomu, že poškozená mohla být motivována ke své výpovědi u soudu, a to výměnou za nový iPhone. Otec poškozené pak měl ve chvílích nelibosti na poškozenou vyjíždět a nadávkami ji urážet. Na patologické domácí prostřední poškozené podle dovolatele poukazuje i to, že o poškozenou měl projevit intimní zájem současný přítel její matky, která však na přímý dotaz soudu nechtěla odpovídat, resp. toto tvrzení nepopřela. Ve zjevném rozporu s provedený důkazy je i závěr, že dovolatel měl o matku poškozené projevovat zájem a reagovat na její sexuální narážky ve zprávách. Z jím předložených zpráv však vyplývá opak, tedy, že to byla matka poškozené, kdo projevil opakovaně zájem o jeho osobu, a to i v intimním smyslu. Ačkoli poškozená udržovala ve věku 12 let intimní poměr s bývalým přítelem D. Ž., který byl za své jednání vůči poškozené pravomocně odsouzen, a rodiče si byli tohoto vztahu vědomi, nepřijali žádná opatření a nevykonávali nad poškozenou náležitý dohled. Všechny tyto skutečnosti jsou v rozporu se závěrem soudu, že chování rodičů bylo přiměřené. Jelikož matka poškozené se dlouhodobě potýká s psychickými problémy, kdy dokonce přiznala paranoidní představy ohledně pronásledování obviněným, navrhoval vypracování znaleckého posudku na její osobu, resp. její věrohodnost, ale tomuto návrhu nebylo vyhověno. 10. Obviněný poukázal dále na výpověď poškozené, kterou shledal vnitřně rozpornou. Uvedl, že poškozená zahájila sexuální život již ve 12 letech, a měla tedy dostatek zkušeností, aby už v době přípravného řízení byla schopna popsat praktiky, k nimž mělo mezi nimi údajně docházet. S ohledem na tyto předešlé zkušenosti by tak její výpověď působila věrohodně, přestože by se nezakládala na pravdě. Závěr soudu, že ani poškozená ani matka neměly svojí výpovědí co získat, resp. neměly důvod lhát, je pak podle obviněného v rozporu se skutečností, neboť matka poškozené se přihlásila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 400.000 Kč. Obviněný byl přitom v rodině poškozené vnímán jako člověk, který byl při penězích. Dále namítl, že poškozená v rámci doplňující výpovědi uvedla, že ji a svědkyni BBBBB (pseudonym) měl zvát tzv. do trojky. Soud této části výpovědi uvěřil navzdory tomu, že dříve nic takového neuváděly a že před touto výpovědí byly spolu v kontaktu a probíraly ji. Nijak se soudy nevypořádaly ani s tím, že svědkyně CCCCC (pseudonym) coby nejlepší kamarádka poškozené uvedla, že na otázku, zda s obviněným spí, jí poškozená odpověděla, že nikoli. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená vůči němu chovala skutečné city a výrazně na něj žárlila, zejména pak na svědkyni H. M. S ohledem na rozpory uváděné poškozenou navrhoval obviněný vypracování znaleckého posudku k posouzení otázky její věrohodnosti, tomuto důkazu však soud nevyhověl. 11. Obviněný popisuje okolnosti oznámení věci na policii, kdy zdůrazňuje, že rodiče poškozené po seznámení se s obsahem komunikace mezi ním a poškozenou nastalou situaci nijak neřešili, a věc neoznámili. Celá věc se začala řešit až s dostupem, když se rodičům nedařilo s poškozenou spojit a domnívali se, že by mohla být s ním. Teprve tehdy poškozená vypověděla na policii, k čemu mělo mezi nimi docházet. Obviněný dále poukázal na telefonický hovor mezi ním a matkou poškozené ohledně toho, že měl poškozenou poslat na gynekologii, kteroužto skutečnost soudy hodnotily jako nepříhodnou, neboť mohl vědět o jejím předchozím příteli. Obviněný trvá na tom, že o pohlavním styku D. Ž. s poškozenou se dozvěděl právě až z tohoto telefonátu. Pakliže v tomto panují minimálně pochybnosti, soudy měly tyto vyhodnotit v jeho prospěch, což však neučinily. Poukazuje dále na obsah SMS komunikace s tím, že z žádné ze zpráv nevyplývá, že by mezi ním a poškozenou došlo k pohlavnímu styku či jinému intimnímu sblížení. Trvá na tom, že ji chtěl toliko pomoci, být ji oporou a že ji miloval jako dceru. Poškozená k němu sice chovala intimní city, z jeho vyjádření však nevyplývá, že by věc vnímal stejně a že by vůči poškozené projevoval náklonost ve fyzickém slova smyslu. Komunikace nadto nebyla ani zjištěna vcelku, je zjevné, že je pouze částečná. 12. V této souvislosti se obviněný ohrazuje proti výroku o náhradě nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč, neboť měl podle závěru soudů zásadně a nevhodně zasáhnout do vnímání prožívání a rozvoje poškozené. Namítá, že to byli rodiče poškozené, kdo jí umožnili vést život, který rezultoval v předčasné zahájení jejího sexuálního života, kdy měla dobrovolný pohlavní styk již ve svých 12 letech. Těžko lze hovořit o tom, že by žila v tradičním rodinném prostředí, které by jí poskytovalo bezpečí, jistotu, důvěru a zázemí. Soud odpovědnost přenesl na dovolatele, což nelze považovat za spravedlivé a správné. 13. Pokud se jedná o skutek pod bodem 2) výroku o vině, obviněný označil výpovědi svědků J. H., T. H. a Lucie Mathes za vzájemně i vnitřně rozporné. Z dokazování vyplynulo, že to byl svědek J. H., kdo činnost společnosti fakticky řídil a kdo měl veškerou rozhodovací pravomoc. Tvrzení svědkyně Lucie Mathes, že se o chod společnosti zajímala navzdory pracovní neschopnosti, označil za těžko uvěřitelné. Z dokazování vyplynulo, že o chodu společnosti má pouze okrajovou představu. Její výpověď, když opakovaně uváděla, jak se o chod firmy v Mostkovicích starali hlavně zaměstnanci (myšleno svědci J. H. a T. H.), byla naprosto v rozporu s výpovědí svědka J. H., který uvedl, že s činností firmy v Mostkovicích neměl nic moc společného a že se spíše staral o briketovací linku v Čechách, i s výpovědí T. H., který prezentoval, že rozhodování ohledně firmy bylo zejména na jednatelce. K těmto skutečnostem však soudy buď nepřihlížely nebo je bagatelizovaly, ačkoli jsou pro věc zcela zásadní a podporují obhajobu dovolatele. 14. K okolnostem pořízení motorového vozidla obviněný uvedl, že měl předtím k užívání typově shodný vůz, který byl sice napsán na společnost, ale měl jej k výhradnímu užívání a ze svých prostředků hradil veškeré náklady. Jeho prodej byl ve skutečnosti darováním, neboť svědek J. V. za vozidlo ve skutečnosti nezaplatil, pouze se vystavil doklad pro potřeby účetnictví. Soud se touto skutečností nezabýval. Pokud jde o vozidlo popsané ve skutku pod bodem 2) výroku o vině, toto opatřoval pro sebe s tím, že bude psané na společnost. Našel jej na inzerci, komunikoval s prodávajícím, sehnal prostředky na jeho pořízení. Po jeho přepisu v registru vozidel vykonával fakticky veškerá vlastnická práva k vozidlu, kdy jej výlučně užíval, a to i pro cesty soukromé a zahraniční. Choval se k vozidlu jako k vlastnímu a všichni tento stav respektovali, a to včetně poškozené společnosti. Ohledně užívání vozidla nikdy nebyl sepsán žádný dokument, nebyla uvařena dohoda o hmotné odpovědnosti, nevedla se kniha jízd, nijak nedokládal, že vozidlo užívá pro soukromé účely či cesty do zahraničí. Vozidlo bylo v lůžkové úpravě, neboť jej pořizoval pro své vlastní užívání. Po jeho odchodu ze společnosti se jej nikdo nedomáhal, nikdy neobdržel žádnou formální výzvu k vrácení vozidla. Svědek J. H. uvedl, že se dovolatele pokoušel telefonicky kontaktovat, avšak žádné další kroky ve smyslu uplatnění nároků prostředky civilního práva nepodnikl. Po jeho vrácení společnosti nebylo nadále využíváno a zůstalo odstavené. To vyplynulo z výpovědi svědka M. M., který vozidlo následně od poškozené společnosti koupil. Ani s těmito skutečnosti se soud nijak nevypořádal. 15. Obviněný dále rozvádí okolnosti stran úhrady kupní ceny za vozidlo, kdy namítá, že poškozená společnost z účtu zaplatila 15.000 Kč, L. S. částku 80.000 Kč a 15.000 Kč dovolateli zapůjčila H. M. Zbytek doplatil v hotovosti přímo na místě. To odpovídá výpovědi svědka M. B. i výpisům z účtu jeho manželky. I soud de facto konstatuje, že platby takto proběhly. Přesto uvěřil výpovědím J. H., T. H. a Lucie Mathes, pokud se týká vyplacení částky 109.000 Kč dovolateli. V tomto směru nejsou úvahy soudů správné a neodpovídají provedenému dokazování. Pokud soud konstatoval, že vědomě a cíleně předložil prodávajícímu svědkovi M. B. k podpisu doklad znějící na částku 109.000 Kč, ačkoli věděl, že tuto částku nepředává, toto z provedeného dokazování nevyplynulo. Svědek M. B. si nepamatoval, že by uvedená částka byla v okamžiku prodeje na dokladu vyplněná, naopak se této částce u soudu podivoval, protože pochopitelně neodpovídala tomu, co skutečně obdržel. Kdo tuto částku vyplnil na dokladu, nebylo možno uzavřít, nikdo to totiž ve své výpovědi výslovně neuvedl. Stejně tak si nikdo nevybavil, kdo mu měl konkrétně tuto částku předat. Podle dovolatele je možno uzavřít, že předmětné vozidlo sice formálně bylo vedeno na společnost, avšak vlastnická práva vykonával on, a pokud by tomu tak nebylo, bylo třeba se zabývat tím, jaký byl obsah dohody ohledně užívání vozidla, resp. zda taková dohoda byla omezena výlučně jeho pracovním poměrem ke společnosti, když se vše řešilo výhradně ústně. 16. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 8 To 324/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 2 T 23/2025, ve znění opravného usnesení, a zrušil i další rozhodnutí navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. 17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 2. 2026, sp. zn. 1 NZO 26/2026. 18. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a předestřela obsah dovolacích námitek obviněného, uvedla, že tyto svým obsahem uplatněným dovolacím důvodům formálně odpovídají, není však možné přehlédnout, že podané dovolání v zásadě představuje téměř doslovné opakování námitek již uplatněných v podaném odvolání, s nimiž se odvolací soud, byť stručnějším způsobem i s odkazy na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bezezbytku vypořádal. Proto se státní zástupkyně zaměřila toliko na akcentaci těch nejdůležitějších argumentů svědčících proti obhajobě dovolatele. Stran námitek, jimiž obviněný zpochybňuje věrohodnost v podstatě všech svědků svědčících v jeho neprospěch, uvedla, že obviněný nenabízí žádnou argumentaci, jež by byla s to zvrátit závěr soudu prvního stupně aprobovaný i soudem odvolacím ve vztahu k vypovídací hodnotě těch výpovědí, jež svědčí o závěru, že se dovolatel žalovaných skutků dopustil. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod kterýkoli zákonný dovolací důvod a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. 19. Jde-li o hodnocení jednotlivých důkazů ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku o vině, státní zástupkyně odkázala zejména na bod 19. odůvodnění rozsudku. Důkazy včetně výpovědi poškozené a posouzení její věrohodnosti podle jejího závěru nalézací soud odůvodnil pečlivým, vyčerpávajícím, příkladným, až skutečně precizním způsobem. Přitom vzal v úvahu všechny racionální okolnosti případu, i ty akcentované dovolatelem (citový vztah dovolatele a poškozené, vztahy poškozené s rodiči a jejich rodinné zázemí celkově, zajištěnou – byť částečně – komunikaci mezi dovolatelem a poškozenou, žárlivost poškozené, skutečnost, že matka poškozené zaslala dovolateli svoji nahou fotografii, údajné „uplácení“ poškozené ze strany její matky atd.), což v kontextu dalších důkazů, především výpovědi matky, kamarádek poškozené, ale i dalších svědků, nutně muselo vyústit v závěr o vině dovolatele. Pokud se pak jedná o dovolatelem navrhované znalecké zkoumání poškozené i její matky, důvody, proč k takovému postupu soud nalézací ani odvolací nepřistoupily, dostatečným způsobem tyto soudy vysvětlily ve svých rozhodnutích. Vyvstala-li v řízení otázka psychického stavu matky poškozené, dovolatelem uplatněné námitky v zásadě žádným způsobem nezpochybňují její věrohodnost, jedná-li se o popis vztahu její rodiny s dovolatelem, potažmo poškozené s dovolatelem, a dále chování poškozené v souvislosti s odloučením od dovolatele v důsledku toho, že daná záležitost vyšla najevo. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) výroku o vině proto státní zástupkyně hodnotí jako zjevně neopodstatněné. 20. Jde-li dále o hodnocení jednotlivých důkazů ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině, lze podle státní zástupkyně poukázat především na bod 25. rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel nevznesl jedinou námitku, jejíž pomocí by mohl zpochybnit závěry plynoucí z hodnocení důkazů provedených soudem. Z celkového provedeného dokazování je zjevné, že dovolatel předmětné vozidlo kupoval v zastoupení poškozené obchodní společnosti ZBHT s.r.o., na což od ní i obdržel finanční prostředky, jeho obhajoba spočívající v tom, že toto vozidlo patřilo jemu, proto neobstojí. 21. Pokud jde o námitky stran nemajetkové újmy, státní zástupkyně uvedla, že soud prvního stupně důvody pro svůj postup zcela přijatelným způsobem vysvětlil v bodech 33. a 34. svého rozsudku, přičemž s tímto právním posouzením se ztotožňuje. Částku přiznanou přitom nehodnotí ani jako nepřiměřenou. Proto se státní zástupkyně domnívá, že i tyto námitky nelze za opodstatněné považovat. 22. S ohledem na uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby o něm rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. 23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 24. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 8 To 324/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. 26. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. 27. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. Taková situace nicméně není obviněným namítána, přičemž v projednávané věci je naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Obviněný výslovně poukazuje na variantu druhou, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně uplatňuje dovolací důvod uvedený pod písm. g). 28. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést, že tento je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 30. Obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod v jeho první a třetí variantě. Stran varianty třetí je možno uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 –svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). 31. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 32. Obviněný namítá, že v projednávané věci byly opomenutými důkazy jeho návrhy na doplnění dokazování znaleckými posudky ke zkoumání psychického stavu poškozené a její matky svědkyně E. K., resp. k posouzení otázky jejich věrohodnosti. Stran procesu dokazování nutno doplnit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. 33. Z obsahu spisového materiálu se podává, že návrh na přibrání znalce ke zkoumání psychického stavu poškozené a její matky byl obviněným vznesen v rámci řádného opravného prostředku (č. l. 872–876 spisu). V rámci odůvodnění usnesení se odvolací soud k návrhům na doplnění dokazování vyslovil v tom smyslu, že tyto shledal nadbytečnými. Uvedl, že hodnocení věrohodnosti svědků není primárně postaveno na závěrech znaleckého posudku z oboru psychologie, ale výpovědi je třeba vždy vyhodnocovat v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Ačkoli se může zdát odůvodnění odvolacího soudu strohé, je třeba jej vnímat v celkovém kontextu jeho obsahu, kdy odvolací soud poukazuje na to, že poškozená od počátku podávala konstantní a neměnnou výpověď, která byla podporována i výpovědí její matky, jejího otce a její nejlepší kamarádky. Soud prvního stupně měl možnost udělat si závěr o věrohodnosti poškozené i její matky a rovněž díky bezprostřednímu dojmu u hlavního líčení, neboť obě svědkyně byly soudem vyslechnuty. Odůvodnění soudu prvního stupně je detailní a podrobné, založené na pečlivém procesu dokazování, kdy odvolací soud neshledal potřebu jej v tomto směru jakkoli doplňovat. 34. Je možno dodat, že byť znalecký posudek bývá v případě dětských svědků (poškozených) zpravidla opatřován, takový postup má své odůvodnění pouze tehdy, jsou-li o věrohodnosti svědka nějaké pochybnosti. Je totiž třeba mít na paměti, že i pro přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie musí být splněny podmínky stanovené v § 105 odst. 1 tr. ř., tzn. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. K tomu, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, který zpochybňuje věrohodnost poškozeného či svědka, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že v tomto směru vyvstaly jisté pochybnosti. Pouze tehdy, když má tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie či psychologie, přistoupí soud ke zpracování znaleckého posudku. V projednávané věci soudy pochybnosti o věrohodnosti poškozené a její matky neměly. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce přitom nepostačuje ani pouhé zjištění, že byl svědek či poškozený opakovaně psychiatricky léčen, choval se vzhledem ke svému věku nestandardně, či vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné (analogicky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019). 35. Ve zcela obecné rovině je možno dodat, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 30. a 31. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soud odvolací dostál. 36. Pokud se jedná o variantu první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předmětný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. 37. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 38. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině je možno uvést, že výpověď nezletilé poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkové verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno, soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci soud prvního stupně provedl pečlivé dokazování a své povinnosti zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy. Lze odkázat zejména na bod 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obecně platí, že pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Jak již bylo rozvedeno výše, soud prvního stupně neměl o věrohodnosti poškozené pochybnosti. Uvedl, že poškozená popsala věrohodně a s ohledem na plynutí doby i přiměřeně podrobně, jaký byl její vztah s obviněným, a to včetně skutečnosti, že se z její strany jednalo o dobrovolný sexuální kontakt. „Její výpověď působí konzistentně, věrohodně, nejsou v ní vnitřní rozpory, je v souladu s tím, co popsala již v přípravném řízení“. Pokud se v některých detailech její výpověď u hlavního líčení lišila od výpovědi z přípravného řízení, soud prvního stupně k tomuto uvedl, že poškozená získala uplynutím doby určitý odstup nejen od všech událostí, ale i osoby obviněného, kterého předtím označovala na svou životní lásku a tedy osobu, které nechtěla svou výpovědí nijak ublížit. Její výpověď je pak podporována i dalšími svědeckými výpověďmi a ve věci provedenými důkazy, nejedná se tedy o důkaz osamocený. Dalšími důkazy byly zejména přepisy SMS komunikace mezi obviněným a poškozenou, která sice není úplná, neboť poškozená ze strachu z odhalení tuto jejich vzájemnou komunikaci mazala, ale z toho, co měl soud k dispozici, se jasně podává, že se nejednalo o standardní vztah mezi nezletilým dítětem a jakousi náhradní rodičovskou autoritou, jak se snažil prezentovat obviněný. Neobstojí tak ani námitka obviněného, že se z SMS komunikace mezi ním a poškozenou nepodává ničeho o sexuálním kontaktu mezi nimi. Narážky na intimnosti jsou zjevné, stejně tak snaha o to, aby jejich vztah zůstal neodhalen, kdy se vzájemně ujišťují, zda někdo něco tuší, rovněž si vzájemně posílají emotikony vyjadřují romantické city a vzájemně si píšou, že se milují. Jejich intimnostem (objetí, polibkům, nepřímo i orálnímu styku) pak byla svědkem kamarádka poškozené, svědkyně BBBBB, které se poškozená s tímto vztahem svěřila a která rovněž vypověděla o tom, že ji obviněný navrhl, aby se intimností s nimi rovněž zúčastnila (aby se účastnila tzv. trojky). Soud prvního stupně tomuto jejími tvrzení uvěřil, kdy podle jeho závěru tato svědkyně přesvědčivě zdůvodnila, proč o této skutečnosti vypovídala až v hlavním líčení, a nikoli v přípravném řízení (svědkyně ve věku 13 let přesně nevěděla, co si pod tím představit, ale u hlavního líčení ve věku 15 let již věděla). Pokud obviněný namítá, že soud přehlédl výpověď svědkyně CCCCC, kamarádky poškozené, která vypověděla, že se jí poškozená nesvěřila s tím, že by měla s obviněným pohlavní styk, resp. toto poškozená podle svědkyně přímo popřela, pak je nutno uvést, že soud prvního stupně toto tvrzení nijak neopomněl. Skutečnost, že se svědkyni poškozená s něčím takovým nesvěřila, nijak obviněného viny nezbavuje, a to zejména za situace, že ve věci provedené důkazy, a to včetně výpovědí samotné poškozené a svědkyně BBBBB, vypovídají o pravém opaku. Obviněný rovněž namítal, že skutečnost, že se matka poškozené v rámci trestního řízení přihlásila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, vypovídá o zištném motivu a je v rozporu se závěrem soudu o tom, že ani poškozená ani její matka neměly co získat falešným obviněním dovolatele. Soud prvního stupně žádnou takovou motivaci svědkyně E. K. nezjistil. Je zcela zjevné, že celé trestní řízení je jak pro poškozenou, tak pro její matku (psychiatrickou pacientku), značnou zátěží, kdy jednání poškozené poté, co bylo učiněno oznámení na policii, rozhodně nevypovídá o tom, že by chtěla situaci jakkoli zneužít a obviněnému ublížit, právě naopak. Od počátku vypovídala v tom smyslu, že obviněného miluje a sexuální kontakt s ním byl z její strany zcela dobrovolný. Matka poškozené rovněž nejednala způsobem, který by ukazoval na to, že se snaží přivodit obviněnému hrozbu trestního stíhání. Pokud se pak přihlásila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, nejedná se o nic jiného, než o uplatnění jejích práv. 39. Stěžejní námitkou zjevného rozporu je otázka rodinného zázemí poškozené, které obviněný vykresluje jako lhostejné, provázené nezájmem o psychický i fyzický vývoj poškozené, která již ve věku 12 let započala žít sexuálním životem. Soud prvního stupně však žádné zanedbání péče ze strany rodičů poškozené nezjistil, resp. nic, co by se vymykalo běžným sporům mezi rodiči a dětmi ve věku poškozené, a byť jistě nelze rozporovat, že poškozená započala svůj intimní život v neobvykle nízkém věku, nelze takovou skutečnost jednoznačně přičítat selhání rodičovské výchovy (rodičovského dohledu). Žádné výrazně nestandardní výchovné prostřední nezaznamenalo ani okolí poškozené a přátelé obviněného (svědci M. a V.), stejně jako škola či lékaři. Lékařské zprávy psychiatričky poškozené MUDr. Anny Hanušové vypovídající podle obviněného o sporech mezi poškozenou a její matkou nejsou v tomto směru nijak zvlášť významné. Jedná se o zprávy z období, kdy poškozená již byla přinucena vztah s obviněným ukončit, což nesla velice těžce, a to bylo i hlavním důvodem jejích hádek a rozbrojů s její matkou. Stěžejní je, že se z psychiatrických zpráv nepodává ničeho v tom smyslu, že by výchova poškozené zahrnovala fyzické či psychické násilí, zanedbávání či nedostatek zájmu ze strany rodičů. Právě naopak se z SMS komunikace mezi obviněným a matkou poškozené podává, že matka poškozené se o vývoj své dcery zajímala a žádala obviněného pomoc a podporu stran její výchovy. Z této komunikace se nicméně nepodává, že by matka poškozené o osobu obviněného projevila osobní, romantický až intimní zájem, jak obviněný tvrdí. Obviněný byl blízkým rodinným přítelem, což sám přiznává, a měl důvěru obou rodičů poškozené, zejména pak její matky, čemuž odpovídala i vzájemná komunikace. Je možno uvést, že i pokud by čistě teoreticky matka poškozené o osobu obviněného projevila osobní zájem, byla by taková okolnost podstatná pouze pro dokreslení vzájemných vztahů, neboť by to nijak závažnost dovolatelovo jednání vůči poškozené nesnižovalo. Pokud obviněný uvedenou argumentaci směřuje tím směrem, že by se snad v takové situaci mohlo jednat o jakousi mstu matky poškozené za odmítnutí jejích romantických návrhů, kdy instruovala dceru k podání její výpovědi (jak naznačuje obviněný výměnou za nový iPhone), je taková úvaha v projednávaném případě až poněkud bizardní. Poškozená sama opakovaně uváděla, že se jednalo z její strany o zcela dobrovolné jednání, kdy intimnosti a pohlavní styk s obviněným se uskutečnily proto, že k němu cítila silné pouto, romantické city, kdy jej označovala za svou životní lásku. Její výpověď i chování poté, co vše vyšlo najevo, zcela jasně vypovídají o tom, že byla přerušením vztahu s obviněným citelně zasažena. Nařízené přerušení kontaktu s ním bylo ve skutečnosti důvodem k opakovaným hádkám a rozbrojům mezi ní a jejími rodiči, poškozená byla následně i hospitalizována na dětské psychiatrii poté, co spolykala 15 tablet paralenu. 40. Pokud se jedná o skutek pod bodem 2) výroku o vině, zde je možno odkázat zejména na bod 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Stěžejní námitkou obviněného je rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry stran vlastnictví vozidla, kdy obviněný namítá, že vozidlo bylo jeho, neboť toto sám opatřil, zprostředkoval jeho koupi a částečně zaplatil, tedy se k němu mohl chovat jako k věci vlastní, přičemž odmítá, že by mu kdy byla na jeho koupi poskytnuta částka 109.000 Kč. To, že vozidlo koupil od svědka M. B., není sporným. Vozidlo bylo zakoupena na základě kupní smlouvy, kterou sám prodávajícímu předložil, kdy za stranu kupující, která nabývá vlastnictví k vozidlu, byla označena poškozená společnost, nikoli obviněný. Rovněž mu předložil k podpisu doklad o přijetí částky 109.000 Kč, kdy svědek M. B. označil tento podpis, stejně jako podpis na kupní smlouvě za svůj vlastní. Obviněný tak musel být srozuměn s tím, že to bude poškozená společnost, kdo bude zapsán jako provozovatel v registru vozidel, což odpovídalo i skutečnému stavu věci. Pokud jde o částku 109.000 Kč a kupní cenu vozidla, soud prvního stupně podrobně rozvedl v bodě 25. odůvodnění rozsudku, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti skutkové verze prezentované obviněným. Kupní cena byla zaplacena v několika platbách, kdy jednu ve výši 15.000 Kč zaplatila poškozená (jako zálohu) a ve dvou případech se jednalo o platby od osob, které nebyly obviněným informovány o tom, že by vozidlo nemělo být v jeho vlastnictví (svědek L. S. 80.000 Kč, svědkyně M. 15.000 Kč). Poškozená společnost však podle výpovědí svědků J. H., T. H. a Lucie Mathes neměla o těchto platbách povědomí, kdy obviněnému následně předala částku na doplatek původní kupní ceny (109.000 Kč). Soud prvního stupně výpovědím svědků J. H. a T. H. uvěřil, resp. jejich výpovědi vyhodnotil jako věrohodné. Argumentace obviněného, že skutečnost, že svědek J. H. je osobou s trestní minulostí, a proto je třeba na jeho výpověď nahlížet více kriticky, neobstojí, neboť stejná premisa by se musela uplatnit i vůči obviněnému, který se s tímto svědkem zná právě z výkonu trestu. Z provedeného dokazování se pak nepodává ničeho, co by mohlo vést k závěru, že by některý ze svědků měl důvod vypovídat nepravdu. Svědkyně Lucie Mathes nemá s obviněným v podstatě žádný osobní vztah a z její výpovědi se podává, že se pouze chtěla domoci toho, aby vozidlo v majetku poškozené společnosti, jejíž je společnicí a jednatelkou, bylo navráceno, kdy se rovněž bránila placení pokuty spojené s provozem předmětného vozidla, které nadále užíval právě obviněný. Obviněnému bylo umožněno vozidlo využívat pro práci, v podstatě nikdo jiný vozidlo nevyužíval, a byl pověřen se o něj i starat, přičemž benefitem bylo, že jej mohl využívat i pro soukromé účely. Zcela zjevně zde po dobu, kdy obviněný pracoval na dohodu pro poškozenou společnost, nebyly v tomto směru žádné problémy či nesrovnalosti, problém nastal až ve chvíli, kdy obviněný svou pracovní pozici opustil a vozidlo si vzal s sebou. Následně se stal pro poškozenou společnost nekontaktním. Argumentace obviněného, že o tom, že vozidlo kupoval pro svou potřebu, svědčí jeho specifické vybavení, neobstojí. To, že poškozená společnost nechala obviněnému v podstatě volnou ruku při výběru vozidla, ničeho nevypovídá o tom, kdo by měl být jeho vlastníkem. 41. Přestože obviněný zjevně považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jejich závěry jsou zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natožpak rozpor zjevný. 42. Obviněný rovněž rozporuje soudem prvního stupně uloženou povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč [skutek pod bodem 1) výroku o vině], a to na podkladě úvahy, že psychické potíže nemají souvislost s jeho údajným jednáním, ale pramení z neuspořádaného rodinného prostředí vyznačujícího se nedostatkem rodičovské kontroly a nezájmu o její vývoj, a velmi časné sexuální zkušenosti s jinou osobou. Jinými slovy, má za to, že soudy na něho zcela nesprávně přenesly odpovědnost za vývoj poškozené. 43. Matka poškozené, svědkyně E. K., se za poškozenou nezletilou připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč. Soud prvního stupně přiznal částku nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč. Svůj závěr podrobným způsobem zdůvodnil v bodech 33. a 34. odůvodnění rozsudku, odvolací soud se s touto jeho argumentací zcela ztotožnil (bod 12. usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně zejména zdůraznil roli, kterou obviněný hrál v životě nezletilé poškozené, kdy si získal jak plnou důvěru jejích rodičů, tak její. Namísto podpůrné výchovné a autoritativní role dospělého muže ve věku 58 let se pro dívku stal partnerem, se kterým dokonce navázala intimní vztah, opakovaně s ním měla pohlavní styk. Nejednalo se o žádný rovnocenný partnerský vztah, ale o situaci, kdy dospělý muž v pozdně středním věku navázal vztah s dívkou ve věku 13 let, kterou znal jako dceru svým přátel. Ze strany obviněného se jednalo o cílené a promyšlené budování důvěry s nezletilou (tzv. grooming). Tomu pak odpovídala i reakce poškozené poté, co jejich vztah vyšel najevo, a ona byla přinucena s obviněným přerušit kontakt. I přes zákaz i nadále vyhledávala kontakt s ním, snažila se s ním sejít, vidět ho, což obviněný odporoval a kontakt s ní zcela nepřerušil. Obviněný „naprosto zásadně a nevhodně zasáhl do vnímání prožívání a rozvoje poškozené. Situace vedla tak daleko, že v době, kdy už došlo k omezení jejího kontaktu s obžalovaným, neboť věc začali rodiče či orgány činné v trestním řízení řešit, se sebepoškozovala, pokusila se o sebevraždu, když spolykala několik tablet paralenu.“ Vztah s obviněným a jeho vynucené ukončení vedlo k neshodám, rozbrojům a hádkám poškozené s jejími rodiči, zejména matkou, a tato situace byla jednou z příčin pokusu poškozené o sebevraždu. Poškozená byla hospitalizována v nemocnici a následně byla v péči psychiatra. Soud prvního stupně tedy konstatoval, a s tímto závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, že jednání obviněného bylo „traumatizující, traumatizující bylo i vše, co na to navazovalo, ať již z toho plynoucí konflikty v rodině, nutnost vypovídat na policii, případně i skutečnost, že musela omezit kontakty s obžalovaným, ač ho vnímala jako svou velkou lásku.“ Obviněný zasáhl zcela prokazatelně do zdravého sexuálního, rozumového, citového i mravního vývoje poškozené, která byla dítětem. Na tomto závěru nic nemění, že nebyl jejím prvním sexuálním partnerem, neboť si musel být vědom toho, že sexuální styk mezi ním a poškozenou se zcela vymyká společenským normám a neodpovídá věku poškozené. 44. Nejvyšší soud tedy shledal námitky obviněného neopodstatněnými. IV. 45. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. Š., odmítl. 46. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu