3 Tz 6/2026- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 v senátě složeném z předsedy JUDr. Ondřeje Círka a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné Andrey Psotové proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 75 T 2/2024, kterým nebyla schválena dohoda o vině a trestu sjednaná mezi jmenovanou obviněnou a státní zástupkyní a které nabylo právní moci dne 29. 2. 2024, a rozhodl takto: I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 75 T 2/2024, byl v neprospěch obviněné Andrey Psotové porušen zákon v ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2025. II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 75 T 2/2024, zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) vydal dne 29. 2. 2024 usnesení sp. zn. 75 T 2/2024, jímž podle § 314r odst. 2 tr. ř. neschválil dohodu o vině a trestu sjednanou dne 20. 12. 2023 v sídle Městského státního zastupitelství v Praze mezi státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Ivou Bicanovou na straně jedné a obviněnou Andreou Psotovou (dále též jen „obviněná“) na straně druhé, za přítomnosti obhájkyně obviněné Mgr. Karoliny Kovácsové, advokátky, se sídlem Václavská 2073/20, Praha 2. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 2. 2024. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní 2. Proti citovanému usnesení městského soudu podal ministr spravedlnosti (dále též jen „ministr“) u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. (dále též jen „stížnost“), a to ve prospěch obviněné. 3. S odkazem na argumentaci Městského soudu v Praze, ze které stručně řečeno plyne, že v případě schválení shora uvedené dohody o vině a trestu by se předseda senátu cítil podjatým pro poměr k věci týkající se projednávání související (zdrojové) trestné činnosti, ministr v první řadě zdůraznil, že platná právní úprava pro podobné situace takový důvod podjatosti nepostuluje. Podle § 314r odst. 2 tr. ř. soud primárně posuzuje parametry příslušné dohody, a to z hlediska toho, zda je dán soulad mezi stávajícími skutkovými zjištěními, které jsou jejím podkladem, a jejich formálním vyjádřením, a to jak v popisu skutku, tak v aplikované právní kvalifikaci. Ve vazbě na uvedené posouzení se soud zabývá též zákonností dohodnutého trestu. S odkazem na komentářovou literaturu shrnul, že v případě posuzování zákonnosti dohody o vině a trestu by měl soud ze zřejmých důvodů respektovat vůli procesních stran. Odsuzující rozsudek, jímž se schvaluje dohoda o vině a trestu, má sice i v takovém případě konstitutivní účinky, nicméně tyto jsou primárně výrazem dohody státního zástupce s obviněným. Parametry zmíněného posouzení jsou pak z povahy věci velmi odlišné oproti rozhodování, jež je založeno na kontradiktorně vedeném procesu dokazování v rámci soudní fáze trestního řízení. Jestliže soud v rámci procesu posuzování zákonnosti dohody o vině a trestu dospěje k závěru, že dohoda po skutkové i právní stránce ničím podstatným neodporuje poznatkům shromážděným v dosavadním průběhu řízení, těžko lze dovozovat, že takový závěr soud diskvalifikuje z dalšího procesu, který bude stavět na dokazování provedeném již přímo samotným soudem, a to ve spojitosti s uplatněním zásady ústnosti, bezprostřednosti, kontradiktornosti a oficiality. Pokud se soud přesto cítí být v naznačeném smyslu podjatým, absentuje zde jakákoli materiální příčina takového stavu. Příčinou uvedených obav se jeví být podcenění vlastní soudcovské role i predispozic soudce k nestrannému postupu, a zejména pak nesprávný náhled jak na institut „dispozitivní“ dohody o vině a trestu, tak i na charakter a stěžejní význam dokazování v řízení před soudem. 4. Přihlédnout lze podle názoru ministra také k tomu, že § 314r odst. 2 tr. ř. ani jiné ustanovení tohoto zákona explicitně nevylučuje sjednání dohody o vině a trestu za situace, kdy je takovou dohodou nutně implikován závěr o trestné činnosti jiné osoby. Pokud by se uplatnilo pravidlo spočívající v apriorním vyloučení dohody o vině a trestu ve věcech, ve kterých k podobné implikaci dochází, byly by z portfolia věcí, ve kterých by jinak bylo možné o uzavření zmíněné dohody uvažovat, vyloučeny všechny věci vyznačující se vedením společného řízení na bázi objektivní souvislosti. V těchto případech by pak k jejímu uzavření mohlo dojít pouze za situace, kdy budou chtít uzavřít takovou dohodu všichni (spolu)obvinění. 5. Městský byl navíc ve svém přepjatém a materiálně neopodstatněném přístupu k dané problematice nedůsledný. V předmětné věci totiž nešlo jen o vazbu na konkrétní jednání obviněné na zdrojovou trestnou činnost, ale též o součinnost obviněného Libora Many poskytnutou ve formě, která je od jednání dalších obviněných rovněž neoddělitelná. Uvedená materiální vazba určitě není narušena tím, že v popisu skutku nebude standardně identifikována a vyjádřena. Pokud je už taková vazba na osobu konkrétního spoluobviněného ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 2021, č. 63703/19, ve věci Mucha proti Slovensku, v popisu skutku formulačně zastírána, jde především o působení toho kterého odsuzujícího výroku navenek a vyjádření nepodjatosti v její objektivní složce. Z hlediska toho, zda je předjímán něčí podíl na trestné činnosti, se pak jeví být irelevantním, zda je předjímáno organizátorství zahrnující využití tzv. bílého koně k některému z kroků v rámci páchané trestné činnosti, popř. k legalizaci prostředků získaných zdrojovou trestnou činností, nebo je předjímána realizace jen některého (či některých) z kroků naplňujících objektivní stránku trestné činnosti a spáchaných v úmyslu přímém. 6. V souvislosti s možnou podjatostí soudce v případech, kdy samostatně rozhoduje o vině různých obviněných skutkem majícím charakter trestné součinnosti či o vině úzce souvisejícími skutky, ministr odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 6. 2025, č. 34067/23, ve věci Bouša proti České republice. Pokud by městský soud postupoval v intencích uvedené judikatury, žádná procesní rizika by mu nebránila v tom, aby předmětnou dohodu o vině a trestu sjednanou s obviněnou schválil. Nic mu nebránilo v tom, aby odkaz na zdrojovou trestnou činnost, z níž měla trestná činnost obviněné vycházet, formuloval obecněji, či dokonce vágně. Důvody, které soud vedly k neschválení dohody o vině a trestu, nelze podřadit pod důvody uvedené v § 314r odst. 2 tr. ř., čímž porušil zákon v neprospěch obviněné. 7. S ohledem na výše uvedené ministr navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v neprospěch obviněné, a to v ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2025, dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. dotčené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, zrušil, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. 8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření s obsahem stížnosti pro porušení zákona plně ztotožnil a navrhl jí vyhovět. Pouze pro úplnost doplnil, že napadené rozhodnutí nemohlo být ze strany státní zástupkyně napadeno stížností, neboť dohoda o vině a trestu byla mezi státní zástupkyní a obviněnou uzavřena až ve fázi řízení před soudem. S odkazem na ustanovení § 274 odst. 4 tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. 9. Obviněná se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřila prostřednictvím své obhájkyně. S jejím obsahem vyslovila souhlas. Uvedla, že přijala svůj díl viny na stíhané trestné činnosti a skutečnost, že o vině ostatních obviněných nebylo dosud rozhodnuto, nebrání podle jejího názoru zákonnému procesnímu postupu, kdy ona samostatně uzavře dohodu o vině a trestu ohledně svého jednání. Tato okolnost nebrání ani soudu v tom, aby tuto dohodu schválil. Ve vztahu k ní samé tedy mohla být věc již pravomocně skončena a mohly začít běžet lhůty, mj. zkušební doba podmíněného odsouzení, aby mohla prokázat, že se osvědčila. Pakliže by platilo, že by soud mohl být podjatý, pokud schválí dohodu o vině a trestu jen jedné ze společně stíhaných osob, byť stíhané pro legalizaci výnosů z trestné činnosti těchto jiných osob, pak by bylo plošně vyloučeno uzavírání dohod o vině a trestu právě v těchto případech, typicky v případech organizovaných skupin, a to by podle názoru obviněné znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Má tedy za to, že postup městského soudu byl nesprávný. Její věc je nyní projednávána spolu s ostatními obviněnými, přičemž řízení trvá od neschválení dohody již více než dva roky a zřejmě ještě dlouho trvat bude. Zvyšují se tím zároveň náklady trestního řízení, jelikož jde o případ nutné obhajoby a na každé hlavní líčení je nutno zajistit účast obhájce. Dodala, že byla „potrestána“ i tím, že musí splácet dluhy z úvěrů, které si jejím jménem vzal ve svůj prospěch jeden z obviněných (M. D.), avšak sám nic nesplácí a zřejmě ani splácet nebude. Obviněná je díky tomu v insolvenci. Nadále by ráda věc uzavřela dohodou o vině a trestu. Z celé věci se dostatečně poučila a vede řádný život. Trvající trestní řízení ji tíží a dle názoru obhajoby není žádný důvod, proč by v jejím případě nemohla být věc již ukončena právě schválením předmětné dohody. Má za to, že neschválení dohody s odkazem na možnou budoucí podjatost soudu je ve vztahu k ní odepřením spravedlnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 75 T 2/2024, došlo k porušení zákona v ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř. v její neprospěch. S odkazem na uvedené obviněná uzavřela, že s obsahem stížnosti pro porušení zákona a s návrhem ministra souhlasí. III. Relevantní právní úprava 10. Ustanovení § 314r odst. 2 věty první tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2025 znělo: Soud dohodu o vině a trestu neschválí, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého trestu, případně ochranného opatření, nebo nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, anebo zjistí-li, že došlo k závažnému porušení práv obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu. 11. Ustanovení § 314r odst. 2 věty první a druhé tr. ř. v aktuálním znění účinném od 1. 1. 2026 zní: Soud dohodu o vině a trestu neschválí, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého trestu, případně ochranného opatření, nebo nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, anebo zjistí-li, že došlo k závažnému porušení práv obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu. Soud neschválí dohodu o vině a trestu také v případě, že v řízení před soudem vyjde najevo, že státní zástupce nebo obviněný nesouhlasí s jejím schválením. IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 12. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Shledal přitom, že stížnost je důvodná. Napadeným usnesením skutečně byl porušen zákon v neprospěch obviněné. 13. Nejvyšší soud souhlasí s nosnými myšlenkami a důvody, které ministr rozvedl v odůvodnění své stížnosti pro porušení zákona, včetně poukazu na odlišné podmínky (limity) vyhlášení odsuzujícího rozsudku na podkladě předchozího konsensuálního postupu stran (po sjednání dohody o vině a trestu mezi obviněným a státním zástupcem) na straně jedné a odsuzujícího rozsudku po standardním kontradiktorně vedeném dokazování v hlavním líčení na straně druhé. 14. Znění předložené dohody o vině a trestu ze dne 20. 12. 2023 v zásadě vyhovuje recentní judikatuře Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, ohledně možnosti zmínit v popisu skutku určitého obviněného též účast dalších konkrétních osob (typicky spoluobviněných, kteří dohodu o vině a trestu neuzavírají), pokud je to důležité z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (osoby, která předmětnou dohodu uzavírá), je-li současně ve výroku i v odůvodnění daného rozsudku zcela jasně deklarováno, že o vině těchto dalších osob dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, nýbrž toto teprve bude předmětem dalšího řízení, tedy nynější odsuzující rozsudek se jich nijak netýká. K tomu lze konkrétně odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, publikované pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 6. 2025, č. 34067/23, ve věci Bouša proti České republice a ze dne 17. 9. 2024, č. 16678/22, ve věci C. O. proti Německu, nález tuzemského Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25, aj. 15. V dané souvislosti přitom není důvodu činit rozdíl mezi situací, kdy osobou uzavírající dohodu o vině a trestu se státním zástupcem je spolupachatel trestného činu, který spáchal s obviněnými, kteří dohodu o vině a trestu neuzavřeli, a situací, kdy jde o pachatele trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, jenž tzv. legalizoval výnos z určité trestné činnosti spáchané obviněnými, kteří dohodu o vině a trestu neuzavřeli. Akceptovat nosné úvahy městského soudu prezentované v napadeném usnesení by fakticky znamenalo, že pachatelům trestného činu podle § 216 tr. zákoníku by v podobných případech bylo zcela znemožněno dohodu o vině a trestu se státním zástupcem sjednat, resp. dosáhnout jejího následného schválení soudem, jestliže současně či dříve jeho spoluobvinění – pachatelé tzv. predikativního trestného činu – dohodu o vině a trestu se státním zástupcem též nesjednali a soud ji neschválil současně nebo dříve než dohodu o vině a trestu zmíněného „legalizátora“. Takovou situaci samozřejmě nelze připustit. Postrádalo by to elementární logiku, zakládalo by to neodůvodněnou a nespravedlivou nerovnost mezi jednotlivými obviněnými a současně by to bylo i v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení. 16. Judikatura Nejvyššího soudu v posledních letech nevyznívala konstantě tak, že by tzv. predikativní trestný čin musel být zcela jednoznačně (do detailu) určen, tedy že by nejprve musel být učiněn závěr o tom, kdo, kdy a jak přesně ho spáchal, jakou skutkovou podstatu trestného činu tím naplnil atd. Naopak, takové názory byly spíše jen ojedinělé a zjevně vycházely z mylné interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, publikovaného pod č. 7/1978 Sb. rozh. tr., resp. z poněkud zavádějícího znění z něj extrahované právní věty – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 6 Tdo 237/2022, či ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 6 Tdo 1101/2024. 17. Z další rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je však zřejmé, že požadavek na přesné zjištění tzv. zdrojového trestného činu byl často „relativizován“, přičemž v tomto směru lze odkázat např. na závěry přijaté rozhodnutími ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 723/2011, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 606/2015, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1079/2022, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 Tdo 674/2023, ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 11 Tdo 612/2025, aj. Ve shodném duchu se přitom vyvíjela již judikatura prvorepublikového československého Nejvyššího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 5. 1929, sp. zn. Zm II 176/2, uveřejněného pod číslem 3493/1929 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) – Vážný, část trestní, se podává, že není třeba, aby „přechovávateli a ukrývateli kradených věcí byly známy veškeré podrobnosti krádeže, by již v době převzetí předmětů věděl, kde, kým a za jakých okolností byla krádež provedena“. Z novodobější judikatury lze konkrétně uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021, kde bylo mj. konstatováno, že „pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získána, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše uvedeným postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu … získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou, a svým jednáním zastíral její skutečný původ“. 18. S ohledem na výše popsanou rozkolísanost rozhodovací praxe se danou otázkou nedávno zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu. Ve svém usnesení ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 15 Tdo 1005/2025, se přiklonil k druhému z uvedených přístupů, tedy k přístupu „relativizujícímu“ požadavek na přesné zjištění zdrojového trestného činu a jeho pachatele. Jak zřetelně vyplývá z odůvodnění citovaného usnesení, k dovození trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podle § 216 tr. zákoníku nelze požadovat, aby byl zdrojový trestný čin v každém případě specifikován natolik, že by bylo nutné objasnit všechny skutkové okolnosti jeho spáchání a současně jej podřadit pod konkrétní skutkovou podstatu. V bodě 49. odůvodnění pak velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu uzavřel, že „pokud bude dokazováním provedeným v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zjištěno, že došlo ke spáchání (zdrojové, predikativní) trestné činnosti, byť není možné zcela objasnit všechny její skutkové okolnosti, a současně bude možné učinit závěr, že konkrétní věc prokazatelně pochází z této trestné činnosti, pak zde není důvod k tomu, aby nebylo možné použít ustanovení § 216 odst. 1 tr. zákoníku (resp. dříve § 214 tr. zákoníku)“. 19. Jestliže je (v nyní posuzované kauze obviněné Andrey Psotové) v dohodě o vině a trestu předložené soudu opakovaně a důsledně zdůrazňováno, že o vině ostatních (tamtéž konkrétně zmíněných) obviněných dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, pak nelze mít automaticky za to, že již samotným schválením takové dohody o vině a trestu a vyhlášením odsuzujícího rozsudku ve vztahu k obviněné by soud prvního stupně bez dalšího předjímal či naznačoval, jak bude rozhodnuto o vině zbylých obviněných, tj. zda budou po provedení standardního dokazování v hlavním líčení též uznání vinnými, a pokud ano, tak v jakém rozsahu, jakým trestným činem (resp. s jakou právní kvalifikací) atd. Závěr, a tedy vyřešení předběžné otázky, že finanční prostředky, s nimiž obviněná v obžalobě uvedeným způsobem nakládala, pocházejí z trestné činnosti, neznamená, že soud nutně musí nejprve dojít k závěru, že se všichni ostatní obvinění dopustili trestného činu tak, jak tatáž obžaloba tvrdí, resp. že se ten který z nich vůbec dopustil nějakého trestného činu, jakého a jakým konkrétním způsobem. 20. Zákonným důvodem pro neschválení dohody o vině a trestu by (v uvažovaném směru) mohlo být pouze to, že by soud na podkladě dostupného spisového materiálu dospěl k závěru, že dohoda o vině a trestu (konkrétně, pokud jde o jednání obviněné) neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu (viz § 314r odst. 2 věta první tr. ř.). K takovému závěru však městský soud podle odůvodnění napadeného usnesení, resp. i podle průběhu a obsahu předcházejícího jednání (viz str. 2 protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 2. 2024), zjevně nedospěl. Jestliže předloženou dohodu o vině a trestu neschválil, stalo se tak evidentně jen z obavy, aby pak nebyl ostatními obviněnými „nařčen“ z toho, že při následném rozhodování v jejich vlastní trestní věci již nebyl (resp. nemohl být) nestranný. Jak ovšem vyplývá z výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tuzemského Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, schválení dohody o vině a trestu ohledně jednoho z více obviněných k takovému závěru automaticky nevede. Musí být toliko dodržena tamtéž nastíněná pravidla – účast zbylých obviněných v rozsudku schvalujícím dohodu o vině a trestu popsána být může (je-li to potřebné pro vyjádření všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu, který se klade za vinu obviněnému, jenž dohodu o vině a trestu uzavřel, resp. pro vyjádření charakteru a závažnosti daného činu apod.), pokud je zde zároveň zcela jasně vyjádřeno, že o vině těchto dalších osob dosud nebylo rozhodnuto. 21. To, že soud, který schválil dohodu o vině a trestu ohledně některého z více spoluobviněných, na „textu“ oné dohody při rozhodování o vině ostatních obviněných slepě nelpěl, může jasně vyplynout z celé řady skutečností, které se objeví v následujícím řízení vedeném proti ostatním obviněným, včetně například toho, že někteří z nich nakonec v rozsahu obžaloby uznáni vinnými nebudou, případně nebudou uznáni vinnými vůbec, apod. (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25). 22. Z odůvodnění napadeného usnesení zřetelně vyplývá, že jediným důvodem neschválení dohody o vině a trestu sjednané mezi státní zástupkyní a obviněnou bylo to, že městský soud by údajně nejdřív musel dospět k závěru o spáchání souběžně žalovaného predikativního trestného činu podle § 240 tr. zákoníku ostatními obviněnými, jinak je rozhodnutí o vině obviněné Andrey Psotové trestným činem podle § 216 tr. zákoníku vyloučené. S tím však nelze z důvodů výše popsaných souhlasit. Naopak, důvodem pro neschválení předmětné dohody o vině a trestu by (v naznačeném směru, který zde přichází do úvahy) mohlo být jedině to, že by tato dohoda byla „nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem“ (viz § 314r odst. 2 věta první tr. ř.). Takový závěr však městský soud v této věci neučinil. Ani náznakem netvrdil, že obsah dohody o vině a trestu sjednané mezi obviněnou a státní zástupkyní, pokud jde o skutek kladený za vinu konkrétně obviněné, neodpovídá obsahu spisu, resp. obsahu do té doby opatřených důkazů a zjištěným skutečnostem. 23. Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné alespoň obiter dictum zmínit, že strany (státní zástupce a obviněný) by při uzavírání dohod o vině a trestu měly s ohledem na dotčenou problematiku a veškerá potenciální rizika (viz výše) vždy pečlivě vážit, do jaké míry je skutečně nutné (resp. i praktické a účelné) jednání ostatních obviněných v předmětné dohodě přesně individualizovat, a to např. včetně mnohonásobného opakování jejich jmen s dodatkem, že o jejich vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Konkrétně v nyní řešené trestní věci by z hlediska individualizace skutku obviněné (tak, aby nemohl být zaměněn s jiným) a vyjádření jeho charakteru a závažnosti mohl být v rámci nezbytného „návětí“ dostačující třeba i jen takový údaj, že předmětné finanční prostředky (s nimiž obviněná následně detailně popsaným způsobem a ve specifickém úmyslu nakládala) pocházely z trestné činnosti (s případným uvedením právní kvalifikace) skupiny více jiných pachatelů, o jejichž vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, spočívající ve zkrácení té a té konkrétní daně tou a tou konkrétní společností v tom a tom konkrétním období, při způsobení té a té konkrétní celkové škody k tíži toho a toho finančního úřadu, z níž tu a tu část obviněná Andrea Psotová svým následně podrobně popsaným jednáním legalizovala. V. Způsob rozhodnutí 24. Postupem, který Městský soud v Praze dne 29. 2. 2024 zvolil a který téhož dne vyústil ve vydání napadeného usnesení o neschválení předložené dohody o vině a trestu, uzavřené dne 20. 12. 2023 mezi státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze a obviněnou Andreou Psotovou, došlo k porušení zákona v neprospěch jmenované obviněné. Předloženou dohodu o vině a trestu totiž soud odmítl schválit z jiných než podle zákona (§ 314r odst. 2 tr. ř.) přípustných důvodů. 25. Nejvyšší soud proto vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obviněné Andrey Psotové, a to konkrétně v ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2025. S ohledem na to zároveň podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 26. Při splnění podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu