30 Cdo 1038/2026-25 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 43 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 184/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2025, č. j. 20 Co 401/2025-14, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 11. 2025, č. j. 26 C 184/2025-8, odmítl podání žalobce ze dne 17. 10. 2025 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 12. 2025, č. j. 20 Co 401/2025-14, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Částky 43 000 000 Kč s úrokem 15 % od 12. 11. 2023 do zaplacení se žalobce domáhal jako náhrady škody (majetkové újmy) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že vznik škody měl souviset s usnesením Obvodního soud pro Prahu 2, č. j. 47 C 72/2025-8, a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2025, č. j. 53 Co 309/2025-15, přičemž namítal, že soud rozhodl bez účasti žalované a nezkoumal podmínky řízení, a to uplynutí „6měsíční lhůty“, čímž vytvořil právní nejistotu. 4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním sepsaným jeho právní zástupkyní, směřujícím dle svého obsahu pouze proti výroku I usnesení odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti a je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky se soudy obou stupňů a opakováním skutkových tvrzení žalobce, nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. V dovolání však žalobce formuloval dle něj dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda může soud ve věci jednat a rozhodnout, nejsou-li dodrženy podmínky pro podání žaloby dle § 14 a § 15 OdpŠk, tedy předběžné uplatnění nároku u příslušného úřadu, a zda je to soud, kdo je povinen splnění těchto podmínek vyžadovat a k nim kdykoli za řízení přihlížet. Z obsahu dovolání se pak dále podává, že žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (a před ním soudu prvního stupně) o neprojednatelnosti žaloby s tím, že tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, neboť navzdory tomu, že žaloba dle žalobce vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout. 6. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka projednatelnosti žaloby, neboť odvolací soud se svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017). Žalobce tvrdil, že mu v důsledku dvou rozhodnutí (resp. nesprávného úředního postupu soudu, který měl jejich vydání předcházet), vznikla újma, kterou označoval jako majetkovou újmu (škodu), aniž specifikoval, jakým konkrétním způsobem mu měla vzniknout. Z žaloby tak není zřejmé, jakou konkrétní škodu požaduje po žalované nahradit, jak došlo k jejímu vzniku, jakou roli v této souvislosti sehrála v žalobě označená rozhodnutí, s nimiž žalobce vznesený požadavek spojil, a jak žalobce vůbec dospěl k vyčíslení svého žalobního požadavku. Zásadním nedostatkem žaloby, který tu v době rozhodování odvolacího soudu stále existoval (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), je tak především absentující skutkové vylíčení toho, co konkrétně žalobce za újmu považuje. Může-li totiž vést dle žalobce nezákonné rozhodnutí (resp. nesprávný úřední postup) k více rozličným následkům, je pro náležitou individualizaci skutku nezbytné, aby žalobce vymezil, v čem konkrétně vznik újmy spatřuje. Za této situace je tedy odmítnutí žaloby v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž je vadou žaloby, která brání jejímu věcnému projednání, pokud není v žalobě vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to alespoň v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem) [srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1303/2007, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, nebo ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014]. 7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak není založena ani dle žalobce dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázkou, zda může soud ve věci jednat a rozhodnout, nejsou-li dodrženy podmínky pro podání žaloby dle § 14 a § 15 OdpŠk, tedy předběžné uplatnění nároku u příslušného úřadu, a zda je to soud, kdo je povinen splnění těchto podmínek vyžadovat a k nim kdykoli za řízení přihlížet, neboť touto otázkou se žalobce zcela míjí s právním posouzením učiněným odvolacím soudem, jenž rozhodoval o odmítnutí žaloby, kterou tedy nijak neprojednával a věcně o ní nerozhodoval. Tato námitka tudíž nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést žalobci jiné, příznivější rozhodnutí v této věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že pokud není zřejmé, jaký nárok byl žalobou vlastně uplatněn, nelze řešit, zda byl tento řádně nespecifikovaný (tj. neurčitý) nárok předběžně uplatněn u žalované. Navíc se jedná o podmínku řízení, jejíž nedostatek je odstranitelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013), vadný postup soudu tak nemůže představovat to, pokud se soud řešící neprojednatelnou žalobu, nezabývá tím, zda byla splněna podmínka řízení, jejíž nedostatek by v dalším průběhu řízení po případném odstranění vad žaloby bylo možno odstranit. 8. Namítal-li žalobce současně vady v postupu odvolacího soudu spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení a nedoručení předmětné žaloby žalované, tak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což však v daném případě splněno není. 9. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka nedoručení předmětné žaloby žalované nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), zároveň se však míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008). 10. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit. 11. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 5. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu