30 Cdo 1131/2026-354 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně AG CHIM Trading Co., se sídlem Bukurešť, Sos. Dudesti Pantelimon nr. 42C, Sector 3, Rumunská republika, zastoupené JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 3 170 800,18 Kč s příslušenstvím a 2 673 250,12 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 182/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 25 Co 91/2025-332, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 41 C 182/2020-298, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 3 170 800,18 Kč s příslušenstvím a částky 2 673 250,12 Kč (výrok I), dále žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč (výrok II rozsudku). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů (za situace, kdy jejich předchozí rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, č. j. 30 Cdo 1887/2022-129) rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „FÚ JMk“) v řízení vedeném před ním pod sp. zn. 4586216/17/3004-842-7120. FÚ JMk vydal proti dlužníkovi Lodimex, s.r.o. (dále jen „Lodimex“) dva exekuční příkazy přikázání pohledávky z účtu společnosti Lodimex u České spořitelny, a. s. směřující k vymožení daňového nedoplatku. Exekuované prostředky zaslala v důsledku trestné činnosti jiné osoby na účet společnosti Lodimex žalobkyně, následně byly podle § 79a odst. 1 trestního řádu usnesením policie tyto prostředky na účtu zajištěny. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení částky 3 178 008,18 Kč, která jí měla být správně vydána podle usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje, Územní odbor Břeclav, oddělení hospodářské kriminality ze dne 4. 10. 2017, dále požaduje úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 2 673 250,12 Kč dle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, protože dle žalobkyně FÚ JMk před nařízením daňové exekuce a i při jejím provedení měl vědět, že jsou exekučně postiženy prostředky, které po právu náleží žalobkyni a nikoliv daňovému dlužníkovi. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu výroku I, o věci samé dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (právní otázku), které dovolatel pokládá za nesprávné, a že bude vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv. dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a vysvětlit v čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17). Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo náležitým způsobem vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání je sice řádně vymezen dovolací důvod, tedy jsou v něm řádně formulovány jednotlivé otázky, jež by měl Nejvyšší soud vyřešit (v tomto směru nelze přisvědčit opačným úvahám žalované v jejím vyjádření k dovolání), nicméně zcela v něm absentuje řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání, když je v jeho rámci pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatel pro sebe ve vztahu k té které předkládané otázce za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Pokud se snad žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), přitom ani v textu dovolání žalobkyně neuvedla žádné oponentní rozhodnutí dovolacího soudu s nímž by bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (popř. je-li rozhodování Nejvyššího soudu podle mínění dovolatele nejednotné), je zapotřebí v podaném dovolání vymezit příslušnou právní otázku, uvést její dosavadní (případně roztříštěné) řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem ona otázka posouzena jinak, popř. který z více si konkurujících názorů dovolacího soudu považuje dovolatel ve vztahu k ní za správný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 988/2015, kdy ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2839/15). Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl žalobkyní zcela nedostatečně vymezen tak, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud: • odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. • řešil je způsobem, který je v rozhodovací praxi dovolacího soudu nejednotný, případně • jde o otázky, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se zpravidla navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., příznivější závěr nelze dovodit ani z vlastního obsahu textu dovolání. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16, nadto není ani zřejmé, který z konkurujících si důvodu přípustnosti dovolání by měl být vztažen k té které dovoláním artikulované otázce. Lakonicky řečeno pro všechny tři důvody přípustnosti dovolání ohlašované dovolatelkou je vlastní, že musí být v dovolání imanentně spjaty s označením konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, jejichž závěry mají být překonány nebo ve vztahu k nimž je zapotřebí odstranit judikatorní rozkolísanost. V dovolání však žádné rozhodnutí dovolacího (nebo Ústavního) soudu označeno není. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či – jako v této věci - procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolání je totiž zákonem vnímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch (obdobně k dané materii přistupuje i Evropský soud pro lidská práva - srov. jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatele v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 5. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu