30 Cdo 1237/2026-248 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Ž., zastoupeného Mgr. Pavlem Kohútem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 954 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 100/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2025, č. j. 72 Co 285/2025-222, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 122/2008. Toto trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 7. 8. 2008 pro trestný čin loupeže. Žalobce byl v jeho průběhu vzat do vazby a po několika rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně byl pravomocně odsouzen. Po povolení obnovy řízení byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 3 T 122/2008, podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit dne 7. 2. 2008. Žalovaná v mimosoudním projednání nároku poskytla žalobci částku 253 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonnou vazbu a částku 45 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. V tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo částečně zastaveno. Předmětem dalšího řízení zůstaly nároky žalobce na další zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 555 000 Kč a za tvrzenou nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 399 000 Kč; celkem tedy ve výši 954 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 10 C 100/2024-184, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 954 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 954 000 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II). K odvolacím námitkám žalobce přitom odvolací soud stručně shrnul, že žalobce byl postupně třemi rozsudky (ze dne 20. 6. 2008, 9. 2. 2010 a 17. 10. 2010) odsouzen za trestnou činnost, která byla výsledně právně kvalifikována jako dva trestné činy loupeže uskutečněné celkem sedmi útoky (v období od 17. 10. 2007 do 7. 2. 2008). Prvním trestním rozsudkem byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen, navazující trestní rozsudky pak již uložily žalobci nepodmíněné tresty odnětí svobody. K výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, žalobce nenastoupil a podle jeho tvrzení odcestoval do ciziny, kde poté pobýval třináct let. Dne 20. 10. 2020 žalobce požádal o obnovu trestního řízení, které bylo vedeno (mimo jiné) i pro útok uskutečněný dne 7. 2. 2008. Usnesením soudu ze dne 24. 5. 2023 byla obnova původního trestního řízení povolena a dne 14. 6. 2023 byl žalobce obžaloby, a to ohledně útoku ze dne 7. 2. 2008, zproštěn. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud proto není oprávněn přezkoumávat samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů vlastním hodnocením. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. především nezakládá otázka, zda rozhodnutí žalobce nenastoupit pravomocně uložený trest odnětí svobody a po dobu přibližně třinácti let se skrývat v zahraničí přerušilo příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a tvrzenou újmou, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v dále uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při uplatňování nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním uzavřel, že následky, které nyní žalobce žádá odškodnit (tj. že po dobu třinácti let následujících po jeho odsouzení nemohl v České republice pracovat a rozvíjet zde své vztahy), nejsou přímým důsledkem nezákonně zahájeného a poté nezákonně vedeného trestního stíhání, nýbrž důsledkem rozhodnutí žalobce žít mimo území České republiky. Trestní stíhání, respektive odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody mohlo být pro jeho jednání dle odvolacího soudu v uvedeném směru pohnutkou, tuto okolnost však nelze zaměňovat za existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a následky, které pro žalobce pobyt mimo území České republiky měl. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že otázka příčinné souvislosti je primárně otázkou skutkovou, právní posouzení však spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována a zda jsou určité okolnosti způsobilé tento vztah vyloučit. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. musí být příčinná souvislost postavena najisto; nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nezákonného rozhodnutí. K přerušení příčinné souvislosti dochází tehdy, jestliže do děje vstoupí nová okolnost působící jako výlučná a samostatná příčina vzniku škody. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3804/2022 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 121/2025). Vztahem pohnutky k určitému jednání a příčinou vzniku škody se Nejvyšší soud zabýval například ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3718/2008, a to se závěrem, že adekvátní příčinná souvislost je dána tehdy, kdy je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností, adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně však musí být prokázáno, že škoda by bez této příčiny nebyla nastala. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tudíž objektivní předvídatelnost škodního následku, přičemž postačí, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Lze tedy (ve shodě s odvolacím soudem) uzavřít, že odškodnění za nezákonné rozhodnutí v podobě zahájení trestního stíhání náleží tomu, kdo je vystaven následkům spojeným s trestním stíháním, nikoliv tomu, kdo před těmito následky, a to nikoliv jen ve vztahu k nezákonnému odsouzení za jeden dílčí útok, uteče, čímž u něj dojde ke vzniku zcela jiných následků. Dovolatel poukazuje na judikaturu, podle níž nelze mechanicky uzavřít, že každé volní jednání poškozeného příčinnou souvislost přerušuje. Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 918/2023, uvedl, že závěr o přerušení příčinné souvislosti nemůže být založen již na pouhém faktu, že poškozený o propuštění ze služebního poměru sám požádal, aniž by se soud vypořádal s okolnostmi, jež jeho rozhodnutí provázely a ovlivnily. Obdobně v rozsudku ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021, Nejvyšší soud uvedl, že dohoda o skončení pracovního poměru sice typicky přerušuje příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a ušlým výdělkem, nejde-li však o projev vůle vynucený právně relevantními okolnostmi spojenými s trestním stíháním. O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Odvolací soud nevyšel z paušální teze, že jakékoli volní jednání poškozeného přerušuje příčinnou souvislost, nýbrž posoudil konkrétní okolnosti věci. Dospěl k závěru, že tvrzené újmy spočívající v nemožnosti legálně pracovat, užívat vlastní identitu, mít bankovní účet, využívat zdravotní pojištění či udržovat běžné sociální vazby nebyly přímým následkem nezákonného trestního stíhání, nýbrž bezprostředním následkem rozhodnutí žalobce nenastoupit pravomocně uložený trest a po dlouhou dobu se skrývat před jeho výkonem. Tento závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na rozdíl od věcí týkajících se ukončení pracovního či služebního poměru zde žalobce nebyl právně relevantními okolnostmi nucen k tomu, aby se výkonu pravomocného trestu vyhýbal; právní řád mu poskytoval procesní prostředky k nápravě odsouzení. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka týkající se výše zadostiučinění v rámci níž dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů při stanovení výše zadostiučinění nezohlednily všechny relevantní okolnosti případu, zejména pravomocné odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tvrzený excesivní postup orgánů činných v trestním řízení a jím předložené srovnávací případy. Tvrdí, že se soudy odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, dovodil, že soudy při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání vycházejí zejména z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů do osobnostní sféry poškozeného. V nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, Ústavní soud obdobně uzavřel, že obecné soudy jsou povinny při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání podle zákona č. 82/1998 Sb. vždy pečlivě zvažovat veškeré okolnosti případu. V odůvodnění pak Ústavní soud uvedl, že soudy musí posuzovat podobné případy důsledně a individualizovaně, na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah odškodnění zásadně co nejvíce odpovídal způsobené újmě, a nikoliv hodnotit jednotlivé články řetězu jen a pouze z formálního hlediska, aniž by se přihlédlo k materiální podstatě věci. V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud formuloval požadavek, aby výše zadostiučinění odpovídala částkám přiznávaným v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, a aby významnější odchylka byla řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Zároveň však dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění posuzuje zásadně jen právní otázky výkladu podmínek a kritérií § 31a zákona č. 82/1998 Sb.; výslednou částkou se zabývá jen tehdy, je-li vzhledem k aplikaci těchto kritérií zcela zjevně nepřiměřená. Odvolací soud se od těchto východisek neodchýlil. Soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal, posoudil povahu trestní věci, délku řízení, vazební stíhání, již poskytnuté zadostiučinění za vazbu, prokázané i neprokázané zásahy do osobnostní sféry žalobce a provedl srovnání s jinými případy. Dovolatelova námitka směřuje zejména proti tomu, jakou váhu soudy přiznaly jednotlivým okolnostem, zejména pravomocnému odsouzení a následnému pobytu žalobce v zahraničí. Tím však dovolatel nezakládá přípustnost dovolání, neboť polemizuje s aplikací ustálených kritérií na konkrétní skutkový stav. Dovolatel dále v rámci druhé dovolací otázky namítá, že soudy nižších stupňů bezdůvodně nepřihlédly k jím označeným srovnávacím případům, konkrétně k rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 14 C 124/2023 a 44 C 240/2023 a rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně sp. zn. 58 Co 91/2022, a naopak vyšly z případů, které se podle dovolatele s jeho věcí v podstatných znacích neshodují, neboť v nich nebyl přítomen prvek pravomocného odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Ani těmito námitkami dovolatel přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, dovodil, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Současně však Nejvyšší soud v témže rozhodnutí uvedl, že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle něhož jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal, uvedl, že žalobce označil rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 14 C 124/2023 a 44 C 240/2023 a rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně sp. zn. 58 Co 91/2022, avšak ani po výzvě soudu nebyl schopen uvést, v čem se tyto věci shodují s jeho případem a jaké částky byly tamním žalobcům přiznány. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže z uvedených rozhodnutí nevycházel. Samotné tvrzení, že v označených věcech hrály roli pachové stopy, srovnatelnost ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nezakládá. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1505/2023, výslovně uvedl, že pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání nepostačuje pouhé srovnání s případy trestních stíhání pro obdobnou trestnou činnost a s obdobnou výší hrozících trestů; srovnání se má týkat i dopadů do osobnostní sféry poškozeného. Tím spíše tedy nepostačuje poukaz na jedinou procesní či důkazní okolnost původního trestního řízení, jakou je význam pachových stop. Neobstojí ani námitka, že soudy vycházely z případů, v nichž nebyl přítomen prvek pravomocného odsouzení. Judikatura Nejvyššího soudu nevyžaduje absolutní totožnost všech skutkových okolností srovnávaných případů. Naopak počítá s tím, že soud uvede podstatné společné a rozdílné znaky a vysvětlí jejich význam pro určení výše zadostiučinění. Soud prvního stupně srovnával věc žalobce s případy trestních stíhání pro loupež či obdobnou závažnou trestnou činnost, v nichž se objevovaly prvky vazby, medializace či zásahů do osobnostní sféry, a současně přihlédl k odlišnostem, zejména k rozsahu prokázaných následků a k tomu, že část tvrzené újmy žalobce nebyla shledána v právně relevantní příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Dovolatelova argumentace tak nesměřuje proti právnímu posouzení ve smyslu použití nesprávné metodiky, nýbrž proti tomu, jak soudy nižších stupňů vyhodnotily srovnatelnost jednotlivých případů a jakou váhu přiznaly jednotlivým skutkovým okolnostem. Nejvyšší soud však při přezkumu výše zadostiučinění posuzuje zásadně jen právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií § 31a zákona č. 82/1998 Sb.; výslednou částkou se zabývá až tehdy, je-li vzhledem k aplikaci těchto kritérií na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Takový exces v projednávané věci dán není. Námitky uvedené v bodech 48 a 49 dovolání proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka, zda se do délky trestního řízení započítává období od právní moci odsuzujícího rozsudku do povolení obnovy řízení, činily-li orgány veřejné moci v mezidobí úkony podle trestního řádu. Tato otázka je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (ani judikatury Evropského soudu pro lidská práva) neodchýlil, pokud dovodil, že do celkové délky řízení, za které je poškozený odškodňován, se započítává pouze období následující ode dne rozhodnutí o povolení obnovy původního řízení s tím, že soud prvního stupně správně za odškodnitelné období posoudil dobu ode dne 7. 2. 2008 (kdy bylo trestní stíhání vedené pro útok ze dne 7. 2. 2008 zahájeno) do dne 16. 7. 2010 (kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl za tento útok odsouzen a posuzované řízení tím bylo skončeno) a dále období ode dne 24. 5. 2023 (kdy byla povolena obnova posuzovaného řízení) do dne 14. 6. 2023 (kdy byl žalobce obžaloby ohledně útoku ze dne 7. 2. 2008 zproštěn). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 320/2018, a následně též v rozsudku ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1447/2025, uzavřel, že období, kdy národní soudy rozhodují o obnově trestního řízení, nelze zahrnout do celkové délky původního trestního řízení, neboť po dobu rozhodování o obnově zde neprobíhá řízení, v němž by se rozhodovalo o vlastní oprávněnosti obvinění. Je-li obnova povolena a dojde k prolomení právní moci původního rozhodnutí, přihlíží se až k dalšímu průběhu obnoveného řízení. Úkony směřující k výkonu pravomocného odsuzujícího rozsudku, včetně pátrání po odsouzeném či úkonů mezinárodní justiční spolupráce, nejsou řízením o oprávněnosti trestního obvinění a nemohou na tomto závěru nic změnit. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu