30 Cdo 1238/2026-113 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. Z., zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 287 246 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 218/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 18 Co 298/2025-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 287 246 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nárůstu exekučně vymáhané částky o úroky z prodlení a náklady exekuce, oproti stavu, kdy by exekuční řízení vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 36 EXE 4224/2011 probíhalo přiměřenou dobu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 10 C 218/2024-65, zamítl žalobu o zaplacení částky 287 246 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky odpovědnosti státu za škodu v podobě úroků z prodlení z jistiny, která je předmětem průtažného řízení, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, nebo dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, vyplývá, že „stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup státu.“ V nyní řešené věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že na majetek žalobce, jakožto povinného, byla nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 8. 2011, č. j. 36 EXE 4224/2011-19, na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 20 Cm 3/2008-41, k uspokojení pohledávky oprávněné CompuGroup Medical Česká republika s. r. o. ve výši 356 151,53 Kč s příslušenstvím. Dne 29. 8. 2011 podal žalobce návrh na zastavení exekuce (společně s návrhem na její odklad) s tím, že podle něj vymáhaná pohledávka zanikla před nařízením exekuce zápočtem proti pohledávce žalobce za právním předchůdcem oprávněné společnosti Medisoft International s. r. o. Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 20. 12. 2013, č. j. 36 EXE 4224/2011-75, byl návrh žalobce na odklad a zastavení exekuce zamítnut. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 Co 86/2016-98, napadené usnesení částečně změnil tak, že exekuce byla odložena až do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na její zastavení a ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce bylo usnesení zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 11. 2021, č. j. 36 EXE 4224/2011-343, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 10 Co 26/2022-394, byl návrh žalobce (povinného) na zastavení exekuce opětovně zamítnut a následné dovolání žalobce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, č. j. 33 Cdo 1631/2023-505. Odvolací soud se nijak neodchýlil od výše popsané ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že žalobci nic nebránilo, aby na pohledávku oprávněné plnil, a tak předešel růstu příslušenství a veškerých nákladů exekuce, a pokud žalobce neplnil povinnost danou pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť příčinou škody byla skutečnost, že žalobce svůj závazek vyplývající z pravomocného rozhodnutí nezaplatil včas, ač mu v tom nic nebránilo. To platí i ohledně závěru odvolacího soudu, že není relevantní vnitřní přesvědčení žalobce, že dluh věřiteli plnil zápočtem oproti pohledávce právního předchůdce věřitele, a proto považoval pohledávku za zaniklou, jestliže ze závěrů podkladového řízení vyplývá, že návrh na zastavení exekuce byl zamítnut. Dovolací soud v argumentaci dovolatele neshledal ani žádný důvod posoudit řešenou právní otázku jinak, neboť je zásadně věcí dlužníka, jaký zvolí způsob zániku svého závazku tak, aby tento byl splněn řádně a včas, odpovědnost za svá rozhodnutí a jejich realizaci nemůže dlužník přenášet na stát, zvláště není-li rozhodnutí soudu zákonnou podmínkou zániku závazku. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu