30 Cdo 1303/2026-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobkyně CASPER PROPERTY s.r.o., identifikační číslo osoby 24675172, se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 285 304,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 38/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 35 Co 224/2025-141, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 45 C 38/2024-91, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 285 304,11 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastnicemi (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, tak, že dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti. Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání uvádí, že za vadný považuje závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, „jelikož odvolací soud nesprávně posoudil otázku zásadního právního významu“, kterou dále formuluje. Takové vymezení přípustnosti dovolání však neodpovídá předpokladům vyjmenovaným taxativně v zákoně, konkrétně v § 237 o. s. ř., podle něhož platí, že „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Ani v následném textu dovolání žalobkyně neuvádí, zda se odvolací soud měl při řešení jí formulované otázky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) nebo zda se jedná o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebo zda se jedná o otázku, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně anebo zda se jedná o otázku, která sice již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, ale dovolací soud by se měl od tohoto řešení z nějakého důvodu odchýlit. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nelze vyabstrahovat ani z jeho obsahu, tedy ani z námitky dovolatelky, že odvolací soud opřel svoji argumentaci o „nepřiléhavou“ či „nevhodnou“ judikaturu Nejvyššího soudu, neboť ta podle dovolatelky vychází z jiných skutkových okolností, a že aplikace této judikatury „nemůže nahradit vadné posouzení otázky promlčení nároku dovolatele (vydražitele) odvolacím soudem.“ Poukázat lze v této souvislosti i na závěr vyjádřený Ústavním soudem v usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobkyní odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Jan Kolba pověřený člen senátu