30 Cdo 1344/2025-306 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 224 700 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 122/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 25 Co 405/2024-251, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 25 Co 405/2024-251, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2024, č. j. 18 C 122/2023-220, se zrušují v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 100 000 Kč a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, náhrady škody představující ušlý zisk ve výši 100 000 Kč a rovněž náhrady nákladů na právní zastoupení ve správním řízení ve výši 24 700 Kč, kterou odůvodnil tím, že podáním ze dne 3. 11. 2016 zahájil řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), vedené Odborem azylové a migrační politiky žalované v řízení vedeném pod sp. zn. OAM-16591/ZM-2016, o vydání zaměstnanecké karty. V rámci tohoto řízení však žalovaná podstatně překročila lhůtu pro vydání rozhodnutí, neboť řízení trvalo celkem 5 let, 10 měsíců a 25 dní. Nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení o žalobcově žádosti zapříčinil vznik újmy v osobnostní sféře žalobce, který byl v ekonomické nejistotě, zároveň u něj nastal přetrvávající pocit nespravedlnosti a křivdy, jakož i nepříznivé dopady do jeho práva na rodinný život. Vedle toho pak žalobci v důsledku průtahů v řízení vznikla škoda v podobě ušlého zisku, neboť mu ušel příjem ze zaměstnání na pracovním místě, pro něž podával žádost o zaměstnaneckou kartu; žalobce přitom tvrdil, že za dobu průtahů v řízení by mu byla vyplacena mzda v minimální výši 828 407 Kč. Dále žalobci měla vzniknout skutečná škoda v podobě nákladů, které v souvislosti s průtahy v řízení vynaložil na své právní zastoupení. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 6. 2024, č. j. 18 C 122/2023-220, uložil žalované zaplatit žalobci částku 105 950 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 118 750 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 25 Co 405/2024-251, ve kterém odmítl odvolání žalobce do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé pod bodem II ohledně částky 5 750 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II ohledně částky 113 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně dospěl, ve vztahu k předmětu dovolacího přezkumu, k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce dne 3. 11. 2016 podal u zastupitelského úřadu ČR ve Varšavě žádost o zaměstnaneckou kartu na uvolněné místo č. 104176307236 na pozici dělníka v oblasti výstavby budov u společnosti ELEAL s.r.o. spolu s žádostí o udělení dlouhodobého víza. Žalovaná však vydala rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty až dne 24. 8. 2022, s právní mocí dne 16. 9. 2022. Řízení tedy trvalo celkem 5 let, 10 měsíců a 25 dní. Během této doby žalovaná třikrát meritorně rozhodla, tato rozhodnutí však byla zrušena (mj. v důsledku žalobcem podané žaloby ve správní soudnictví), a také nezákonně zamítla žalobci návrh na změnu žádosti (na změnu pracovního místa z důvodu vypršení platnosti volného pracovního místa v důsledku prodlení žalované při vyřizování žalobcovy žádosti). Žalobce proti nečinnosti žalované opakovaně brojil celkem šesti návrhy na provedení opatření proti nečinnosti, jakož i žalobou na ochranu proti nečinnosti, rozhodnutí pak bylo dosaženo až pod tlakem exekuce zahájené k vymožení žalované soudem uložené povinnosti rozhodnout o žádosti žalobce. S ohledem na délku trvání řízení byl žalobce nucen sjednat si jiná pracovní místa, přičemž dne 12. 9. 2018 informoval žalovanou o tom, že mu bylo nabídnuto zaměstnání na novém, volném pracovním místě č. 14473890794 u společnosti Družstvo Viktory, IČO 28400119, a následně dne 26. 9. 2018 požádal o změnu žádosti z hlediska pracovního místa, na které žádost původně podal, k čemuž doložil pracovní smlouvu ze dne 1. 7. 2018. Poté dopisem ze dne 19. 8. 2022 žalobce žalované sdělil, že pracovní místo, které bylo předmětem žádosti, již není volné a požádal o změnu obsahu žádosti na pracovní místo č. 23663820756 u zaměstnavatele BAUCOMP, s. r. o., přičemž doložil pracovní smlouvu uzavřenou s touto společností dne 11. 8. 2022. Této žádosti žalovaná dne 23. 8. 2022 vyhověla a navrhla vydat žalobci povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání na dobu 2 let. Dne 24. 8. 2022 rozhodla žalovaná o vydání zaměstnanecké karty žalobci na 2 roky na pracovní míso č. 23663820756 u zaměstnavatele BAUCOMP, s. r. o. Rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 30. 8. 2022 a právní moci nabylo 16. 9. 2022. Dne 27. 9. 2022 byl žalobce žalovanou vyzván k převzetí zaměstnanecké karty dne 6. 10. 2022. 5. Výslechem žalobce dále soud prvního stupně také zjistil, že celý průběh řízení o jeho žádosti vnímal velmi těžce, že vlivem stresu mu v mladém věku zešedly vlasy a trpí cukrovkou. V České republice měl v plánu usadit se se svou partnerkou, se kterou udržoval několikaletý vztah, byl s ní zasnouben a plánovali sňatek. Jeho partnerka též žádala o zaměstnaneckou kartu, již – na rozdíl od žalobce – dostala bez problému, načež se odstěhovala do České republiky a žila zde, přičemž nebylo možné udržovat dosavadní partnerský vztah na dálku a došlo k jejich rozchodu. V průběhu řízení žalobce dojížděl na kratší časové úseky do České republiky kvůli vyřizování žádosti. Během toho, co bylo vedeno řízení o jeho žádosti, se pohyboval mezi Českou republikou, Polskem, kde žil u přátel, a domovskou Ukrajinou, kde žil s matkou. Nikde nepracoval, neboť měl v plánu založit život v České republice a nechtěl se na Ukrajině vázat, pročež se dostal do finančních problémů, byť jej ekonomicky podporovala matka. 6. Dne 23. 3. 2023 podal žalobce u žalované žádost o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jichž se nyní domáhá žalobou. Dopisem ze dne 24. 11. 2023 žalovaná sdělila žalobci, že uznává jeho nárok co do náhrady škody ve výši 7 800 Kč coby nákladů právního zastoupení vynaložených na 6 návrhů na opatření proti nečinnosti s tím, že tato částka mu bude uhrazena na sdělený účet. Zbylé nároky žalobce uspokojit odmítla s tím, že jsou nedůvodné, kdy žalovaná nesporovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, odpovídající satisfakcí však je omluva, kterou žalobci spolu se svým stanoviskem poskytla. Částka 7 800 Kč byla žalovanou poukázána žalobci bezhotovostním převodem dne 4. 12. 2023. 7. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a podle zákona č. 89/2012 Sb. Soud prvního stupně shledal důvodným nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to ve výši 94 250 Kč; ve zbývajícím rozsahu 5 750 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Pokud se jedná o nárok žalobce na náhradu škody, představující ušlý zisk v podobě ušlého výdělku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že, jak již vyplývá z podstaty právní úpravy zaměstnanecké karty, žalobce nemohl vykonávat do doby pravomocného skončení řízení práci na pracovních místech, ohledně nichž podal žádost o schválení zaměstnanecké karty. Uzavřel však, že mu náhradu za příjem, který mu v důsledku nesprávného úředního postupu žalované ušel z těchto potenciálních zaměstnání, přiznat nelze, neboť to bylo samotné jednání žalobce, jež zapříčinilo, že během vedení správního řízení o jeho žádosti nedosahoval žádného příjmu ze zaměstnání či obdobné činnosti. Žalobce se totiž sám rozhodl, že ani v zemi svého původu, kde se v tu dobu zdržoval, nebude vykonávat žádnou výdělečnou činnost, jež by mu nepochybně příjem přinesla. Soud prvního stupně proto z tohoto důvodu uzavřel, že nelze přičítat ztrátu příjmu po dobu vedení řízení o žádosti žalobce na vrub žalované, ale žalobci samotnému, neboť pro případ zaměstnání ve státě původu během probíhajícího řízení, jež trvalo téměř 6 let, by si nepochybně požadovanou částku 100 000 Kč prací získal, a tudíž by z jeho majetku tento potenciální příjem neušel. 9. V tomto smyslu soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, jak žalobce tvrdil, že se nechtěl na jiném pracovním místě vázat, neboť měl v úmyslu žít a pracovat v České republice. Soud prvního stupně totiž vyšel z toho, že žalobce se, a to přes podanou žádost o zaměstnaneckou kartu v České republice, měl chovat tak, aby mu příjem v jeho domovské zemi neucházel, namísto toho, aby spoléhal na hmotnou podporu své matky. Z uvedených důvodů proto nárok žalobce na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 100 000 Kč jako nedůvodný zamítl. 10. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve správním řízení soud prvního stupně uzavřel, že tento nárok žalobce je důvodný pouze částečně, a to co do úkonů v podobě odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2018, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 6. 9. 2018, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 9. 2018, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 26. 9. 2018, dále vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí s návrhem na přerušení řízení do doby rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 20. 11. 2018, odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2018, odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2019, žádosti o sdělení stavu řízení a urgence vydání rozhodnutí ze dne 4. 3. 2022 a vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 19. 8. 2022. Nebýt totiž nesprávného úředního postupu žalované v předmětném řízení, nemusela být tato podání žalobcem vůbec činěna. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že pokud jde o skutečnou škodu, žalobci v tomto smyslu náleží celkem 9 úkonů právní služby po 1 000 Kč a 9 režijních paušálů po 300 Kč, celkem částka 11 700 Kč. Současně pokud jde o náklady vynaložené na právní zastoupení ve správním řízení, nevzal za důvodné úkon převzetí věci a přípravy zastoupení, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 4. 2017 a odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2017, neboť tyto úkony byly činěny ještě před prvním rozhodnutím žalobkyně ve věci žádosti, respektive v souvislosti s ním, přičemž se nijak neváží k nesprávnému úřednímu postupu žalované, dále pak doplnění vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 10. 2018, kdy se nejedná o účelný úkon, neboť pracovní smlouvu na nové pracovní místo žalobce mohl doručit žalované již spolu s předchozím podáním, rovněž žádost o prodloužení lhůty k vyjádření ze dne 3. 8. 2022, jakož i náklady na focení spisu ve dnech 3. 4. 2017, 22. 8. 2018, 5. 11. 2018, 10. 1. 2019 a 11. 8. 2022. V tomto smyslu soud prvního stupně náhradu škody za tyto neúčelné úkony v celkové výši 13 000 Kč považoval za nedůvodnou. 11. Odvolací soud shledal, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil relevantní skutková zjištění a zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu, a ztotožnil se i s právním hodnocením soudu prvního stupně. 12. Ve vztahu k náhradě škody spočívající v ušlém zisku v podobě ušlého výdělku měl odvolací soud za nepochybné, jak i vyplývá z podstaty právní úpravy zaměstnanecké karty, že žalobce samozřejmě nemohl vykonávat do doby pravomocného skončení řízení práci na pracovních místech, ohledně nichž podal žádost o schválení zaměstnanecké karty v České republice. Byť se tak žalovaná extrémně dlouhým vedením tohoto řízení dopustila nesprávného úředního postupu, vyšel i odvolací soud ze závěru, že skutečnost, že žalobce v danou dobu, tj. po dobu vedení správního řízení na podkladě jeho žádosti o vydáni zaměstnanecké karty v České republice, nikde nepracoval, bylo pouze jeho rozhodnutí, které zapříčinilo, že během vedení tohoto řízení nedosahoval žádného příjmu. Lze přisvědčit žalobci, že nepochybně v souvislosti se zákonnými lhůtami ohledně rozhodnutí o jeho žádosti důvodně předpokládal, že o této bude rozhodnuto v řádu desítek dnů a po vydání zaměstnanecké karty se tak bude moci ucházet o zaměstnání v České republice a zde dosahovat příjmu z tohoto zaměstnání. V době vedení správního řízení se však žalobce nacházel ve svém domovském státě na Ukrajině, a protože řízení o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty vykazovalo značné průtahy, bylo čistě na jeho rozhodnutí, zda se nechá v domovském státě zaměstnat či nikoliv, respektive, zda si příjem bude zajišťovat pomocí brigád, a nikoliv z trvalého pracovního poměru. Žalobce se však rozhodl, že po dobu celého správního řízení o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty zaměstnán v domovském státě nebude, respektive nebude se snažit o zajištění příjmu ani z případných brigád. Toto jeho rozhodnutí, respektive jednání, však nemůže být, jak již konstatoval soud prvního stupně, přičítáno k tíži žalované. 13. Ani skutečnost, že se žalobce ve svém domovském státě nechtěl dlouhodobě vázat v pracovním poměru, neboť měl v úmyslu žít a pracovat v České republice, přes nesprávný úřední postup, jehož se v daném správním řízení žalovaná dopustila, však nemůže vést k přenosu negativních důsledků osobního rozhodnutí žalobce v podobě nedosahování žádného příjmu po dobu, byť průtažného řízení, na žalovanou. Jestliže tedy soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se předně měl, i přes jím podanou žádost o vydání zaměstnanecké karty v České republice, chovat tak, aby mu v jeho domovském státě pracovní příjem neucházel, odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. V daném případě tedy i odvolací soud dospěl k závěru o tom, že ohledně nároku žalobce na ušlý zisk v podobě ušlého výdělku není dána příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem žalované, a proto tento nárok žalobce nemůže být důvodný. 14. Jde-li o náhradu skutečné škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve správním řízení, odvolací soud je stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že náklady vynaložené na právní zastoupení ve správním řízení, a to konkrétně úkony převzetí věci a přípravy zastoupení, jakož i další úkony, představující vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 4. 2017, a posléze odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2017, byly žalobcem prostřednictvím jeho právního zástupce činěny ještě před prvním rozhodnutím žalované ve věci žádosti žalobce, respektive v souvislosti s ním, a nijak se neváží k nesprávnému úřednímu postupu žalované, jež se v tomto správním řízení posléze projevil. Odvolací soud rovněž zcela souhlasil s tím, že doplnění vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 10. 2018 není účelným úkonem, neboť předmětnou pracovní smlouvu na nové pracovní místo žalobce mohl žalované doručit již s předchozím podáním ze dne 26. 9. 2018. Stejně tak ani žádost žalobce prostřednictvím jeho právního zástupce o prodloužení lhůty k vyjádření ze dne 3. 8. 2022 nemůže být účelným úkonem, vyvolaným nesprávným úředním postupem žalované. V neposlední řadě, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že náklady na focení spisu, a to z dubna 2017, srpna 2018, listopadu 2018, jakož i ledna 2019 a srpna 2022, rovněž nejsou úkony související s nesprávným úředním postupem žalované, i v tomto ohledu odvolací soud se závěry soudu prvního stupně zcela souhlasil. Dospěl-li proto ohledně těchto žalobcem požadovaných úkonů právního zástupce soud prvního stupně k závěru o tom, že tyto úkony nebyly vykonány účelně, odvolací soud se k tomuto závěru připojil. II. Dovolání a vyjádření k němu 15. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu výroku II rozsudku odvolacího soudu co do částky 100 000 Kč představující náhradu škody v podobě ušlého zisku, dále co do částky 6 500 Kč představující náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení za 5 úkonů právní služby (focení spisu ve dnech 3. 4. 2017, 22. 8. 2018, 5. 11. 2018, 10. 1. 2019 a 11. 8. 2022) a co do části ohledně nákladů řízení, a rovněž ve výroku III rozsudku odvolacího soudu. V dovolání žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 16. Ve vztahu k náhradě škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve správním řízení žalobce v dovolání formuloval otázku, zda je škůdce povinen nahradit poškozenému škodu spočívající ve všech nákladech vynaložených na právní zastoupení učiněných poškozeným v době, kdy již docházelo v řízení k průtahům z důvodu na straně škůdce, a zda jsou obecné soudy povinny v řízeních o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem posuzovat účelnost úkonů právní služby a řádně odůvodnit své rozhodnutí, pokud jde o (ne)přiznání škody ve formě nákladů právního zastoupení v průtažném řízení. Přípustnost dovolání přitom žalobce vymezil tak, že má za to, že uvedené otázky dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. S uvedenými otázkami rovněž souvisí otázka účelnosti focení spisu a souvislosti focení spisu a nesprávného úředního postupu, ohledně níž má žalobce za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a uvedená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. 17. Jde-li o nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku v podobě ušlého výdělku, žalobce v dovolání pokládá otázku existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované v podobě průtahů v řízení a vznikem škody, přičemž v tom smyslu namítá, že pokud by žalovaná rozhodla o vydání zaměstnanecké karty v zákonné lhůtě, získal by žalobce mzdu ve výši dle uzavřených pracovních smluv. Přitom rozhodnutí žalobce nezajistit si jiný příjem v domovském státě není příčinou, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost, kterou je nesprávný úřední postup žalované. Žalobce má za to, že odvolací soud se při řešení dané otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, a ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004) a rovněž Ústavního soudu (viz nález ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 3750/11, a ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08), a má rovněž za to, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na rozdíl od odvolacího soudu má žalobce za to, že příčinnou souvislost lze dovodit, neboť kdyby žalovaná rozhodla o vydání zaměstnanecké karty v zákonné lhůtě, žalobce by získal mzdu ve výši dle uzavřených pracovních smluv. Pokud by soudy posoudily nárok žalobce v souladu s teorií tzv. adekvátní příčinné souvislosti, musely by nutně uzavřít, že nesprávný úřední postup žalované byl právě tou příčinou, která škodu žalobce způsobila a bez ní by škodlivý následek nenastal. Tím, že si žalobce nesnažil zajistit si v domovském státě jiný příjem, nemohlo dojít ani k tzv. přetržení příčinné souvislosti, neboť to není a nemůže být novou okolností působící jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost, kterou je nesprávný úřední postup žalované. 18. Žalobce si je vědom, že z jeho strany může být dáno jisté spoluzavinění, nicméně tato skutečnost by neměla vést k zamítnutí celého nároku žalobce na náhradu škody, ale pouze k moderaci výše požadované škody. Sám žalobce s ohledem na uvedenou skutečnost požadoval nahradit škodu pouze ve výši 100 000 Kč, a nikoliv ve výši celého ušlého výdělku v minimální výši 828 407 Kč, jehož by dosáhl na základě uzavřených pracovních smluv za dobu průtahů v řízení. Jedná se však o skutečně minimální doložitelnou částku, neboť ušlý zisk, který žalobci vznikl z důvodu znemožnění kariérního postupu, zvyšování mzdy po zapracování, bonusů a odměn, by s největší pravděpodobností byl mnohem vyšší. Nad rámec uvedeného žalobce poukazuje na to, že ekonomická situace na Ukrajině, obzvláště v dnešní době, se výrazně liší, platy kolísají a pohybují se výrazně níže než v České republice. 19. Žalobce dále uvedl, že se ve svém domovském státě nechtěl dlouhodobě vázat v pracovním poměru, neboť měl v úmyslu žít a pracovat v České republice. Žalobce důvodně předpokládal, že o jeho žádosti bude rozhodnuto v zákonné lhůtě, tedy do 60 dnů, případně do 90 dnů, ode dne podání žádosti, přičemž následně bude dosahovat příjmu ze zaměstnání v České republice. Žalobce tak byl připraven po celou dobu řízení nastoupit do zaměstnání v České republice, a to ihned po vydání zaměstnanecké karty, přičemž očekával, že o jeho žádosti bude rozhodnuto každým dnem. Proto pro žalobce nepřicházela v úvahu ani možnost krátkodobých přivýdělků. 20. Žalobce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud změnil výrok II rozsudku odvolacího soudu v napadené části tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 106 500 Kč, a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení, či případně rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil. 21. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále je „o. s. ř.“. 23. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 24. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 25. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 26. Dovolání není přípustné v části směřující proti výroku III o nákladech odvolacího řízení a proti výroku II napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rovněž v nákladovém výroku III, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický). 27. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy žalobce v dovolání napadá rozhodnutí odvolací soudu co do částky 6 500 Kč představující náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení za 5 úkonů právní služby (focení spisu ve dnech 3. 4. 2017, 22. 8. 2018, 5. 11. 2018, 10. 1. 2019 a 11. 8. 2022). V předmětné věci proto dovolání není přípustné v zamítavé části výroku II co do částky 6 500 Kč, neboť v případě tohoto nároku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a žalobce v dovolání nevymezil žádnou otázku společnou uplatněným nárokům (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). 28. Ve zbývajícím rozsahu je však dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné. Při řešení otázky existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované v podobě průtahů v řízení a vznikem škody s tím, že pokud by žalovaná rozhodla o vydání zaměstnanecké karty v zákonné lhůtě, získal by žalobce mzdu ve výši dle uzavřených pracovních smluv, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání 29. Dovolání je důvodné. 30. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 31. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2). 32. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem 33. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. 34. Podle § 2952 věty prvé o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). 35. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. 36. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Dovolatel napadá právě závěr odvolacího soudu o tom, mezi jakými skutečnostmi (nesprávným úředním postupem na straně jedné a chováním žalobce na straně druhé) má být poměr příčiny a následku zjišťován, čímž uplatňuje právní námitku ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti. 37. Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, nebo ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013) k závěru, že jedním z předpokladů odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je vztah příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. O vztah příčinné souvislosti pak jde, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí (nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku), tedy je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo (teorie podmínky sine qua non). Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (tedy, že prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je pak příčinná souvislost dána, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a současně by bez ní škoda nenastala. Pro odpovědnost za škodu tedy není nutné, aby její vznik byl pro škůdce konkrétně předvídatelný, nýbrž nesmí být vysoce nepravděpodobný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 121/2025). 38. Škodou přitom zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003). 39. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky nebo ušlém zisku jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit. Bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho zisk začal ucházet v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Z uvedeného vyplývá, že pro zjištění, zda stát odpovídá za poškozeným tvrzenou škodu spočívající v ušlém zisku v důsledku průtahů v řízení, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti orgánu veřejné moci od celkové délky řízení a takto stanovit, v jaké době mohlo reálně ke skončení řízení dojít. I zde však platí, že se zohledňují jen taková období nečinnosti orgánu veřejné moci, která neodpovídají zákonem stanoveným lhůtám, popř. nejsou-li takové lhůty stanoveny, běžnému průběhu řízení a péči, kterou je orgán veřejné moci za účelem rozhodnutí věci a šetření práv účastníků řízení povinen věci věnovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). 40. Soudy však v daném případě neurčily, kdy mělo posuzované řízení reálně skončit bez průtahů, a od tohoto data následně posoudit, zda, za jakou mzdu a na jakou dobu by žalobce předpokládané zaměstnání získal. Jejich právní posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení a žalobcem tvrzenou škodou je proto neúplné, a tudíž nesprávné. 41. Od posouzení příčinné souvislosti je třeba odlišit spoluzavinění poškozeného (žalobce). Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě dle § 2918 o. z. je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná a může dokonce i absentovat, neboť poškozený nese i následky náhody, která jej postihla, forma zavinění ale může mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, však odvisí od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod č. 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod č. 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2222/2020, nebo ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2225/2021, a ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2167/2024). 42. V posuzovaném případě se jedná právě o případ zjevně nepřiměřeného právního posouzení podílu žalobce na vzniku škody, neboť otázka, zda a kolik si žalobce mohl vydělat jiným způsobem například ve svém domovském státě (v případě, že by chtěl), není otázkou příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení a ušlým výdělkem, ale otázkou spoluzavinění poškozeného, kterou je třeba zkoumat až následně. 43. V této souvislosti se soudy nesprávně nezabývaly tvrzením žalobce o tom, že mu ušel zisk v minimální výši 828 407 Kč, jak bylo uvedeno již v žalobě, ale přistoupily k žalobě tak, jako by žalobci měl ujít zisk jen ve výši 100 000 Kč. Ve vztahu k této částce řešily jeho možné spoluzavinění na vzniku škody. Takové právní posouzení žalobcova nároku je však nesprávné. Okolnost, že žalobce, vědom si svého podílu na vzniku škody, omezí svůj žalobní nárok ve vztahu k celkové výši škody, kterou v plném rozsahu vyčíslil, na nižší částku, neznamená, že tím zároveň popírá tvrzení o celkové výši vzniklé škody a že by soudy dané tvrzení mohly při svém rozhodování pominout. Pokud je pominuly, je jejich právní posouzení otázky spoluzavinění žalobce na vzniku tvrzené škody neúplné, a tudíž nesprávné. 44. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč představující náhradu škody v podobě ušlého zisku. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně akcesorických nákladových výroků v rozsudcích soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako věcně nepřípustné. 45. V novém řízení se soudy zaměří na otázku, zda měl žalobce na vydání zaměstnanecké karty právní nárok, neboť jen v takovém případě může být dána příčinná souvislost mezi jím tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku v částce 828 407 Kč a nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení o vydání zaměstnanecké karty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod č. 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 46. V případě kladné odpovědi na uvedenou otázku soudy zjistí, do kdy mělo být řízení o vydání zaměstnanecké karty skončeno nebýt průtahů v něm a v návaznosti na to určí, od které doby začal žalobci ucházet zisk z plánovaných zaměstnání v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu. 47. Teprve poté je namístě se zabývat otázkou, jak vysoký zisk žalobci ušel a v jaké míře se na vzniku ušlého zisku podílel svou nečinností on sám. 48. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. 49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 4. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu